Během hovorů o Volné jízdě jsme měly sklon sklouzávat k přemýšlení o generačních rozdílech a o tom, jak je zrcadlí různé přístupy k improvizaci. Skupina 11:55 tematizovala ezoterický seberozvoj a extrémně silnou potřebu se vciťovat do ostatních, která se – vedle toho, že bývá užitečná – může proměnit třeba ve svazující imperativ nebo v agresivní fantazírování o duševních stavech jiných lidí. Pro postavy bylo extrémně důležité usilovat o život v souladu se sebou samými i s ostatními, „najít se“ ve svém nitru i ve skupině jiných lidí. Barboru Sedlákovou potěšilo, že výpověď tohoto divadla působila upřímně. O současné generaci lidí v mladším středním věku se jinak často vyjadřují starší lidé, kteří přejímají jejich slovník, aniž by v pojmech doopravdy spatřovali smysl. Výsledek potom často působí přinejmenším povrchně. Postava Nataši Bednářové se ostatních opakovaně ptala: „Rezonuje to s tebou?“ Bylo znát, že se ptá vážně, i když ta otázka v publiku vyvolávala smích (s čímž herečka musela počítat a brát to do hry). Barbora Etlíková konstatovala, že to s ní dost rezonovalo mimo jiné i proto, že vnímala, jak postavy někdy používají podobné formulace jako ona.
Etlíková: Výchozí situace setkání v rámci „transformačního kruhu“ byla docela extrémní a nedalo se jednoznačně vyčíst, jestli to byla nějaká poctivá ezoterická terapie, kdy účastníci i pořadatelé tématu hluboce propadli a přijímají plnou osobní zodpovědnost na to, co dělají. Dost dobře ale mohlo jít i o kruh s náběhem na sektu či o pochybnou volnočasovou zálibu, kterou někdo pěstuje jen proto, aby mu návštěvníci kurzu platili. Na začátku se na sebe všichni napojovali a nechávali mezi sebou proudit energii, jenže jedna členka skupiny „nevibrovala“. Nevěděla, co si o lidech a o místě, kde se ocitla, myslet. Neměla nicméně ani dostatek motivace pro to, aby skupinu zavrhla. Nebylo těžké se s její rozpolceností ztotožnit.
Sedláková: Bylo fajn, že i když ten ezotericko-sebereflexivní způsob myšlení komentovali velmi trefně, nikdy ho úplně neshazovali. Ptali se třeba: „Cítíš se být ženou? Jak se hlouběji dostaneš do svého ženského nastavení?“ Což jsou otázky, které sice na první dobrou znějí vtipně, ale bylo znát, že postavy se ptají doopravdy. Zatímco všichni prohlašovali hluboké a existenciální věty jako: „Je potřeba si projít peklem,“ postava Terezy Volánkové se vyjadřovala hodně prakticky, což v kontrastu působilo komicky. Stěžovala si, že ji něco škrtí, že spoluhráče neslyšela, protože mluvili přes sebe. V jednu chvíli situaci odstřelila, když prohlásila, že napojování na ostatní možná jenom hraje. Zároveň ale bylo výborné, že i když si na začátku neřekla: „Ano, chci projít transformací,“ nakonec jí stejně prošla, byť s postojem: „Dost dobře nevím, co se to se mnou děje.“
Etlíková: Na začátku ji navlékli do spousty divných kostýmů, které jí navíc byly těsné, čímž ji i metaforicky svázali, aby se později mohla osvobodit. Myslím, že 11:55 jsou už hodně zkušení improvizátoři, protože jejich příběhy vždy organicky vyplývají z média improvizace. Je to skvělý formát pro příběh o člověku, který nastoupí na Cestu, aniž by si byl jistý, že na jejím konci může nalézt něco smysluplného, a aniž by s plnou důvěrou mohl spoléhat na své spoluhráče a zároveň průvodce. Ostatní účinkující, kteří představovali pokročilé návštěvníky transformačního kruhu, se vyžívali v tvorbě překážek, výzev a rušivých vlivů a často komentovali dění skrz mikrofon. Hlavně Johana Matoušková, která představovala vnitřní hlas ústřední hrdinky a odvedla hodně dobrou práci v ohledu výstavby situace. Především se jí podařilo vytvořit opravdu napínavý moment. Dlouho postavě Terezy Volánkové říkala, co má dělat. Zvykli jsme si na to a přijali to jako přirozený řád dění. Pak hlas nechal poutnici dojít na okraj jeviště s tím, že ji opouští. V ten moment bylo jasné, že herci musejí přijít na nová pravidla. Napjatě jsem pak sledovala, jak berou do hry vědomí, že hlavní hrdinka je nyní o něco samostatnější.
Sedláková: Na téhle improvizaci bylo nezvyklé, že si účinkující navzájem nekladli překážky. Jinak představení často stála na tom, že si herci vzájemně házejí klacky pod nohy. Ale v tomhle případě, když kdokoliv navrhl nějaký směr, tak nikdo neprotestoval. Navrhujícího to také překvapilo a několikrát se dokonce objevil komentář ve smyslu: „Všichni se mnou souhlasíte? Vážně? Tak budeme sledovat můj návrh? Tak jo.“ Když kolem postavy Terezy Volánkové zrovna procházel v lese muž, „vnitřní hlas“ jí radil: „Je to nepřítel, zastřel ho!“ A ona se na nic neptala a prostě to udělala.
Etlíková: Herečka to nejdřív okomentovala: „Dobře, jsem trochu ovlivnitelná, ale je to moje Cesta.“ Souhlasím, že herci měli snahu tvořit společně něco harmonicky a k něčemu společně dospět. Jen si myslím, že zároveň dávali najevo, že tu posedlost harmonií vnímali jako něco celkem povrchního. Ale vlastně spíš nehodnotili. Nenechávali svůj kritický postoj vyniknout příliš výrazně, byť s pasivně agresivním jednáním si pohrávali hodně a byl to důležitý zdroj humoru.
Sedláková: Fakt, že přistupovali na cokoliv, co bylo navrženo, jim hodně ztěžoval podmínky. Když třeba vedoucí transformační skupiny řekla jiné účastnici: „Já z tebe cítím nepříjemné vibrace,“ tak ona jí mohla odpovědět: „Necítíš, to je tvůj výmysl.“ Ale místo toho řekla: „Je to pravda. Já se necítím dobře.“ Tuhle dynamiku využívali jako takový zákeřný způsob, jak se navzájem podrážet. Ten ale nemusel být na první pohled rozpoznatelný. V přechozích rozhovorech jsme celou dobu rozebíraly případy, kdy někdo z improvizátorů pootočil situaci a ostatní to museli vzít na vědomí a nějak s tím naložit. Tady ale vše probíhalo skrytě.
Etlíková: Tohle citově nabité vrážení do ostatních mělo tendenci skupinu rozkládat. Když se ke konci všichni zaměřili na hledání problémů uvnitř sebe a uvnitř skupiny, zveličovali skutečnosti, které jim předtím připadaly normální. Na konci seance se začali zamýšlet nad tím, co v ženském transformačním kruhu vlastně dělá muž (kterého hrál Petr Ťopek). Z ničeho nic se pro ně stalo ohromně důležité, že jde o ženskou skupinu. Rozpoutala se hysterie, která muže nejdřív vystrnadila pryč z jeviště. Následně však všichni prosazovali myšlenku, že ženský transformační kruh je pro každého, i pro muže. Je pro muže, který v sobě chce najít ženu.
Sedláková: Představení 11:55 bylo jediné, kde převažovaly ženy. Bylo vidět, že berou do hry stereotypy, které o ženách panují. Třeba, že si ze sebe nedovedou udělat legraci a že se potřebují pořád vciťovat a berou se potom hodně vážně. S tímhle pracovali a naschvál to přeháněli. Nikdy ale nešlo o hysterickou obranu ženských práv. Právě naopak, dokázali, že humor, jehož tématem je stereotypní vnímání žen, mohou s přehledem provozovat ženy a vyvolávat u publika salvy smíchu.
Etlíková: Mě zase potěšilo, že v jejich případě stál příběh sám o sobě za pozornost – dotýkal se věcí, jimiž současní lidé skutečně žijí, a navíc obsahoval tajemství. Což podle mě nebyl případ ani jednoho z ostatních představení. Postava Terezy Volánkové se během Cesty skutečně proměnila, protože ji ostatní velmi vynalézavě vychylovali z rovnováhy a provokovali ji, aby změnila strategii hry. Nevím, jak moc se stala méně ovlivnitelnou, rozhodně se ale uvolnila a v závěru představení dokázala během společného cvičení „vibrovat“ s ostatními. Ptala jsem se pak, co ta její Cesta měla znamenat a jestli vůbec bylo dobře, že se na jejím konci tak uvolnila. Dalo by se to číst tak, že zlomili zbytky její vůle zachovat si odstup, ale tahle interpretace rozhodně nevyplývala nijak jednoznačně. Ať jsem to obracela jakkoliv, nenacházela jsem snadnou odpověď. Výsledkem úvah byl hlavně dojem: prostě se to stalo.
A v neposlední řadě oceňuji decentní zapojení obligátní slovenštiny. Objevila se tam jen na moment, a to ve chvíli, kdy chtěl kolemjdoucí Petra Ťopka ukrást hlavní hrdince Cestu, již v tu chvíli představoval hadr položený na zemi. Ona si ji ale nenechala vzít, čímž zabránila i tomu, aby se v představení začala dlouze napodobovat slovenština. Podle mě ono gesto přineslo všem přítomným v sále hodně dobrého.
Sedláková: Mně bylo z představení i hodně smutno, protože se mluvilo o seberozvoji a o tom, jak je třeba hledat pozitivní věci, jenomže všechny rekvizity byly plastové. Les znázorňoval nafukovací kaktus, používala se plastová pistole a po scéně se povalovala spousta náhodných předmětů. Člověk se v tomhle světě vydává na vlastní Cestu, a přitom je pořád obklopen spoustou nesmyslů … Připadalo mi, že tvůrci – ať už záměrně nebo ne – dobře okomentovali nastavení současné generace mladých lidí.
Barbora Sedláková a Barbora Etlíková
První díl seriálu věnovaný improvizaci Perutě lásky skupiny My kluci, co spolu chodíme, si lze přečíst zde.
Druhý díl seriálu o představení Změna programu vyhrazena od Husy na provázku je k nalezení tady
Třetí díl pojednávající o Husitském filmu od 11:55 je tu.
Čtvrtý díl věnovaný Stand’artnímu kabaretu Vosto5 se nachází na tomto odkaze.