Inscenace How to Just Do It souboru PYL měla premiéru v divadle Alfred ve dvoře v listopadu 2023 a byla jedním z výstupů výzkumného projektu tohoto kolektivu pod názvem Volno od velkého světa. Projekt se zaměřil na průzkum strategií, postupů a potenciálů práce s každodenními předměty za pomoci různých nekonvenčních technologických aplikací. Konkrétním východiskem projektu je pozorování trendu „zlepšováků“ neboli tzv. lifehacků a YouTube tutoriálů, jejichž hlavním cílem je ilustrovat postup konkrétní činnosti určené pro dosažení praktických výsledků. Pojem vznikl ze slov life (život) a hacking (výraz většinou používaný v oblasti počítačové kriminality, ale také u zvídavých lidí, kteří chtějí vědět, jak určitá věc funguje) a označuje jakýkoliv trik, zjednodušení či novátorskou metodu, která v různých aspektech života zvyšuje produktivitu lidí.
O projektu si povídají divadelní dramaturg Lukáš Jiřička spolu s umělkyní Marií Komarovou, která je také řešitelkou zmíněného výzkumného projektu.
How to Just Do It připravili: Maria Komarova, Světlana Silič, Veronika Svobodová, Anna Romanova, Aljoša Lovrić Krapež, Theresa Schrezenmeir, Susanne Kass, Pia Achternkamp, Karolína Schön.
foto z představení How to Just Do It, autor - Martin Špelda
Říkáš, že inscenace je součástí uměleckého výzkumu. Do jaké míry jste předem věděli, co konkrétně chcete zkoumat a objevovat?
Vycházeli jsme z principu lifehacků, které nám přišly zajímavé z performativního hlediska. Tento trend je známý především z prostředí YouTube a je pro něj charakteristické použití běžných věcí v neobvyklých kontextech, použití jejich funkční roviny jiným způsobem, než byla původně myšlená. Připadalo nám, že tento způsob zacházení s předmětem odhaluje jeho performativní potenciál. Protože lifehack neexistuje pouze jako výsledný tvar, ale je spojený s gestem člověka, který ho vytváří. A z toho jsme vyšli jako z nějakého principu, který jsme chtěli použít v divadelním tvaru.
Co si tady vlastně v tomto bodě představuješ jako ten výzkum?
Jedna z výzkumných otázek zněla: Jak se dá jazyk spojený spíše s dvoudimenzionálním prostředím YouTube přeložit do reálného časoprostoru za pomoci divadelních prostředků? Průběžně jsme přicházeli na to, že obsah, se kterým pracujeme, je do jisté míry informační odpad. Myslím tím konkrétně videotutoriály z YouTube – bez těchto informací, bez těchto lifehacků se můžeme snadno obejít. Proč bychom je měli šířit dál ve světě i bez toho přeplněném? Potřebovali jsme proto vymyslet vlastní lifehacky a najít vnitřní motivaci k jejich vytváření.
video DIY with PYL: How to draw New Year Fireworks on Tablet
Kvůli své ustálené formě lifehacky vypadají snadně. Tak, že by je zvládnul udělat každý. Stejně, jako když se díváme na jiná videa, která demonstrují proces výroby něčeho na YouTube. Například, jak se vyrábí tradiční čínský porcelán. Ten proces může vypadat velmi snadně ve zrychlené verzi, ale doopravdy to je gigantická práce, která má za sebou spoustu montáží a odpadových verzí.
Zajímalo nás, jak vypadají odpadové verze a co vše stojí za výsledným produktem instruktážních videí. Jaké jsou v nich obsažené „neviditelné“ nebo spíše skryté procesy, věci, akce. Jaká je časovost výroby a příprav. Častokrát přípravy trvají déle než výroba samotná a jsou mnohem komplexnější. Je nezbytné vytvořit optimální podmínky. To zahrnuje rovný jednobarevný povrch, rovnoměrné osvětlení ze všech stran pro eliminaci stínů a použití speciálního stojanu, aby kamera byla nasměrována seshora. Tyto přípravy jsou nezbytné, pokud potřebujeme dosáhnout profesionálního vzhledu videa.
Příprava toho všeho trvá dost dlouho na to, že se ve výsledku natočí video o výrobě držáku na skleničku ze stahováku. Zvlášť, když se zjistí, že ve skutečnosti je ten výrobek zcela k ničemu, protože nefunguje dost dobře.
Nakolik se vám díky použití takové jasné videoformy, příbuzné lifehackům nebo jiným instruktážním viedím, podařilo zkoumat scénický jazyk? Co ten jazyk podle vás objevuje pro divadlo?
V How to Just Do It pracujeme s několika vrstvami – jedna z nich je postavena na řadě situací, v rámci kterých natáčíme na kameru lifehack tutorialy a reklamní spoty. Druhá linie ukazuje set up každé z těchto jednotlivých situací – přípravu objektů, nastavení kamery a světel, přestávky na kávu nebo jiné „technické procesy“. Obě tyto linie jsou stejně důležité. Pracujeme jak s performativitou procesu výroby, tak i s performativitou procesu příprav.
Vědomí snímání na kameru je vždy silným gestem, které ukazuje, že se pořizuje výřez reality. Za tímto výřezem ale jako divak vidím celkovou krajinu věcí a uvědomuji si, že ten výřez je pouhým segmentem celého světa.
Zároveň pracujeme s kamerou jenom v první části představení, kdy teprve seznamujeme diváky s jazykem a estetikou, z níž vycházíme. Seznamujeme je s konkrétním readymade kontextem, v němž existují lifehacky, i když asi trochu deformovaným naší absurdní vizí. Ve druhé části se přemisťujeme do prostředí, kde se ten lifehack princip běžně aplikuje. Již to nejsou situace, které by byly natočené nebo prezentované, ale spíše hra a způsob bytí spočívající v tom, že furt něco hackuješ abys přežil…
Protože to vlastně děláme neustále, že jo. Stejně, jako když doma chceme něco uvařit a zjistíme, že nám chybí konkrétní koření. Tak hledáme jiné koření nebo se snažíme vymyslet, jak to udělat s něčím jiným. Nahrazujeme jednu věc druhou, i když víme, že ten výsledek nebude stejný. Opravujeme realitu s pomocí dostupných prostředků, že?
Ano, přesně tak. I když se zdá, že nějaká věc má zjevně definovaný výstup, ve skutečnosti ten výstup může mít mnoho dalších následků, o kterých možná ani nevíme. Je to vlastně otázka toho, co konkrétně považujeme za ten správný výstup a jak velký je řetězec těchto následků.
Jak velký je ten řetězec a co je primární funkcí té věci, kterou by měla plnit? Jak by měla chutnat nebo jak by měla správně fungovat?
A proč…
Ještě mě zajímá, jestli na výstupu tohoto principu dotváření reality nebo simulace něčeho není zajímavý právě ten sekundární proces. Když ve výsledku zjistíme, že ta věc, kterou vytvoříme, nebo ta akce, kterou provedeme, se nakonec transformuje do něčeho úplně jiného.
Ano, o tomhle částečně mluvím. Hodně z těchto věcí zdánlivě fungujících-tak-jak-mají, jsou častokrát výsledky nějakých možná částečně i omylů. Protože hodně z nich bylo vynalezeno skrze dysfunkci. Jako například mikrovlnka, kterou vynalezl inženýr, jemuž se v kapse rozpustila čokoládová tyčinka, protože pracoval s elektromagnetickými vlnami. Nebo fonograf, původně vynalezený k reprodukci zvuku, který se nakonec stal prvním primitivním audiorekordérem. Myslím si, že hacking není ani tak odchylkou, jako spíše normou. Jen si toho často nejsme plně vědomi.
Jak moc jste si byli vědomi, že ta scénická nebo scénografická realita bude mít takovou podobu, jakou má teď, a na kolik to bylo dané samotným procesem? Nakolik se ta vize proměňovala v průběhu zkoušení? Respektive, jak ten proces vypadal?
Každý z bloků určovala práce s konkrétním principem. První blok probíhal v TEPu 39 ještě předtím, než jsme věděli, že výstupem projektu bude inscenace. Věnovaly jsme hodně času sledování lifehack videí, vytváření a natáčení vlastních tutoriálů. Strávily jsme hodiny sledováním videí, což se může zdát až nesmyslné, ale skutečně to má hypnotický účinek.
Následovala fáze, kdy do procesu vstoupili další lidé, a společně jsme se snažili najít, co toto téma znamená pro každého z nás. Vyměňovali jsme si úkoly a komunikovali na dálku předtím, než jsme vstoupili do fyzického prostoru. Probírali jsme různé vzpomínky na osobní nebo „ukradené“ lifehacky, nebo prováděli praktická cvičení, jako je výroba DIY nástroje na dálkové ovládání nebo cvičení tai chi podle videonávodu v telefonu, který byl umístěn v krabici. Jedním z úkolů od Pii Achternkamp bylo využití návodu pro toustovač jako partitury pro písničku.
písnička Trouble Possible Cause Song. Zpívají Theresa Schrezenmeir a Maria Komarova podle návodu Westinghouse Toaster
Screenshot z návodu Westinghouse Toaster (může být použit jako karaoke text k písničce)
video Tai Chi While Charging. performuje Světlana Silič
video Remote Scroller Control in Action with Duolingo. performuje Maria Komarova
Když jsme se setkali v prostoru, dlouhou dobu jsme si pouze hráli s věcmi a zkoumali způsoby bytí s objektem. Každý z nás měl odlišný přístup – někdo skrze materiál, někdo skrze tělo. Snažili jsme se definovat prostředí ve kterém pracujeme, a zjistili jsme, že nás zajímá multifunkční svět, ve kterém se natáčejí lifehacky. Protože v takovém světě je všechno možné. Jak řekl Aljoša Lovrić Krapež, realita lifehacků vypadá, jako by již byla hacknutá, jako svět Teletubbies. Ve výsledku se YouTube studio, na které odkazujeme v kontextu scénografického řešení, stalo odrazem tohoto světa pro nás.
screenshot z Trello PYLu, dálkové přípravy How to Just Do It
V minulém roce se v DISKu hrálo představení Pláž[1], co dělali studenti KALD. Vyrobíme si pláž v divadle, s mořskými tvory, a budeme se tam nějak chovat... Řada principů tam byla dost příbuzných těm vašim, ale ukazovaly divadelní proces spíše z hlediska energetické náročnosti – kolik energie je spotřebováno v rámci inscenace, kolik se zkonzumuje CO2 když se zapnou světla, a podobně. Snažili se tu energetickou stopu eliminovat. Pracovali s procesem výroby nebo stavby dost podobně jako vy, ale výsledek byl dost odlišný.
A samozřejmě druhá věc, co mě napadla, byly projekty Miet Warlop[2]. Myslel jsem na ni, ještě když jsem viděl Reality Surfing[3]. Myslím, že to je zajímavý současný způsob práce v divadle, který nevyžaduje příliš velký aparát a vystačí si s jednoduchými prostředky, za pomoci kterých se vytváří různé světy a krajiny.
Vždy jsem měl rád instalace od lidí, kteří sbírají všechno a mají na zahradě na okraji města deset rozpadlých aut a tisíce drátů, které „se jednou budou hodit“, ale už se nikdy nehodí. Ty věci tam vytvářejí takovou krajinu, skrumáž tohoto světa. Když jsem koukal na How to Just Do It, myslel jsem na to, kolik máme ve svém životě předmětů a kolik dalších potřebujeme, abychom udrželi původní předměty v chodu. Neustále potřebujeme mít doma šrouby, lepenky, dřevo, abychom něco podložili nebo přidělali, aby ten svět nějak držel dohromady.
Mně na tom přijde hrozně zajímavé to, nakolik standardizované představy o věcech máme. Třeba i v tom, jak se vypráví o lidech, co sbírají ty nesmyslné věci. Pro někoho jsou dráty a víčka od mléka celým světem, pro někoho je ten svět sofa a stůl. Žádný z těchto dvou světů by neměl být skutečnější nebo významnější než ten druhý. Ale my vždy definujeme realitu skrze charakter těch věcí, které máme rádi my, a každý si pro sebe staví hierarchii těch věcí trošku jinak.
Je to takový život ve světě předmětů, které jsou námi. Stejně jako při návštěvě něčího domova přemýšlíme, jak moc můžeme zjistit o člověku podle uspořádání jeho bytu.
Je to tak.
Minulý týden jsem zamazal díru od hřebíku na zdi zubní pastou, aby tam nebyla.
Povedlo se?
No jasně, to funguje. Jo. To znám dlouho, tento hack.
video PYL How to Just Do It. vol3 koncept - PYL; performerky: Veronika Svobodová, Světlana Silič; montáž - Semen Kulikov; hudba - real trvth
Tento rozhovor vznikl na Akademii múzických umění v Praze v rámci projektu Volno od velkého světa podpořeného z prostředků účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT v roce 2024.
[1] představení Pláž studentů KALD mělo premiéru v roce 2022 v DISKu
[2] Miet Warlop je belgická divadelní a výtvarná umělkyně.
[3] Reality Surfing je předchozí práce souboru PYL premiérováná jako koprodukce Alfreda ve dvoře a Terén - pole performativního umění v roce 2021.