Vaření jídla je v české kultuře vnímáno jako druh intimního rituálu. Ve chvíli, kdy se spojí s tradičním dodržováním tzv. neděle, jedná se o den navýsost sváteční. Generace našich maminek a tatínků, babiček a dědečků (já osobně jsem ročník 2000) se jeho tradici a s ní spojené rituály snaží dodržovat co nejpečlivěji. Mezi ty často patří pečení husy, kachny nebo jiného masa, a potom ještě společná procházka, během níž se většina rodiny vlastně neshodne. Mnohdy už jen proto, že současná generace mladých lidí (včetně mě) maso nejí, zatímco zbytek rodiny proti našemu (mému) rozhodnutí argumentuje, že masem pohrdáme, kdežto oni si ho museli šetřit. Už se nezmiňuje fakt, že spíše pohrdáme ignorací klimatické krize nebo nelidským zacházením se zvířaty. Tento generační střet názorů a otázku dodržování tradic řeší nová inscenace Všem se nám uleví, která měla premiéru 2. a 3. června na Nové scéně Národního divadla v Praze. Jedná se o autorský text Elišky Říhové, jenž vznikl v rámci Studia pro nové drama pořádaného Činohrou ND (autorka inscenaci v rozporu se svým původním očekáváním nakonec i režírovala).
V předsálí Nové scény, kde se kontrolují lístky, se divák ocitá mezi spoustou vyskládaných předmětů. Následně je vyzván představiteli Předků a Potomků (ty hrají studenti pražské DAMU), aby si jeden vybral a pak ho po celé představení „nesl“. V inscenaci totiž nosí i Nositelé, což jsou dvě postavy rodičů – Nositel: Marek Daniel j. h. a Nositelka: Martina Preissová. Nesou tíhu tradic a minulosti, kterou předávají dalším generacím. Zároveň jsou prvními herci, které na scéně vidíme. Přicházejí s koláží replik – střípků z českých říkanek a koled, v nichž až překvapivě často někdo něco nese, ideálně husu, ale proč nebo kam se vlastně neví. V tuto chvíli diváci stojí kolem vysokého kvádru, který je centrálním objektem scénografie. Jeho stěny jsou oblepeny platy od vajíček, která nejdříve působí jako prvek pro odhlučnění prostoru, ale s postupem děje stále více evokují spíš nekončící konzum či rodinný nákup v supermarketu – což lze číst jako odkaz na myšlenku nerůstu, o níž se významně debatuje v současném, nejen kulturním diskurzu. Stejný kontext na sebe naváže i většina rekvizit, které se postupně objeví na scéně. Toto rozbití tradičního kukátkového prostoru na sebe od začátku váže metaforu rozbíjení takzvaně zajetých tradic a poukazování k jejich jisté nesmyslnosti. Nositel a Nositelka obcházejí se svými říkankami kvádr, zatímco na ně zevnitř objektu bubnováním průběžně reagují divákům dosud skryté postavy Potomků a Předků. Na začátku takto umocňují dojem naléhavosti a těžkosti z počínání Nositelů. Působilo to na mě jako odklepávání soudcovským kladívkem, ve smyslu: takto se to kdysi řeklo a takto to bude i nadále.
Zajíček nesl husu, a tak ji neseme i my.
V tom se z hlediště ozve i Petr – syn Nositelů, kterého představuje Petr Vančura. Ve svém pleteném svetru, jímž ladí s rodiči, se jim snaží vysvětlit, že to, co mu předávají pravděpodobně nechce. Své největší dědictví mu odkazují formou bytu umístěného uvnitř ústředního kvádru, jehož stěny se pro účely další části představení rozestoupí a ohraničí poměrně rozlehlý prostor. Odsud také za stálého bubnování vycházejí Předci/Potomci a postupně se smísí s námi, diváky. Jsme pozváni dovniř i s donesenými předměty, které jsme do té doby měli stále u sebe. Nyní se zde můžeme posadit na elevaci nebo na zem, čímž se dostáváme do druhé půlky představení.
Marek Daniel, Martina Preissová (foto: Petr Neubert)
V jasně žlutém prostoru mezi stěnami bylo sezení poměrně nekomfortní, což ladí to s tématem inscenace: to také není komfortní. Takové pojetí scénografie nás staví před otázku, zda by se člověk všeobecně neměl uskromnit a naučit se nebýt středobodem všeho. Petr předává byt svým třem kamarádům – Báře (Veronice Lazorčákové), Štěpánovi (Štěpánu Lustykovi j. h.) a Agátě (Anně Fialové). Najednou se razantně proměňuje používaný jazyk a z původně stylizované mluvy plné repetitivních frází se přejde k mluvě současných dvacátníků až třicátníků. Využívají se anglicismy, slang i sprostá slova, což na jevišti není nic překvapivého a mně osobně připadá, že převedení textů do „současné mluvy“ často působí velmi násilně až komicky. Zde tomu tak není, možná díky tomu, že se nová stylizace objevuje ve vyváženém kontrastu s vyjadřováním Nositelů. Tři spolubydlící reagují na zastaralé tradice tím, že je ignorují a následně zakládají své vlastní: pití panáků vždy, když se společně sejdou. Jak čas plyne, postavy na přípitková setkání přibíhají a odbíhají z nich vždy ve velkém shonu, v rychlosti si přiťuknou, a nakonec od této tradice také upustí. Jako by v dnešní době již lidé neměli na svou neděli a své rituály prostor. Člověk neustále odbíhá a nestíhá a ze všech stran na něj působí nespočet vjemů, které musí zpracovat. Nejspíš kvůli tomu, aby předešli takovémuto životnímu stylu, se naši předkové uchylovali k slavnostní neděli a dávali si během ní husu. Právě tu najdou spolubydlící v inscenaci v mrazáku.
Veronika Lazorčáková, Štěpán Lustyk, Anna Fialová (foto: Petr Neubert)
Dnes je vegetariánství něčím naprosto běžným a většina mých kamarádů, stejně jako já, maso již nejí. Každý k tomu má své vlastní důvody, ale společný je pocit určité zodpovědnosti k okolí a vědomí, že je důležité myslet na budoucnost, protože ne všichni to v minulosti dělali. Předkové a Potomci chodí po prostoru s igelitovou taškou ze supermarketu Billa, v níž mají v plastovém obalu zabalenou husu, čímž je nenásilně poukazováno na absurditu celého rituálu. Ohledně tradice pečení husy vždy panuje stres ze strany hostitelů: zbytečně se plýtvá potravinami, a navíc je k obědu maso jakožto jakási ukázka toho, že „my na něj peníze máme“. Během představení vstoupí v jednu chvíli do středu pozornosti Jana Pidrmanová, která předtím seděla celou dobu mezi diváky jakožto hlavní zástupce Potomků a Předků (v mé interpretaci převážně Předků). Ve své dlouhé plisované sukni a bílé košili přichází s tradiční malovanou porcelánovou mísou a začne spolubydlícím radit, jakým způsobem se dá zpracovat husa. Čerpá přitom z kuchařky od Magdaleny Rettigové, kterou se v dnešní době snad již nikdo neřídí. Pro mě osobně ztělesňovala mé rodiče. Její repliky se skládaly převážně z výčitek dceři ve smyslu, proč tu slavnostní neděli komplikuje.
To by mě zajímalo, kdo ti zas co nakukal.
Neříkej mi, že sis přivezla vlastní jídlo?
Dyť jsi to s náma vždycky jedla.
Tento tlak zapůsobí na jednu z postav Agátu natolik, že si jednou týdně maso dá, takže potom vlastně pokrytecky kritizuje tradici, již sama dodržuje. Toto naléhání na předávání tradic, které nechtějí být přijaty, umocňuje návštěva Petrových rodičů, tentokrát celkově oděných do pletených obleků. Působí ještě robotičtěji: bez zamyšlení opakují stále ty samé fráze, nereagují na protiargumenty, a hlavně nevedou dialog, bez kterého se nic inovovat nedá. Více a více se oprošťují od své role rodičů a pletená maska, která jim zakrývá obličeje, je staví spíš do úlohy Nositelů. Po jejich odchodu se dostáváme do třetí fáze inscenace, kterou vystihuje aktivnější zapojení chóru – Předků a Potomků, již do té doby více méně reagovali pouze bubnováním.
Společnost je založená na repetici, ne inovaci.
Chór se účastní domluv, které spolubydlící vedou ohledně způsobu, jak se zbavit husy – rozhodnou se, že ji buď upečou, protože stejně byla už zabita a dána do mrazáku, nebo že jí uspořádají pohřeb. Zůstává tedy otázka, co a jak přesně provést. Svým způsobem absurdní situace nabírá na intenzitě vážností promluv. Nejde pouze o jednu konkrétní husu, ale následně o pohřbívání všech hus, které čekají v mrazáku, a všech tradic, které jsou z neznámých důvodů dodržovány. Vlivem naléhavosti a vážnosti, s níž se všichni Potomci o tématu vyjadřují, byla postupně zrušena komická situace a nastávala stále serióznější nálada. Přestože na jevišti docházelo k minimálnímu pohybu a změnám ve způsobu vyjadřování, vzbuzovalo to ve mně větší a větší napětí. Odhadovala jsem, jak by na dialog mezi spolubydlícími zareagovali v onu chvíli nepřítomní Nositelé. Jak bych zareagovala já.
Petr Vančura (foto: Petr Neubert)
Těsně před posledním úsekem představení, jenž trval zhruba minutu, nás Jana Pidrmanová vybídla, abychom opustili místa v kvádru a společně s ostatními herci nás potom nasměrovala do hlediště, které doposud nebylo od jeviště psychologicky oddělené. Když jsem se usazovala na sedačku, osobně jsem se cítila nekomfortně a vlastně mi přišlo komické, že jsem se vrátila do „klasického“ uspořádání divadla. Odhaduji, že stejně tak komické to nejspíš muselo připadat režisérce Elišce Říhové. Po usazení následoval konec a pak děkovačka. Toto navrácení diváků do hlediště a ustanovení stabilní funkce hlediště a jeviště bylo stejně absurdní jako nedělní pečení a „pohřbívání“ husy. Pokud někdo chce vybočit z tradice, nemělo by mu v tom být bráněno. Využití prostorů, a hlavně tělesné rozpohybování diváků je, a především jejich mysli, mimořádně silně zapojilo do hry.
Přestože se všemi myšlenkami inscenace souhlasím, bezprostředně po zhlédnutí představení jsem měla nepříjemný pocit, že je předávala pouze skrze kritiku starší generace, ale neukázala chyby té mladé. S určitým časovým odstupem jsem si však uvědomila, do jaké míry text poukazuje i na naše problémy. Přechodné bydlení, ale nikdo neví, směrem k čemu je přechodné, neschopnost si pořádně uvařit, a kritika společnosti a jejích povrchních tradic, kterým jsme také podřízeni. Všem se nám uleví nabízí vlastně poetické zobrazení jednoho z nejpalčivějších střetů současné společnosti. Zůstává otázkou, komu se uleví, pokud budeme ignorovat stopy předků a soustředit se pouze na současnost, potažmo budoucnost. Jestli není více třeba citlivého propojení.
Zuzana Macourková
všechny fotografie jsou převzaty z internetových stránek Národního divadla