Před sedmnácti lety vydala americká spisovatelka Suzanne Collins první knihu ze světa Hladových her, jejíž námět ji napadl při přepínání televizních pořadů, konkrétně zpráv a reality shows.
Skupina My kluci, co spolu chodíme experimentuje kromě běžných improvizačních formátů také se strukturou nebo specifickým rámcováním jinak nepřipravených večerů. Po oblíbené Hostině uváděné na Jatkách78 to byla narativnějsí Ponorka na palubě Lodi Tajemství.
Soubor Tantehorse uvedl na začátku října již čtvrtý díl dokumentárního cyklu Invisible, ve kterém se zaměřuje na příběhy společností přehlížených žen. Zatímco první tři části byly věnovány individuálním portrétům umělkyň s nelehkým životním osudem, nejnovější inscenace Rukojmí se posouvá k obecnějšímu tématu a zkoumá fenomén toxických vztahů. Prostřednictvím autentických výpovědí několika žen i mužů otevírá otázky manipulace, gaslightingu a zneužívání, ale i dopadů takových vztahů na děti, které se do nich narodily.
Dobře naladěná žena si v prázdném prostoru obouvá kolečkové brusle, které zcela proměňují její fyzickou základnu, a vyplouvá na nich tak trochu do neznáma. Jitka Sara Páníková, tanečnice, choreografka a performerka v pohybovém a multimediálním díle SLIP GRIP otevírá dialog sama se sebou, se svým tělem a s (ne)otřesitelnou kontrolou a precizností pojící se s tanečním uměním v jeho vrcholových podobách.
Cirque du Soleil, kanadský novocirkusový soubor, bych označila za „must see“, takže jsem si uvedení jeho show na letenské pláni v Praze nenechala ujít. Kurios: Kabinet kuriozit prolíná světy Julese Vernea nebo Karla Zemana v imaginativní hře, která téměř popírá fyzikální zákony.
Sci-fi v divadelní tvorbě zůstává spíše okrajovou záležitostí – a je to škoda. Jak totiž dokazuje nová inscenace TRAPPIST-1 souboru Musaši Entertainment Company, přestože si divadlo oproti filmu nemůže dopomoci strhujícími digitálními efekty, jedná se o žánr s velkým scénickým potenciálem. Tvůrčí tým jej naplno rozvinul důmyslnou kombinací výtvarného, pohybového a hudebního divadla a na jevišti Alfredu ve dvoře rozehrál působivé obrazy nekonečného putování zdánlivě pustým vesmírem.
Během letošního ročníku plenérového festivalu Antická Štvanice ovládla po deset večerů pražský ostrov posádka slavné lodě Argó, která se v čele s Iásónem (Zdeněk Piškula) vydala získat zlaté rouno.
Ne často si může běžný divadelní publicista napsat reflexi, která nebude stát jen na textu, ale i na jeho infantilních ilustracích a obrázcích, které si po prožitém divadelním zážitku zachytí do skicáku. Ve Spoře se občas snažíme hranice „běžných“ recenzí překračovat a zkoušet formáty pro nás samotné neznámé. Premiéra imerzivní inscenace Projektu Pomezí Karavana mi přesně k tomu nabídla podnět.
Kino Utajeno, projekt studentstva několika vysokých škol v Praze (FAMU, DAMU, AVU, UMPRUM a FF UK), kombinuje kurátorovaná (a pro diváky do poslední chvíle utajená) filmová promítání se živými vystoupeními na jinak nepřístupných či všeobecně zapomenutých místech.
Studio Я je menší scéna berlínského Maxim Gorki Theater. Od té hlavní se odlišuje nejen svými rozměry, ale i dramaturgií. Na velké scéně jsem viděla inscenace, které se zabývaly politickými tématy v širším kontextu.
Loutková inscenace Čáslavská – Tokio – 1964 v režii Jakuba Vašíčka a dramaturgii Tomáše Jarkovského a Yoko Yamaguchi vznikla jako koprodukce plzeňského Divadla Alfa a tokijského divadla PUK. A jak už název napovídá, pojednává o vítězství gymnastky Věry Čáslavské na olympijských hrách v Tokiu v roce 1964. Kostru příběhu tvoří gymnastický víceboj, v němž byla hlavní soupeřkou československé sportovkyně reprezentantka Sovětského svazu Larisa Latyninová.
Zvukově-pohybová performance Prosím, zvoňte skupiny Boca Loca Lab se odehrává v bývalé samoobsluze v pražských Holešovicích, a abyste se na představení dostali, musíte u vstupu opravdu zazvonit. Ve dveřích nás přivítal sám režisér Jiří Adámek Austerlitz ve smokingu a pozval nás dál. Přestože jsme přišli o něco dřív, uvnitř se už nacházeli všichni performeři a několik diváků. Po vyzvání jsme se přezuli se do černých bačkor, načež nám byly nabídnuty jednohubky a čaj. Zvonek pravidelně ohlašoval příchod nových diváků, místnost se pomalu zaplňovala a tato zvláštní návštěva mohla začít.
Děj groteskního politického kabaretu Bečva (true crime) má detektivní nádech jako z mysteriózního seriálu, konkrétně z amerického Městečka Twin Peaks, na nějž odkazuje postava detektiva Dalea Coopera. Ten přijel do Česka objasnit únik toxických látek do řeky Bečvy ze září roku 2020, jenž nebyl jen ekologickou (a politickou) katastrofou, ale také vraždou více jak 40 tun ryb a dalších vodních organismů.
Sled pikantních, vulgárních a komických výstupů plných skvělého zpěvu, hyperbolizovaného herectví a popově laděných tanečků nakonec dovede všech šest královen ke katarznímu uvědomění. Cunty přízraky panovnic nechtějí, aby byl hlavní hvězdou jejich choť, ale ony samy. Scénický koncert se pro ně stává odlehčenou posmrtnou platformou, v níž se pokusí svůj odkaz jednou provždy změnit.
Dominik Migač, Marta Hermannová a Jan Pichler, po nedávné kauze již bývalí členové souboru kladenského divadla Lampion, připravili autorskou loutkovou inscenaci Soudružky s kroužky (aktuálně uváděnou v Alfredu ve dvoře). Prostřednictvím postavy řadové soudružky se v ní soustředí na běžný život v normalizačním Československu.
Před sedmnácti lety vydala americká spisovatelka Suzanne Collins první knihu ze světa Hladových her, jejíž námět ji napadl při přepínání televizních pořadů, konkrétně zpráv a reality shows.
Skupina My kluci, co spolu chodíme experimentuje kromě běžných improvizačních formátů také se strukturou nebo specifickým rámcováním jinak nepřipravených večerů. Po oblíbené Hostině uváděné na Jatkách78 to byla narativnějsí Ponorka na palubě Lodi Tajemství.
Soubor Tantehorse uvedl na začátku října již čtvrtý díl dokumentárního cyklu Invisible, ve kterém se zaměřuje na příběhy společností přehlížených žen. Zatímco první tři části byly věnovány individuálním portrétům umělkyň s nelehkým životním osudem, nejnovější inscenace Rukojmí se posouvá k obecnějšímu tématu a zkoumá fenomén toxických vztahů. Prostřednictvím autentických výpovědí několika žen i mužů otevírá otázky manipulace, gaslightingu a zneužívání, ale i dopadů takových vztahů na děti, které se do nich narodily.
Dobře naladěná žena si v prázdném prostoru obouvá kolečkové brusle, které zcela proměňují její fyzickou základnu, a vyplouvá na nich tak trochu do neznáma. Jitka Sara Páníková, tanečnice, choreografka a performerka v pohybovém a multimediálním díle SLIP GRIP otevírá dialog sama se sebou, se svým tělem a s (ne)otřesitelnou kontrolou a precizností pojící se s tanečním uměním v jeho vrcholových podobách.
Cirque du Soleil, kanadský novocirkusový soubor, bych označila za „must see“, takže jsem si uvedení jeho show na letenské pláni v Praze nenechala ujít. Kurios: Kabinet kuriozit prolíná světy Julese Vernea nebo Karla Zemana v imaginativní hře, která téměř popírá fyzikální zákony.
Sci-fi v divadelní tvorbě zůstává spíše okrajovou záležitostí – a je to škoda. Jak totiž dokazuje nová inscenace TRAPPIST-1 souboru Musaši Entertainment Company, přestože si divadlo oproti filmu nemůže dopomoci strhujícími digitálními efekty, jedná se o žánr s velkým scénickým potenciálem. Tvůrčí tým jej naplno rozvinul důmyslnou kombinací výtvarného, pohybového a hudebního divadla a na jevišti Alfredu ve dvoře rozehrál působivé obrazy nekonečného putování zdánlivě pustým vesmírem.
Během letošního ročníku plenérového festivalu Antická Štvanice ovládla po deset večerů pražský ostrov posádka slavné lodě Argó, která se v čele s Iásónem (Zdeněk Piškula) vydala získat zlaté rouno.
Ne často si může běžný divadelní publicista napsat reflexi, která nebude stát jen na textu, ale i na jeho infantilních ilustracích a obrázcích, které si po prožitém divadelním zážitku zachytí do skicáku. Ve Spoře se občas snažíme hranice „běžných“ recenzí překračovat a zkoušet formáty pro nás samotné neznámé. Premiéra imerzivní inscenace Projektu Pomezí Karavana mi přesně k tomu nabídla podnět.
Kino Utajeno, projekt studentstva několika vysokých škol v Praze (FAMU, DAMU, AVU, UMPRUM a FF UK), kombinuje kurátorovaná (a pro diváky do poslední chvíle utajená) filmová promítání se živými vystoupeními na jinak nepřístupných či všeobecně zapomenutých místech.
Studio Я je menší scéna berlínského Maxim Gorki Theater. Od té hlavní se odlišuje nejen svými rozměry, ale i dramaturgií. Na velké scéně jsem viděla inscenace, které se zabývaly politickými tématy v širším kontextu.
Loutková inscenace Čáslavská – Tokio – 1964 v režii Jakuba Vašíčka a dramaturgii Tomáše Jarkovského a Yoko Yamaguchi vznikla jako koprodukce plzeňského Divadla Alfa a tokijského divadla PUK. A jak už název napovídá, pojednává o vítězství gymnastky Věry Čáslavské na olympijských hrách v Tokiu v roce 1964. Kostru příběhu tvoří gymnastický víceboj, v němž byla hlavní soupeřkou československé sportovkyně reprezentantka Sovětského svazu Larisa Latyninová.
Zvukově-pohybová performance Prosím, zvoňte skupiny Boca Loca Lab se odehrává v bývalé samoobsluze v pražských Holešovicích, a abyste se na představení dostali, musíte u vstupu opravdu zazvonit. Ve dveřích nás přivítal sám režisér Jiří Adámek Austerlitz ve smokingu a pozval nás dál. Přestože jsme přišli o něco dřív, uvnitř se už nacházeli všichni performeři a několik diváků. Po vyzvání jsme se přezuli se do černých bačkor, načež nám byly nabídnuty jednohubky a čaj. Zvonek pravidelně ohlašoval příchod nových diváků, místnost se pomalu zaplňovala a tato zvláštní návštěva mohla začít.
Děj groteskního politického kabaretu Bečva (true crime) má detektivní nádech jako z mysteriózního seriálu, konkrétně z amerického Městečka Twin Peaks, na nějž odkazuje postava detektiva Dalea Coopera. Ten přijel do Česka objasnit únik toxických látek do řeky Bečvy ze září roku 2020, jenž nebyl jen ekologickou (a politickou) katastrofou, ale také vraždou více jak 40 tun ryb a dalších vodních organismů.
Sled pikantních, vulgárních a komických výstupů plných skvělého zpěvu, hyperbolizovaného herectví a popově laděných tanečků nakonec dovede všech šest královen ke katarznímu uvědomění. Cunty přízraky panovnic nechtějí, aby byl hlavní hvězdou jejich choť, ale ony samy. Scénický koncert se pro ně stává odlehčenou posmrtnou platformou, v níž se pokusí svůj odkaz jednou provždy změnit.
Dominik Migač, Marta Hermannová a Jan Pichler, po nedávné kauze již bývalí členové souboru kladenského divadla Lampion, připravili autorskou loutkovou inscenaci Soudružky s kroužky (aktuálně uváděnou v Alfredu ve dvoře). Prostřednictvím postavy řadové soudružky se v ní soustředí na běžný život v normalizačním Československu.
Podhoubí používá cookies, aby mohlo fungovat, jak má. Žádná data o vás neshromažďujeme ani neprodáváme. Pokud si budete chtít pouštět naše podcasty a další média, budete muset souhlasit s ukládáním cookies kategorie "Média třetích stran".
Máme sušenky
Podhoubí používá cookies, aby mohlo fungovat, jak má. Žádná data o vás neshromažďujeme ani neprodáváme. Pokud si budete chtít pouštět naše podcasty a další média, budete muset souhlasit s ukládáním cookies kategorie "Média třetích stran".
Nastvení uloženo
Abychom mohli zobrazit tento obsah, je třeba souhlasit s cookies kategorie {category}. [[privacywire-choose-cookies]]