• barboraetlikova

Kontext autora: W. Ziemilski

V nedávné době Podhoubí reflektovalo inscenaci/instalaci/literární performanci Sex brněnské platformy Terén, a to ze dvou úhlů pohledu. Protože na tomto blogu platí, že různých perspektiv není nikdy dost, teď přibyl ještě rozhovor o díle a jeho souvislostech s režisérem.


Představení jsem se účastnila fyzicky a vyvolalo ve mně pocit silného napětí mezi prožitkem na tělesné úrovni a způsobem vnímání literárních významů. Uvrhlo mě to do nezvyklého, řekla bych téměř deindividualizovaného, ale velmi bdělého rozpoložení. Po přečtení vašeho příspěvku v publikaci Joined Forces: Audience Participation in Theatre jsem nabyla dojmu, že dlouhodobě zkoumáte, jak docílit toho, aby byli diváci přítomnější. Mohl byste přiblížit, jaké místo zaujímá v rámci těchto úvah inscenace Sex? Případně, na jaké otázky jste hledal odpovědi?


Nejdřív musím vyjasnit jednu věc: Když tvořím, není mým cílem odpovídat na otázky. Kladu si je a prozkoumávám je a často je dokážu i ignorovat. Ale rozhodně na ně neodpovídám. Kdybych na ně měl odpovídat, unudil bych se k smrti.


Po určitou dobu jsem se zabýval pozicí diváka a během pandemie jsem se k některým tématům z onoho období vrátil – jakým způsobem sledujeme průběh událostí? Jaký je vztah mezi estetickou (někdo by řekl „smyslovou“) zkušeností a způsobem, jímž vytváříme narativy, diskurzy a racionalizace? Abych byl zcela upřímný, vždycky jsem měl problém s tím, když se představení stavělo do protikladu vůči racionalitě. Myslím, že svět, v němž žijeme, je mnohem komplexnější. Myšlenky jsou vtělené a lze také myslet představením … Mám rád iniciativy, které berou tohle vědomí do hry: například platforma Walking Theory, anebo, zase z jiné perspektivy, skupina Lone Twin. Rozporuplnost diváckého vnímání je velice nosné téma k divadelnímu průzkumu. Ne vždycky se mi poštěstí, že se do něj smím pustit, takže mě potěšilo, když mi Terén poskytl volné pole působnosti. Dostal jsem příležitost dát těmto myšlenkám průchod a zjistit, kam mě dovedou.


Jak může podle vás pouhá virtuální účast na představení Sexu proměnit divácký zážitek? Přináší vnímání prostřednictvím online média publiku něco navíc, co zůstane fyzicky zúčastněnému divákovi nedostupné?


V rané fázi výzkumu k tomuto projektu jsme s týmem Terénu hodně diskutovali o následujících tématech: Co chceme, aby diváci prožili? Pro jaký typ zážitku připravujeme půdu? Co podstatného můžeme v tomto projektu prozkoumat a co lze naopak klidně vynechat? Pro mě byl zásadní text. Přál jsem si, aby se divák nechal po hlavě vtáhnout do bláznivého světa jeho organického vznikání. Chtěl jsem, aby vnímal text jako krajinu, zkušenost, představení, něco fyzického. V mých představách měl k dílu přistupovat jako divák-fanoušek na hernímu eventu (říká se tomu esport a momentálně si ona oblast vydobývá čím dál větší respekt). Měl cítit empatii, ztotožňovat se, ale také se bavit, zaujímat odstup a vnímat ironii.


Zážitek online diváka se zřejmě bude lišit od zkušenosti někoho, kdo se účastní offline. Při tvorbě jsme se zaměřili na každou variantu zvlášť a skutečně byly jiné. Samozřejmě, že obě mají své výhody. Myslím, že online divák se nachází v mnohem klidnější situaci a může se k textu vztahovat příměji. Ale neplatí to až tak absolutně – možnost sledovat kurátorovaný náhled excelové tabulky a tváře performerů je také svůdná. I virtuální divák se nachází v prostředí, které ho nutí vědomě volit. Vnímal jsem to tak, že vytvářím rámec, který jednak vyplní performeři-spisovatelé a jednak diváci prostřednictvím svých rozhodnutí.


inscenace One Gesture, která byla v roce 2018 k vidění na festivalu Bazaar

V rozhovoru, který s vámi vedl Ondřej Škrabal pro Divadelní noviny, jste vyjádřil v souvislosti s inscenací One Gesture obavu, abyste svět neslyšících přenosem na jeviště „nepokazil“. To mě zaujalo a ráda bych se vás na to vyptala obecněji. Jak přesně může divadelní scéna „pokazit“ obraz světa? Nemám teď na mysli jen souvislost se světem neslyšících ...


Naštěstí nemáme tak velkou moc! Ale v našich divadelních rozměrech se to stát může. Divadelníci nejsou zrovna jemní. Abychom proměnili svět v událost, musíme ho zjednodušit. (Ano, podle mě to platí pro jakékoliv divadlo.) Dokumentární divadlo umí být obzvlášť brutální – v inscenaci chcete mít určitý svět, ale místo toho vytvoříte jeho pokroucený model. Tohoto druhu napětí mezi představením a skutečností si všímám velice často a není to vždycky ku prospěchu věci. Ano, můžeme tvořit krásné obrazy a silné scény – ale za jakou cenu? Častokrát jsem se vzdal některých nádherných scén, abych zachoval vztah k realitě. Myslím, že by se to dalo označit za upřímnost. Je to těžká volba – nakonec, některé z mých nejmilovanějších scén vznikly jen proto, že je skvělé vytvořit něco krásného.


Upoutalo mě, jak jste ve zmíněném rozhovoru řekl, že by imerzivní divadlo mohlo být předstupeň něčeho, co teprve přijde. Našel jste během těch tří let, které uplynuly, nějaké nové impulzy, které poodhalují to, co se podle vás chystá? Co vás nejvíc inspiruje v oblasti scénických umění?


Dochází ke dvěma zdánlivě paradoxním jevům. Za prvé vzrůstá poptávka po divadelních zážitcích, které by publikum víc vtáhly. A to výrazněji než participace typu „zvedněte ruku, jestli souhlasíte“. Mám na mysli události, které nás posouvají a zároveň berou v potaz přítomnost a jednání diváků. To je podle mě velmi náročná, ale zároveň docela vzrušující cesta. Díky pandemii o ní přemýšlíme víc – lidem chybí intimita a divadlo má nástroje, jimiž se dá tahle jejich potřeba probádat.


Na druhou stranu si všímám rostoucí únavy z participace za každou cenu. Hodně lidí má plné zuby situací, kdy jsou jejich divácké role brány aktivně do hry, ukazuje se na ně, tvůrci jim kladou otázky a pozorují je. Oni chtějí prostě jenom vidět představení. Neříkám, že by se divadlo mělo uchýlit k nějakému „reakcionářskému“ ústupu, ale třeba nás čeká zrod nových narativních forem, které by více zohledňovaly, jak představení prožívají diváci.


Barbora Etlíková a Wojtek Ziemilski


foto www.ziemilski.com


Některé použité zdroje:


Co je esport?

https://www.esport.cz/co-je-to-esport


Rozhovor o One Gesture v Divadelních novinách:

https://www.divadelni-noviny.cz/wojtek-ziemilski-mozna-jsme-orchestr-na-titaniku


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše