Na nápad uskutečnit tento rozhovor mě přivedl jeden z pořadatelů mezinárodního festivalu Performance Crossings Petr Dlouhý. Letos se odehrál už pátý ročník oné akce, a to jak v pražských lokalitách Holešovická Šachta a Studio ALTA, tak Berlíně. Petr mě před časem oslovil ke spolupráci na teoretické reflexi Performance Artu. Výzvu přijímám, zůstávám však opatrná, jelikož přes svůj útržkovitý, leč mnohaletý zájem o tento umělecký druh bohužel shledávám, že se v PA moc nevyznám a často se s díly míjím. Následující řádky naznačují, že zřejmě nejsem jediná.
Antonín Brinda a Klaudie Osičková z týmu Performance Crossings mi pomohli s orientací v základních oborových kontextech. Oba mají s PA mnohaletou zkušenost, již z velké části načerpali v zahraničí. Antonín je kosmopolitní umělec, který během své kariéry působil například ve Finsku, v Turecku, na Ukrajině, v Estonsku nebo v Mongolsku. Klaudie absolvovala magisterské studium v Helsinkách, konkrétně obor Vizuální kultura, kurátorství a současné umění na Aalto University School of Arts, Design and Architecture.
Jaké motivace stály za vznikem Performance Crossings?
Antonín: U prvotního nápadu založit festival stál Petr Dlouhý, který měl na starosti prostor Cross Attic. Napadlo ho, že by rád zkusil zorganizovat něco z oblasti Performance Artu. Petr je tak jako ty původně spíš od divadla a chtěl teoreticky prozkoumat něco nového. Zároveň myslím, že jednou z jeho motivací mohl být i pocit, že se tomuto uměleckému druhu nedostává v našem prostředí tolik prostoru, kolik by mohlo. Kdybys chtěla vyjmenovat podobné akce v českém prostředí, nepotřebovala bys na to ani celou ruku.
Klaudie: Já jsem se k týmu přidala až v roce 2018, kdy se konal první ročník (nultý se uskutečnil v roce 2017).
Které jsou ty další podobné festivaly?
Antonín: Je to taková trojice: Festival nahých forem, Malamut v Ostravě a my. Pak existují ještě drobnější věci, ale tohle jsou větší opakující se setkání. Ne velká, ale na místní poměry větší.
Omlouvám se, jestli teď řeknu klišé, ale vždycky jsem měla za to, že PA k nám přišlo ze Západu. Odhadovala jsem, že se prostřednictvím Performance Crossings snažíte propojit české prostředí s mezinárodním kontextem. Díváte se na to vůbec takhle?
Antonín: Myslím si, že není zapotřebí, abychom se v tomhle ohledu přibližovali Západu. Máme docela silnou vlastní tradici, a to už od šedesátých, sedmdesátých let. Doteď v našem prostředí působí silné osobnosti jako Jiří Kovanda nebo Tomáš Ruller.
Za těch pět let existence vašeho festivalu jsem nečetla žádnou jeho kritickou reflexi. Hledala jsem špatně, anebo o vás prostě nikdo nepíše?
Antonín: Nevím o tom, že by o nás někdy někdo napsal.
Klaudie: Kromě fotoreportáží a tiskových zpráv se o nás zatím nikde nepíše. Asi nás prostě nechávají žít. (zasměje se)
Jsou v českém prostředí nějací kritici PA?
Antonín: Systematičtější teoretická reflexe PA tady moc neexistuje. Nejde ale o to, že bychom neměli školství PA. To naopak máme, což rozhodně neplatí pro každý evropský stát. V současné době fungují v ČR dva programy, které mají slovo „performance“ přímo v názvu, a další, které se tak nejmenují, nicméně Performance Art se tam dělá. Tam se „rodí” performeři a performerky, ale ne lidé, kteří by je z odstupu reflektovali.
Antoníne, ty máš zkušenosti s organizací zahraničních událostí podobného zaměření jako Performance Crossings. Mimo Českou republiku se ti dostává veřejné zpětné vazby?
Antonín: Pokud vím, tak o událostech, které jsem organizoval, nikdo nenapsal. Stalo se mi, že se někdo vyjádřil o mém konkrétním uměleckém díle, ale to už je něco jiného.
To mě překvapuje. Myslela jsem, že třeba řeknete, že se o vás píše hlavně ve výtvarných kruzích, anebo v oblastech, kde je PA přece jen rozšířenější jako třeba ve Skandinávii nebo ve Velké Británii.
Klaudie: Zastoupení umělců a publika PA je všeobecně stále velmi malé v porovnání s jinými uměleckými druhy jako je výtvarné umění nebo divadlo. Možná, že žádná zpětná vazba nevzniká, protože jde o tak periferní oblast. Je to také docela nové médium, i když o tom by se dalo diskutovat.
Antonín: V nedávné debatě o PA ve Studiu ALTA někdo řekl, že je to obor na okraji a zároveň v módě. Což je takový zvláštní paradox a myslím, že to dost sedne.
Někdejší vedoucí londýnské Live Art Development Agency Lois Keidan říkala, že jednou organizovala ve spolupráci s pražským Alfredem ve dvoře festival Live Art a Performance Art v Praze. Zarazilo ji, jak málo diváků dokázali čeští spolupracovníci nalákat. Na jejích vlastních akcích by bylo podle jejích slov tak prořídlé hlediště nemyslitelné. Soudě nejen podle tohoto svědectví to ve Velké Británii není s publikem v této oblasti tak zlé.
Antonín: Já jsem ve Velké Británii nic neorganizoval, tak nemám osobní zkušenost. Možná, že se jedná o výjimečnou lokalitu, kde PA není tak marginalizované jako jinde. Mimořádné je už to, že tam existuje zmiňovaná instituce LADA, která je v rámci performance mikrosvěta důležitý pojem mj. tím, že funguje kontinuálně již více než dvě dekády.
Komunitnost a pozice na okraji jsou asi vlastní PA jako takovému, které nespíš nikdy nebude hladit po srsti. Může nabrat přístupnější nebo snáze pochopitelnou podobu, nikdy z něj ale nevznikne hollywoodský trhák. S tím souvisejí i nízké počty diváků. Líbilo by se mi, kdyby chodilo víc lidí, ale pořád myslím, že jsme schopní společnosti něco přinášet, i když se naše akce dějí jen v úzké skupině.
Klaudie: Zatím se nám nepodařilo z našich omezených zdrojů zafinancovat nějakou extenzívnější kampaň, která by významně navýšila návštěvnost. Ale nemyslím si, že je náš cíl být populární akcí, na kterou chodí hodně lidí. Máme radost, když se festival vůbec odehraje a naplní nějaký komunitní potenciál. Teď možná mluvím jen sama za sebe.
Antonín: Na druhou stranu nechci tvrdit, že jsme s exkluzivitou naší činnosti spokojení. Rozhodně nemáme v úmyslu říkat: „Tohle je jenom pro zasvěcené. My nemáme zájem o ty zvenku.“ Bylo by mi líto, kdybychom se nezvládli víc otevřít a stala by se z nás nějaká bublina, elitní a snobská věc.
Podnikáte konkrétní kroky směrem k tomu, aby se festival Performance Crossings více otevřel nezasvěcenému publiku?
Klaudie: Snažíme se teď navázat komunikaci s lidmi, jejichž zástupcem jsi nejspíš i ty. S těmi, kdo mají kolem PA zmatek a často se s ním dokonce míjejí, ale chtějí se mu přiblížit.
Antonín: Každý měsíc teď pořádáme ve Studiu ALTA jeden díl ze série Studio Performance Art (SPA), což je do určité míry edukativní platforma. Snažíme se být co nejpřístupnější, což se projevuje třeba v anotacích, které píšeme tak, aby jim rozuměli i nezasvěcení lidé. Volíme také témata pochopitelná pro lidi z venku, třeba Performance a čas nebo Performance a zvuk.
Ve festivalovém hledišti mě obklopovalo velké množství diváků, kteří se události rovněž účastnili jako umělci. Návštěvníci „zvenčí“ byli v menšině. Napadalo mě, jestli není pro plnohodnotný prožitek třeba, abych se také stala členkou vaší komunity a třeba si i osvojila určitý životní styl.
Klaudie: To bych si netroufla říct tak obecně. Pro mě osobně jsou ty události únik z každodenní reality. Žiju život, který s PA nesouvisí, a organizace toho festivalu mi umožňuje ponořit se do toho šíleného světa. Myslím, že to má každý různě.
Řekli byste, že PA umožňuje únik do jiné skutečnosti?
Antonín: Někdy má PA tak blízko k divadlu, že už ty dva umělecké druhy nelze rozlišit. A pak existuje opačný extrém, kdy se odlišnost od divadla projevuje hodně výrazně. Třeba když umělci vytvářejí něco jako druhou realitu. Tedy když dělají projekty, v jejichž rámci sami sobě zadávají, že budou určitým způsobem narušovat svůj všednodenní život bez vědomí ostatních lidí.
Klaudie: Myslím, že je to stále umění, že nejde o snahu vytvářet nějakou alternativní skutečnost. Události mají začátek a konec a také festivaly se odehrávají v určitých hranicích.
Kolik času obvykle tráví umělci PA na cestách?
Antonín: Když to lidé mají jako profesi, tak se z PA skutečně může stát životní styl, jak jsi říkala. Což obnáší i to, že člověk tráví hodně času na cestách. Často pak na sebe členové komunity narážejí v různých destinacích.
Takže Performance Crossings je takové letiště?
Antonín: Jo, to je dobré přirovnání.
Antoníne, ve svém životopise jsi uvedl, že jsi „Europe-based“. Dovedeš si představit, že bys dělal PA na jednom místě?
Antonín: Spíš ne. Myslím si, že jedno z velkých pozitiv, které médium PA přináší, je možnost stát se členem otevřené, přátelské globální komunity a být tak trochu všude doma.
Klaudie: Antonín se navíc ve své tvorbě přímo zaměřuje na téma mobility.
Antonín: Je pravda, že pro mě osobně je cestování hodně důležité i s ohledem na témata, která v umění zkoumám.
Několikrát jste mluvili o tom, jak je PA málo. Já mám naopak dojem, že je performance v poslední době všude plno.
Antonín: To si nemyslím. Ale možná se vracíme k tomu paradoxu „být v módě – být na okraji”.
Divadelníci o sobě velmi často říkají, že tvoří „performance“, v jejich dílech vystupují „performeři“, a ne herci.
Antonín: Také si v poslední době víc všímám, že lidé od divadla pracují s touhle terminologií. Úplně tomu nerozumím, ale asi je k tomu vedou nějaké důvody, je tam nějaká potřeba. V rámci naší komunity ta slova znamenají prostě tu formu, nic víc.
V českém divadle se také čím dál víc skloňuje slovo kurátorství. Často se vyskytuje v souvislosti s pojmem performance. Antoníne, ty jsi zároveň kurátor a performer. Jaký mají ty dvě profese vztah?
Antonín: Performance se dá kurátorovat. Když je k dispozici dostatek financí nebo/a vůle může kurátor o performanci velmi pečovat. Už nejde jenom o organizační práci, ale víc se to podobá dramaturgii. Kurátor s autorem na díle dlouhodobě pracuje a musí uplatnit svou citlivost. Záleží na tom, aby se uměl včas stáhnout do pozadí nebo aby dokázal nabídnout myšlenku, která by umělce třeba nenapadla. Ale nebylo by dobré, kdyby autorovu kreativitu moc sešněroval. Alespoň já mám rád, když je prostor i pro chyby.
Chápu to dobře, že ani při tvorbě programu Performance Crossings nevybíráte ze záznamů již hotových děl?
Antonín: To by ani nešlo, protože ta naše díla před začátkem festivalu z 90% neexistují. Není to tak úplně vždycky, ale dost často umělci chtějí vytvořit unikátní a jednorázovou akci. Vybíráme na základě jejich předchozí práce a podle kvality konceptu.
To je velký rozdíl oproti divadlu. Když už PA srovnáváme s divadlem, tak zmíním, že Antonín studoval performanci nejprve na DAMU, konkrétně na oboru Divadlo v netradičních prostorech (který bohužel neměl dlouhé trvání). Jeho podobor se jmenoval Performerství. Učil se tam čistý Performance Art?
Antonín: Bylo to všechno možné. Jeden semestr jsme dělali třeba herectví podle Michaila Čechova, jindy fyzické divadlo nebo práci s objektem. Ale směřovalo to hlavně k tomu, abychom vycházeli ze specifiky určitého místa. Myslím, že pedagogové nám chtěli dát různé ochutnávky a počítali s tím, že lidé pak půjdou za tím, co je zaujme nejvíc. Musela jsi ale každopádně počítat s tím, že tvoříš v polních podmínkách a že se tvoje díla odehrají na ulici, v kostele nebo ve fabrice.
V čem se lišilo tvé finské magisterské studium na škole Uniarts Helsinki?
Antonín: Byl to trochu jiný obor, jmenovalo se to Live Art and Performance Studies. Praktickou složku představoval Live Art a teorie performance se brala v hodně širokém smyslu slova. Umělecká praxe šla daleko víc ruku v ruce s teorií nebo s výzkumem, umělec tam byl vlastně badatel. Myslím, že tento koncept se do Čech dostává se zpožděním.
Klaudie, během tvého finského studia na Aalto University School of Arts, Design and Architecture se kladl důraz na co?
Klaudie: Můj program se jmenoval Vizuální kultura, kurátorství a současné umění. Mě zajímalo hlavně kurátorství, ale ve výsledku ho tam moc nebylo a realita se víc zaměřovala na umělecký výzkum. Těžko se to popisuje, protože šlo o dost experimentální a nový program. Nakonec to pro mě bylo spíš o hledání vlastní řeči, ať už v umění nebo ne. Finální práci mohl každý dělat o čem chtěl. Někdo vytvořil diplomku jako výstavu vlastních prací. Já jsem psala o tom, v jakém momentu je estetická zkušenost v přírodě spirituální. Ten program byl jakási platforma, kde se každý mohl soustředit na svoje téma a nějak ho rozvíjet.
Ještě se vás na závěr zeptám, jaký je váš dosavadní největší zážitek z představení PA.
Klaudie: Na jednom maličkém festivalu v Helsinkách jsem se setkala s hodně intenzivní performancí. Byla to taková estetika BDSM, kdy muž propichoval půl hodiny ženě tělo jehlami, přičemž se situace vyvíjela a způsoby ubližování se měnily. Z takových věcí se mi dělává špatně, nerada se na to dívám. Ale zajímalo mě sledovat, jak to té ženě dělalo fyzicky zle, ale mentálně zůstávala v té situaci u moci. To byl zvláštní paradox.
Antonín: Mně se dlouhodobě líbí třeba Paul Regan, kterého jsme měli letos na festivalu. Ve všech jeho dosavadních věcech, s nimiž jsem se setkal, byla konstantní kvalita. Jeho práce jsou pro mě intenzivní, promyšlené, vizuálně působivé.
Barbora Etlíková + Antonín Brinda a Klaudie Osičková