• Andrijana Trpković

Trilogie o divadle ve spojení s novými technologiemi


hygienická ochrana VR headsetu

KDO SE BOJÍ NESMÍ DO VIRTUÁLNÍHO LESA DÍL I.


Transformace


Půl roku před pandemií započalo mé mapování vlivu digitálních návyků na tělo, psychiku, emoce a vztahy. Připravovala jsem tehdy umělecký koncept pro divadelní uskupení Kolonie, ale nasbírané poznatky se postupně přelévaly do úvah o divadle a o jeho pomalé proměně. Trvalo to až do momentu prvního lockdownu, kdy i kulturu, postihla krize, která způsobila na jedné straně paralýzu a na druhé přílišnou produkci. V živé paměti máme chrlení streamů a explozivní nárůst online performance pramenící ze strachu se zastavit, z uzavření divadel a z nečinnosti. Došlo ke komunikačnímu odpojení, k různým pokusům a omylům, které nás postupně přivádějí k jasnějšímu uvažování a pochopení, že jsme za tyto dva nekonečné roky zaznamenali velký psychický i kulturní posun.


Stali jsme se flexibilnějšími, snad odolnějšími, bohužel i agresivnějšími – jako lidstvo čelíme velkým nejistotám – věci které jsou esencemi našeho přežití a prosperity, byly nabourány v základech. Prostředí, které nás obklopuje, je znečištěné a nebezpečné a sociální časoprostor čím dál menší. Naše mysl je roztříštěná a je nucena neustále fungovat na několika “plochách” najednou. To vše nás proměňuje nejen jako lidské bytosti, ale zároveň i jako recipienty. A potom se ani „provozovatelé“ divadelních umění nemohou tvářit, že lze pokračovat na vlas stejně v tom, co dělali dříve. Radikální doba vyžaduje radikální postoj a komplexnost. Možnou odpovědí na kulturní tvar budoucí společnosti je gesamtwissenschaftwerkkomplexní vědecká práce. Ta by měla trvat na velkorysém přístupu a otevřené komunikaci. Co tvoří divadlo divadlem a živým tvarem nemusí nutně být ono vzájemné vnímání spolupřítomnosti performerů a diváků v jedné místnosti. Dalšími možnostmi mohou být imerze a synchronizace času.


Přes tři tisíce let v divadle využíváme nové technologické objevy dané doby, ale například vynález tisku, elektřiny nebo později filmu jako psychologický efekt provázel vzdor. Film musel postupně přijmout několik prvků, aby se stal tím čím je teď. Nejprve někdo za sebe seřadil obrázky a rozpohyboval je, pak posunul kameru a zjistil, že může získat jiný úhel pohledu a tím scénu rozdělit do záběrů a následně sestříhat. Vznikla tím nejen naprosto nová perspektiva, ale také nové specializované profese: v oblasti práce s kamerou a střihem. Přineslo to i nový způsob vyprávění příběhů, stejně jako ho dnes přinášejí mainstreamová média.

Cyberformance existuje již od počátku vzniku internetu, tedy je tu s námi již 30 let. V 90. letech to ale šlo spíš o okrajovou záležitost a digitální umělecké tvary byly výjimečné. V dnešní době se technologie vyvíjí čím dál rychleji a my ji využíváme na denní bázi. Stejně tak i divadlo si může uvědomit a přijmout své nové možnosti a začít pracovat s technikou na úrovni organizace, prezentace, narace i estetiky, což ale může mít za následek i proměnu dosavadní hierarchie divadelních složek.


Přehodnocení performativních umění


V konzervativním divadelním prostředí se stále inscenuje především klasickým způsobem, ale za poslední dvě zcela výjimečné sezóny se nějaké nezvyklé formy a digitality dotkl skoro každý divadelník. Divadlo se znova více propletlo s filmem, začalo se složitěji pracovat s kamerou. Vznikly staronové tvary jako podcasty a remediace a ty nejdůležitější role získaly zvuk, hudba, text a do popředí se dostaly různé podoby performance. Umělci začali tvořit i sami doma za svými monitory, ale jak už jsem zmínila, v důsledku deficitu tělesné blízkosti utrpěla komunikace a citelně chyběla i obvyklá fyzická spolupřítomnost diváků. Jistě, mohli jsme zaznamenávat, kolik shlédnutí a lajků jednotlivé počiny sbíraly, ale nedostatek kontaktu a možnosti cítit divácké reakce je něco úplně nového, co se těžce přijímá. Symbolika prázdného jeviště a ohlušující ticho divadla bez obecenstva tvrdě zasáhla nemalé množství tvůrců.


České divadlo má své umělce, kteří experimentovali s novými tvary i před posunem paradigmatu v němž se teď nacházíme. Zmíním současného uměleckého šéfa performační platformy Terén Matyáše Dlaba a skupinu D‘Epog, která jako vymezení vůči mainstreamovým divadelním formám vznikla již v roce 2009. Dále výtvarníka, režiséra, spisovatele a zakladatele nezávislého nakladatelství A-B_HPP (Ausdruck Books_Hybrid Publishing Platform) Aleše Čermáka. Jeho práci ve společnosti dalších umělců můžete momentálně vidět na novém webarchivu Unseen, což je projekt umělce a kurátora Jána Solčániho a prezentuje různé přístupy k poslechu a rozvíjení vztahu mezi našimi těly, prostorem a zvukem. V neposlední řadě je tu Jan Mocek působící ve spolupráci s produkční společností SixHouses v Praze, který se se svým projektem Virtual Ritual zkoumajícím prostředí her dostal do užšího výběru prestižního německého festivalu Theatertreffen.


Ve svém výzkumu, v jehož rámci jsem v listopadu absolvovala stáž v Hamburku, se paralelně zaměřuji právě na německojazyčné divadelní prostředí, které je rozsáhlé a inspirativní a mimo to mě zajímá v souvislosti s historickou propojeností našich kultur. Ne každé představení, které tam vznikne, bývá progresivní, ale rozhodně stojí za to se tím směrem dívat v rámci evropského kulturního dění a vývoje naší vlastní kultury. Za poslední dva roky se klasické působení většiny německých divadel rozšířilo o to digitální. Některé německé divadelníky, také silně emočně zasáhlo a ovlivnilo působení v uzavřených divadlech, zkoušení do šuplíku a premiéry bez diváků. Zrovna prázdná sedadla v sále jsou velkým tématem pro režiséra Alexandra Maximiliana Giescheho, současného intendanta curyšského Schauspielhausu. Jeho instalační verze hry Maxe Frische Der Mensch erscheint im Holozän (Člověk se objevuje v holocénu) sebevědomě slouží divadlu formou filmu. Záměrně ukazuje prázdné hlediště divadla, kamera mění perspektivy a chytré střihy vytvářejí rytmus, což prospívá divadelní inscenaci. V programu k inscenaci si můžeme hned pod názvem přečíst složení: 100% Requiem, 5% Original Text, 47, 53% Digitale Demenz. Corona passionspiel je zase curyšským hudebním seriálem, který diváky přes Zoom provází od prvního týdne lockdownu. Každý díl se zabývá jiným aktuálním tématem – od nepřiměřených podmínek izolace až po otázky týkající se návratu do divadel a toho, co s námi dělají skutečné prostory umění a co s námi dělají ostatní skuteční lidé.


Digitalitou se v německojazyčné oblasti již přes deset let intenzivně zabývá Nachtkritik.de – německý internetový portál pro divadelní kritiku a divadelní reportáže – a berlínský festival Theatertreffen. Kromě toho nyní vznikají také hybridní festivaly a projekty, kde se protkávají a vzájemně vyživují různé oblasti, obory a instituce. Postupně vznikají online báze jako je Punktlive, PlayOn!, ale také samostatné online projekty jako je WWWonderland.alice. Například hamburský kulturní prostor Kampnagel, který hostí jak hudební, tak divadelní produkce, a výstavní síně Deichtorhallen v současnosti spolupracují s Chaos Computer Club (evropský největší svaz hackerů) a společně se zabývají tématy jako je online diskriminace, nedostatek právních struktur ve spojení s digitalizací, omezování občanských svobod například prostřednictvím sledovacích technologií, ochrana dat a monopolizace. CCC je považováno za prostředníka mezi technologickým a sociálním vývojem a mezi jejich hlavní zájmy patří propagace a volné šíření ověřených informací a softwarů.


Výše zmíněné příklady jsou jen možnostmi z širokého spektra, se kterými se v oblasti jevištních umění dá pracovat. Pandemie, stav světa – volají po udržitelné změně v umění, terminologii, postojích a po rozšíření náruče vnímání. Proč by před tím měli právě umělci zavírat oči? Živel technologie můžeme používat a zároveň kritizovat, upozorňovat na nebezpečenství, které s sebou digitalizace přináší. Změna neznamená, že se budeme zbavovat autorů, neznamená to, že by po jevišti měli chodit a všechno za nás dělat humanoidi (časem opelichaní – jako v případě monodramatu Rimini Protokoll Uncanny Valley). I když možná v budoucnu bude i obecenstvo digitalizováno, jak se dočtete v posledním díle. My jsme teď u kormidla a máme nástroje, které můžeme efektivně využívat. K tomu možná někdy stačí na jevišti prostě jen mluvit o aktuálním dění. V každém případě by se divadelní umění mělo pořád vyvíjet, nikdy nezůstat u pocitu, že to už je ono. Mělo by zůstat hravé, po všech stránkách diverzní a pracovat s obsahem a estetikou finálního tvaru tak, aby byl zážitek emočně a tělesně smysluplný pro (post)člověka současnosti.


Andrijana Trpković



Zde se můžete připojit do podhoubového mailing listu - dáme vám vědět, když vyjde nový článek

Chtěli byste nám zanechat zprávu, navrhnout opravu či komentovat článek? Udělejte to zde.

Děkujeme za zpětnou vazbu!

Nejnovější příspěvky