Liberecké Naivní divadlo pořádá každý druhý rok festival Mateřinka, kde se může odborná veřejnost, ale také děti a jejich rodiče či učitelé seznámit s výběrem z nejnovějších českých i zahraničních inscenací pro nejmenší. Letošnímu ročníku Podhoubí věnuje trojdílný seriál, kde Barbora Etlíková složila do mozaiky několik inscenací z 16 soutěžních a 9 nesoutěžních – podle toho, které zvládla vidět a které ji nejvíc zaujaly. Ve výběru 3. a posledního dílu se ocitly inscenace nápadné tím, že podobně jako Komodo kladenského Divadla Lampion z 2. dílu dovedly vytvořit svět se svébytnými zákonitostmi a aktivně, ale nenásilně, do něj zapojit publikum.
foto Theater De Spiegel
Opera Usmrkaný nos je nový počin zdejšího častého zahraničního hosta, belgické divadelní skupiny Theater De Spiegel. V roce 2019 zde představila inscenaci Zvídavost, za niž obdržel autor konceptu Karl Van Ransbeeck festivalové ocenění „za důvěru v magii barokní hudby, která v jeho inscenaci (…) komunikuje s malými dětmi“. O dva roky předtím získal Van Ransbeeck cenu za koncept a režii inscenace Bubnuj! a scénografka Wim Van der Vyver za její výpravu. Na Mateřince 2011 obdrželi tvůrci cenu za hudbu a Zvláštní cenu poroty „za nejlepší inscenaci v kategorii 3-5 let “, jejich titul HA DEDE vznikl ve spolupráci De Spiegel a maďarského divadla Kabóca. Poprvé se toto belgické uskupení na seznamu oceněných ocitlo v roce 2009 s titulem Bramborry - byl tehdy označen za nejlepší počin v kategorii 3-5 let a ověnčili ho také cenou za výpravu.
Letos uvedená opera Usmrkaný nos, za jejímž konceptem stojí Helene Bracke, u odborné poroty takový úspěch nesklidila, přesto považuji své první setkání s De Spiegel za hodné pozornosti. Podobně jako v případě titulu Velká bedna & malý orchestr berlínského dua florschütz&döhnert pojednávaného v 1. dílu seriálu, jde o typ divadla, které se odehrává na komunikační úrovni, již dospělí vnímají o poznání méně intenzivně než malé děti. Možná i z tohoto důvodu tvůrci omezili horní věkovou hranici svého cílového publika (jsou jím šestiměsíční až čtyřletí diváci). Dovedností, o niž tu jde a od níž se pak odvíjí všechno další, je schopnost identifikovat pět částí lidského obličeje – uši, oči, nos, kůži a ústa. Ty se vydělené objevují na tabletech, s nimiž si zpěvačka a zpěváci a současně hudebníci všelijak pohrávají. V některých případech se na scéně objevují tyto orgány v ještě větší nadživotní velikosti – zformované z pěnovek.
foto Theater De Spiegel
V programu se píše, že inscenace vychází z povídky Nikoly V. Gogola Nos, ale ve skutečnosti nemá mnoho společného s touto sžíravou satirou. Snad jedině motiv nosu, který opustil tělo a začal si žít samostatným životem. V Usmrkaném nosu je to připomínka dobře známého stavu, kdy je člověku tak špatně, až může nabýt dojmu, že si jeho orgány dělají, co chtějí, a mohly by ho dokonce opustit. Pro inscenaci jsou stěžejní videoartové prvky Seena Van Loocka, které vyprávějí mikropříběhy o očích, jak se dívají na svět, o naslouchajících a škubajících uších, špulících se ústech nebo nosu nachystaném ke smrkání. Kompozice zpívané a hrané na cello a elektrickou kytaru vycházejí z děl klasických autorů, mezi něž patří mimo jiné Georg Fridrich Händel, Dimitrij Šostakovič nebo Jakob Offenbach. Dětem opera přináší komplexní múzický zážitek, protože je všechno převedeno do jemné rytmizované podoby, která nejen děti vyzývá k nakažlivému pohupování se přerůstajícímu v tanec. Divadelní jeviště se v tomto případě nakonec proměňuje v parket, kde si lze zatančit s některými rekvizitami – částmi lidského obličeje.
foto Terén
Inscenace Veroniky Vlkové a Roberta Smolíka Návštěva brněnské platformy Terén má výhodný výchozí bod pro to, aby zaujala publikum napříč generacemi. Objektové bytosti obývající speciálně vybavený pokojík, kam diváci přicházejí na návštěvu, jsou totiž záhadou jak pro diváky od 3 let, tak pro dospělé. Jejich těla tvoří převážně samorosty nebo jiné nalezené přírodniny a svým chováním připomínají lidské bytosti jenom vzdáleně. Žijí si spíše podle svých vlastních pravidel daných vlastnostmi hmot, z nichž sestávají. Jeden kůrovitý tvor například disponuje výsuvným sosáčkem schopným vyprázdnit sklenici šťávy, což ho předurčuje k tomu, aby zval své druhy na šťávové dýchánky. Každá nově odhalená činnost, které jsou tito komplikovaní návštěvníci schopni, představuje překvapení a současně pozvánku k průniku do dalších tajů tohoto divadelního světa. Vládnoucí pravidla vyplývají z velkého smyslu autorky a autora pro způsoby, jak esteticky nakládat s přírodninami a míchat z nich různé barevné šťávy a akvarelové barvy. Robert Smolík je etablovaný scénograf výtvarně experimentujícího divadla, působí například v uskupení Handa Gote, a Veronika Vlková působí mimo jiné jako pedagožka v ateliéru malířství na brněnské FaVU VUT.
foto Terén
Pozadí, na němž se odehrávají tyto malé příběhy, tvoří performance Veroniky Vlkové, která během představení před očima diváků připravuje všechny „účinkující“ šťávy i přírodní akvarelové barvy. Pro intenzitu zážitku je důležité, že dospělí mohou být kouzly vznikajícími na jevišti překvapeni ve stejné míře jako děti. Když výtvarnice sundala ponožky velkému bílému pánovi s vejcovitým trupem a přichystala mu lázeň na nohy, bylo nejspíš pro všechny překvapivé (z důvodů, které bych tu nerada prozrazovala), že tento akt měl také velmi praktický smysl a umožnil další pokračování představení. Tvůrce a tvůrkyně dovedně využívají staré vědomosti o přípravě barev tak, aby se o obdiv, který tyto receptury beztak zasluhují, mohl opřít celý tento malý svět. Performerka nechala v jednu chvíli kolovat své malby, na nichž se nacházely neidentifikovatelné rostliny, jaké mohou existovat leda ve fantazii. Podobně jako v případě Usmrkaného nosu a děl z předchozích dílů seriálu se představení prolnulo v aktivní část, kdy mohli diváci společně v tichu tvořit velký obraz, inspirováni předchozím divadelním zážitkem. Jestliže se některé inscenace pro malé děti orientovaly na praktické prozkoumání fenoménů, jako je kulatost (OkololO - 2. díl) nebo hudebně-pohybová múzičnost (Usmrkaný nos), pak zde je předmětem hry samotná schopnost si něco ve výtvarném kódu představovat.
foto Irena Vodáková
Podobně komplexně dokázaly dětské publikum od 6 let a dospělé diváky oslovit také Tereza Černohorská a Dora Bouzková v komorní inscenaci Nilas a tisícihlavé stádo od uskupení Loutky bez hranic. Přičemž každá získala za svůj podíl na jejím spoluautorství ocenění odborné poroty, Dora Bouzková primárně za herectví a Tereza Černohorská hlavně za scénografii. Už na té nejzákladnější pocitové rovině zažívá publikum velmi komunitní a možná i trochu náročnější intimní zážitek, protože se musí vtěsnat do malého stanu, kde diváky od sebe dělí sotva pár centimetrů. Především herečce Doře Bouzkové to umožňuje silně zdůrazňovat emoce samotářského pastevce Nilase, členů spřízněné pastevecké komunity a také elfky z nebes Gudrun a jejího ochranářského bratra. Blízkost k divákům jí totiž umožňuje vyjadřovat různé intenzivní nálady a podtóny při zachování civilního a tlumeného povšechného dojmu. Příběh vychází ze sámské mytologie a jeho důležitým tématem je individualita stojící v protikladu ke kolektivnímu životu v drsné přírodě a nadpřirozenému světu nebeských elfů. Nilas, který se ze své povahy straní společnosti, projde přerodem: ze člověka vázaného na lidskou komunitu, jehož si ovšem vyvolila za manžela elfka, se stává dobrovolným „zajatcem“ nebeské říše.
Na inscenaci mě – podobně jako v případě Uší pro princeznu pojednávaných ve 2. dílu – nejvíc oslovil smysl pro různé podoby lidskosti – od té nejpřízemnější až po éterickou – včetně jejího nekompromisního odhalení v nelichotivých polohách. Na tomto rozměru díla se velkou měrou podílí scénografie, respektive stínohra a loutky – objekty. Vyprávění díky nim nabralo také symbolický rozměr (ráda bych vyzdvihla, že mi volba objektů dávala smysl i poté, co jsem se blíže seznámila se sámskou kosmologií, kupříkladu bílý stan symbolizující nebeský svět). Nilase představoval malý zezadu vedený manekýn, který se spolu s Gudrun dočasně převtělenou do lidského vzezření jako jediný podobal člověku v řádu znaku-ikonu (vnější vizuální podobností). Z tohoto středobodu pak plynuly dvě významové řady, z nichž jedna směřovala k pastevecké pospolitosti drsných stepních Kvenů. Reprezentovaly je kartáče a v těch nejbanálnějších a nebezpečných polohách dokonce prstová trojloutka fyzicky propojených lidí. Nehmotné postavy mající blízko k nebi naopak zhmotňovaly artefakty, které bývají obvykle spojovány s kulturami, kde hraje důležitou roli magické myšlení. Patřila k nim maska rádkyně a šamanky, již si nasazovala Dora Bouzková, a také stínové loutky, jejichž profily na bílých stěnách stanu představovaly elfí bytosti a ty, kdo se s nimi rozhodli žít. Vedle toho se tu jako s loutkou nakládalo také s lidským hlasem a šeptáním. Všechno se odehrávalo v podmanivé atmosféře pospolitě trávené večerní hodinky, kdy ožívají stíny a v dospělých i v dětech může vzrůstat náklonnost ke sdílení magických vizí.
Barbora Etlíková