Tu a tam je možné v Praze navštívit koncerty hudebníků, kteří staví svá vystoupení na improvizacích a experimentují se zapojováním performativních prvků. Personálně jsou tato tělesa často propojená s divadelním prostředím a mají mezinárodní charakter. Barbora Etlíková se na jednu takovou událost vydala. Rozhodla se při té příležitosti oživit podhoubí žánr „rozhovor s umělcem o tvorbě jiných umělců“ a přizvala k reflexi kolegu s hudebním zaměřením. Oslovila Josefa Neudekera, člena kapely Brighter Days a studenta oboru dramaturgie-režie na Katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU, aby ji i čtenáře provedl zážitkem z jednoho hudebně improvizačního večera v Alfredu ve Dvoře.
Josef a Barbora absolvovali závěrečný večer dvoudenního festivalu PIO Dynamo 4, který připravil Pražský improvizační orchestr (PIO). V první části akce vystoupila skupina Ferst Dadler (Elia Moretti, Inga Zotova-Mikshina, Roman Zotov-Mikshin) se svou kompozicí Velocità di fuga, která vznikla ve spolupráci s uznávaným berlínským skladatelem/performerem Burkhardem Beinsem a světelným performerem Michaelem Vorfeldem. Druhá část pak patřila PIO; zazněly v ní klasické skladby Earla Browna a Christiana Wolffa, díla Jana Steklíka, Milana Adamčiaka a Milana Grygara. Premiéru měla také nová skladba od iniciátora PIO George Cremaschiho.
Pražský improvizační orchestr, foto Andulinna
Barbora
U tohohle formátu rozhovoru chci vždycky na začátku vědět, jaký má člověk, s nímž si budu o tématu povídat, v dané oblasti background. Tebe jsem oslovila, jelikož vím, že působíš v experimentální kapele. Ale přiznám se, že úplně přesně nevím, v čem vaše činnost spočívá?
Josef
Mám kapelu, která je dost jiného zaměření než to, co jsme viděli, je to emo-hardcorová kapela na pomezí math rocku. Neřekl bych, že je úplně experimentální, určitě ale nějakým způsobem protíná více žánrů. Baví nás si hrát s různými matematickými nebo v rámci toho žánru trochu neobvyklými rytmy. Je to vlastně dost komunitně zaměřená záležitost inspirovaná americkým midwestem, který nás láká. Mně se totiž líbí, že se v té midwestové komunitě kapely navštěvují tak, že jedna vždycky přijede za jinou třeba několik stovek mil, aby si společně zahrály někde v garáži. Jejich hudba je pak hodně o sdílení v rámci malého společenství. Tady v Čechách je takových kapel, jako jsme my, bohužel jenom pár. My účinkujeme mnohem častěji v Německu, něž tady. Protože u nás rychle vyčerpáme všechny lidi, kteří by na nás chodili, třeba i v Praze. A tak jezdíme po Německu, kde je publikum mnohem větší. Zajímá se o to dejme tomu dvě stě tisíc lidí, plus ve městech se vždycky najde třeba padesát lidí, kteří přijdou na koncert do nějaké garáže.
Mám pocit, že v té komunitnosti jsme něčím podobní tomu, co dělá PIO. Když se vztáhnu k tomu koncertu, tak těch lidí, co chodí na tyhle improvizace, bude asi také malá komunita. Nedávno jsem byl na improvizační akci v rámci platformy Wakushopu v Punctu-Krásovka, kde účinkovali lidé, které jsem – mám pocit – z velké části viděl vystupovat i teď v Alfredu. Jistý si jsem teda především Georgem Cremaschim, který tam byl součástí skupiny Digital World Order, Not U, aka DWONU.
Barbora
A jak si vysvětluješ, že na tenhle typ hudby nepřijde širší publikum? Je důvodem náročnost?
Josef
Jo, myslím, že improvizace jsou posluchačsky trochu náročnější.
Barbora
No, to chápu i na základě koncertu, který jsme navštívili společně. Sice jsem si to užila, ale stejně jsem občas zažívala momenty, kdy jsem se zasnila, a pak mě to zas v další části vrátilo zpátky. Také jsem po představení zvažovala, jestli koupit jako dárek desku s nahrávkami improvizované hudby, ale nakonec jsem se rozhodla, že ne. Vyhodnotila jsem to tak, že je pro mě důležité být v případě téhle hudby přítomna vzniku, protože ve mně nevzbudila touhu naslouchat ze záznamu.
Josef
V tomhle ohledu to mám dost podobně, ale zároveň mě poslech celou dobu bavil. To lidé říkají i o našich koncertech: rádi nás poslouchají naživo, ale že by si nás třeba pustili doma, tak to moc ne. A s Pražským improvizačním orchestrem je to stejně. Jde o hudbu okamžiku, v tom má podle mě trochu blízko divadlu v něčem. Osobně se nerad koukám na záznamy divadelních inscenací a musel by to být velmi vzácný okamžik, abych dostal náladu si pustit záznam nějaké improvizace nebo představení.
Pražský improvizační orchestr, foto Andulinna
Opatrná chemie, která se snadno zkazí
Barbora
Když už jsme se tak rozmluvili o PIO, tak u něj možná i zůstaňme. Alespoň si necháme tu divadelnější a pro nás snad snáze reflektovatelnou část večera Ferst Dadlera na závěr. Přemýšlím, z kterého konce tohle představení uchopit… Oni hráli nějaké už existující hudební kompozice. V programu se píše, že během našeho večera měly zaznít klasické skladby několika autorů, kteří jsou v programu označovaní jako „výtvarní umělci a zároveň plodní autoři nejrůznějších grafických partitur“. Tys ty partitury znal?
Josef
Ne ne, viděl jsem ale, jak hráli z nějakých grafických partitur, kde byli přes zápis namalovaní ptáci. A potom jsem si ještě všiml, že měli nějaká jasně daná pravidla typu, jak dlouho co bude trvat. Ono se v tomhle žánru občas pracuje se stopkami, které se pustí a pak se jede podle nějakého dost volného grafického značení. Není vůbec tak svazující, jako by byl třeba nějaký notový zápis. Člověk se může uvolnit a jenom ví, že když se přidá jistý nástroj, tak v tu chvíli by se měli blížit ke konci, nebo je to pro něj informace, že se dostali do čtvrté minuty, přičemž celá performance má mít osm minut… Jsou to nějaké domluvené body a hranice, ale ne celý průběh, ten je pokaždé jiný.
Barbora
Jak si můžu přesně představit, že takové grafické skladby vypadají?
Josef
No možná spíš grafické podpory než skladby, protože ta partitura vypadá asi tak, jako kdybych ti dal tenhle jídelní lístek a řekl ti, ať podle něj zahraješ na flétnu. A ty by sis řekla třeba, že tady vidíš dlouhé „á“, tak podle toho zahraješ. Zatímco támhle je mezera, kde naopak bych třeba hrál já. Tady to vypadá spíš jako „ta dá“, zatímco tady písmena evokují spíš „ta ta da“… Mně připadá, že grafické partitury často vypadají jako nějaká timeline v programu na střih hudby nebo filmu, kdy víš, že každá stopa označuje nástroj, anebo emoci nebo intenzitu. Člověk pak hraje, kouká na to a říká si někde v hlavě, kde přesně v rámci té partitury zrovna je. A potom, když vidí, že je níž, tak třeba jde hlouběji v tom nástroji, anebo ubere na intenzitě. Záleží asi, jak moc podrobná ta grafická partitura je. Protože některé jsou hodně volné, jiné zase trochu víc svazující v té návodnosti.
Barbora
Takže ta interpretace je extrémně o intuici?
Josef
Asi jo. Upřímně ale nevím, jestli to má v nějakých kruzích nějaká jasnější pravidla. Vím, že na HAMU třeba vyučují předmět Improvizace a performance.
Barbora
To mi dost připomíná grafické partitury, které k zápisu taneční choreografie používá Alica Minar. Mluvila o nich v rozhovoru, který jsme na Podhoubí publikovali nedávno. Někde je to linka, jinde zamotané klubíčko, různé stromy nebo linky jdoucí souběžně…
Josef
Dá se říct, že je to dost podobné pohybovým partiturám. Na DAMU jsme nedávno měli workshop se zvukovým a vizuálním umělcem Ivanem Palackým, kde jsme ve skupinách vytvářeli grafické partitury, a potom jsme je dávali jiné skupině hudebně interpretovat a poslouchali, jak nás oni vykládají. Občas vznikaly fakt zajímavé věci, takže si myslím, že by grafické partitury určitě šly i zatančit. Jsou takový impulz k tvorbě; není to jednom nějaký návod a stanovení hranic, ale také na interpreta nějak působí, nějak to s nimi pracuje.
Barbora
Když jsi sledoval „naše“ představení v Alfredu, tak čeho sis všímal?
Josef
Podle mě bylo vždycky poznat… jak to říct… když se něco povede nebo nepovede. Bylo zřetelné vždycky, když se podařilo nějaké vzájemné energické nalezení. Byla to prostě taková konverzace, kdy se na sebe občas naladili a občas vůbec, takže tam byly části nějakého delšího hledání a neporozumění a potom zas naopak nějakého hodně velkého porozumění.
Bára
Takže z toho se pro tebe sestavil divácký zážitek? Z nějakého dejme tomu neutrálního pocitu „že prostě hrají“, jsi občas přecházel do překvapení nebo potěšení?
Josef
Jo, no, přesně tak. Cítil jsem potěšení ve chvílích, kdy jsem vnímal, že se to naladilo nebo že si rozumějí. Ale třeba když začali, tak hned ta první skladba mi připadala jako hrozný chaos, vlastně se mi líbila ze všeho nejmíň. Ale to bylo podle mě tím, že jak se začalo, tak se hledala komunikace mezi nimi. Ale potom, čím dál představení postupovalo, tím to bylo lepší. A u posledních dvou skladeb jsem cítil, že tam je nějaká vyšší míra porozumění.
Barbora
Napadá mě, že to mohlo být asi ještě těžší tím, že jich bylo osm. Někde jsem četla, že větší skupině trvá zákonitě déle, než začnou ti její členové jednat, protože se dlouho sonduje, co ostatní. A než si vymění všechny potřebné signály, tak to prostě trvá.
Josef
To je asi dobré přirovnání, byť já tedy do toho, co teď říkáme, vnáším nějaký svůj osobní vztah. Samozřejmě vůbec nevím, co se jim honilo hlavou. Ale stejně jsem měl pocit, že vždycky bylo hodně zřejmé, že čím méně lidí bylo zrovna zapojených, tím to bylo trochu snazší. A ve skladbách, kdy se připojili všichni, už to potom bylo hodně. Byla v tom taková opatrná chemie, která se lehce mohla zkazit, když najednou hrálo všech osm lidí.
Barbora
Vlastně to byl zvláštní kontrast toho žánru, který je hodně maloformátový, a většího formátu orchestru o osmi lidech, kdy si řekli, že si pro pár večerů vezmou celé divadelní jeviště, a ne jenom nějaký klub.
Ferst Dadler, foto Andulinna
Poslouchat beaty diaprojektoru
Josef
Mě tohle vůbec nenapadalo, napadlo mě to spíš u té první části programu Ferst Dadlera, kde se skutečně víc pracovalo s tím, že se jedná o divadelní jeviště, a byla to pak jiná disciplína. Protože tam improvizace získávala víc divadelní rysy, už byla trochu inscenovaná. Což byl hlavní rozdíl mezi těmi dvěma částmi večera, že u Ferst Dadlera v první části jsem cítil, že inscenační záměr spočívá vyloženě v tom, co vidíme. A vlastně tam nebylo podle mě úplně moc prostoru na nějakou improvizaci kromě jasně ohraničených částí. Mělo to nějaké mnohem přesnější body, průběh a délku.
Barbora
Dokonce pak říkali, že se jim nějaká scéna den předtím nepovedla, zatímco naše repríza se prý povedla až moc. Ve smyslu, že tam nebyl moc prostor pro nepředvídatelnost. Elia Moretti po představení říkal, že pro něho nejlépe fungují a jsou nejživější představení, kdy si přímo v jejich průběhu říká: „Jé, to bych nejradši přetočil!“
foto archiv Ferst Dadler
Josef
Den předtím se prý moc nepovedla ta scéna, kde se hraje s kotly.
Barbora
Jak tohle prosím fungovalo?
Josef
V kotlích byly reproduktory, které postupně rozvibrovaly jejich materiál, až se rozeskákaly i připevněné balónky a řetízek.
Barbora
Mohl bys mi to prosím vysvětlit víc?
Josef
My bychom tenhle efekt teoreticky mohli udělat i tady, kdybychom vzali nějaké nahrávadlo a nahrávali zvuk místnosti a zároveň bychom tu měli repráky. Potom bychom pustili zvuk z těch repráků a znovu bychom nahráli to, co ten reprák pouští, a navíc znovu zvuk té místnosti samotné. Takhle bychom ten cyklus několikrát opakovali, až v jednu chvíli – když by ten reprák pokaždé pouštěl to, co jsme znovu nahráli – by se tady začaly vrtět skleničky a vibrovat okenní tabulky. Samozřejmě vždycky záleží na tom, co je to za reproduktor, ale každá místnost má svůj tón nebo frekvenci. Oni tam využili tenhle princip ve scéně s kotly. Jacob Kirkegaard takhle nahrával tóny místností v Černobylu, a pak je v rámci toho rozvibrovával a vydal z toho album (Jacob Kirkegaard - 4 Rooms (Full Album)). On se celkově zabývá ve svém díle způsoby, jak reflektovat složité, nepovšimnuté nebo neuchopitelné podmínky v prostředí skrze zvuk.
Barbora
Aha, tak tohle technické pozadí jsem vůbec neznala. Což, myslím, dost limitovalo můj divácký zážitek. Asi bych to trochu víc docenila, kdybych procesu lépe rozuměla. Ne, že by mě to nebavilo, ale šla jsem víc po efektu, po povrchu. A už vůbec jsem netušila, že se tohle často dělá.
Josef
Ono to asi tak časté není, ale lidé, kteří se nějak točí kolem zvuku, ten princip znají. Nemyslím si ale, že je tohle nějaká důležitá znalost, bez které by jinak ta část fungovala nebo nefungovala. Myslím, že ta část se povedla tak, jako tak. Že ty dobré nápady zkrátka fungují jak se znalostí, tak bez znalosti toho, jak se to tvoří.
Barbora
Teď jsme se ale zastavili u jednoho momentu z toho představení, který se objevil až relativně pozdě, že? Kdybychom šli po časové posloupnosti těch věcí, tak jako první bylo…
Josef
Začínalo to diaprojektorem o osmdesáti snímcích, což byl zajímavý princip, kdy se první beaty objevily prostřednictvím přehazování jednotlivých diáků. Což je princip, kdy nějakých 160 vteřin sledujeme tohle a dostaneme pod kůži beat přístroje. Jednalo se o tzv. carousel slide projector, nevím jestli to má nějaký český ekvivalent, já tomu říkám, možná špatně, kruhový diák.
Barbora
To je zvláštní. Je to hudební událost, není to hudební událost? Je to vizuální událost, není to vizuální událost?
Josef
Asi je to obojí – hudební i vizuální událost. Mně celkově připadá důležité, že promítání je pro mě hodně spojené s nějakým zvukem, který se v kinech odsunul za tu zástěnu vzadu a dneska ho neslyšíme, ale dřív bylo v kinech promítací stroj slyšet. Dneska by asi zase šlo slyšet chlazení tam, kde se promítá digitálně. V představení používali kruhový diák, a kdyby měli nějakou starou promítačku, tak by to taky takhle fungovalo….
Neviděla jsi v Alfredu Pramítačku? (Barbora signalizuje, že ne.) To je projekt Jana Kulky, který zbastlil takový hodně veliký promítací přístroj. Část večera tvořilo promítání asi pětadvacetiminutového filmu, který on vytvořil speciálně pro tenhle přístroj, a ten zároveň vytvářel i hodně silnou zvukovou plochu. A pak tam byl také jeden experimentální film, v němž se jenom střídaly s různou frekvencí bílé a černé snímky. Bavilo mě na to koukat celých těch pětadvacet minut, a stejně jsem byl pořád překvapovaný, i když nešlo o nic jiného než o střídání barvy těch polí. Bylo to skvělé. Ten krátký film se jmenuje Paterny. Hudbu k němu shodou okolností dělal Ian Mikyska, který vystupoval během našeho večera s PIO.
Zvuk nebo frekvence spojené s technikou se dají vzít do hry a udělali to i v tom projektu Ferst Dadlera. I s jejich technikou byly spojené určité zvuky, které oni vzali do hry. Například ve scéně, kde se pracovalo s rozsvěcením a zhasínáním žárovek. Zřejmě měli na kabelu kontaktní mikrofon, a to rozsvěcování a zhasínání muselo probíhat skrz časovač. Jak se rozsvěcela a zhasínala ta žárovka, slyšeli jsme přímo elektrický signál v tom kabelu. Což bylo vlastně fajn, že tím, jak se to aplikovalo, vlastně vznikal beat, který šel trochu proti tomu beatu z promítačky. Vytváření té kompozice vlastně začalo těmahle dvěma věcmi.
Barbora
Tak to museli ale hodně zesílit, jestliže říkáš, že to byl zvuk z kabelu.
Josef
Jak to myslíš, hodně?
Barbora
Neumím si přestavit zvuk z kabelu. Ještě zvuk ze spínače bych dovedla, ale ne z kabelu. Prostě nechápu, jak to udělali.
Josef
No on každý akustický zvuk, který chceme přenášet na nějakou vzdálenost (nebo abychom mohli provádět třeba zesílení, míchání a nahrávání) je nutné převést na elektrický signál. No a k tomu se používá akusticko-elektrický měnič, což je vlastně jakýkoliv mikrofon. Stejně tak jako každý akustický zvuk lze převést na elektrický signál, tak můžeme každý elektrický signál slyšet, pokud k tomu mámě příslušné zařízení. Oni měli nejspíše ten kontaktní mikrofon přímo na elektrickém kabelu, který vedl k žárovce.
Není to tedy moc složitý princip. Jedna slovenská firma vyrobila takový přístroj, který se jmenuje Elektrouši. Jsou to taková sluchátka, která můžeš přiložit k jakémukoliv elektrozařízení kolem sebe – třeba ke svému notebooku nebo ke svému telefonu – a uslyšíš, jak zní. Oni využívali podobný princip, takže jsme slyšeli elektřinu v tom jejich elektrickém obvodu. U přijímací cesty navíc hodně amplifikovali signál. Oni vlastně úmyslně porušovali zvukařský princip, kdy vedle sebe nesmí vést zvukový kabel a elektrický, jelikož ten elektrický signál pak „leze“ do audio kabelu.
foto archiv Ferst Dadler
Místa hravá a místa určená technologií
Barbora
K téhle reflexi nás vybídl člen PIO i Ferst Dadlera, italský expat žijící v Praze, Elia Moretti. Říkal, že o Ferst Dadlerovi nikdo z kritiků nepíše. Čím si to vysvětluješ? Myslíš, že je náročné je reflektovat?
Josef
Mně připadá, že o tomhle se ale dá mluvit celkem jednoduše, protože se dá rozebírat nějaký inscenační záměr. Vlastně je to takové trochu zvláštní, že je to trochu divadlo. Protože normálně bych tohle viděl spíš jako nějakou zvukovou kompozici ve smyslu koncertu se zvukovými objekty. Na tom díle je právě zajímavé, že on to je koncert, ale zároveň tam mají inscenované věci typu příchody po určených linkách a v kostýmech (v tomhle případě byli všichni v černém). Prostě dodržovali nějaká pravidla, která dodržovat vůbec nemuseli, třeba jak se zjevovali a zase odcházeli, pak se někdo schoval u mixážního pultu… Kdyby to byl jenom koncert, tak by prostě jenom přišli a hráli.
V tom pro mě spočívala ojedinělost jejich díla nebo spíš potenciál a co mě na tom baví. Ty věci samotné spojené se zvukem už mě na tom tolik nepřekvapovaly. Což není výtka, ale spíš mi bylo trochu líto, že nešlo o něco, co by pro mě objevili. Divadelní stránka byla pro mě zajímavější než to, že se tam amplifikuje zvuk elektřiny nebo že se pracuje se strojovými zvuky; to jsou věci, které napadly už lidi předtím. Ale ten inscenační záměr mě překvapil.
Barbora
Mě na tom bavila tematizace toho, že něco velmi tichého může být slyšet nahlas. Nebo ta hra se šeptáním do megafonu mi připadala jako hezká metafora. Představovala pro mě jakousi hru „tichý, nebo hlasitý?“. Ale tys mi po představení říkal, že sis tohle moc neužil, protože jsi čekal, že se megafon objeví takhle použitý.
Josef
No, čekal jsem to v souvislosti s prvním použitím megafonu, když hráli takovou pinkací hru a jeden z nich představoval hlasatele komentujícího zápas do megafonu. Když jsem pak slyšel ten zvuk ke konci, bylo mi jasné, že se tam nějak vrátil skrz ten megafon. Že to určitě zase bude stejné využití toho vizuálně-zvukového materiálu, který tam měli už předtím.
Barbora
Mě vůbec nenapadlo takhle uvažovat – pro mě to byla funkční divadelní metafora. Ale třeba scénu s virbly si sice pamatuji dobře, nicméně vůbec nevím, co k ní říct. Leda, že to bylo takové hravé.
Ferst Dadler, foto Andulinna
Josef
A zároveň to byl typ scény, který hodně nabízel náhodu. Stejně jako scéna s kotly, tak i ta scéna s virbly bude co do zvukové kvality, kterou slyšíme, asi vždycky jiná. Na rozdíl od toho diáku na začátku, který bude asi při všech představeních stejně rychlý – tam není nějaká regulace rychlosti, je tam myslím jen jedna rychlost. Ale u virblů záleží na jejich vzájemné vzdálenosti od sebe. A na tom, jak vysoký bude ten oblouk přihrání spoluhráči – ten zvuk se prostě změní na základě toho, že si performeři hrají se vzdáleností, intenzitou a tak. A to samé u těch kotlů. Tohle jsou místa, která tvůrcům nabízejí hravost a více možností využítí. A pak tam byla místa, která ji nenabízejí, protože je určuje ta technologie.
Barbora
Oni v programu psali, že se snažili vytvořit příběh. Ptali se: „Mohou světlo, zvuk, pohyb vůbec obsáhnout příběh?“
Josef
Pro mě tam žádný příběh nebyl důležitý. To, co to pro mě bylo podstatné, byla ta skladba nebo zvuková kompozice. A to, že to má divadelní prvky, oceňuji – to je to ozvláštnění pro mě. Ale primárně je to stejně pro mě skladba nebo nějaké audiovizuální dílo. Ale že bych v tom četl nějaký příběh nebo ho v tom možná i potřeboval, to tak vůbec necítím. Ty to tak cítíš?
Barbora
Oni asi nemysleli figurativní příběh, ale třeba příběh té události. To si dovedu představit, že v tom bylo, aniž bychom si dosazovali cokoliv navíc.
Josef
Vnímal jsem příběh té skladby. Nebo spíš průběh než příběh.
Barbora
Příběh toho, co se stane s tou hrou s těmi beaty a s těmi zvuky.
Josef
Jo, vzbuzuje to zvědavost. Ve chvíli, kdy tam jel ten diák a do toho se rozsvěcely a zhasínaly žárovky s amplifikovaným zvukem kabelů, tak se navzájem diaprojektor a žárovky odlišovaly BPM (pozn. red.: počtem úderů za minutu). Takže mě zaujalo, že občas se to sešlo a občas se to rozcházelo. Byl jsem zvědavý: Co bude ten další nástroj, který se přidá, a kdy odejde ten, co přišel předtím? To je pro mě ohledně příběhu asi ta nejzajímavější věc, když už o tom mluvíme takhle.
Barbora
Dovedla bych si představit, že tím příběhem mysleli přesně tohle. Protože tam nebylo nic jiného, co by připomínalo příběh.
Josef
Asi jo, ale to je pořád otázka kompozice.
Barbora
Takže na otázku, jestli mohou světlo, zvuk, pohyb vůbec obsáhnout příběh, bys odpověděl ano, nebo ne?
Josef
Jestli je příběhem myšlen příběh té kompozice nebo toho představení, tak asi ano, ale jestli tím myslí nějaký metaforický příběh, tak to asi moc ne.
Barbora Etlíková a Josef Neudeker
Festival PIO Dynamo 4 proběhl 13. a 14. prosince 2023
Rozhovor se odehrál 22. prosince 2023 v kavárně na pražském Starém Městě v atmosféře šoku a truchlení po masakru na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Duševní paralýza způsobená touto událostí se významně podílela na časovém odstupu, s nímž byl text editorsky zpracován a publikován.