Břicho Ridiny Ahmedové vypadá ve světle baterky jako kynuté těsto. Performerka ho hněte, chytá jednotlivé záhyby, nebo lépe řečeno sádlo – jeho nejpodstatnější přísadu. Z těsta se nakonec upečou obrovská ústa, která metaforicky mluví za ni, Ahmedová si je na břicho namaluje rudou rtěnkou. Jak se ukáže v diskuzi následující po představení Sádlo v pražském Paláci Akropolis: za tlusté (slovo používám po vzoru autorky) lidi, především ženy, mnohokrát mluví jen jejich postavy, jejich břicha, jejich tuk, s čímž nemohou nic udělat.
Ústa na břiše promlouvají nejen za pomoci komiksové bubliny s textem „moje sádlo“, z reproduktoru se také začnou ozývat zkušenosti některých respondentek, jež Ahmedová zpovídala při tvorbě stejnojmenné podcastové série. Na úspěšný projekt, který vyvolal podstatnou debatu o obezitě a přijímání vlastních těl, totiž inscenace navazuje. Nejedná se ale tolik o shrnutí již vyřčeného, jako spíš o osobní výpověď zpěvačky a performerky.
Ridina Ahmedová | foto Vojtěch Brtnický
Výraz „performerka“ používám schválně, protože Ahmedová není herečka. Předvede svou schopnost zpěvu i přirozené empatie v rámci debaty, ale pohledy do publika během představení, extravagantní pohyby na sedačce nebo rozpačité nabízení zlatých třpytek, jimiž má publikum pomazat její tělo, působí místy nepatřičně. Veškeré vnějškové a výrazové kreace by navíc ani nebyly potřeba, vše přehlušuje a zároveň o všem vypovídá jen samotná přítomnost živého, svlečeného těla nabídnutého k pohledu. To by mohla Ahmedová dokázat bez nadbytečných rekvizit (zrcátek na stojanech – ty věčné upínané oči), sebe-fackování (fuj, jak jsem ošklivá), intenzivního navlékání do různobarevných kusů oblečení, opětovného svlékání a zdobení šperky.
Ridina Ahmedová | foto Vojtěch Brtnický
Ahmedová navíc působí jako by se v poloze, kdy na jevišti prostě jen existuje, cítila nejlépe. A překvapivě se stává nejpřirozenější právě nahá. Po většinu času vystupuje pouze v podprsence a šortkách, vidět je opravdu vše, ale netrápí ji to. Když svlečená polehává na růžovém křesle, znějí z reproduktorů hezká slova o měkoučkém tuku, na němž se dobře usíná a krásně se objímá; když se začne zběsile navlékat do oděvu, posloucháme o nenávisti, nadávkách a znechucení. Právě rozpor mezi nahotou a oblečením jako dvěma póly mě v inscenaci zaujal. Když jste tlustá, nic totiž není dobře, být nahá, ani oblečená. A i to oblékání má mnohá pravidla. Co kdyby vás někdo neustále upozorňoval, že barevné oblečení není pro tlustý holky? Co kdyby vám otec v šestnácti letech oznámil, že vás má sice rád, ale pokud nezhubnete, už za vámi nepřijede? Co kdyby vám místo „Rebeko“ říkali „Airbago“? Prasnice, Tučňáku, Jedlíku, Sádelnice?
Těla těch, kteří něco podobného zažili, v českém kulturním prostoru zoufale chybí. A bylo by to zřetelné i bez zbytečných ornamentů. Trochu nezáživná inscenace ale naštěstí má specifickou divadelní schopnost, a tím i jedno plus: svádí ty správné lidi dohromady. Přestože všechny divačky (mé reprízy se zúčastnili přesně tři muži) neřeší problémy s nadváhou a trpí třeba jinou poruchou příjmu potravy, dokáží vytvořit safe space, v němž může dojít ke svěřování vlastních zkušeností. Upřímně však musím přiznat, že pokud se necítíte být součástí skupiny, asi si raději jen poslechněte audio formu Sádla. Z pohledu uměleckého zážitku toho stejnojmenná inscenace zase tolik nepřináší…