Jak nasytit široké spektrum diváků mimo velká divadelní centra tak, aby každý dostal to, co očekává, neodcházel z divadla zklamaný a rád se do něj vracel? Podle ředitelky Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martiny Schlegelové je potřeba mít stále na paměti magické „co a pro koho“. Ve spolupráci s obchodním oddělením se snaží pečlivě zvažovat, ve kterém prostoru inscenaci nasadit, komu ji nabídnout a co by mohlo přilákat nové publikum. Před několika lety se také vedení rozhodlo zrušit (až na premiérové předplatné) svazující abonentní systém. Diváci si tak sami vybírají, na co půjdou. Odvážný krok se vyplatil a divadlo má i po covidových útrapách návštěvnost kolem 90 %.
Martina Schlegelová, foto Rudy Kovář
Domníváte se, že divadla mimo velká města musí při sestavování repertoáru počítat s nějakými specifiky? Narážím na to, že například v Praze si každé divadlo může vytvářet svou poetiku, svůj okruh diváků, ale vy musíte myslet na široké spektrum diváků.
Ano, je to přesně tak. Jsme jediné divadlo s vlastními profesionálními soubory v celém kraji, a to jak pro dospělé, tak pro děti. Takže naše nabídka by měla být velmi široká, včetně kvalitního oddechového repertoáru. Úroveň některých zájezdových produkcí, které do jižních Čech jezdí z Prahy, bývá totiž velmi špatná.
Kvalitní oddechový repertoár, to je myslím dost alchymie, mám dojem, že se to ne vždy divadlům úplně daří. Jaké parametry by taková kvalitní oddechovka podle vás měla mít?
Kvalitní text, případně hudbu – i v žánru komedie nebo muzikálu existují hry dobré a hry špatné. Ty dobré mohou být žánrově komedie, detektivky či muzikály, a přesto mohou mít téma, zajímavé postavy, dobrý příběh, nebo si dokonce zajímavě pohrávat s formou… A pak je třeba najít tým, který inscenaci dá, co potřebuje, tedy ne někoho, kdo to dělá z donucení, nebaví ho to a myslí si, že je to práce pod jeho/její úroveň. Anebo ten žánr neumí udělat a nedopadne to dobře z tohoto prostého důvodu.
A v čem je kvalita zájezdovek podle vás špatná?
Zájezdové produkce, které jezdí z Prahy, jsou často postavené na ne moc dobrých textech a exhibici jednoho či více herců známých z televize. Úroveň řemesla bývá velmi nízká – špatné, laciné a nevkusné scénografie, velmi konvenční režie, nedobrá úroveň herců, zejména v doprovodných rolích. Hlavní hvězdy zase mají sklon k předvádění se a lacinému humoru za každou cenu. Není to samozřejmě sto procent případů, jsou i lepší zájezdové projekty, ale je to velmi časté.
z inscenace hry Petra Zelenky Beckham, režie Martina Schlegelová, foto Hynek Glos
„Už dávno se nevnímáme pouze jako prodejci představení."
Myslíte si, že je publikum v menších městech méně nakloněné současným hrám případně moderním inscenačním přístupům?
Liší se to město od města. Je důležité, jestli je ve městě univerzita, kvalitní střední školy a zda studenti do divadla chodí nebo jim nepřipadá zajímavé. Důležité je celkové kulturní podhoubí – existuje ve městě např. nezávislá scéna? Jsou tam galerie, klubová kina, literární aktivity, festivaly? Velmi podstatné je, jak se s diváky dlouhodobě pracuje, jakou mají za sebou diváckou zkušenost.
A pak je na komunikaci obchodního a marketingového oddělení, zda dokáží spárovat inscenaci s tou správnou diváckou skupinou – k tomu slouží i profilace jednotlivých scén, pokud je jich k dispozici více. Vzhledem k tomu, že ve všech těchto ohledech se v Budějovicích daří, nemíváme problém uvádět jak současné autory, tak inovativní inscenační postupy včetně imerzivního divadla.
Spárovat inscenaci s tou správnou diváckou skupinou, to je myslím dost důležité, jak na to?
Máme skvělé obchodní a marketingové oddělení, které se stále vzdělává a integruje ty nejmodernější metody. Pochopitelně se stále učíme (i chybami), protože se způsoby komunikace s diváky za posledních deset let velice proměnily. Prakticky každý rok vidíme nové trendy, lidé mění svoje chování, to, kde získávají informace, jak a kdy nakupují, co je baví a podobně. Už dávno se také nevnímáme pouze jako prodejci představení, naší snahou je být stejně tak centrem kreativního vzdělávání a živoucí součástí naší městské (potažmo krajské) kulturní komunity.
Zastavila bych se ještě u té profilace jednotlivých scén, je to podle vás způsob, jak nasměrovat diváky na inscenaci, která je zaujme?
Co se týče profilace dramaturgie jednotlivých prostor, to považuji za správnou cestu. Daří se nám to zejména u činohry, kde odlišujeme velký sál (80% měšťanského divadla, 20% experimentálnější dramaturgie) a studio na Půdě (100% klubový repertoár). U tance a hudebního divadla je to složitější, protože nám zatím chybí vhodné prostory.
Pracujete nějak s diváky například při dramaturgických úvodech, workshopech, máte divadelního lektora?
Opera a balet mají dramaturgické úvody zcela pravidelně, činohra příležitostně. Máme zvláštní programy pro učitele, připravujeme pro ně i metodické listy k jednotlivým inscenacím. V divadle se konají jednorázové workshopy i dlouhodobé kurzy pro veřejnost – pro děti i dospělé. Velmi úspěšná je například naše baletní škola. Máme taky dva divácké kluby: jeden pro mladé lidi a druhý pro dospělé diváky, kteří chtějí být s divadlem v užším kontaktu. Máme celé lektorské oddělení, jmenuje se A3D a bereme ho jako náš pátý soubor. A máme i řadu festivalů, kterými bouráme bariéry – ať už je to festival Jižní svéráz, který divadlo vynáší mimo divadelní budovy, Malá inventura, kam vozíme nezávislé soubory, nebo přehlídka sTYLem, která uvádí mladé amatérské soubory.
imerzivní divadlo, Záhada zmizelého sudomyče, režie Martina Schlegelová, foto Hynek Glos
„Nikdy jsem stejně nechápala tu tendenci divadel si říct, hm, tahle inscenace se nám moc nepovedla – no tak ji nacpeme patnácti předplatitelským skupinám a pak ji stáhneme."
Jak moc Vás svazuje při sestavování repertoáru abonentní systém?
My už předplatné nemáme. Prodáváme pouze premiérové předplatné, jinak jsme všechny skupiny zrušili. Jedeme tzv. na volnou kasu, což je náročný, ale mnohem svobodnější systém prodeje. Divá