Upozornění: Článek odhaluje zásadní informace o ději, postavách a scénografii dané inscenace.
Winternitzova vila, atmosféra 30. let, sedm herců, klavírní doprovod a jeden ukradený umělecký skvost. Tak by bylo možné ve zkratce popsat Dům v jabloních, neustále vyprodanou inscenaci divadelního spolku Pomezí, kterou jsem měla možnost navštívit na začátku května 2024. Prostor Winternitzovy vily mě přinutil k zamyšlení nad vlivem autentického prostředí a architektury na komplexní divácký zážitek, jaký se v tomto typu divadla nabízí.
První inscenací velkorozměrového charakteru[1], kterou tento spolek zařadil do svého repertoáru, byla v roce 2016 stejnojmenná inscenace Pomezí, která se odehrávala na všech patrech opuštěného pavlačového domu na Florenci (Bar/ák) a návštěvníky i kritiku oslovila do té doby u nás nevídanou propracovaností komplexního fikčního světa představujícího neexistující vesnici v Sudetech první poloviny 20. století. Po Pomezí následovala velkolepá zahradní inscenace Pozvání, která byla v průběhu let situována na různá místa v hlavním městě i mimo ně – odehrála se například v Usedlosti Mazanka nad Střížkovským údolím, ve Chvalském lomu na východě Prahy nebo ve Valdštejnské lodžii v Jičíně. Třetí do počtu velkorozměrových imerzivních inscenací, které Pomezí dosud připravilo, se pak stal Dům v jabloních (2018). Nebyl první inscenací, která měla ohromit svou velikostí a unikátností performančního prostoru, ale s počtem odehraných repríz, jež se aktuálně pohybují v trojciferných číslech, a vzhledem k neustále vyprodaným vstupenkám se jistě řadí mezi ty nejnavštěvovanější.
Pro mě byl Dům v jabloních v pořadí šestou imerzivní inscenací, kterou jsem za poslední rok od spolku Pomezí navštívila, a stejně jako mnoho diváků, se kterými se na představeních setkávám, stále nemám dost:
„Našli jsme tu roztrhaný dopis, snažíme se ho poskládat a zjistit nějaké informace.“
„Rolo, můžete nám říct, co hledáte? No, asi nám to neřekne.“
„Já už jsem inscenaci navštívil podruhé a mám pocit, že pokaždé Dům v jabloních ukradl někdo jiný.“
„Kde jste prosím sehnal ty noviny? Našel jste v nich nějaké informace? Můžeme si je odnést domů?“
Podobné věty se z úst diváků ozývaly v prostorách Winternitzovy vily v průběhu představení prakticky neustále a až magicky propojovaly diváky, kteří se ještě před pár hodinami navzájem neznali. Jít za společným cílem, ale bádat samostatně. Prozkoumávat společné prostory, ale sami si domýšlet kontext. Touha po kolektivní pravdě, ale osobní radost, když to budete právě vy, kdo si na konci představení „správně“ vybere jednoho ze sedmi herců a díky tomu zjistí, kdo ukradl skleněný Dům v jabloních. Je to asi stejná radost, jako když si v obchodě koupíte nábytek rozložený na díly, a když si je sami sestavíte, máte z něj pak větší radost, než když už ho koupíte složený. Aktivní participace na výsledku je pak to, co imerzivní divadlo a skládání nábytku propojuje. Koncept imerzivního divadla, a zvláště pak toho od spolku Pomezí, probouzí navíc v divácích ještě zvědavost, a hlavně touhu inscenaci navštěvovat znovu a znovu a znovu. Touha se vracet pak odráží fakt, že v tomto typu divadla diváci nemají vždy vše naservírované na zlatém podnose – od určeného místa v hledišti, které zde neexistuje, po jasnou linku dramatického děje –, ale že si naopak konkrétní informace musí zjišťovat a hledat sami za sebe. Tázání se herců, listování novinami, skládání roztrhaných dopisů a otvírání šuplíků tak probouzí v publiku aktivní spolupráci, v konkrétních momentech se boří čtvrtá stěna a odkrývá se něco, co bylo konvenčně se chovajícímu divákovi doposud skryto. A diváky tahle otevřená struktura zjevně baví, oceňují možnost se do fikčního děje zapojit.
Foto z představení Dům v jabloních, archiv Pomezí
Pomezí se tak po roce 2014 podařilo v oblasti scénografie něco, co na české divadelní scéně nemělo dosud obdoby, a proto také spolek v čele s jeho principálem Lukášem Brychtou získal v roce 2023 Cenu redakce Divadelních novin za „dlouhodobé ohledávání možností imerzivního divadla“. Kromě této a mnoha dalších cen, anket a nominací vyhrálo Pomezí celkem třikrát kategorii za nejlepší scénografii v Cenách divadelní kritiky. Cenu si za velmi působivě a komplexně zpracovanou scénografii odnesla inscenace Pomezí, inscenace Musí se žít, která ve stejné kategorii také vyhrála anketu redaktorů serveru i-divadlo, a relativně nová inscenace Climax.[2] Z toho vyvozuji, že to, co diváky láká se na imerzivní představení týmu Pomezí vracet, je kromě unikátního divadelního zážitku také autentický performanční prostor a promyšlená scénografie, jež zásadně překračuje to, co je možné si pod tímto pojmem představit ve vztahu k jiným divadelním žánrům. Jenže podle slov zakladatele Pomezí Lukáše Brychty byla zrovna stylizace scénografie Domu v jabloních minimální.[3] Co tedy za úspěšností inscenace stojí a proč i bez radikálního zásahu vyvolává prostor Winternitzovy vily přesně ty pocity, které vyvolávat má? A stačí autentický prostor z třicátých let k naplnění pozitivního diváckého zážitku?
Foto z představení Dům v jabloních, archiv Pomezí
O historii a architektuře
Winternitzova vila sama o sobě nemá příliš bohatou historii. Ve třicátých letech dvacátého století ji nechal pro svou rodinu od funkcionalistických architektů Adolfa Loose a Karla Lhoty postavit pražský právník Josef Winternitz. Po necelých deseti letech ale byla rodina nucena vilu pod tlakem rasové perzekuce převést na Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu a následně byla deportovaná do Terezína. I když se z něj někteří členové vrátili, vilu už nikdy nebyli schopni získat zpět.[4]
Původní exteriér Winternitzovy vily na snímku z měsíčníku Architekt SIA (1933), ze stránek: www.loosovavila.cz
I přes nepříliš vzrušující historii se Winternitzova vila zapsala do dějin architektury jako vrchol funkcionalismu a společně s Müllerovou vilou tvoří jeden ze dvou uměleckých skvostů Loosova architektonického génia v Praze. Při návrhu obou vil uplatnil Loos mimo jiné tzv. Raumplan, ve kterém architekt konstruuje velikost a výšku místností v závislosti na jejich funkci a reprezentativním významu. Jinými slovy, dává místnostem př