Celých padesát let byla plzeňské činohře věrná dramaturgyně Marie Caltová, které nikdo neřekne jinak, než Mášo. Ke svému životnímu jubileu nadělila divadelním i nedivadelním přátelům knihu vzpomínek, nazvanou Máša bez opony. Jak název napovídá, jde o velmi otevřenou zpověď o vztazích, láskách i životních ztrátách. Nechybí ale Mášin recept na to, jak dělat poctivé divadlo. Tyto myšlenky jsou pro mě cenné lidsky i v kontextu tématu, kterému se zde dlouhodobě věnuji, tedy dramaturgie mimo velká divadelní centra.
Marie Caltová, foto DJKT
Marie Caltová se narodila 26. března roku 1944 v Plzni do divadelnické rodiny, její maminka Věra byla legendární divadelní fotografka, tatínek Antonín byl scénograf. Kmotrou jí byla žena režiséra Alfréda Radoka, kterého Caltovi během druhé světové války ukrývali. Oblíbeným „strýčkem“ zase Miroslav Horníček, jenž byl souputníkem Věry Caltové z plzeňského Studentského avantgardního kolektivu. Máša vystudovala Divadelní vědu na FFUK v Praze a v roce 1968 nastoupila do plzeňského divadla nejprve jako lektorka dramaturgie, o tři roky později už na post dramaturgyně. Potkala se s řadou výrazných osobností, v divadle zažila mnohé turbulence dějin a její kancelář se stěhovala z Malého divadla přes Komorní divadlo do budovy Nového divadla.
V začátcích svého působení se musela Marie Caltová vyrovnat s nastupující normalizací. Šikana vládnoucí strany navíc zasáhla i do jejího rodinného života, když byl její muž Miroslav Doutlík pro svůj otevřený nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy vyhozen z divadla. V té době uváděla činohra asi osm premiér do roka, nesměla mezi nimi chybět současná sovětská hra, ruská klasika, současná česká nebo slovenská hra, česká klasika a zbytek byl podle vlastního výběru. Máša vzpomíná, že na sovětské hry diváci z protestu nechodili, měla přitom dojem, že jejich autoři si v kritice socialistického zřízení vlastně docela dost dovolí, to ale nemohla veřejně ventilovat v propagačních materiálech. Jestliže dramaturgie udělala v textech aktualizaci, která byla jasnou narážkou na režim a v divácích vzbuzovala reakci, byl z toho obyčejně průšvih.
Obálka knihy Máša bez opony
„Vycházet z klimatu doby, respektovat možnosti souboru, zvažovat žánrovou vyváženost a sledovat složení diváků"
Stejně jako v jiných městech se i v Plzni divadelníci zapojili do revolučního dění v roce 1989. 18. listopadu byla na programu premiéra Schafferovy Černé komedie, před představením herec Pavel Pavlovský přečetl stanovisko odsuzující surový zásah proti studentům z předešlého dne. Další dny se nehrálo, namísto toho probíhaly besedy s diváky. Marie Caltová pracovala jako tajemnice stávkového výboru, v její kanceláři se kopírovala nejrůznější provolání, organizovaly se výjezdy herců na venkov a projevy na demonstracích. Po revoluci vyvstala nutnost přestavět dramaturgický plán. Zatímco v dobách nesvobody bylo divadlo podle Máši „ozvučnou deskou témat, o kterých se nemělo mluvit otevřeně“, po listopadu už o ideologii nikdo nestál. Diváků trochu ubylo a bylo nutné přemýšlet, jak divadlo zachránit. Nejdůležitější body, ke kterým Máša jako dlouholetá dramaturgyně dospěla, si dovolím ocitovat: „Vycházet z klimatu doby, respektovat možnosti souboru, zvažovat žánrovou vyváženost a sledovat složení diváků.“
Vždycky jsem měla dojem, že hlavní zásadou dobrého divadla podle Marie Caltové je poctivost. Dbala například na to, aby byl každý herec v souboru spravedlivě vytížený, aby se mohl realizovat a rozvíjet. K tomu sloužily její slavné archy, na kterých měla ručně narýsované tabulky a u každého herce role označené tečkou, jež podle sytosti barvy značila význam role od takzvané čurdy po roli hlavní. Snažila se také vyhledávat takové tituly, aby sedly jednotlivým režisérům, v souboru byli včetně šéfa většinou tři a k nim byli zváni hosté. Máša chtěla mít vždycky neustálý přehled o tom, kde se urodily nové herecké talenty, aby je měla v záloze, kdyby někdo ze souboru odešel. Snažila se proto sledovat absolventská představení uměleckých škol a produkci jiných divadel. Ve výběru repertoáru spoléhala také na osobní vazby s překladateli a autory her. Díky tomu se v plzeňském divadle odehrávaly světové premiéry her Pavla Kohouta. Těsně po revoluci zde byla v české premiéře uvedena (patnáct let po svém vzniku) Havlova hra Pokoušení.
Marie Caltová se svým manželem Miroslavem Doutlíkem
Útlou publikaci Máša bez opony nelze jednoznačně zařadit do memoárové literatury. Marie Caltová v ní nezmapovala podrobně celý svůj profesní život tak, jak to udělala třeba režisérka Lída Engelová ve své knize Sto růží v bidetu. Věnovala své vzpomínky spíše než svému dílu ostatním lidem, těm, kterých si váží a kteří pro ni v životě něco znamenali. Především tedy své mamince, manželovi a synovi. (Ani jeden z nich už bohužel není mezi námi, o to víc kniha zasvěcené čtenáře zasáhne.) Také kapitoly adresované Mášiným přátelům a kolegům z divadla, mimo jiné manželům Monice Švábové a Pavlovi Pavlovskému nebo Antonínu Procházkovi, obsahují kromě roviny umělecké i rovinu osobní. Některé pasáže, ve kterých autorka líčí své první milostné zážitky a volný, i když velmi vroucný vztah se svým druhým mužem, překvapí svou otevřeností. Tuto niternou zpověď ale prokládají úvahy o divadelní dramaturgii, které jsem citovala výše. Témata soukromá a odborná se prolínají stejně, jako se Mášin soukromý život vždy prolínal s divadlem a divadlo s ní. Kniha je zkrátka taková, jako její autorka – upřímná a skromná.
Máša s Alfrédem Radokem
S Miroslavem Horníčkem, foto archiv Marie Caltové