Někdy se se divadlo tak přiblíží žité skutečnosti, že není snadné rozlišit osobní vzpomínky od jevištního světa. Takový případ pro mne nastal během představení Sweet Home Malá Strana; dokumentárně založenou inscenaci uvádí malostranské A studio Rubín v režii nedávné absolventky JAMU Olívie Fantúrové. Ta společně s novinářkou Magdalénou Rejžkovou vytvořila scénář na základě dvacítky vybraných rozhovorů s místními, již se podílejí na malostranském životě nebo v lokalitě v minulosti žili. Jedné respondentce se dětství prožité u Lorety propsalo do mysli tak hluboko, že nyní píše fantasy literaturu ovlivněnou malostranským prostředím. Rozhovory poskytly i zakladatelky Malostranských trhů. Ženám se je podařilo prosadit díky tomu, že poukázaly k faktu, který objektivně představuje problém i pro radní městské části: k nedostatečné občanské vybavenosti čtvrti. Jak také dosvědčují v jednom z podcastů k inscenaci zaměstnanci A studia Rubín, je obtížné si na Malé Straně nakoupit běžné kvalitní potraviny za přiměřené ceny a vytipovat dostupné hospody si rovněž žádá detektivní práci. Na začátku rešerší prý v týmu převládala představa, že se možná jedná o lokalitu definitivně rozprodanou. To se ale nepotvrdilo: komunita malostraňáků není zanedbatelná a celkem se rozvíjí. Skutečností samozřejmě dál zůstává, že o dost zásadněji, než zájmy místních občanů, ovlivňují zdejšího genia loci snahy vytvořit z historického centra Prahy pračku špinavých peněz, ráj pro bezmyšlenkovitý turismus či zdroj zisků z krátkodobého pronájmu nebo ne vždy férového pronajímání studentských minipokojíčků.
Přestože má inscenace solidní dokumentární základ, nepřevažuje v ní informativní jazyk. Reportáže jsou podávány ve zkratkách a celkově jde hodně o atmosféru zběsilého snu, kde nechybějí staropražské přízraky ani náhlé změny postojů. V první části figuruje poněkud asociálně působící hospodská Jiřka (Alena Štréblová), která si jen tak s někým netyká, dokonce cizincům či lidem jí nesympatickým tvrdí, že má podnik zavřený. Autorky využívají k její charakterizaci dost vypovídající metaforu: dokud se jí daří izolovat svůj mikrosvět od okolních vlivů, užívá si tato padesátnice barový flirt s místním realitním magnátem Pavlem (Petr Jeništa), kterého nalévá panáky. Hrají spolu šachy, scéna sice působí osaměle, ale oba mají jisté charisma a zábavu si přes všechnu rutinu užívají, nechybí jim hravost. Když se však do dění zapojí také o něco mladší Rebeka (Eliška Vocelová), která žila v Bruselu a má širší rozhled, Jiřka zajde do kuchyňky a vrátí se v paruce – asexuální trvalé. Ztratí šarm, začne nalévat zelenou a oznámí hostům, že majitel chce její hospodu zavřít. Pak se urazí na celý svět a upadne do naštvané pasivity. Zdánlivě schopnější Rebeka a Pavel ji však arogantně konfrontují s vidinou konce jejího podniku tak zpříma, až se hospodská rozpláče. Ukáže se, že jí na hospodě, kde pracuje od mládí, ve skutečnosti velmi záleží, i když se nedovede bránit a chová se podivně a nijak konstruktivně.
Během studií na nedaleké DAMU na sousedním Starém Městě jsem trávila mnoho času v přilehlé kavárně Montmartre, kde obsluhoval legendární číšník, který se Jiřce dost podobal. Ze zásady odmítal turisty anglicky byť jen pozdravit, na jejich cizojazyčné monology vždy suverénně odpovídal monology českými. Vzpomínám, jak jsem se ho jednou zeptala, mají-li zázvorový čaj, a on odpověděl: „Nemáme a nikdy mít nebudeme!“ Nechtěl v podniku, který spravoval, nic nového. Možná měl od revoluce novot až po krk, nikdy jsem z něj žádné uspokojivé vysvětlení jeho radikálního odmítání vnějšího světa nedostala. Nechával mě ale v kavárně v klidu pracovat, kolik hodin jsem chtěla, aniž bych do sebe musela lít hektolitry tekutin a platit majlant. Oblíbila jsem si ho a fandila mu také proto, že jeho vzdorovitá svéráznost jitřila emoce u cizinců i u místních, spoustě mých kamarádů dost vadil, hodně lidí se Montmartru vyhýbalo jen kvůli jeho přístupu. Podněcoval dramatické situace, které vzbuzovaly zásadní otázky. Donekonečna bránit jeho konzervativní přístup by bylo neudržitelné, ale vždycky jsem si říkala, že není důvod se na něj zlobit nebo mu dokonce radit, když ten člověk dokázal tak dlouho existovat v prostředí staropražské komerční vymývárny hlav. Toto rozhodně nebyla jediná pamětnická vzpomínka, která mi během představení spontánně vytanula na mysli, nestává se mi často, že by divadlo až tak rezonovalo s mými zkušenostmi.
Za pozornost stojí i pojetí podnikatele Pavla, který tvrdí, že nemovitosti skupuje a následně pronajímá hlavně z úcty ke svému staropražskému dědovi, jenž míval pekařství v Mostecké ulici. V inscenaci tato postava nemá jednoznačný charakter: nejedná se například o karikaturu necitlivého podnikatele pronajímajícího byty na airbnb. Čistě věcně by šlo v postavě vnímat člověka usilujícího o dodržování etických pravidel a o smysluplnost svého podnikání. Nicméně, kdo se o chování podnikatelů v pražském centru dlouhodobě zajímá, může mít – tak jako já – nepřekonatelný sklon přisuzovat postavě například charakterový rys vypočítavosti. Od autorek jsem se později dozvěděla, že neměly v úmyslu posilovat v divácích tyto předsudky, nicméně co na plat – buď si překonání rizika předpojatosti žádalo mnohem víc úsilí ze strany tvůrčího týmu, anebo jsem já příliš zaujatá vůči podnikatelům z centra Prahy. Pavel si myslí, že podnikat s realitami musí, protože by si jinak utrhl ostudu v očích předků. Vydává se navíc za oprávněného restituenta a nepůsobí přitom úplně přesvědčivě. Zde je podán jako člověk, který svým argumentům věří a Malou Stranu má očividně posvém velmi rád. Tvůrci se na něj dívají s jistým pochopením, což je příznačné pro atmosféru celé inscenace, prosté agresivních tónů. Čím dál častěji se setkávám s občanskými aktivisty, kteří chápou problémy mnohovrstevnatě a nevnímají ty, proti nimž protestují, jednorozměrně jako nepřátele. Možná je to trend poslední doby, možná jsem jen měla štěstí na lidi. Estetika Sweet Home Malá Strana podle mne přispívá ke snahám prolomit stereotypní představu občanského aktivisty, často utvrzovanou masovými médii, jako někoho, kdo hystericky prosazuje nějaký svůj omezený zájem. Dílo se se zakládá na výpovědích konkrétních lidí a prostředkuje tím pádem jejich verze skutečnosti plasticky, autorky je nepodřizují bezezbytku vlastním vizím o stavu světa. Tvrzení schválně mírním slovem „bezezbytku“, protože se zároveň nedá říct, že by inscenace postrádala čitelný názor.
Nejde jenom o užitečné a dobře plynoucí shrnutí tématiky krize bydlení na Malé Straně. Dílo naznačuje, jak moc je všechno, co se v centru Prahy děje, otázkou představivosti. Tohle téma se objevuje už v té scéně ze začátku, kdy se rozpustile sebejistá hospodská mění ve vlastních představách i ve fantazii ostatních v neatraktivní tetu. Představení končí jakýmsi krátkým workshopem imaginace, kdy všichni v sále zavřou oči a nechávají se v představách provést Rubínem na ulici a pak až do barokního chrámu svatého Mikuláše, kde si mohou vysnít životu příjemné místo. Imaginace postav ve většině představení je i přes dílčí vzepjetí (například vize komunitních trhů) žalostně slabá. Přitom je to právě schopnost vytvářet subjektivně upravenou verzi světa, co člověku umožňuje volit mezi několika možnými odpověďmi a dopřát si tak svobodu. Jestli se do něčeho v centru Prahy investuje prokazatelně málo, tak do schopnosti lidí představovat si lepší život, byť ve zdánlivých drobnostech.
Metafory této inscenace vždycky obsahují motiv nedbalosti a únavy. Lze tu vysledovat mechanické zaplňování prostoru předměty, snahu přizpůsobit se pohledu jakéhosi univerzálního pozorovatele, který po místních nic hlubšího nepožaduje. Očekává však pozlátko a hodně prázdnoty, kterou by krátkodobě zaplnil svými sny a touhami. Nedojedený kebab, rybičky, které umírají hlady, protože nemají komu okusovat chodidla, tajemná kápě Dona Giovanniho, to jsou obrazy vystihující všudypřítomnou bezútěšnost, které při pohybu po městě vytlačují představy více povzbudivé. V jednom z rozhovorů přidružených k inscenaci popisuje hradčanský prodejce cédéček setkání s paní z Pohořelce, která teprve během pandemie objevila jeho obchod. Chodila prý kolem něj třicet let, ale nikdy ji nenapadlo, že by mohla být jeho nabídka určená pro ni, že krám není pouze pro turisty. Podle mě je Sweet Home Malá Strana hlavně o touze probudit v Pražanech víru, že jsou v historickém centru vítaní a že se s jejich uvolněným pobytem počítá, že je žádoucí. Kdyby se někdy podařilo takovou víru vybudovat, pod dojmem z této inscenace bych to považovala za najdějný způsob usilování o lepší Prahu. Vzteku vůči těm, kdo z různých důvodů odcizují lokalitu životu, už existuje dost a zřejmě lokalitě moc nepomáhá.
Barbora Etlíková
info o inscenaci zde
dokumenty: