Natálie Tichánková: „Chci své publikum zasáhnout…“

Příběhy čtyř současných hereček Moravského divadla Olomouc, díl I.

seriál Ely Brotkové

V loňském roce se mi vícekrát podařilo navštívit Moravské divadlo Olomouc (MDO) – divadlo, ve kterém jsem nikdy předtím nebyla, a vlastně ani netušila o jeho existenci. Zabloudila jsem do něj díky nedávné činoherní premiéře Erbenovy Kytice slovenského režiséra Mariána Pecka, jehož divadelní tvorbu sleduji kontinuálně již několik let. Byla jsem velmi zvědavá, jak si poradil s českou literární klasikou, tak jsem neváhala a vycestovala za novým divadelním dobrodružstvím.

Inscenace Kytice mě nakonec upřímně nadchla svojí netradiční divadelní magií: levitujícími židlemi, mohutnou dřevěnou skříní ukrývající slasti i neřesti, kontrastní hrou pestrobarevných světel, naléhavou hudbou, androgynními charaktery, podmanivě stylizovaným pohybem, jakož i vypjatými dramatickými situacemi zobrazenými optikou současné doby.

Z hereckého obsazení inscenace Kytice mě především zaujaly čtyři herečky: Natálie Tichánková (jako Vypravěčka v baladě Polednice, Nevěsta v baladě Svatební košile), Kristína Jurková (jako Panna v baladě Vodník, Dcera v baladě Dceřina kletba a Vdova v baladě Holoubek), Jana Posníková (jako Matka v baladě Polednice a Babka v baladě Vrba) a Vendula Nováková (jako Vypravěčka fragmentů balad Věštkyně a Záhořovo lože a Paní/Vrba v baladě Vrba). Tyto herečky si získaly moji pozornost nejen tím, že na hraně tragičnosti pozoruhodně ztvárňují klíčové ženské hrdinky.

Moje zvědavost dozvědět se více o procesu vzniku inscenace Kytice i o mně dosud neznámých herečkách nakonec vyústila v interview s Natálií, Kristínou, Janou a Vendulou. Mým cílem je víc zpropagovat současný činoherní ansámbl MDO, proto každý díl seriálu představí jednu herečku z různých hledisek. Naše rozhovory se nezaměřovaly pouze na divadlo. Mluvily jsme i o jejich morálních vzorech, volnočasových aktivitách i zatím nesplněných snech.

/

V prvním díle představuji Natálii Tichánkovou – činoherní, muzikálovou i televizní herečku a frontwoman popové kapely Natálie Tichánková & 4GOOD. Natálie také příležitostně nahrává reklamy, audioknihy nebo působí v rádiu. Je to též velmi energická žena s jasnými ambicemi i se smyslem pro humor. Rovněž má schopnost empatie a umí se dotknout hloubky věcí. Vystudovala muzikálové herectví na JAMU v Brně.

Její herecké začátky jsou spojeny s hostováním v různých činoherních, muzikálových i alternativních a pohybových divadlech, a to v Praze (Hudební divadlo Karlín, Divadlo Palace), v Brně (Národní divadlo Brno, Městské divadlo Brno, Divadlo Husa na provázku), v Ostravě (Národní divadlo moravskoslezské) nebo i v Uherském Hradišti (Slovácké divadlo) a v Těšíně (Těšínské divadlo). V Činohře MDO působí od sezony 2017/18. Její první role v MDO byla postava panenské nevěsty Roxany v inscenaci Cyrano z Bergeracu v režii Michaely Doleželové a Romana Vencla, na kterou dodnes vzpomíná pozitivně i s patřičným respektem. Její nejnovější premiérou v aktuální divadelní sezoně 2024/25 v Činohře MDO je inscenace Chvilky v režii Beaty Parkanové, ve které ztvárňuje titulní postavu mladé ženy, studentky Anežky. Více o jejích uměleckých začátcích, herecké cestě, jakož i o osobních výzvách, má ambici přiblížit náš rozhovor.

Natálie Tichánková, foto Castingofka

Jak si tvůj život získalo právě divadlo?

Od malička mě to táhlo k hudbě. Zpívala jsem, hrála na zobcovou flétnu, elektrickou kytaru a později i na klavír. Chodila jsem na ZUŠ Bohuslava Martinů v Havířově. A právě tam jsem se díky mé učitelce zpěvu a tehdy herečce v Těšínském divadle Lucii Bergerové dostala poprvé „k divadlu“. Zrovna tehdy se konal konkurz do Werichova Nebe na zemi, a ona mi řekla, ať to zkusím. Bylo mi patnáct. A tak jsem si řekla, proč ne… A tehdy mě úplně pohltilo spojení hudby a divadla. Čistá činohra mě tehdy nijak nelákala, ale najednou jsem cítila, že muzikál má pro mě všechno. Dostat se pak na JAMU bylo jako otevření nových dveří. Měla jsem skvělé pedagogy – Michala Zetela, Stana Slováka a Honzu Šotkovského – a ti do nás neustále vkládali myšlenku, že muzikálový herec má umět nejen tančit a zpívat, ale především hrát. Takže jsme měli v rozvrhu přidané i činoherní hodiny. Postupně ve mně sílila touha bořit zažité předsudky o muzikálových hercích. I proto jsem nakonec přijala nabídku angažmá v činohře Moravského divadla Olomouc. Byla to pro mě výzva a šance vyučit se činohernímu řemeslu – a jsem za to opravdu ráda.

Proč jsi nestudovala konzervatoř, ale gympl, když jsi měla už od dětství umělecké ambice?

Cítila jsem, že chci hlavně tvořit, ne učit. Toužila jsem tvořit hudbu, stát na jevišti, přinášet emoce a dotýkat se lidí skrze umění. Řekla jsem si – když mě to bude bavit i během střední, půjdu zkusit JAMU. Byla to taková moje vnitřní zkouška, jestli to s divadlem myslím opravdu vážně.

V čem pro tebe spočívá smysl uměleckého, respektive divadelního vzdělávání na vysoké škole? Proč je důležité i v současné době?

V tom, že ti to připomíná, proč to celé děláš – srdcem. Herectví není o tom „hrát“, ale o tom, že se na chvíli staneš nositelem nějakého poselství. A když je to upřímné, lidé to poznají. Myslím, že kdybychom přišli o umění, byli bychom o dost smutnější společnost. Potřebujeme občas uniknout z reality, dotknout se fantazie, pocitů, příběhů. I dnes, kdy světu vládnou influenceři, má umění pořád obrovský smysl – možná ještě větší než kdy dřív.

V čem konkrétně tě žánr muzikálu naplňuje?

Je pro mě výjimečný právě hudbou, což je moje velká láska, a emoce, které skrze ni můžeš sdělit, jsou někdy silnější než slova. Hudba je velká část mého života. Ráda předávám věci skrz muziku. Muzikál je unikátní právě tím, že v sobě kombinuje všechno –  proto to nikdy není jen „klasický” divadelní zážitek. Myslím si, že nejkvalitnější produkce se snaží mít Ostrava, Plzeň a Brno. V Praze vnímám trend jukebox muzikálů, které jsou hlavně komerční a pro mě osobně nemají takovou hloubku.  Sama jsem měla možnost být na stáži v Londýně u hlasové koučky Mary Hammond a viděla jsem mnoho inscenací na West Endu. Původně jsem toužila jít touto cestou. Ale když jsem zjistila, že se tam hraje šestkrát týdně stále totéž, uvědomila jsem si, že bych tam ztratila radost. Potřebuju pestrost. A tu jsem našla tady.

foto Daniel Schulz

Asi si tedy neumíš představit, že by ses umění vůbec nevěnovala?

Rozhodně ne! Jsem člověk, který nesnáší stereotypy. Představa, že sedím od devíti do pěti v kanceláři, mě fakt děsí. Hlásila jsem se tehdy i na žurnalistiku a psychologii. Ale teprve v umění cítím opravdové naplnění. Ta svoboda, proměnlivost, práce s emocemi… To je moje.  A nejvíc mě baví, že každý den může být úplně jiný. To je dar, za který jsem opravdu vděčná.

Změnilo se v něčem tvé vnímání divadla během pandemie COVID-19?

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Pandemie ukázala nové možnosti, kterým do té doby umění nebylo až tak otevřené. Online prostor sice může pomoct, ale opravdové divadlo bez živého publika –  to prostě nefunguje. Není to jen o tom převyprávět příběh. Je to vzájemná výměna energie, která se nedá ničím nahradit. Je v pořádku zaznamenat nějaké divadelní představení třeba pro archivní účely. Ale dělat divadlo jenom pro účel vysílání je podle mě nesmysl. My herci a herečky zkrátka žijeme z reakce diváků, z potlesku, z pohledu… Alespoň pro mě je tahle výměna energií extrémně nabíjející. Vnímám to podobně i když zpívám na koncertech. Chci své publikum zasáhnout...

Jak vnímáš současnou mladou generaci divadelních tvůrců a tvůrkyň?

Myslím si, že mladí lidé mají rozhodně co říct a že by měli dostávat prostor. Jsou plní nápadů, energie, odvahy. Jen někdy v tom všem nadšení trochu chybí pokora. Dostat šanci je úžasné, ale je důležité s ní dobře naložit – naslouchat, učit se, spolupracovat a růst. Často vidím, že se někdo sveze na vlně „jsem dobrý“ –  a dál už neroste. A to je škoda. Divadlo je proces, ne jednorázový úspěch. A mě osobně víc oslovují lidé, kteří chtějí divadlo tvořit srdcem. Upřímně, opravdově. Ne kvůli slávě nebo penězům. Takových ale bohužel ubývá.

Současné divadlo realizované mladou tvůrčí generací se tedy podle tebe neubírá dobrým směrem?

Nemyslím si, že je všechno špatně. Naopak – mám ráda novátorské přístupy a ráda se nechám překvapit. Ale někdy mi vadí, že se novost staví nad smysl. Dělají se inscenace, které jsou vizuálně efektní nebo kontroverzní, ale chybí jim vnitřní logika, opravdová výpověď. A to mi přijde škoda. Klasika, když je dobře udělaná, může být stejně silná jako jakýkoli experiment. Není to o dobových kostýmech, ale o tom, jestli se nám podaří vystihnout podstatu textu. Třeba Shakespeara. A to už je někdy docela umění. Dnešní divadlo mi často připadá jako „hlavně ať je to jiné“, ale to nestačí. Je potřeba rovnováha mezi formou a obsahem.

Čteš divadelní kritiky?

Občas ano, ale nevyhledávám je cíleně. Respektuju, že každý má právo na názor, ale upřímně – nekonstruktivní kritika se těžko přijímá s nadhledem –  a často spíš zabolí, než pomůže. Nezávislou, konstruktivní kritiku považuju za důležitou a vážím si jí – ale pravdu říct, je jí dnes málo. Napsat dobrou kritiku je taky umění. Nestačí říct „líbilo – nelíbilo“, chce to hlubší vhled, kontext a nadhled. A to opravdu každý neumí.

v inscenaci Kytice, foto archiv Činohry MDO

Jaké byly tvé začátky v Moravském divadle Olomouc?

Nezapomenutelné. Mou první velkou příležitostí byla Roxana v Cyranovi z Bergeracu. Byla to nádherná role, která mi dala velkou zkušenost do začátků, a moc ráda na ni vzpomínám. Dnes je mi hodně blízká i hlavní role v muzikálu ELA!, který je inspirovaný životem Elišky Junkové, závodnice, která se vymykala své době. Její příběh mě fascinuje a vidím v něm kus sebe. Obecně musím říct, že mám opravdu štěstí na krásné role a inspirativní projekty.

Tvoje nejnovější inscenace v Moravském divadle je Erbenova Kytice. Co v tobě tyto balady jako takové vyvolávají?

Erben podle mě napsal něco mimořádného. Kytice mě fascinovala už při čtení – každé slovo má sílu, každá balada otevírá obrazotvornost a až hypnotický zážitek. Jsou to temné, mnohdy až děsivé, osudové balady, ale právě tím hluboce rezonují. Dle mého je velmi odvážné udělat takový dobový horor. Obecně jsem vždy měla ráda temnější literární díla, protože ve mně vyvolávala větší a zapamatovatelnější zážitek. Moje oblíbená balada je Svatební košile, která mě zaujala tím, že není až tak tragická. Baví mě v tom, že její hlavní hrdinka si projde hraničním zážitkem, ale najde v sobě sílu a přežije. To mi přijde nesmírně silné.

Jak si vzpomínáš na zkoušení Kytice s hostujícím režisérem Mariánem Peckem?

Vzpomínám si na to velmi intenzivně, protože to není až tak dávno. Marián je náročný, ale zároveň laskavý režisér. Je svůj a velmi si ho vážím. Rozumí svému povolání. Měl jasnou koncepci, ale netlačil nás do ní násilím. Nechal nás svobodně pracovat. Musím však říct, že ne vždycky jsem mu úplně rozuměla. Ve výsledku se nám ale podařilo vytvořit silnou, atmosférickou inscenaci, která funguje… A ta démoničnost, kterou do ní Marián vnesl, mě vlastně moc bavila. V minulosti jsem s ním spolupracovala též na inscenaci Pan Scrooge. 

Co pro tebe jako pro herečku zůstává výzvou?

Každý nový projekt je pro mě přitažlivou výzvou. Vždycky cítím respekt a nadšení zároveň a chci dát do každé postavy maximum. Nedávno byl pro mě velkou výzvou monumentální muzikál Elisabeth, který hraju v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Dlouho jsem totiž nehrála muzikál, který je celozpívaný a bez činoherních pasáží. Byla to jízda a zase něco úplně jiného, což mě moc baví.

ptala se Ela Brotková