Potíž s otázkou, co znamená choreograficky myslet, spočívá v okolnosti, že choregrafové často postupují velice intuitivně a spoutávat vlastní tvůrčí intuici slovy je úkol značně obtížný. Pokoušet se o totéž zvenčí, bez přímé zkušenosti, má očividně rovněž svá úskalí. Alica Minar, která se i přes své relativní mládí řadí ke slovenským ženám nepřehlédnutelně formujícím zdejší scénu současného tance, je umělkyní s myslí exaktní vědkyně, jež se k výzvě verbalizovat vlastní tvůrčí proces postavila tak, jak je zvyklá - nebo jak sama říká, nucená - tvořit: necouvnout před ní.
Alica Minar v roce 2023 - o přestávce společné rezidence se studenty, foto ze soukr. archivu kolektivu Alica Minar & col.
I. Nikdy jsem se nechtěla omezovat na to, co vidím v nejbližším okolí.
H:
Alice, ty máš vystudovanou choreografii. Vzhledem k tomu, jak výtvarně působí tvoje taneční tvorba: Studovala jsi i výtvarné umění?
A:
Ne, nestudovala. Vystudovala jsem choreografii na HAMU. A magisterský program na HZT v Berlíně (Hochschulübergreifendes Zentrum Tanz Berlin). Můj vztah k výtvarnu asi nejvíc ovlivnilo, že jsem v prváku navštěvovala scénografický seminář Kristýny Täubelové. Ona může za to, že vizuálno je důležitou součástí mého smýšlení o věcech i že od té doby jsem už vlastně vždy chtěla mít vedle sebe scénografku nebo scénografa – je pro mě důležité mít takového člověka nablízku.
Permeance (2021), průvod diváků v Berlíně v průběhu představení, foto ze soukr. archivu kolektivu Alica Minar & col.
H:
Některá z tvých představení bych popsala způsobem: Na scéně byl nějaký dominantní objekt, kolem kterého (nebo na kterém) se tančí. Napadají mě třeba Don't be an egg, kde jsou „skořápky” doslova rozesety po podlaze, nebo Saudade, kde je středobodem objemný piedestal a dění na něm. Teď mi připadá, že se posouváš blíže k maskám, ke kostýmům omezujícím a určujícím pohyb. Už to tedy není něco, co definuje prostor, objekt se spíš přimyká k tanečníkům, je jejich součástí.
A:
Zkouším si vybavit, kdy se v naší práci začal objevovat princip deformace těla, protože to je to, o čem mluvíš. Shodou okolností asi hned po dvou projektech, které jsi zmínila. V bakalářské práci n o m a d, kde na sebe performerka navlékala kusy oblečení, kterých bylo třeba třicet, a své nahé tělo tak proměnila v někoho nebo něco úplně jiného. Podobně v Berlíně, kde mi pod rukama vyrostl tvor jménem Wobbly s neonově zelenou kůží z celotrikotu nacpanou kusy látky. Dnes neříkám „deformace“, ale impossible body. Nemožné tělo vybízí k pohybu, vyžaduje a potřebuje ho. Necessity (nutnost), kterou pokaždé znovu hledám, se tu vyjevuje skrze interakci s objektem – neživým partnerem.
Don't Be an Egg / Nebuď vajco (2017), foto Michal Hančovský
Saudade (2019), foto Jan Petýrek
n o m a d (2019), foto Adam Lukáč
Wobbly (2019), foto Karsten Gloger
H:
Dovedeš si představit, že bys ve své práci vyšla ze strukturované pohybové fráze, nebo že by ses snažila vyjádřit emoci či příběh jenom skrze pohyb?
A:
Pro mě je jednodušší vytvořit něco pro objekty a na dané téma, a až poté generovat pohybové principy, které dostávají tvar teprve v kontextu díla. Neznamená to ale, že se p