Liberecké Naivní divadlo pořádá každý druhý rok festival Mateřinka, kde se může odborná veřejnost, ale také děti a jejich rodiče či učitelé seznámit s výběrem z nejnovějších českých i zahraničních inscenací pro nejmenší. Mateřinka má tradici kořenící hluboko v dobách socialismu, vznikla v roce 1972 a až do Sametové revoluce se Liberec střídal v jejím pořadatelství s Českými Budějovicemi. Bezesporu představuje jeden z mnoha pilířů, které dlouhodobě udržují české loutkářství v takové kondici, že bylo v roce 2016 společně s tím slovenským zařazeno na seznam nehmotného dědictví UNESCO.
Součástí přehlídky je soutěžní sekce, z níž na závěr vybere festivalová porota několik počinů a ocení je. Vedle toho akce nabízí také řadu nesoutěžních představení, společensko-uměleckých setkání a výstav. Letos se na programu ocitlo celkem 16 soutěžních a 9 nesoutěžních inscenací. Vybrala jsem 9 soutěžních i nesoutěžních -takových, z nichž jsem si odnesla výrazné zážitky. Své reflexe jsem složila do třídílné mozaiky, která z mého pohledu vypovídá o tom, jaký obraz podala Mateřinka o současném divadle pro nejmenší.
Pozvánky mimo „dospělost“
Berlínská autorka Melanie Florschütz společně se svým životním i divadelním partnerem Michaelem Döhnertem vytvořili inscenaci pro děti od 4 do 8 let Velká bedna & Malý orchestr. Mezi ostatními inscenacemi toto dílo vyniklo nekompromisností, s níž se tu kladl důraz na témata, která v běžném životě vzrušují malé děti. V případě tohoto díla se jedná především o otázku skryté kauzality: jestliže se nějaký předmět dá do pohybu nebo započne nějakou činnost, tak co to způsobilo a co to vyvolává? V inscenaci se kouzlí s předměty, které jinak mají ryze technické využití: počínaje vzduchovými kompresory a motorovou pilou, konče vysunovacím metrem či fošnami. Oba herci vystupují v montérkových kombinézách, v hlavní roli tu působí velká dřevěná bedna s výsuvnými a odklápěcími stěnami a mechanický orchestr, který herci ovládají nepřímo a skrytě.
foto Erich Malter
Když například zvoní telefon a herec ho zvedne, místo odpovědi se jinde na scéně ozve bubnování: tam, kde by podle konvenčního očekávání mělo „něco“ být, nic není. Místo toho je něco jiného někde úplně jinde. Takových klamů obsahuje inscenace spoustu, od technicky složitých, až po prosté, kdy se herečka snaží posunout bednu s hercem domněle stojícím na jejím vrchu, ale tlačí jen bednu, zatímco herec se ani nehne – stojí totiž na štaflích. Jde o svět, v němž mají předměty se zdánlivě malým rozptylem funkcí účinky, které nelze dopředu odhadnout. A současně o svět, v němž se každý z aktérů soustředí jen na malý úsek reality, ale uniká mu, co dělá jeho kolega. A oběma postavám současně pak uchází mnoho z toho, co se děje v jevištním mikrokosmu jako celku.
foto Thomas Ernst
Zkoumání nevypočitatelných zákonitostí mohlo dětskému publiku přinášet dobrodružství a nejspíš ho i značné jeho části přinášelo. Soudě podle hlasitých reakcí, v porovnání s jinými představeními kultivovaných, protínajících soustředěné mlčení a vždy těsně následujících určitý gag nebo vtípek. Jak sami tvůrci v kuloárovém rozhovoru potvrdili, v představení se hodně improvizovalo v zájmu přesného naladění na vnímavost konkrétního dětského publika. Na výsledku to bylo znát a ráda bych tuto jeho hodnotu vyzdvihla.
Na druhou stranu jsem ale pociťovala jistou nevyrovnanost v míře, s níž tvůrci dokázali oslovit dětské a dospělé publikum. Žánrově se situace blížily novocirkusové klauniádě, která běžně oslovuje dospělé publikum na velmi podobném principu (žonglování s různými typy očekávání a představ o kauzalitě). Jenomže novocirkusoví umělci obvykle používají mnohem rafinovanější prostředky, protože znejistit a překvapit na této úrovni dospělé je přece jenom mnohem těžší. Jestliže se v českém prostředí říká, že neexistuje speciální divadlo pro děti a pro dospělé, ale jenom jedno divadlo, pak v případě tohoto typu klauniád to podle mne neplatí. Bylo by z dospělé pozice přinejmenším necitlivé dílo posuzovat podle vlastní nepoměrně vyvinutější schopnosti předvídat záludnosti předmětů na scéně.
foto Milan Hajn
Novému cirkusu se blížila také inscenace pro děti od 3 let To je andělení! z královéhradeckého Divadla DRAK v režii Veroniky Poldauf Riedlbauchové. Byl to ale jiný přístup, který bral více do hry také dospělé diváky a vycházel z osvědčeného principu „děti vidí něco, co rodiče ne“. V dětské ložnici se těsně před spaním z ničeho nic objeví anděl, který se tam omylem zatoulal z nebes. Bratr a sestra vnímají jeho přítomnost a snaží se mu pomoct, zatímco unavená maminka se diví, jak to, že je v její domácnosti ještě větší zmatek než obvykle. Inscenace navazuje na Do hajan!, za nějž tvůrci získali ocenění na minulé Mateřince v roce 2021. Do hajan! klaunsky-pohybově zpracovávalo energetickou bombu, která se dostavuje u malých dětí v momentu, kdy mají jít spát. To je andělení! si bere za námět rozptýlenost a chaos.
Chaos, který zavládne, když děti uprostřed běžných činností, jako je jídlo nebo koupel, odvrátí pozornost k čemusi, co rodiče nedokážou identifikovat a čehož přítomnost je přesto může dohánět k nepříčetnosti. I zde se objevují prvky klauniády, ta ale tentokrát stojí na úplně jiných principech. Ač se tu také do jisté míry kouzlí s předměty, hlavní roli mají pohybové prvky. Z běžně známých situací tvůrci vybrali snadno a snad i univerzálně srozumitelné motivy, které pak volně zpracovali, často do artistických čísel. Protože každá scéna odkazovala k čemusi důvěrně známému, energizovala publikum do míry, jaká neměla obdobu na žádném jiném mnou navštíveném festivalovém představení. Luděk Smadiš obdržel za svého Anděla Cenu hejtmana Libereckého kraje. Jeho role podle mne vynikla mimo jiné díky schopnosti vytvořit v gestické zkratce kontury kohosi s aurou jinakosti.
foto Milan Hajn
Typická byla například scéna, v níž se Anděl „vznáší“ nad dětmi během rodinné večeře a nahlíží jim do talířů, protože netuší, co obnáší jedení. Rozruch, který společně se Šimonem Dohnálkem v roli bratra a Editou Dohnálkovou Valášek v roli sestry tato trojice vyvolává v hledišti, má charakter učiněné bouře. Přesto se vše děje vesměs prostřednictvím minimalistické hry pohledů a drobných a neokázalých pohybových gest. Způsobu uchopení dětských postav tato stylizace také dost svědčí: zlobení – které v tomto případě představuje atribut dětskosti – se snadno vyjádří skrze artistická čísla a dá se tak elegantně vyhnout osidlům pitvoření. Z tohoto základu pak vyvstávají scény, které v dětském hledišti vytvářejí cyklony povzbuzování. Jedna z vrcholných scén patří mamince Petry Cicákové, které se zřejmě rozčilením před očima (na jevišti ovšem doslova) začnou pohybovat židle. Ona se je pokouší zastavit, zatímco nábytek uhýbá a malé publikum skanduje radu: „Sedni si!“.
foto Juraj Starovecký
Velká bedna & Malý orchestr na jedné straně a To je andělení! na straně druhé reprezentují odlišné póly divadla pro nejmenší. Ten první charakterizují experimentální zkoumání, jak vnímají jevištní akce nejmenší diváci. A to třeba i za cenu zvýšení nároků na dospělého diváka. V druhém případě jde o titul, který se může pyšnit přízviskem „rodinná inscenace“. Do třetice se pak prvky klauniády ve spojení s objektovým divadlem objevily v inscenaci pro děti od 3 let Bratislavského bábkového divadla OkololO, za jejíž režii a koncept získala Katarina Autilisová Cenu primátora města Liberec. Herci a herečky tu slouží nejrůznějším krouživým pohybům, animují kruhové, kulaté či zaoblené předměty. Dokonce někdy tvoří formace, v nichž obcházejí do kruhu, což na mé dospělé vnímání působilo hypnotizujícím, až psychedelickým dojmem. Lesklé káči rotovaly na kruhovitých zrcadlech, jeden z herců se obmotal průhlednou trubkou a druhý do ní vhodil barevnou kuličku – všichni jsme pak sledovali, jak kolem herce krouží. Na jevišti zkrátka objekty cirkulovaly a točily se na druhou, na třetí i na čtvrtou. Podnětů dostaly děti přehršel a neodmyslitelnou součást díla pak tvořil fakt, že se plynule přeměnilo v tematizovanou dětskou hernu. Jak se ukáže v dalších částech seriálu o Mateřince, nebyla to v oblasti objektového divadla žádná výjimka. Sbližování divadla a hřiště, jak si to vysloveně žádá divadlo pro batolata, zjevně začíná být čím dál oblíbenější i v tvorbě, která vymezuje ideální věk cílového publika výše.
foto Juraj Starovecký
Všechny právě zmíněné inscenace z letošní Mateřinky cílily na děti ve věku, kdy už chápou příčiny dějů a mluví. Před časem jsem vedla pro časopis Svět a divadlo rozhovor s dětskou psycholožkou Adélou Závorkovou, s níž jsme dopodrobna rozebraly dvě inscenace z mezinárodního festivalu divadla pro nejmenší KUK! a věnovaly se také zážitkům, které si z představení pravděpodobně odnášely tříleté děti. Z rozhovoru vyplynulo, že už je tato divácká skupina schopna sebe samu vnímat jako samostatné diváky a snadno se například napojí na herce řešící technické problémy. Zároveň však má její divadelní vnímání stále celkem blízko tomu batolecímu, kdy pozornost osciluje a uchopuje spíše fragmenty než souvislé linky. Zmíněná díla s těmito okolnostmi počítala, když nabízela spíš samostatné situace a nekladla důraz na vyprávění (OkololO na něj zcela rezignovalo). Ve Velké skříni & Malém orchestru a v OkololO se mohly děti dozvídat o tom, na co všechno se (ne)lze ve fyzikálním světě kolem nich spolehnout, co překvapivého je možné a plně se do tohoto poznávání pohroužit. To je andělení! oproti tomu nabídlo spíše energizující, uvolňující a stmelující zážitek v podobě luxusní pozvánky užít si i ty momenty rodinného života, které takzvaně zdržují a zavádějí pozornost.
Barbora Etlíková
Poznámka pod čarou
Nezvládla jsem navštívit všech 16 soutěžních a 9 nesoutěžních inscenací – částečně i kvůli svému mimořádně mizernému orientačnímu smyslu, jenž sabotoval mou cestu festivalovým autobusem do Jablonce nad Nisou a do Vratislavic. Ano, dokonce i speciálně připraveným festivalovým autobusem.
Vynechala jsem samozřejmě díla, na nichž se podíleli pořadatelé festivalu a současně moji kolegové a kolegyně z Katedry alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU.