Mezi soubory, které se zúčastnily Volné jízdy, patřila také celebrita improvizovaného divadla Vosto5. Hovor se k ní stočil poté, co jsme probraly Husitský film, dílo věnované polovzdělanosti. Uvědomily jsme si, že improvizátoři z Vosto5 jakožto nejstarší z účinkujících často mívali tendenci vystupovat jako pseudointelektuálové. Dělali si z této pózy legraci a zároveň bylo znát, že pro ně vzdělanost představuje silné téma. Občas používali slova jako „samosprašný“ nebo „primavolta“, která my máme pouze v pasivní slovní zásobě. Byl to zvláštní zážitek, protože účinkující projevovali úplně jiný vztah ke vědění než mladší soubory. Barbora Sedláková zmínila, že moc ráda sleduje pořad Ondřeje Cihláře a Petra Prokopa Kupé v lese. Moderátoři tam vystupují pod falešnými identitami a hostům vůbec nedávají najevo, že by je jakkoliv obdivovali, ba naopak: na oko se nad ně povyšují. V rámci rozhovorů padaly například otázky typu: „Vy nemáte dostudovanou DAMU? Proč? Jste nekompetentní?“ Zároveň moderátoři shazují vlastní vystupování třeba tím, že hovoří extrémně květnatým jazykem. Ondřejovi Cihlářovi se často stává, že některé jeho rozvité věty nakonec vůbec nedosáhnou tečky. Vrší na sebe hypotézy, jež moc nesouvisejí se závěry, které z nich „vyvozuje“. S podobnými principy se pracovalo i ve Stand‘artním kabaretu na Volné jízdě. Bylo vidět, že je tvůrci mají hluboce zažité a napadají je automaticky.
Sedláková: Každý herec z Vosto5 na sebe časem nabalil určité mediální stereotypy a mě moc baví sledovat, jak je schválně rozdmýchávají v rámci charakterů, které si ve Stand‘artních kabaretech dlouhodobě drží. Například Tomáš Jeřábek bývá často obsazovaný do rolí hloupých policistů, otloukánků, zvířat nebo žen a v improvizacích se chodí tomuhle stereotypu naproti. Výrazní jsou také Jiří Havelka jako režisér s „patentem na správná řešení“ a Ondřej Cihlář – verbálně exhibující intelektuál. Znalí diváci se většinou můžou spolehnout, že se v představení tyhle škatulky objeví. Zároveň myslím, že někdo, kdo Vosto5 tolik nesleduje, se díky nim rychle zorientuje. Dá se snadno pochopit, proč herci hrají zrovna takové postavy, jaké hrají.
Etlíková: Souhlasím, ale myslím si, že přece jen dost chodí i proti těm škatulkám. Třeba v případě Tomáše Jeřábka se sice pracuje s jeho vzezřením člověka, jehož je snadné šikanovat, v rámci Vosto5 ale rozhodně nemá postavení otloukánka. Pracuje se s jeho tendencí se do takových pozic stavět, všem je ale jasné, že kdyby při improvizaci využívali jeho zranitelnosti, vznikla by na jevišti nanejvýš tak trapná nuda. Takže ve výsledku se tento herec v představeních projevuje sebevědomě a hravě. Podobně se síly vyrovnávají i v případě Petra Prokopa, který jakožto divadelní produkční, zastupitel Prahy 6 a člověk schopný vyjednávat obvykle vystupuje diplomaticky. I v improvizaci se prezentuje jako klidná mysl odhodlaná řešit vyhrocené situace rozumně. Tak ve Vzletu přistoupil i k Jiřímu Havelkovi ve scéně, kde se stála fronta. Havelkova postava si trvala na svém prvním místě a uchylovala se k agresivním manipulacím. Zatímco s ní Prokopův „politik“ vyjednával, ostatní herci jejich situaci vytvořili absurdní pozadí. V důsledku toho se uklidňující rozumnost vyjevila jako póza, již postava zaujímá v rámci jakéhosi sebeklamu. Nebo minimálně se ukázala jen jako jedna z možných komunikačních strategií, která ale nemusí být nezbytně lepší než jiné.
Sedláková: V případě Vosto5 se obzvlášť často stávalo, že ti, kteří zrovna neúčinkovali v hlavní situaci, vstoupili do děje jakoby zvenčí a vsadili ji do jiného kontextu. Například ve scéně u lékaře se zjevila postava, které položili otázku: „Vy jste sestra?“ a ona odpověděla: „Ne, já jsem číšník.“ Tomáš Jeřábek přitom mluvil s přízvukem, který evokoval hindštinu, takže bylo jasné, že se všichni nacházejí v indické restauraci. Co tam ale dělá lékař a jak to, že tam má pacienty? Všichni se najednou museli přizpůsobit tomu, že situace, do níž se už vžili jakožto do „té skutečné“, je najednou úplně jiná. To, čemu chvíli věřili, najednou neplatí a oni musejí znova hledat, co je pravda.
Etlíková: Tenhle princip opravdu používali často a možná ho také dokázali nejvýrazněji ze všech uskupení využít. I díky němu každý účinkující během improvizace překračuje limity vlastní osobnosti a pohlíží na sebe s odstupem. Vůbec mi nepřišlo za těžko uvěřit, že každý aktér upřímně bojuje sám se sebou i za své důstojné místo v rámci hry. Když Stand’artní kabaret porovnám s představeními ostatních na Volné jízdě, tak s Vosto5 jsem „šla“ nejvíc jako s lidmi. Měla jsem pocit, že spolu navzájem i s publikem komunikují jako rovný s rovným, a vyvolávalo to ve mně radost.
Sedláková: Myslím, že u nich byla nejvíc znatelná ochota úplně se oddat improvizaci a tomu tvaru. Což asi souvisí s tím, že se znají dlouho a extrémně dobře na sebe slyší. Neříkám, že ostatní soubory ne, ale tady je to nějak hlubší a víc to na mě z jejich hry přechází. Až jim závidím ten intenzivní vztah, díky kterému jejich hra působí nenuceně, jako by k nim nápady přicházely jen tak mimochodem. Jednotlivé situace pak mohou být samy o sobě banální nebo se můžou točit v kruhu, ale už samotná možnost je sledovat přináší zážitek. Nemusejí se snažit být nijak zvlášť vtipní – jejich osobnosti hozené do jednoho hrnce jsou prostě za všech okolností extrémně dobrý mix. Mohou si dovolit mnohem míň vnitřní logiky, protože se dokážou pohybovat ve volnějším tvaru, aniž by působili, jako že se jim to rozsypalo. Dokážou balancovat. A pokud kdokoliv přijde s nějakým nápadem, tak to ostatní kvitují. Většinou se to vůbec nepojmenuje, ale vznikne pocit, jako by se všichni shodli na tom, co jeden ze skupiny udělá nebo řekne. Těžko se mi to popisuje, ale občas jsem si u některých akcí říkala, že tohle snad chtěli udělat všichni – jak věděli, že se stane zrovna tohle?
Etlíková: Myslím, že se z jejich hry dá snadno vycítit, že si tvůrci nekladou otázku: „Co budeme dělat, aby to dávalo smysl?“ Namísto toho se především ptají: „Jak bychom to otevřeli pro další tvůrčí proces?“ To jsou dva zásadně odlišné přístupy k improvizaci. Ve Vzletu rozehrávali složitý příběh, v němž jeden z nich představoval „vykaděnou borůvku“ a sledovala se jeho cesta na Slovensko, kde se z něj stala „vykaděná čučoriedka“ cestující na „medové týdžne“ a zase zpátky do Čech. Když se za tím zpětně ohlédnu, tak nakonec vznikl hodně spletitý a těžko zapamatovatelný příběh složený ze samých meandrů. O něj ale nešlo, při sledování té improvizace mě bavilo, jak se rozevírají možnosti a jak situace, které by leckdo považoval za „dostatečně dobré“ k delšímu činohernímu rozehrávání, rychle mizely a větvily se. Nic jako stabilita se nepřipouštělo.
Sedláková: Jak jsi právě zmínila, i v tomhle případě se na festivalu používala slovenština, tak bych se u toho pozastavila. I Vosto5 se jí hodně dlouho drželi a na to, že jsou z generace, která vyrůstala v Československu, neměli moc plynulou slovenštinu. Některé věci evidentně nepoužívali dobře a dost se do nich zamotávali. Jiří Havelka pak využil toho principu, kdy improvizátor vstoupí do situace zvenčí, a scénu se slovenštinou proměnil tím, že se stal inspektorem pro kontrolu slovenského jazyka. Dění tím hodně odlehčil a zachránil, protože vlastně nepřímo řekl: „My jsme marní. To je masakr, co tady děláme a jak przníme slovenštinu.“ Sice se pak slovenština používala dál, ale ten vstup posunul dění směrem k nule, aby se případně mohlo začít nanovo. Zároveň tu zafungovala autokorekce, která je v případě tohoto uskupení sama o sobě silný zdroj humoru.
Etlíková: Všimla jsem si, že nápadně často během improvizace směřovala pozornost k Jiřímu Havelkovi. Někdy se jeho postavy projevovaly dravě a měly sklon arogantně řídit ostatní, jindy naopak představoval někoho, pro nějž by snad bylo lepší zůstat v pozadí, protože kdykoliv se na něj pohlédli spoluhráči, okamžitě se jim vybavila představa exkrementu (který předtím opakovaně představoval). Herec však působil, jako že se cítí stejně komfortně v obou výrazných polohách. Vůbec nejcharakterističtější ale pro něho byla tendence měnit dosavadní směřování dění a vykopávat nové situace. Když jsem říkala, že se nepřipouštělo nic jako stabilita, tak myslím, že za to mohl hlavně Jiří Havelka. Měl totiž tendenci přemýšlet v souvislosti situací jako celků – však jako jediný z nich je povoláním režisér. Poutal k sobě pozornost, a přesto se nedá říct, že by zastiňoval ostatní nebo že by on nebo kdokoliv jiný ze skupiny přicházel s větším či menším počtem dobrých nápadů. Na nejzázračnějším momentu celého představení se ostatně herci podíleli tak nějak najednou. Myslím to s tím dipem …
Sedláková: To bylo geniální. Ve scéně s kontrolou totožnosti dostala jedna z postav otázku, jestli má diplom. Ocitla se v úzkých a odpověděla, že je schopná vytvořit lom, protože to souvisí s její profesí. Jiný herec doplnil, že má kamaráda, a ten má dip. Skutečně se o mnoho scén dřív odehrála scéna – kterou jsme zmínily i na začátku rozhovoru – kde indický číšník nabízel dip. Takže se ukázalo, že dají dohromady diplom a příběh pak dál s tím vědomím pokračoval. Vždycky, když se jim takhle povede hrát si s inspirací, přináší to velkou diváckou slast.
Barbora Sedláková a Barbora Etlíková
V horizontu následujících dní se na Podhoubí objeví ještě reflexe improvizace 11:55 - Bez domluvy.
První díl seriálu věnovaný improvizaci Perutě lásky skupiny My kluci, co spolu chodíme, si lze přečíst zde.
Druhý díl seriálu o představení Změna programu vyhrazena od Husy na provázku je k nalezení tady.
Třetí díl pojednávající o Husitském filmu od 11:55 je tu.