• barboraetlikova

Perutě lásky ve Vzletu (Volná jízda – festival čisté improvizace – díl 1.)

Bylo třetího září něco kolem desáté večer a my – Barbora Sedláková a Barbora Etlíková – jsme dorazily na afterparty festivalu Volná jízda. Festival čisté improvizace ve vršovickém kulturním centru Vzlet. Večírek v režii The King of Madagascar (Martina Hůly) nesl název silent disco: Volná volenka. Tichý byl mimo jiné i proto, že se prostor nachází v obytné čtvrti a není žádoucí rušit místní po desáté hodině večer. Když jsme pak asi půl hodiny seděly v sále dvojnásobně samy, poslouchaly každá ve svých vlastních zapůjčených sluchátkách pomalé disco a nechaly se hypnotizovat abstraktními projekcemi, shodly jsme se, že nám akce připadá jako „dobrý bizár“. A také se znovu plně vyjevilo, že na festivalu vybočují čas, prostor i mezilidská domluva ze svých obvyklých mantinelů ještě nad rámec obvyklého fenoménu změněného svátečního prožívání: že na jejich vychýlení stojí celá jeho koncepce. I z tohoto důvodu nebude následující reflexe jednotlivých představení pojata chronologicky.


Když jsme se za pár dní sešly za účelem rozhovoru, notovaly jsme si nejdřív, že jsme v divadelním hledišti dlouho nezažily takovou pohodu. Barbora Sedláková poznamenala, že pokud se v nazkoušeném činoherním divadle nepovede nějaká scéna, tak je v hledišti cítit nepříjemné vědomí – diváci poznají, že vlny přicházející z jeviště nejsou úplně v pořádku. Ale tady si takové situace nevšimla. Což je co říct na to, že to byla improvizace. Improvizátoři a improvizátorky sice občas na jevišti zaškobrtli, ale i tak se podařilo udržet příjemnou atmosféru a Barbora se díky tomu necítila nekomfortně. Dále se řeč stočila k uskupení My kluci, co spolu chodíme a jejich improvizaci Perutě lásky.


Etlíková: I pro mě se vše odehrávalo v přátelském, nenuceném, možná sousedském duchu. Přesto ale nemůžu říct, že bych se nikdy necítila nekomfortně. Naopak, nevzpomínám, kdy jsem naposledy v divadle pocítila takové znepokojení jako během improvizace Perutě lásky. A šlo o něco úplně jiného než při činoherní improvizaci, kde člověka ohrožuje ztrapnění, tohle bylo mnohem animálnější. V úplném závěru představení se začali účinkující hecovat, aby zkoušeli stoj na ramenou partnera, přičemž jeden z nich prozradil, že ten prvek nemají technicky ovládnutý. Dalo se jim to snadno uvěřit vzhledem k tomu, jak se chvěli a ten dole brunátněl v obličeji. No a na konci se mě zmocnila totální hrůza, protože vyzvali diváka z první řady, aby si také zkusil stát na ramenou jednoho z nich. On souhlasil a jejich kreace pak působila tak nestabilně … V tu chvíli jsem se tiskla k sedadlu a říkala si, že artisté by se neměli nechat strhnout drajvem improvizace, že ty dvě disciplíny vážně nejdou dohromady. Teď bych to tak absolutně neviděla, ale v tu chvíli jsem málem vyletěla z kůže a přišlo mi to za hranou.

foto Anna Benháková, divák vystupuje na ramena Šimona Plisky, Andrej Lyga ho jistí

Sedláková: Souhlasím, že ve smyslu překračování diváckého komfortu tohle představení přineslo nejvýraznější zážitek. Ale já jsem přistoupila na magii okamžiku, takže jsem měla v tu chvíli pocit, že se nemůže nic stát, jen jsem nevěřila vlastním očím. Až pak ex post mě napadalo, jak by se asi řešilo, kdyby se tomu divákovi doopravdy něco stalo. Ale zároveň – on se nemusel účastnit, byla to jeho svobodná vůle.


Etlíková: Když on vstupoval na jeviště, někdo z performerů pronesl: „Tahle improvizace je na vaše vlastní nebezpečí.“


Sedláková: Měla jsem celou dobu pocit, že si trochu zlomyslně hráli nejen spolu, ale i s námi. Toho samého pána předtím v rámci nějaké situace označili za žábu a flirtovali s ním. A pak také zezadu z hlediště přinesli nějakou holčičku.


Etlíková: Když skončila scéna, v níž jim sloužila, prostě ji postavili mezi diváky docela daleko od místa, odkud ji vzali, a už se o ni vůbec nestarali. Nevyčítám jim to – zjevně k nim takový postoj patří –, ale bylo jim úplně jedno, jak se bude cítit nebo jestli třeba začne plakat (což nezačala). Bylo tam dost momentů, kdy jsem se zamyslela, protože mi připadaly docela kontroverzní.


Sedláková: Přesně. Člověk si říká, jestli je to správně. Jestli s některými diváky třeba nejsou domluvení, nebo jestli se minimálně neznají. Pak tam byla ještě taková etická záležitost. Zdůrazňovali flirtování a milostný život postav a předváděli lehce sexuálně explicitní scény. Přitom viděli v hledišti dětské diváky a jejich rodiče. Věděli, že to, co dělají, asi není úplně v pohodě, ale to je nezastavilo. Naopak to připomínali a provokovali komentáři typu: „Děti, teď se přiučíte!“ Neříkám, že byl takový přístup špatně, ale je pravda, že tahle improvizace vznášela úplně jiné otázky než ty ostatní. V lecčems takové extrémnější.


Etlíková: Evidentně je to neodmyslitelná součást jejich poetiky, což mě dost baví a vlastně něčím i naplňuje. Rádi pracují s momentálním neočekávaným účinkem na publikum. Zatímco jsem kupříkladu pokojně sledovala počáteční dění na jevišti, sáhl na mě zezadu jeden performer, načež prolezl kupředu mezi mým ramenem a ramenem divačky vedle mě. Určitě počítali s tím, že nás hned zkraje trochu vyděsí.


Sedláková: Souhlasím, že podobné momenty se objevily často, a i proto mě ty závěrečné stoje na ramenou ani tolik neparalyzovaly strachem. Tenhle typ obav jsem si odbyla už ve chvíli, kdy se hrálo v pozadí sálu, kde byla úplná tma. Jeden z improvizátorů tam jezdil na pojízdném věšáku na oblečení a v ten moment jsem ztuhla a říkala si, že by vůbec neviděl, kdyby tam něco leželo. Jindy se zase opírali různými částmi těla o dřevěnou hůl, a ta se do nich tím pádem zapichovala. Co kdyby se jim nějak vzpříčila? Postupně tyhle věci gradovaly, čímž si nás vlastně trošku vycvičili.


Etlíková: Obecně mají dost osobitý smysl pro humor, respektive dělají si naschvály na úplně jiné úrovni než jiné soubory, protože jsou tak fyzičtí …


Sedláková: S tím souhlasím. Třeba členové Vosto5 si také dělají naschvály, když nenechají člověka vystoupit z role, která mu nevyhovuje, a vystavují ho ztrapnění. Jenomže tady ztrapnění přerůstá do fyzické hrozby. Nejenom, že druhého nenechám ze situace odejít, ale ještě mu řeknu, ať mi reálně vleze na záda, byť jsme to (dost možná) nikdy nezkoušeli a hrozí fyzická újma. To je myslím ještě nekomfortnější, než když někoho jeho spoluhráči neustále staví do role exkrementu pod listem, jako se to dělo v představení Vosto5.


Etlíková: Na druhou stranu, zatímco členové jiných souborů se můžou navzájem „šikanovat“ prostřednictvím logiky vyprávění, My kluci, co spolu chodíme se z jakéhokoliv požadavku příběhové logiky vyvléknou, kdykoliv se jim to hodí. V tomhle smyslu to opravdu „není žádná hra“. Těžko si vybavuji, o co v milionu jejich příběhů vlastně šlo, protože měly dost snovou, útržkovitou povahu.


Sedláková: A mám pocit, že právě proto ze všech souborů nejvíc pracovali s mikrofonem, do kterého jeden z nich vždycky mohl dění komentovat – hrát vypravěče nebo bořit čtvrtou stěnu třeba tím, že když se hodně mluvilo, řekl: „Á, tohle jsou absolventi nonverbálního divadla,“ nebo ve scéně se zapichováním hole do břicha: „Tohle musí bolet.“ Střídali se, ale obzvlášť jeden improvizátor se v tomhle úplně vyžíval. A skrz mikrofon vznikl i ten nápad se stoji na ramenou a celé to hecování. Měli už asi jenom deset minut do konce lhůty vyměřené na improvizování, do mikrofonu se vždycky připomnělo, kolik minut zbývá, a vymýšlely se nastavovací aktivity. Jiné soubory skončily i předčasně, ale oni trvali na tom, že dobu využijí celou.


Etlíková: Zároveň jsem si říkala, že komentování náročnosti do mikrofonu bych u divadla zahrnujícího artisty a akrobacii uvítala pokaždé. U nového cirkusu mě vždycky mrzí, že reálně netuším, jak je který prvek náročný. Tyhle komentáře „zevnitř“ by mě bavily i čistě z divácké pozice: lépe se pak do účinkujících vžiji. Byť tedy nikdo nezaručí, že komentátoři nelžou. Ani tady se to nedalo s jistotou říct, třeba to byla jen další hra s publikem.

Andrej Lyga a Lukáš Bláha ho jistí
foto Anna Benháková, divák konečně vystoupil na ramena Šimona Plisky

Sedláková: Pro mě to bylo první setkání s My kluci, co spolu chodíme a překvapilo mě, jak moc byli verbální. Já jsem si myslela, že jsou téměř výhradně pohyboví. Jenže scény, v nichž hrála hudba a oni se „jenom“ hýbali, zabíraly sotva polovinu představení.


Etlíková: Také víc než ostatní soubory vystupovali z rolí a distancovali se od postav. Připadalo mi, že rádi dávali divákům najevo: „Hele, my jsme lidi, kteří si tady divně hrají. Pojďte se toho s účastnit s námi a nalaďte se na vlnu našeho vymýšlení.“


Sedláková: Je pravda, že když se v jiných skupinách posouvalo vyprávění jiným směrem, než někdo z té skupiny chtěl, tak se různě „chytali za hlavu“, kroutili se a smáli, ale pořád na nich bylo znát, že jejich primárním cílem je držet nějakou příběhovou linku. Chtěli, aby to alespoň malinko dávalo smysl, a snažili se opakovat nějaké motivy. Zatímco Kluci na sebe byli vzájemně naštvaní jenom, když šlo o technický problém. Třeba pokud při improvizaci v pozadí sálu nebylo žádné světlo, tak se snažili vývoj posunout třeba otázkou: „Nechceš to otočit?“


Etlíková: Já jsem v tom tedy četla spíš přetahování se o pozornost. Ten improvizátor na věšáku tvrdil, že si vzal lysohlávky, a pak si doslova ujížděl vážně dlouho. Možná, že šlo i o techniku, ale určitě za tím vyhřezly i jejich vztahy. Co se vztahů mezi postavami týče, dost mě, mimochodem, zaujalo – hlavně ze začátku – jak se v rámci pohybové pasáže nějak nastavily vazby mezi postavami, načež se rozehrál kousek činoherního příběhu, a následně se dění zase prolnulo do nonverbální komunikace, která vše přenastavila.


Ale pak se tam objevil takový bláznivý příběh o ježibabě, která v lese chytila muže, a o jeho manželce, která se tam pro něj vydala. Mluvilo se v té scéně slovensky a na festivalu už to bylo páté představení, kde se používala slovenština. Bylo to hrozně dlouhé. A tehdy mě poprvé napadlo, jestli je dobře, že jsou tolik verbální, když své největší síly mají jinde.


Sedláková: Na festivalu se sice snad ve všech představeních používala slovenština a byla tím pádem extrémně exponovaná jako takový komický faktor – „když Češi mluví slovensky“. Jenomže tohle byl výjimečný případ, protože improvizátor byl Slovák. Prostě jenom mluvil svojí řečí a ostatní se toho chytli. Ale je pravda, že jeho ježibaba měla takový chraplavý hlas a té situace se hodně dlouho drželi, než z ní alibisticky a nelogicky vykroužili pohybovým segmentem, jakmile vycítili, že byla překročená únosná míra.


Etlíková: Byla jsem jim dost vděčná za to vybruslení. Je fajn, že se nemusejí s ničím mazat a nudu můžou prostě utnout.


Sedláková: To jo, právě to mi na nich bylo sympatické. Jestliže mají možnost se uchýlit k jinému druhu improvizace a doopravdy umějí pracovat se svými těly, tak proč by toho nevyužili? Vůbec bych jim to nevyčítala, i když je pravda, že to dělali často.


Barbora Sedláková a Barbora Etlíková


v horizontu následujících dní se na Podhoubí objeví ještě reflexe improvizací Divadla Husa na provázku - Změna programu vyhrazena, Vosto5 - Standartní kabaret, 11:55 - Bez domluvy a filmu uskupení 11:55 - Husitský film.


(A bohužel jen ve stopovém množství přijde řeč na úvodní představení Českého národního improvizačního divadla: Improzero, protože Barboře Etlíkové nebylo dáno se včas přesunout z Mostu do Prahy.)

Zde se můžete připojit do podhoubového mailing listu - dáme vám vědět, když vyjde nový článek

Chtěli byste nám zanechat zprávu, navrhnout opravu či komentovat článek? Udělejte to zde.

Děkujeme za zpětnou vazbu!

Nejnovější příspěvky