Krásný nový výstup z komfortní zóny

Upozornění: Článek odhaluje zásadní informace o ději, postavách a scénografii dané inscenace. Není vhodný pro ty, kdo se událost teprve chystají navštívit.

Na začátku listopadu jsem vyrazila na nejnovější prožitkovou inscenaci divadelního uskupení Pomezí – Krásný nový den. Ta je volně inspirovaná dystopickým románem Den trifidů Johna Wyndhama, který zobrazuje svět, v němž jsou zbytky lidstva po celoplanetární katastrofě oslepeny a decimovány chodícími rostlinami. Z předešlého textu, který jsem napsala v červnu minulého roku o imerzivním projektu Dům v jabloních, jenž se odehrává v nádherné funkcionalistické Winternitzově vile, je patrné, že svět tohoto typu divadla mi není cizí. Přesto čtenářstvu musím přiblížit, že moje příprava na Krásný nový den probíhala v úplně jiném duchu. Doma jsem nechala poznámkový blok a komfortní zónu, obrnila jsem se řádnou dávkou odvahy a oblékla staré džíny a sešlapané tenisky. Inscenace Krásný nový den je na webu divadla právem označována jako „prožitková“ – skoro dvě hodiny ji neustále prožíváte, ale přitom ji vůbec nevidíte.

Když Pomezí několik měsíců před premiérou postupně odhalovalo střípky připravovaného projektu na sociálních sítích, byla jsem přesvědčená, že budu mezi prvními, kdo si lístek v předprodeji koupí. Po přečtení anotace a dlouhého UPOZORNĚNÍ mě ale moje nadšení rychle přešlo a vystřídal ho strach. Celé představení budu mít zavázané oči, budu se muset plazit po kolenou a odejdu prochladlá a zašpiněná, pokud si nevezmu vhodné oblečení? Napadlo mě, že na tuhle inscenaci nepatřím. Nachází se za hranicemi mojí komfortní zóny a nejsem si jistá, jak bych reagovala na střílení, téma sebevraždy a různých typů násilí, které anotace slibovala. Přesto mi inscenace nedala spát. Když Pomezí slavilo desáté výročí a otevřelo všechny své prostory pro veřejnost, včetně těch, kde se odehrává Krásný nový den, brala jsem to jako znamení dát této inscenaci druhou šanci. Při komentované prohlídce scénografie k inscenaci Krásný nový den jsme byli tři, kdo ji ještě neprožili, a jeden z herců se nás zeptal nejméně třikrát, zda jsme si jisti, že scénografii opravdu chceme vidět, a upozornil nás, že se tímto rozhodnutím můžeme připravit o intenzitu prožitku, pokud představení poté budeme chtít absolvovat. Pro mě to ale byla jediná příležitost, jak se inscenaci přiblížit a zbavit se obav právě z onoho „nečekaného, co nejsem schopna vidět“.

Doufala jsem, že moje prostorová představivost a předchozí možnost vidět místo, které vidět nemám, mi dodá při návštěvě představení nejenom značnou výhodu, ale také pocit klidu a hluboko pohřbí sklíčenost, nervozitu a strach, které by mě velmi pravděpodobně potkaly, kdybych tuto nově nabytou schopnost neměla. Ale udělala bych to znovu? Pravděpodobně ne, znalost scénografie byla následně při představení moje výhoda a zároveň také nevýhoda. Můj prožitek byl částečně otupělý a to, že vím více než typické publikum události, bych s radostí vyměnila za intenzivnější prožitek nevědění. Nevím, jaké by to bylo, kdybych doslova neviděla, do čeho jdu, ale některé momenty inscenace mě dokázaly pohltit natolik, že i přes tuto konkrétní výhodu/nevýhodu jsem dokázala zbystřit zbývající smysly a ponořit se hluboko do zániku civilizovaného světa.

Představení začíná ještě s přítomností všech smyslů. Ve skupince osmi lidí jste se dostavili na prestižní kliniku, ve které proběhne vaše plánovaná operace očí. S úsměvem vás vítá Doktor Sýček (Jakub Müller) a zdravotní bratr Alex (Petr Uhlík), kteří ve vás postupně budují důvěru. Když vás rozdělí do čtyř místností, kde si lehnete na lůžko, a nasadí vám klapky na oči, začnete vnímat ubíhající dny před operací a po ní jen skrze zvuky nemocničního ruchu. Postupně si však uvědomíte, že něco není tak, jak by mělo být. Uslyšíte sebevraždu doktora Sýčka, který vyskočil z okna, a televizní zprávy, díky nimž chápete, že většina lidstva oslepla a na klinice nastala absolutní panika. V průběhu následujících dvou hodin projdete šesti místnostmi a dlouhým tunelem, který vás zavede do zcela temného baru. Ten se ke konci představení pomalu rozjasňuje, až se vám postupně vrátí zrak.

archiv Pomezí, foto Tereza Šolcová

Scénografie jako základní kámen inscenace

Na první pohled by se mohlo zdát, že scénografie, kterou diváci nevidí, nemusí být nijak zvlášť promyšlená nebo propracovaná. U této inscenace je však pravdou pravý opak. Tvůrci vás sice připraví o jeden z nejdůležitějších smyslů – zrak – ale tím více vynikne role ostatních smyslů. Čich, sluch, hmat, a dokonce i chuť se stávají klíčovými prvky zážitku, který během představení prožijete.

První zastávkou po útěku z kliniky je ulice. Štěrk škrábající pod nohama, chladný večerní vánek, který se vám opírá do tváře, šumění listí a zvuk bot, které šoupou o dlaždice – to vše tvoří neviditelnou, ale velmi působivou scénu. Inspicienti a herci vás posadí na lavičky a nechají vás vnímat chladnou noc, zatímco čekáte, co bude dál. V dálce slyšíte tlumené rány, houkání auta a útržky rozhovorů. Tento zvukový design ve vás vyvolá nejistotu a nervozitu, dokonale odrážející atmosféru apokalypsy, strach a pocit lidstva na útěku.

V další místnosti se ocitáte v cizím bytě a usazeni mezi hromadou starých plyšáků máte pocit, že jste se přenesli do dětského pokoje. Když herci procházejí místností, občas uslyšíte šustění korálkových závěsů, které nejen naznačují rozsáhlost prostoru a přechod mezi místnostmi, ale také pomáhají divákům orientovat se v tom, kde se nacházejí a jak může byt přibližně vypadat. Atmosféru dokresluje plynoucí čas a jemné zvukové přechody, díky kterým se zdá, že v bytě trávíte delší dobu, než tomu ve skutečnosti je. Herecké výkony stimulují všechny vaše smysly a zároveň ve vás probouzejí intenzivní pocit strachu. Z dialogů postupně pochopíte, že postavy, které nejsou postiženy slepotou, možná uvažují o tom, že vás zde nechají, aby si zachránily vlastní život. Tato myšlenka otřásá vaší vnitřní jistotou a ukazuje znepokojivou křehkost situace, kdy se člověk stává přítěží pro ostatní. Inscenace se tak dotýká hlubokých otázek lidských hranic, zranitelnosti a morálních dilemat. V čase stráveném v bytě se k vám přidává nová postava (Jindřiška Dudziaková), která je na rozdíl od vás slepá natrvalo. Napětí stoupá, když se zdravotní bratr Alex, který vás celou dobu provází, dostane do dialogu s další ženou (Lucie Valenová). Postava, kterou herečka ztvárňuje si všimne, že ve skupině je o jednoho člena více, a otázka počtu lidí náhle míří na diváky samotné. Tato otázka však nezůstává jen součástí příběhu – naléhavost, s jakou je kladena, staví diváky před rozhodnutí, které může ovlivnit další průběh inscenace. V místnosti zaznívá několik různých odpovědí, a tím hra o přežití pokračuje. Tíživý pocit zodpovědnosti, který najednou nesete, otevírá otázky o vlastním svědomí a o tom, co všechno je člověk ochoten obětovat pro záchranu sebe nebo ostatních.

archiv Pomezí, fotoTereza Šolcová

Po dlouhém kličkování bytem, kdy diváci ztrácí poslední zbytky orientace, jsou po dalších událostech nuceni klesnout na kolena a prolézt kanalizací, která je plná odpadků a ústí do tichého lesa, který je ve výrazném kontrastu k chaosu, který právě zažili. Tento moment je nechá postupně vstřebávat všechny dosavadní zážitky, ale zároveň je nepříjemně znepokojuje pocit, že tahle cesta nejspíš ještě nekončí.

archiv Pomezí, fotoTereza Šolcová

Pod nohama vám šustí listí a křupají spadané větve. Vlhkost lesa a chladný vánek vás obklopují, zatímco usedáte do kruhu na dřevěné špalky. Když herečka Jindřiška Dudziaková rozdělá oheň, slyšíte praskání dřeva a cítíte nečekané teplo, které vás okamžitě hřeje. Atmosféra je tak autentická, že máte pocit, jako byste skutečně pobývali v lese. Po nějaké době mezi vámi začnou kolovat jedlé „houby“, údajně nalezené v lese. Tento okamžik přináší katarzi – zlomový bod inscenace. Náhle se spustí bouřka, doprovázená tajemným monologem, který patří mezi nejintenzivnější momenty celé inscenace. Monolog se různě přibližuje a vzdaluje, zdvojuje se a v některých chvílích odráží to, co právě jako diváci prožíváte. V jednu chvíli monolog zmiňuje propletené ruce, v ten stejný moment se vaše ruka proplete s jinou cizí rukou a vy nevíte, odkud dotek přichází. Zvuky bouřky se prolínají se šuměním větví, padajícími stromy a větrem svištícím kolem vás. Čas, který v této bouři strávíte, je téměř nekonečný – plný strachu, zimy, nečekaných momentů a všudypřítomného neklidu. Ponořeni do této spirály halucinogenního snění se začínáte ptát sami sebe, co je skutečné a co už ne. Byly houby, které jste právě jedli, obyčejné, nebo jste nevědomky ochutnali něco úplně jiného? Zážitek na hranici reality a halucinace vás nechává ve stavu nejistoty, kde každý další moment přináší něco nového.

archiv Pomezí, foto Tereza Šolcová

Mučivě dlouhé setrvání v bouřce přeruší její postupné slábnutí, doprovázené odcházením jednotlivců do dlouhého tunelu plného nečekaných nástrah. Tento tunel vás provede symbolickými vrstvami světové historie, od pravěku až po současnost. Po cestě narazíte na rozmanité objekty a textury – dřevo, papír, porcelán, kůži atd. Dotekem objevujete zbraně, plynové masky, pouta nebo i absurdní gumové panáky s třásněmi, které vás při průchodu překvapí úderem do obličeje. Cesta tunelem nabízí prostor k reflexi dosavadního zážitku. Ztrácíte pojem o čase i prostoru a objevujete zajímavé předměty, které podněcují vaši představivost. Nakonec tunel ústí do již zmiňovaného temného baru. V jeho naprosté tmě vás přivítá známý hlas doktora Sýčka. Posadí vás na barové stoličky, přátelsky nabízí něco k pití a lehce vtipkuje. Po chvíli vás vyzve, abyste si sundali klapky z očí. V tu chvíli se ocitáte v naprosté tmě a možná vás napadne, že jste skutečně přišli o zrak. Až po několika dlouhých minutách začne bar pomalu ožívat slabým světlem.

archiv Pomezí, foto Tereza Šolcová

Nepostřehnutelná práce inspicienstva

Jedním z nejdůležitějších prvků inscenace, který si zaslouží zvláštní uznání, je práce inspicientstva. Pravděpodobně bych jejich přínos nedokázala plně ocenit, nebýt komentované prohlídky scénografie k desátému výročí Pomezí. Zatímco v jiných inscenacích dokážou splynout s herci a prostředím, v Krásném novém dni je jejich úkol zcela jiný – nesmí být vidět (což v této inscenaci ani nemohou), ale ani slyšet. Diváci s inspicienstvem přicházejí do kontaktu pouze při přesunu z bodu A do bodu B, kdy je inspicienstvo bere za ruce a bezpečně vede na konkrétní místo. Jejich práce však tímto zdaleka nekončí. Stojí za všemi drobnými, ale zásadními detaily, které vytvářejí imerzivní atmosféru události. Jsou to oni, kdo se starají o vánek, který cítíte na tváři, vrzání popelnic na ulici, nabití pistole pro střelbu v hale nebo realistický zážitek katarzní bouřky v tajemném lese. Jejich dotek je při vedení diváků lehký, jemný a překvapivě intimní – působí uklidňujícím a uzemňujícím dojmem. Tento pocit bezpečí a důvěry jsem zvláště ocenila ve chvíli, kdy mě inspicient vedl z bouřky do tunelu. Měla jsem totiž dojem, že jsem v lese na dřevěném špalku zůstala sedět tak dlouho, že se na mě zapomnělo. Později jsem si uvědomila, že to musely být sotva dvě minuty, protože jsem v baru usedla mezi prvními na barovou židli. Moje neschopnost zjistit, kde se inspicienti během představení nacházejí, mě naprosto fascinovala. Ještě víc mě překvapilo, že v lese bylo přítomno sedm členů inspicientstva a hereckého týmu – v jednu chvíli nás tedy bylo v místnosti patnáct! Halucinogenní doteky u ohně byly tak intenzivní a intimní, že by mě nenapadlo, že stejný zážitek prožívá dalších sedm lidí současně. Když se však zpětně zamyslím, dává to smysl. Bouřkové vjemy přicházely ze všech stran, což by bez takového počtu lidí nebylo možné. Hluboce smekám před inspicientstvem za jejich precizní a nenápadnou práci, která dokázala můj zážitek neuvěřitelně prohloubit. I přes svou „výhodu“ orientace ve scénografii jsem byla ohromena, jak mistrně dokázali vytvořit atmosféru, která mě zcela vtáhla a ponechala v naprostém úžasu. Velmi také oceňuji možnost posadit se po inscenaci se skupinou a jedním z inspicientů do bezpečného prostoru hereckého zázemí a společně reflektovat a prodiskutovat uplynulé dvě hodiny. Po tak intenzivním zážitku to byl nesmírně příjemný a uklidňující závěr.

Zcela nový rozměr zážitku

Inscenace Krásný nový den je sondou do lidských hodnot a priorit ve chvílích, kdy jde v životě do tuhého. Zkoumá hledání rovnováhy mezi vlastním přežitím a snahou pomoci druhým. Diváci se několikrát cítí jako přítěž, kterou ostatní musí nést. Je to příběh o lidské zranitelnosti, o závislosti na druhých, když ztrácíte kontrolu nad vlastním životem. O hranicích dobra a zla. Během představení se propadáte do víru nejistoty a strachu, hledáte záchytné body v absolutní tmě, která umocňuje pocit bezmoci. Tato inscenace otevírá zcela nový rozměr zážitku, odlišný od všeho, co Pomezí dosud nabídlo. Vnímáte ji skrze smysly, které v běžném životě nejsou tolik aktivizovány – nebo si jejich aktivitu spíše neuvědomujeme ‒ což dělá zážitek pro každého diváka naprosto jedinečným. Její abstraktní povaha vychází z toho, že se jako divák musíte spoléhat pouze na své prožitky, na to, co slyšíte, cítíte a zažíváte. Právě ztráta zraku vás možná přivede k hlubšímu a intenzivnějšímu vnímání než u jiných inscenací podobného druhu. Po dvou měsících mi stále leží v hlavě – stala se klíčovým momentem, který mi připomněl vděčnost za schopnost vidět svět a vnímat ho prostřednictvím všech smyslů.

Inscenace Krásný nový den není vhodná pro klaustrofobiky ani pro diváky, které by mohla znepokojit výše zmíněná témata. Pokud se však rozhodnete na ni vydat, překročíte hranice své komfortní zóny a postavíte se strachu čelem, prožijete jedno z nejunikátnějších představení, které vás přiměje přemýšlet o kolapsu civilizace, zkoumat vlastní limity a nechat se vtáhnout do emoční spirály, která vás během představení nevyhnutelně pohltí.

Anna Šimáková