V rámci Mateřinky se každoročně udílí cena českého centra Mezinárodní organizace divadla pro děti a mládež ASSISTEJ, kterou letos obdržel za své dlouholeté působení ředitel pražského Divadla Minor. Jak se uvádí na webových stránkách scény, Zdeněk Pecháček vede tento „ojedinělý prostor pro kulturní aktivity dětí se zřetelem k náročnosti“ od roku 1998. Předseda ASSISTEJ Luděk Horký v předávacím proslovu uvedl, že si organizace váží skutečnosti, že se napříč lety existence divadlo „nebojí svým divákům předkládat poměrně náročná témata z oblasti moderní historie, sociálních věd, anebo třeba rodinných vztahů“ (o inscenaci Hamletek o prožitcích malého dítěte zažívajícího rozvod rodičů psala na Podhoubí Eliška Raiterová zde). Na programu Mateřinky se z repertoáru Minoru objevila hudební inscenace v režii Jana Jirků a kolektivu s provokativním názvem Princ na bílém koni a podtitulem Koncert pro osm princezen.
foto archiv Divadla Minor
Dílo v sobě spojuje archetypální motivy z několika dobře známých pohádek a testuje jejich výpovědní možnosti tím, že v roli hlavní hrdinky vystupuje střízlivě smýšlející princezna, která v konfrontaci s romantickými stereotypy nikdy nejde daleko pro rázné: „Ne!“ Netradiční pohádková postava je také princ, kterého místní logika sice přisoudila princezně jako osudového, nicméně on sám se ve své roli cítí zmateně. Do dění se tento Jiřík dostal tím, že omylem ochutnal maso kouzelného bílého hada a snově ho to přeneslo do jiného světa s neznámými pravidly. Lucia Čižinská v roli mečem ozbrojené princezny a Dan Kranich jako princ proti své vůli ztělesňují dva hráče hororové bojovky o přežití. V tomto světě existuje také neurčitá hrozba setnutím hlavy, jejímž původcem je pohádkový král. Jenže i ten se ve své roli ocitl bezmyšlenkovitě (ztělesňuje ho inspektor hlediště a osobnostní (ne)herec Vítek Mrázek). Princ i princezna vědí, že princ bude potrestán, když nevysvobodí princeznu. A brzo před nimi vyvstane otázka, kolik důstojnosti, ale i rozumu a citu může obětovat princezna, aby prince zachránila tím, že se nechá zachránit.
foto archiv Divadla Minor
S publikem, jehož dolní věkovou hranici tvůrci stanovili na 6 let, vede dílo dialog také skrz průběžné písňové vstupy. V kapele osmi dočasně osiřelých královských dcer se čeká, až budou její členky moct ukončit svá čekání. Pro zkrácení dlouhé chvíle každá z princezen skládá vlastní píseň o tom, jaký by měl být život s jejím vysněným princem. Je sympatické, že diváci a divačky nejsou díky tomuto rámci tlačeni k identifikaci s odbojnou hrdinkou, ale každý si v díle může najít místo podle svých vlastních sklonů a potřeb. A jak se průběžně odhaluje, ani princezna v hlavní roli není k princi lhostejná v momentu, kdy jí pomůže, pokud ona zrovna doopravdy potřebuje pomoct. Motivy, jako je třeba poznání princezny mezi mnoha identicky vyhlížejícími ženami či setkání postav s vlastní temnotou v podobě draka se v inscenaci objevují ve zlehčené, až parodizované podobě. Ústředním tématem celého díla je především zbraň sama o sobě, motiv setnutí hlavy, jímž se tu od počátku se samozřejmostí hrozí. Exponovány a současně sympaticky zahaleny tajemstvím jsou například otázky, proč musela být princezna v prvních částech inscenace ozbrojená od hlavy až k patě a co se vlastně dělo ve scénách, kdy se na tuto výzbroj zapomnělo nebo byla použita nečekanými způsoby. Hledat odpovědi na otázky, které inscenace nabízí, může být výzvou – pro šestileté, ale třeba i třicetileté publikum.
foto archiv platformy DAMÚZA
Z jiné perspektivy přistoupili ke kritice stereotypů ve výchově autorky a autor inscenace pro děti od 5 let Uši pro princeznu produkčně zaštítěné Studiem DAMÚZA. Platforma vznikla pro podporu umělců majících za prioritu „tvůrčí svobodu a možnost experimentů a seberealizace“. Na svých stránkách zdůrazňují, že jejich loutkové divadlo není určeno pouze pro dětského diváka, ale cílí na rodiny s dětmi a někdy pouze na dospělé publikum. V Uších pro princeznu jde mimo jiné o mezigenerační vztahy v rodině. Konkrétně se hraje o tom, jak se princ Ludvík odpoutává od výchovných vizí svého ambiciózního otce. Režisérka Markéta Labusová momentálně studuje skladbu na pražské HAMU, což tomuto dílu pojednávajícímu o překážkách v rozvoji hudebního talentu přidává na důvěryhodnosti. Alžběta Nováková spolu s Matyášem Míkou velmi realisticky, až hyperrealisticky, vyjadřují zpěv vnitřně zablokovaného mladého muže, kterému se líbí hudebně nadaná princezna Eliška. Problém – tak jako v Princi na bílém koni – ve skutečnosti neexistuje ani tak mezi Ludvíkem a Eliškou, jako v představách Ludvíkova otce o Eliščiných touhách. V minorské pohádce sekal Jiřík zbytečně do dračích hlav, které si princezna oblíbila, zde se Ludvík také zprvu vydává na cestu, která k princezně nevede.
foto archiv platformy DAMÚZA
Dílo prostředkuje zkušenost, jíž si projde mnoho lidí hledajících svůj autentický vztah k umění. Je příznačné, že Ludvíkův otec, který sám sebe považuje za hudebně zdatného pedagoga, má tělo složené z několika hracích strojků schopných reprodukovat klasická díla minulosti. Než se člověk pustí do tvorby umění, musí přece perfektně ovládnout klasické techniky, dokonale porozumět starým mistrům a s obdivnou úctou je napodobovat. Nebo ne? Iva Ščerbáková společně s Bertou Doubkovou vytvořily loutky, jejichž vzhled ušetří ve vyprávění mnoho slov. Navíc tyto bytosti působí sympaticky neforemně, což je jednak lidské a jednak se s nimi může díky tomu ztotožnit každý, pokud chce. Ludvík prochází pustinami úzkosti z vlastního projevu a Alžběta Nováková společně s Matyášem Míkou ho doprovázejí tím, že zpřítomňují různé druhy postupně o něco hezčího zpěvu. Někdy vyzývají také dětské publikum, aby vlastním zapojením pomohlo Ludvíkovi vytvořit lépe znějící píseň. Také se v díle ukazuje, jak snadné je vysmívat se adolescentnímu skládání hudby a básnění, a že se z něj – ač se to ve světě Ludvíkova tatínka zdá nemožné – může zrodit „ta píseň“, do které se nakonec zamiluje princezna Eliška.
foto archiv Divadla Lampion
Markéta Labusová se hudebně i dramaturgicky podílela také na inscenaci pro děti od 3 let Komodo uváděné v Divadle Lampion. Pod konceptem a režií je tentokrát podepsán Jakub Maksymov, který na nezávislé scéně loutkového divadla také představuje umělce prostého ambicí dělat z umění něco vznešenějšího a dokonalejšího, než čím ve skutečnosti je. V rozhovoru pro časopis Loutkář se nedávno svěřil, že si na loutkovém divadle váží toho, že v něm „tvůrci pracují s materiálem, kterým nejsou oni sami“. „Baví mě ta situace na zkoušce, kdy se s herci společně díváme na hmotu a tu zvnějšku formujeme, přemisťujeme, aranžujeme, animujeme…“ říká a tato slova hodně vypovídají také o principech, na nichž stojí Komodo a které vnášejí na českou, ale momentálně spíš mezinárodní loutkovou scénu velkou dávku odlehčení. Nejen v případě adaptace tohoto románu Petra Síse se do podoby díla výrazně propsal také rukopis scénografky Olgy Ziȩbińské. Ta s režisérem dlouhodobě spolupracuje a letos oba dva obdrželi ocenění od mateřinkové poroty za koncept Komoda.
Pro způsob, jímž se tu nakládá s diváckou pozorností, je charakteristické neustálé nabízení nových podnětů. Jestliže bratislavské OkololO pro tříleté děti z 1. dílu seriálu oscilovalo na hranici mezi divadlem a dětskou hernou, pak Komodo, i když stálo na vyprávění, nemělo o nic méně obojetnou povahu. Příběh o Péťovi posedlém vším, co se týká draků, se odehrává v prostoru zaplněném předměty a všudypřítomnými podněty natolik, že publikum nemá kdy ztratit pozornost. Diváci jsou usazeni okolo čtvercové dráhy, která plní částečně roli společného stolu, na nějž mohou v určitém momentu například malovat křídou, a částečně je to dopravní koridor, skrze nějž společně či simultánně nechávají cestovat své postavy.
foto archiv Divadla Lampion
Tematizován je tu kontrast mezi představivostí a názornou zkušeností a snad ještě důležitější roli hraje dynamika přemisťování. V úvodních scénách se může publikum například prostřednictvím hry na xylofon doprovázené přednášením informací o dracích vžít do situace chlapce, který si o těchto tvorech především čte, anebo je hledá ve své představivosti. Když se v příběhu Péťovi rodiče rozhodnou, že synovi splní sen a vezmou ho na indonézské Bali, kde se „draci“, tedy varani komodští přirozeně vyskytují, nabere zážitek úplně jiných kvalit. Diváci, usazení podél čtvercové dráhy ohraničující jeviště, jsou vybídnuti k tomu, aby z polštářků, na něž se předtím usadili, vyjmuli jednu figurku turisty a tři mince. Namísto snění se nadále musejí starat o to, na kterou turistickou atrakci svého zástupce či zástupkyni vyšlou – zdali třeba na diskotéku nebo pro zmrzlinu. Představení se na několik scén promění v hřiště, kde diváci opouštějí místa a snadno pozapomenou, že se nacházejí v divadle a že v příběhu je hlavním cílem splnění Péťova snu uvidět varana. Až ke konci se z ostrůvku uprostřed čtvercového prostoru mezi diváky stává divadelní jeviště v tradičním smyslu. Má dojít ke zlatému hřebu inscenace: k setkání Péti a varana, jenomže zde přichází ke slovu realita… Snít, vydat se na cestu za svým snem a prožít ho jsou v tomto podání tři zcela odlišné aktivity. Publikum je nenásilně vyzváno k tomu, aby zvážilo klady a zápory každé z nich. Pokud ale nemá na žádný „vyšší smysl“ náladu, může se prostě spokojit s tím, že tvůrci věrohodně vykreslili prázdninovou atmosféru, a to v několika obvyklých odstínech těšení se a ambivalentních rozpoložení a situací, které tak docela neodpovídají očekáváním.
Barbora Etlíková
Předchozí část trojdílného seriálu o festivalu Mateřinka si lze přečíst zde.