Slunce, moře, pláže. A barevné koktejly. Koktejly banalit a pocitů, že krása je falešná ba neexistuje a pokud ano, tak se o ní již nabásnilo dost a není třeba dodávat nic dalšího – ani to, že krása může být stejně přestrojeným hnusem jako odpornou kašírkou. Už proto, že horko, které nad pískem vzlíná, pálí do chodidel a rozechvívá horizont jako přicházející apokalypsa. Jedna vrstva vjemů stírá druhou. Negují se navzájem jako v mnohoznačném postoji, který k divadlu jako médiu předkládá tým režiséra Jana Friče v inscenaci Už není třeba dělat vůbec nic.
Napsat o novince Divadla v Dlouhé (dále DvD), že je „neuchopitelná a zároveň fascinující“, připravil bych se o veškerou práci se otevřeně popasovat s komplikovaným myšlením celé filosofie rozpadu tak, jak ji prezentují dramaturgyně Kateřina Součková a režisér Jan Frič ve své scénické eseji. Následující text nabízí mé vlastní čtení, vymezení vlastní pozice a ukotvení mezi inspiracemi napříč literaturou, filmy, či dokonce netušenými turbofolkovými hity skrze něž oba nahlíží na svět, který dosáhl maxima možností.
Scéně dominuje mírně (zato metaforicky doslova) šikmá plocha a obrovské plátno, rám zatím nevyobrazeného portrétu. Vzápětí se zjevuje postava podobná sinalé siluetě beze jména z Herzova Spalovače mrtvol. Usedne k multimediálnímu stolku před kameru. Na plátně se zjeví její hlava v enormním měřítku. Marie Poulová se od objektivu prakticky nevzdaluje a její obličej je magnetem pro pětici námořníků (Anna Tomanová, Martin Matejka, Pavel Neškudla, Samuel Toman a Miroslav Zavičár), jejich milovanou i nenáviděnou modlou, nespolehlivou partnerkou v konverzaci, předmětem zdánlivě banálního mediteránního plkání. V nepřetržitém proudu slov jí nadávají, velebí ji, žadoní o reakci, ale také ji úplně ignorují, vedou zcela zcestné či absurdní řeči a vystupují z chóru nekonkrétních postav. Sami se stávají mořem, vlnami, které vyplaví vzkaz v lahvi, ale dřív, než je možné ho dočíst, zaplaví jeviště i zjitřený chaos v myslích diváků (u někoho možná děs) další nespojitá poselství. Krása nastane v momentě, kdy se pod tíhou motivů stává z přesycení čímkoliv téma. Až se obludně zhmotní vizuální smog. Takto koncentrovaný obraz relativizace si lze v českých podmínkách jen těžko představit: je natolik vykloubený, že z prostředí pragmatického vyhýbání se i méně extrémním riskům naprosto ční. Navíc soundtrack Mojmíra Měchury člověka unáší do libozvučné temnoty.
Tvůrci mimo jiné nastiňují obrysy jakéhosi případu zabití. Zprvu tak vytváří dojem, že se jedná o detektivku ve středo - či jinak – mořských kulisách. Detektivka je žánr přehledný, příliš se v něm neriskuje s diváckými návyky, tj. vyšetřování zločinu, motivace zločince, metodika vyšetřovatelů dává smysl, ve vedlejších postavách je možné se po čase zorientovat a roztříštěný kaleidoskop motivů se spojí v souvislé vyprávění s logickým vyústěním. Nic z toho se ale v inscenaci neobjevuje. Spíše naopak. Jan Frič výchozí situaci v určitý moment bez příkras rozmlátí a rozšklebí do extenzivní houšti významů. Za formální otevřeností, vědomě tematizovanými režijními naschvály a komplexním, na první pohled vnějškovým trollingem divácké trpělivosti se ale ukrývají pocity generace plné pochybností jak o budoucnosti, tak o smyslu umění, kterému se intenzivně věnuje většinu života (viz Inscenace Burnout aneb Vyhoř! v A Studiu Rubín, kde Jan Frič, ale i jeho dlouholetá spolupracovnice, scénografka a kostýmní výtvarnice Jana Hauskrechtová demaskují život ve spirále sebevražedného pracovního tempa).
Homogenní ansámbl je pro Friče náramným nástrojem. Skupina je dostatečně tvárná na to, aby mezi sebe rovnoměrně rozložila extrémní práci s časem a sama se vyznala v nepřetržitém toku slov či akcích, které je rozporují. Každý individuální výkon, stejně jako kolektivní, je unikátní.
Zemětřesení na ostrově Patos
Spolu s obsahovými hrátkami cupují tvůrci také divácká očekávání, a to nejen ta, která se projevují snahou hledat na jevišti vztah příčiny a následku. Takto svobodný tvar bych asi očekával v podmínkách studiové, potažmo „alternativní“ platformy. Ale určitě ne v DvD, které dlouhodobě považuji za etalon úhlednosti. A v poslední době i nesnesitelného, sebedojímavého kýče.
Inscenace Už není třeba dělat vůbec nic je vzrušivá nejen jako promyšlená a iritující báseň, která vědomě popírá estetiku nakladatele, tj. DvD, ale také jako konstatování, že všechno hezké na vztahu „kumštýřů a jejich publika“ skončilo. Patos se stal příliš patetickým, relativizace příliš relativizující. Není cesty zpět, budoucnost se rýsuje stále pochmurněji, ale úplný konec se mlží v nedohlednu. Jako by se znakem dávno ztracených krásných let – kdy bylo, slovy herců, v divadle vlídněji – stalo samotné DvD, které je v blahé paměti spojené s celou řadou inscenací, které si připomínáme u piva nebo v televizi o Vánocích. Kdo ví, zda ale vytrval duch scény spojené s určitou dobou, „kdy ještě o něco šlo“. Ta doba už je dávno mrtvá a celé to ještě více podtrhuje skutečnost, že se Divadlo v Dlouhé svou lokací nachází v současnosti na jednom z nejodpornějších míst v Praze.
Martin Macháček
Divadlo v Dlouhé
Kateřina Součková, Jan Frič & kol.: Už není třeba dělat vůbec nic
Režie: Jan Frič.
Dramaturgie: Kateřina Součková.
Scéna: Jan Frič, Jana Hauskrechtová.
Kostýmy: Jana Hauskrechtová.
Hudba: Mojmír Měchura.
Hrají: Marie Poulová, Anna Tomanová, Martin Matejka, Pavel Neškudla, Samuel Toman, Miroslav Zavičár
Psáno z premiéry 5. 11. 2022