Upozornění: Článek odhaluje zásadní informace o ději, postavách a scénografii dané inscenace.
Winternitzova vila, atmosféra 30. let, sedm herců, klavírní doprovod a jeden ukradený umělecký skvost. Tak by bylo možné ve zkratce popsat Dům v jabloních, neustále vyprodanou inscenaci divadelního spolku Pomezí, kterou jsem měla možnost navštívit na začátku května 2024. Prostor Winternitzovy vily mě přinutil k zamyšlení nad vlivem autentického prostředí a architektury na komplexní divácký zážitek, jaký se v tomto typu divadla nabízí.
První inscenací velkorozměrového charakteru[1], kterou tento spolek zařadil do svého repertoáru, byla v roce 2016 stejnojmenná inscenace Pomezí, která se odehrávala na všech patrech opuštěného pavlačového domu na Florenci (Bar/ák) a návštěvníky i kritiku oslovila do té doby u nás nevídanou propracovaností komplexního fikčního světa představujícího neexistující vesnici v Sudetech první poloviny 20. století. Po Pomezí následovala velkolepá zahradní inscenace Pozvání, která byla v průběhu let situována na různá místa v hlavním městě i mimo ně – odehrála se například v Usedlosti Mazanka nad Střížkovským údolím, ve Chvalském lomu na východě Prahy nebo ve Valdštejnské lodžii v Jičíně. Třetí do počtu velkorozměrových imerzivních inscenací, které Pomezí dosud připravilo, se pak stal Dům v jabloních (2018). Nebyl první inscenací, která měla ohromit svou velikostí a unikátností performančního prostoru, ale s počtem odehraných repríz, jež se aktuálně pohybují v trojciferných číslech, a vzhledem k neustále vyprodaným vstupenkám se jistě řadí mezi ty nejnavštěvovanější.
Pro mě byl Dům v jabloních v pořadí šestou imerzivní inscenací, kterou jsem za poslední rok od spolku Pomezí navštívila, a stejně jako mnoho diváků, se kterými se na představeních setkávám, stále nemám dost:
„Našli jsme tu roztrhaný dopis, snažíme se ho poskládat a zjistit nějaké informace.“
„Rolo, můžete nám říct, co hledáte? No, asi nám to neřekne.“
„Já už jsem inscenaci navštívil podruhé a mám pocit, že pokaždé Dům v jabloních ukradl někdo jiný.“
„Kde jste prosím sehnal ty noviny? Našel jste v nich nějaké informace? Můžeme si je odnést domů?“
Podobné věty se z úst diváků ozývaly v prostorách Winternitzovy vily v průběhu představení prakticky neustále a až magicky propojovaly diváky, kteří se ještě před pár hodinami navzájem neznali. Jít za společným cílem, ale bádat samostatně. Prozkoumávat společné prostory, ale sami si domýšlet kontext. Touha po kolektivní pravdě, ale osobní radost, když to budete právě vy, kdo si na konci představení „správně“ vybere jednoho ze sedmi herců a díky tomu zjistí, kdo ukradl skleněný Dům v jabloních. Je to asi stejná radost, jako když si v obchodě koupíte nábytek rozložený na díly, a když si je sami sestavíte, máte z něj pak větší radost, než když už ho koupíte složený. Aktivní participace na výsledku je pak to, co imerzivní divadlo a skládání nábytku propojuje. Koncept imerzivního divadla, a zvláště pak toho od spolku Pomezí, probouzí navíc v divácích ještě zvědavost, a hlavně touhu inscenaci navštěvovat znovu a znovu a znovu. Touha se vracet pak odráží fakt, že v tomto typu divadla diváci nemají vždy vše naservírované na zlatém podnose – od určeného místa v hledišti, které zde neexistuje, po jasnou linku dramatického děje –, ale že si naopak konkrétní informace musí zjišťovat a hledat sami za sebe. Tázání se herců, listování novinami, skládání roztrhaných dopisů a otvírání šuplíků tak probouzí v publiku aktivní spolupráci, v konkrétních momentech se boří čtvrtá stěna a odkrývá se něco, co bylo konvenčně se chovajícímu divákovi doposud skryto. A diváky tahle otevřená struktura zjevně baví, oceňují možnost se do fikčního děje zapojit.
Foto z představení Dům v jabloních, archiv Pomezí
Pomezí se tak po roce 2014 podařilo v oblasti scénografie něco, co na české divadelní scéně nemělo dosud obdoby, a proto také spolek v čele s jeho principálem Lukášem Brychtou získal v roce 2023 Cenu redakce Divadelních novin za „dlouhodobé ohledávání možností imerzivního divadla“. Kromě této a mnoha dalších cen, anket a nominací vyhrálo Pomezí celkem třikrát kategorii za nejlepší scénografii v Cenách divadelní kritiky. Cenu si za velmi působivě a komplexně zpracovanou scénografii odnesla inscenace Pomezí, inscenace Musí se žít, která ve stejné kategorii také vyhrála anketu redaktorů serveru i-divadlo, a relativně nová inscenace Climax.[2] Z toho vyvozuji, že to, co diváky láká se na imerzivní představení týmu Pomezí vracet, je kromě unikátního divadelního zážitku také autentický performanční prostor a promyšlená scénografie, jež zásadně překračuje to, co je možné si pod tímto pojmem představit ve vztahu k jiným divadelním žánrům. Jenže podle slov zakladatele Pomezí Lukáše Brychty byla zrovna stylizace scénografie Domu v jabloních minimální.[3] Co tedy za úspěšností inscenace stojí a proč i bez radikálního zásahu vyvolává prostor Winternitzovy vily přesně ty pocity, které vyvolávat má? A stačí autentický prostor z třicátých let k naplnění pozitivního diváckého zážitku?
Foto z představení Dům v jabloních, archiv Pomezí
O historii a architektuře
Winternitzova vila sama o sobě nemá příliš bohatou historii. Ve třicátých letech dvacátého století ji nechal pro svou rodinu od funkcionalistických architektů Adolfa Loose a Karla Lhoty postavit pražský právník Josef Winternitz. Po necelých deseti letech ale byla rodina nucena vilu pod tlakem rasové perzekuce převést na Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu a následně byla deportovaná do Terezína. I když se z něj někteří členové vrátili, vilu už nikdy nebyli schopni získat zpět.[4]
Původní exteriér Winternitzovy vily na snímku z měsíčníku Architekt SIA (1933), ze stránek: www.loosovavila.cz
I přes nepříliš vzrušující historii se Winternitzova vila zapsala do dějin architektury jako vrchol funkcionalismu a společně s Müllerovou vilou tvoří jeden ze dvou uměleckých skvostů Loosova architektonického génia v Praze. Při návrhu obou vil uplatnil Loos mimo jiné tzv. Raumplan, ve kterém architekt konstruuje velikost a výšku místností v závislosti na jejich funkci a reprezentativním významu. Jinými slovy, dává místnostem přesně tolik prostoru, kolik pro svou funkci potřebují – ani míň, ani víc. O tom mimo jiné během inscenace vypráví i jedna z postav, která se pohybuje na zahradě vily a popisuje, jak její okolí i vila sama vypadaly ve třicátých letech. Zmiňuje například bývalý dřevěný Strahovský stadion a krásný výhled na Vyšehrad, na čemž se už podepsal zub času, a vy v danou chvíli vidíte tak maximálně plot vedlejší zahrady. Má to do jisté míry také edukační přesah: kromě zážitku imerze do téměř sto let starých událostí si divák odnáší navíc i určitou sumu vědomostí, které doplňují historický kontext předváděných dějů, jak bude řečeno dále. Z vily a jednotlivých místností tak dýchá něco, co bych označila jako genius loci, duch místa. Jaký má vlastně tenhle genius loci vliv na průběh představení?
Foto z představení Dům v jabloních, archiv Pomezí
Winternitzova vila a její genius loci
Když vstoupíte na pozemek Winternitzovy vily, třicátá léta vás téměř praští do tváře. Po zahradě pobíhá jedna z postav. Je jí jakýsi správce vily a poskok vedoucí dívčího spolku, herec Adam Krátký, a nabízí vám k začátku vernisáže domácí jablečný mošt. K návštěvě inscenace jste dostali doporučení obléct se ve stylu třicátých let a dotvořit tak atmosféru vily i konkrétního období. Pokud jste tak učinili, stali jste se nevědomky součástí scénografie a přistoupili na to, že se vila, jinak provozovaná jako muzeum, otevřela jako prostor pro nadcházející vernisáž dívčího spolku Apathé a vy pozvanými hosty. Unikátní atmosféra se tak v představení tvoří nejen skrze mezilidské interakce, ale také skrze různé aspekty tohoto esteticky výrazného prostoru. Při vstupu do vily, kontrole vstupenek a všem, co se obvykle děje před představením, tzv. rituály konvenčního divadla až překvapivě absentují. Mladý muž se sice ptá na vaše jméno, aby ho spároval se vstupenkou, ale spíše to vypadá, jako by pouze kontroloval seznam hostů vernisáže. Po kontrole jména dostanete možnost odložit si kabáty do vedlejší místnosti, ale nezvedáte je za přepážku, neberete si lísteček a nevhazujete dobrovolný příspěvek do kasičky. Obsluha šatny od vás kabát pouze odebere a pověsí na věšák. Po odložení kabátů vystoupáte krátké schody do hlavního sálu a pak ještě jedny, na jejichž konci máte možnost si před představením dát skleničku vína. To ale můžete udělat během celého představení a ještě vás „k občerstvení“ vybízí hlavní členka dívčího spolku, herečka Kateřina Dvořáková.
Architektura domu, genius loci a do něj vložená inscenace Dům v jabloních tak společně tvoří harmonické a funkční prostředí, které respektuje jak historii, kulturu, tak i charakter daného místa. Funkční symbióze dopomáhá jistě i to, že inscenace byla vytvořena přímo pro prostory Winternitzovy vily a je do určité míry nepřenosná na jiné místo nebo do jiného (performančního) prostoru. Inscenaci je tak v tomto smyslu možné chápat jako site specific událost, kde se organicky prolíná divadlo s architekturou, oživují se konkrétní prostory vily, které původně nebyly určeny k uměleckým aktivitám. Vila se tak nestává pouze atraktivní kulisou a doplněním scénografie, ale přímo se z ní čerpá inspirace a figuruje jako výchozí bod pro zrod Domu v jabloních.
Winternitzova vila se stává aktivním participantem a mezi herci, diváky a prostorem vzniká symbiotický vztah, který podtrhuje atmosféru 30. let a podněcuje v divácích nový způsob vnímání a chápání konkrétního prostoru, ve kterém se nachází. Díky již zmíněnému Raumplanu jsou diváci nuceni sledovat herecké akce z různých míst. Do pečlivě promyšlených, ale poněkud malých místností se totiž mnoho diváků nevejde, a oni se tak prostoru musí přizpůsobit, aby dění v místnostech mohli dobře sledovat. Nutí je to stát ve dveřích, pozorovat akci z jiné místnosti, odebrat se na terasu a do pokoje nahlížet okny nebo jednoduše ušetřit čas a místo scházení schodů sledovat rozhovor dvou kouřících hereček na spodní terase z terasy nad ní. Jak říká jeden z autorů scénáře a režisérů inscenace Lukáš Brychta, který na téma imerzivního divadla napsal také svou doktorskou práci, komunikační kódy jsou v imerzivním divadle nejen součástí práce herců, ale i uspořádání samotného prostředí.[5] Proto se v prostoru kromě hereckých akcí a jejich textových ploch-replik, jež zpřítomňují hlavní narativní linii, nachází také spousta sekundárního textového materiálu, který tuto linii dotváří a zároveň rozšiřuje. Noviny ležící volně k nahlédnutí na klavíru, roztrhaný dopis pohozený na stole v hlavním sále nebo text, který píše jedna z postav na psacím stroji, se stávají podstatnou vrstvou inscenace, která přesahuje obvyklé divadelní konvence.
Foto z představení Dům v jabloních, archiv Pomezí
Při uvažování o prostoru imerzivního divadla je konkrétně v případě Domu v jabloních zajímavé také pomyslné členění hracího prostoru, které není v reálném prostoru nijak označeno ani diváci nedostanou v tomto smyslu žádné instrukce, ale spíše postupně vyplyne ze sledování představení, když divák přivykne jeho fikčnímu světu a respektuje jím naznačená pravidla. Ivo Kristián Kubák, další z divadelníků zabývajících se tímto typem divadla, člení ve své reflexi vlastního imerzivního projektu prostor imerzivního divadla na veřejný a intimní. Z takto chápaného členění prostoru ale také plyne odlišná role diváka, jak je patrné i na inscenaci, o níž je tu řeč.[6] Dům v jabloních se odehrává ve dvou časových kontinuích a v každém z nich je divák postavami, respektive jejich představiteli, vnímán trochu jinak. První kontinuum je přítomnost – večer vernisáže a druhé je vnímáno jako minulost, flashback a odehrává se večer před vernisáží, kdy byl z budovy odcizen onen skleněný Dům v jabloních. Večerní vernisáž se odehrává výhradně v přízemí v hlavní společenské místnosti domu a na přilehlé terase. V těchto situacích a (veřejných) prostorách figurují diváci jako veřejnost, mají možnost se s herci bavit coby publikum vernisáže a herci na ně v tomto smyslu reagují. Diváci jsou tedy v této rovině děje „vidět“ a jejich přítomnost je herci-postavami plně akceptovaná. Moment, kdy se vnímání prostoru i role diváků změní, je ohraničen zvukovým předělem a až robotickými pohyby herců, které nahradí jejich dosavadní přirozené chování. Ti se po hudebním předělu odeberou do soukromých pokojů v horních a spodních patrech vily, jež je v jejich původní funkci možné chápat jako prostor intimního charakteru.
Do tohoto intimního prostoru je nutné herce sledovat, pokud člověk nechce přijít o následující děj. Diváci se chtě nechtě staví do rolí voyerů a sledují pohyby herců v jiném typu prostoru (fyzicky i významově) i přesně dané trajektorie jednotlivých postav. Je zde skutečně možné mluvit o trajektoriích, protože s větším prostorem, který je třeba mezi jednotlivými místnostmi v obou patrech překonat, přichází i větší důraz na načasování příchodů a odchodů, vnímání pohybu jiných herců a zvukových signálů pro přesun z jednoho místa na druhé. Diváci se zároveň od této chvíle stávají neviditelnými a herci na ně nijak nereagují. Nepochopení této nové performativní konvence částí diváků pak funguje jako rušivý element, kdy se diváci snaží s herci komunikovat v intimním prostoru a oni na ně nereagují, což diváci, kteří konvenci pochopili, registrují a zaměstnává to jejich pozornost. Neviditelnost diváků se pak kromě nulové odezvy ze strany herců odráží také v jejich naprostém prostorovém ignorování. Do jednoho muže herečka například strčila, když potřebovala opustit ložnici, a on jí stál v trajektorii její herecké akce. Jiná paní seděla na posteli v místnosti, ve které se zanedlouho objevila herečka, a když se divačka snažila herečce uhnout, schytala od ní nechtěnou facku, jak herečka energicky skočila do ustlané postele.
Foto z představení Dům v jabloních, archiv Pomezí
V horním patře vily se také odehrávaly herecké akce související s dějem příběhu, ale ne v takové míře jako v patrech spodních. Horní prostory byly uzpůsobeny částečně muzejně, jelikož tam celoročně probíhá výstava, která poukazuje na pohnuté dějiny 20. let. Nejenže v těchto prostorách mohou diváci nalézt odpočinek od okolního dění, ale zároveň jim výstava doplní historický kontext, který se rámcově týká nejen inscenace, ale i samotné Winternitzovy vily. Je to právě historie daného místa a doby, které mohou proměnit divácké vnímání inscenace, emoce zažívané v jejím průběhu, ale také výsledný dojem, s nímž vilu opustíme. Podobně můžeme vnímat například inscenaci Extáze Tomáše Loužného produkovanou centrem současného umění MeetFactory, která měla premiéru loni v červenci. Inscenace odkrývá rychlý vzestup a pomalý a drásavý pád jedné z největších hvězd stříbrného plátna, herečky Hedy Lamarr. Opuštěný bazén Barrandovských teras, kde se představení odehrávají, působí jako kulisa tématu zapomnění a odráží nejen vyvanutý lesk chátrajícího bazénu, ale i obrazu zapomenuté herečky, která žila posledních 35 let v ústraní a osamělá.[7] Bez znalosti historického kontextu bychom mezi inscenací s místem jen těžko hledali souvislost.
Dům v jabloních se hraje od roku 2018, mimo koronavirové pauzy, tedy v pořadí už šestým rokem, a zároveň je také nejdéle reprízovanou inscenací na repertoáru Pomezí. Důležitost unikátního a autentického performačního prostoru a jeho klíčovou roli v úspěšnosti imerzivních představení spolek bere zjevně na vědomí, protože minulý rok v srpnu premiérovala další jejich „vilová“ inscenace s názvem Malvína. Je volně inspirována Krysařem Viktora Dyka a odehrává se v dalším architektonickém funkcionalistickém skvostu – Volmanově vile v Čelákovicích. Malvína možná ještě více, než to dělá Dům v jabloních, ohledává průsečíky architektury a divadla, protože téma inscenace se dotýká kulturně-památkového přístupu k rekonstruování architektonických památek. Pokládá otázky rovnováhy mezi zakonzervováním původního stavu architektonicky významných budov a jejich dalšího rozvoje a naplnění potenciálu daného místa.
Foto z představení Malvína, archiv Pomezí
Divadelní, potažmo jakákoli práce s místem, které má určité genius loci, nemusí být vůbec jednoduchá. Konkrétní místo vyžaduje nejen citlivý přístup k jeho historii a důležitým kontextům jeho existence a proměn, ale také k samotné budově a funkci jejích prostor. Pomezí se už několikrát podařilo nejen oživit prostory původně neurčené ke kulturním akcím, ale navíc v nich otvírat důležitá celospolečenská témata. Ať už se jedná o hledání celé pravdy v různých životních situacích ve skrytém tématu Domu v jabloních nebo otvírání dilemat kulturně-památkového přístupu k architektuře v Malvíně. Tvůrci nechávají prostory promlouvat stejně, jako k divákům promlouvá jejich koncept imerzivního divadla: ve fragmentech, útržcích, náznacích a jedinečnosti.
Anna Šimáková
[1] Tím je myšlena inscenace, která není situovaná pouze do jednoho pokoje nebo patra konkrétního domu, ale vztahuje se na celý objekt.
[3] https://www.informuji.cz/clanky/6113-dum-v-jablonich-imerzivni-divadlo-ktere-vas-prenese-do-winternitzovy-vily-30-let/
[5] KLÍMA, Miloslav, DVOŘÁK, Jan (ed.). Divadlo a interakce 8 a půl - Modré stránky. Panorama českého alternativního divadla. Praha: Pražská scéna, 2014. ISBN 978-80-86102-91-7.
[6] KUBÁK, Ivo Kristián. Imerzivní divadlo a média: Immersive theatre and media : Golem: Meyerink, Štvanice, Cube. Panorama českého alternativního divadla.2015. ISBN 978-80-86102-94-8.