Nepřehlednost. Zmatení. Možná i nepochopení. Otázky. Nepřehlednost ještě jednou. Znova nepřehlednost. Asi takové byly moje první pocity a poznámky po konci představení inscenace V džungli měst, kterou uvádí pražské Divadlo v Dlouhé. A tyto dojmy mě provázely už od samého začátku představení.
Bláznivá a kýčovitými předměty s asijskou tématikou zaplněná scéna, které vévodí retro rumělková barva, poskytuje totiž prostor prapodivnému a těžko pochopitelnému dění. V něm se dva muži (Samuel Toman a Jan Sklenář), jeden mladší a chudý, druhý zase starší a bohatý, pouštějí do zdánlivě nekonečného a bezvýznamného alegorického boje mezi sebou. Jediným opravdu stabilním vodítkem je jasná časovost, jež příběh zasazuje do Chicaga bouřlivé druhé dekády minulého století. Motivace mužů ale neznáme. Víme jen, že se s největší pravděpodobností navzájem nesnáší a chtějí se zcela zničit.
Jan Sklenář, Štěpánka Fingerhutová, Samuel Toman | Martin Špelda
Společně s panoptikem prapodivných vedlejších postav rozehrávají absurdní až groteskně sarkastickou hru. Ta soukromou žabomyší válku dvou mužů, dvou generací a dvou ras zasazuje do reálného historického kontextu rasových nepokojů odehrávajících se v USA počátkem 20. století. Vlny nenávisti, které se tehdy zdvihaly především vůči čínskému obyvatelstvu, alespoň částečně ilustrují nevysvětlitelné zápolení dvou mužů a vytvářejí mu nelibé a skličující pozadí.
Ostatně s principem nevysvětlitelnosti si režisér David Šiktanc i autor předlohy Bertolt Brecht záměrně hrají a zcela přiznaně určitou neuchopitelnost v úvodním monologu inscenace zmiňuje i hudebnice Vi Tran. Ta je přítomna všemu dění na jevišti a doprovází a komentuje ho živě reprodukovanou hudbou oscilující někde mezi elektro ambientem a tíživým rockem.
Samuel Toman, Klára Suchá | Martin Špelda
Cílená a vědomá nepřehlednost, s níž Šiktanc obviňuje v inscenaci z rasismu a xenofobie tak nějak nás všechny, se může jevit částečně jako alibismus, s nímž se režisér záměrně vyhýbá konkrétním a jasným výkladům. Postavy spolu v podstatě nekomunikují a repliky střílí často bez zjevného adresáta přes sebe, jejich motivace nejsou zřetelně čitelné a jednotlivé obrazy na sebe mnohdy ani smysluplně nenavazují.
Zároveň může ale jít i o absurdně groteskní jevištní hříčku, v níž nám může být nepochopitelný děj vlastně zcela ukradený – jde v ní hlavně o obžalobu společnosti a rasismu, který sama přiživuje. A to je téma nadčasové.
Obávám se jen toho, že Dlouhá je v mnohých kruzích vnímána jako konzervativní scéna a Šiktancova symbolická, metaforická a nevysvětlitelná Džungle nemusí úplně rezonovat s místním diváctvem. K prvotním pocitům zmíněným v úvodu textu tak závěrem ještě přidávám otázku: Pro koho se Brechtova hra o mezigeneračním sporu a rasismu vlastně hraje?