Jak nasytit široké spektrum diváků mimo velká divadelní centra tak, aby každý dostal to, co očekává, neodcházel z divadla zklamaný a rád se do něj vracel? Podle ředitelky Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martiny Schlegelové je potřeba mít stále na paměti magické „co a pro koho“. Ve spolupráci s obchodním oddělením se snaží pečlivě zvažovat, ve kterém prostoru inscenaci nasadit, komu ji nabídnout a co by mohlo přilákat nové publikum. Před několika lety se také vedení rozhodlo zrušit (až na premiérové předplatné) svazující abonentní systém. Diváci si tak sami vybírají, na co půjdou. Odvážný krok se vyplatil a divadlo má i po covidových útrapách návštěvnost kolem 90 %.
Martina Schlegelová, foto Rudy Kovář
Domníváte se, že divadla mimo velká města musí při sestavování repertoáru počítat s nějakými specifiky? Narážím na to, že například v Praze si každé divadlo může vytvářet svou poetiku, svůj okruh diváků, ale vy musíte myslet na široké spektrum diváků.
Ano, je to přesně tak. Jsme jediné divadlo s vlastními profesionálními soubory v celém kraji, a to jak pro dospělé, tak pro děti. Takže naše nabídka by měla být velmi široká, včetně kvalitního oddechového repertoáru. Úroveň některých zájezdových produkcí, které do jižních Čech jezdí z Prahy, bývá totiž velmi špatná.
Kvalitní oddechový repertoár, to je myslím dost alchymie, mám dojem, že se to ne vždy divadlům úplně daří. Jaké parametry by taková kvalitní oddechovka podle vás měla mít?
Kvalitní text, případně hudbu – i v žánru komedie nebo muzikálu existují hry dobré a hry špatné. Ty dobré mohou být žánrově komedie, detektivky či muzikály, a přesto mohou mít téma, zajímavé postavy, dobrý příběh, nebo si dokonce zajímavě pohrávat s formou… A pak je třeba najít tým, který inscenaci dá, co potřebuje, tedy ne někoho, kdo to dělá z donucení, nebaví ho to a myslí si, že je to práce pod jeho/její úroveň. Anebo ten žánr neumí udělat a nedopadne to dobře z tohoto prostého důvodu.
A v čem je kvalita zájezdovek podle vás špatná?
Zájezdové produkce, které jezdí z Prahy, jsou často postavené na ne moc dobrých textech a exhibici jednoho či více herců známých z televize. Úroveň řemesla bývá velmi nízká – špatné, laciné a nevkusné scénografie, velmi konvenční režie, nedobrá úroveň herců, zejména v doprovodných rolích. Hlavní hvězdy zase mají sklon k předvádění se a lacinému humoru za každou cenu. Není to samozřejmě sto procent případů, jsou i lepší zájezdové projekty, ale je to velmi časté.
z inscenace hry Petra Zelenky Beckham, režie Martina Schlegelová, foto Hynek Glos
„Už dávno se nevnímáme pouze jako prodejci představení."
Myslíte si, že je publikum v menších městech méně nakloněné současným hrám případně moderním inscenačním přístupům?
Liší se to město od města. Je důležité, jestli je ve městě univerzita, kvalitní střední školy a zda studenti do divadla chodí nebo jim nepřipadá zajímavé. Důležité je celkové kulturní podhoubí – existuje ve městě např. nezávislá scéna? Jsou tam galerie, klubová kina, literární aktivity, festivaly? Velmi podstatné je, jak se s diváky dlouhodobě pracuje, jakou mají za sebou diváckou zkušenost.
A pak je na komunikaci obchodního a marketingového oddělení, zda dokáží spárovat inscenaci s tou správnou diváckou skupinou – k tomu slouží i profilace jednotlivých scén, pokud je jich k dispozici více. Vzhledem k tomu, že ve všech těchto ohledech se v Budějovicích daří, nemíváme problém uvádět jak současné autory, tak inovativní inscenační postupy včetně imerzivního divadla.
Spárovat inscenaci s tou správnou diváckou skupinou, to je myslím dost důležité, jak na to?
Máme skvělé obchodní a marketingové oddělení, které se stále vzdělává a integruje ty nejmodernější metody. Pochopitelně se stále učíme (i chybami), protože se způsoby komunikace s diváky za posledních deset let velice proměnily. Prakticky každý rok vidíme nové trendy, lidé mění svoje chování, to, kde získávají informace, jak a kdy nakupují, co je baví a podobně. Už dávno se také nevnímáme pouze jako prodejci představení, naší snahou je být stejně tak centrem kreativního vzdělávání a živoucí součástí naší městské (potažmo krajské) kulturní komunity.
Zastavila bych se ještě u té profilace jednotlivých scén, je to podle vás způsob, jak nasměrovat diváky na inscenaci, která je zaujme?
Co se týče profilace dramaturgie jednotlivých prostor, to považuji za správnou cestu. Daří se nám to zejména u činohry, kde odlišujeme velký sál (80% měšťanského divadla, 20% experimentálnější dramaturgie) a studio na Půdě (100% klubový repertoár). U tance a hudebního divadla je to složitější, protože nám zatím chybí vhodné prostory.
Pracujete nějak s diváky například při dramaturgických úvodech, workshopech, máte divadelního lektora?
Opera a balet mají dramaturgické úvody zcela pravidelně, činohra příležitostně. Máme zvláštní programy pro učitele, připravujeme pro ně i metodické listy k jednotlivým inscenacím. V divadle se konají jednorázové workshopy i dlouhodobé kurzy pro veřejnost – pro děti i dospělé. Velmi úspěšná je například naše baletní škola. Máme taky dva divácké kluby: jeden pro mladé lidi a druhý pro dospělé diváky, kteří chtějí být s divadlem v užším kontaktu. Máme celé lektorské oddělení, jmenuje se A3D a bereme ho jako náš pátý soubor. A máme i řadu festivalů, kterými bouráme bariéry – ať už je to festival Jižní svéráz, který divadlo vynáší mimo divadelní budovy, Malá inventura, kam vozíme nezávislé soubory, nebo přehlídka sTYLem, která uvádí mladé amatérské soubory.
imerzivní divadlo, Záhada zmizelého sudomyče, režie Martina Schlegelová, foto Hynek Glos
„Nikdy jsem stejně nechápala tu tendenci divadel si říct, hm, tahle inscenace se nám moc nepovedla – no tak ji nacpeme patnácti předplatitelským skupinám a pak ji stáhneme."
Jak moc Vás svazuje při sestavování repertoáru abonentní systém?
My už předplatné nemáme. Prodáváme pouze premiérové předplatné, jinak jsme všechny skupiny zrušili. Jedeme tzv. na volnou kasu, což je náročný, ale mnohem svobodnější systém prodeje. Divák si rozhoduje o každé koupi sám a je pak mnohem otevřenější. Nevzniká tam takový ten efekt „vracím předplatné“.
To mi přijde jako velmi odvážný krok, většina divadel se zřejmě předplatným snaží zajistit návštěvnost. Myslím, že jen spokojený divák se znovu vrací, a pokud si nevybere titul sám a vlastně nedostane to, co očekává, může být zklamaný. A je tu vámi zmiňovaný efekt vracím předplatné… Jak jste vlastně k tomuto rozhodnutí došli a jak se vám osvědčilo?
Postupně během let jsme pozorovali, jak se mění divácké chování. Mladší lidé přestávali tradiční předplatné kupovat a nám se kvůli zbytkům předplatitelů zbytečně komplikoval už tak složitý provoz čtyř souborů v našich nevyhovujících divadelních sálech. Rozhodli jsme se proto tradiční předplatné už nedávat do prodeje, našim věrným divákům jsme nabídli předplatné na premiéry, případně flexibilnější kupónové předplatné. Je to už několik let a i přes všechny otřesy kolem pandemie nám návštěvnost dlouhodobě spíš roste. O to intenzivnější a sofistikovanější ale musí být komunikace našeho obchodního a marketingového oddělení. A je to samozřejmě nelítostné vůči některým projektům – pokud se nepodaří najít pro ně cílovou skupinu, končí nemilosrdně po jedné zimní sezóně (a ta je u nás krátká – jen od konce září do konce dubna).
Dokážete říct, proč jsou některé tituly méně úspěšné?
Důvodů může být několik. Někdy se prostě inscenace nepovede. Bývá to ale zhruba jeden projekt do sezóny, přičemž máme kolem 16 premiér ročně. Za mě tedy žádná tragédie. Umělci musejí mít právo na omyl. Nikdy jsem stejně nechápala tu tendenci divadel si říct, hm, tahle inscenace se nám moc nepovedla – no tak ji nacpeme patnácti předplatitelským skupinám a pak ji stáhneme. Jestli se to úplně nepovedlo, má to jít pryč co nejdřív. Smutnější varianta je, když se inscenace povede, ale je natolik specifická, že ji na volnou kasu prodáme třeba jen desetkrát. Opět mi ale přijde lepší zahrát ji desetkrát pro diváky, kteří vědí, na co přišli, a dokáží to ocenit, než ji strkat do předplatného lidem, kteří o takový typ divadla nestojí. Musíme samozřejmě hodně zvažovat, ve kterém prostoru inscenaci nasadíme, komu ji nabídneme, co by mohlo pomoci přilákat na ni třeba nové publikum atd. Je to pracnější, ale nutí nás to být kreativní a mít jasno v tom, co a pro koho děláme. A to je rozhodně dobře.
Svazuje vás také třeba závazek ke zřizovateli? Například vykazování návštěvnosti?
Neformulovala bych to tak. Jsme placeni z veřejných zdrojů, divadlo je umění, které se realizuje tady a teď, nedá se vytvářet do šuplíku s tím, že jeho kvality se objeví za sto let. Zřizovatele tedy pochopitelně zajímá, jestli k nám veřejnost chodí. Tedy jestli máme návštěvnost a jestli máme tržby. To je relevantní požadavek, který naštěstí dokážeme uspokojivě plnit. Máme vysokou soběstačnost – zejména díky tržbám z otáčivého hlediště. Návštěvnost máme dobrou celoročně – pohybuje se kolem 90%.
To je úctyhodné! Je možné třeba i na základě reprízovosti zhodnotit jestli mají ohlas inscenace současných textů, nebo zda táhne víc „klasika"?
My s klasickými tituly velmi šetříme, takže otázku spíš posunu směrem k žánru. Stále platí, že u širšího publika vede komedie a muzikál. Potom detektivka, příběhy s lokálním ukotvením, případně divadlo, které přináší aktivnější, neobvyklejší, unikátní zážitek (imerze, openair atd.). U opery a baletu je to trochu jiné – tam pochopitelně známé „klasické“ tituly přitahují větší pozornost než současná díla, ale i současné operní či taneční dílo může být velice divácky úspěšné, záleží na konkrétní inscenaci.
Jaká podpora, a nemyslím jen finanční, by pro vás byla prospěšná?
Náš hlavní problém je infrastruktura – ani jedna z našich pěti scén není vyhovující. Chronické problémy s otáčivým hledištěm v chráněné barokní zahradě českokrumlovského zámku jsou už veřejnosti dobře známé. Ale ani naše dvě budovy, Jihočeské (se dvěma scénami) a Malé divadlo, nejsou v dobré kondici, kromě toho mají malou kapacitu, zájem diváků je velký, a my ho nemáme kde uspokojit. DK Metropol, který nám ani nepatří a kde z velké části působí naše opera a balet, je v havarijním stavu a je otázka, zda do něj vlastník bude ochotný investovat alespoň na té nejnutnější úrovni. Takže nám by zejména pomohlo mít k dispozici budovy a scény, ve kterých bychom mohli fungovat tak, jak bychom na počátku 21. století potřebovali.
ptala se Michaela Svobodová