• barboraetlikova

Změna programu vyhrazena ve Vzletu (Volná jízda – festival čisté improvizace – díl 2.)

Jestliže improvizace Perutě lásky od uskupení My kluci, co spolu chodíme představovala na festivalu extrém tím, jak málo se tvůrci starali o logické vyprávění, na opačném konci spektra stálo představení Změna programu vyhrazena některých členů divadla Husa na Provázku. Dominik Teleky, Dalibor Buš, Tereza Volánková a Zdislava Začalová v podstatě před našima očima vytvořili činoherní inscenaci. Sice bláznivou, leč se všemi náležitostmi jako je promyšlená psychologie postav s minulostí a vývojem. Hned na začátku vznikl set charakterů, jichž se herci po celou dobu drželi, i když někdy hráli více rolí současně. Už v úvodu představení se vytvořila určitá komfortní zóna, která však hercům paradoxně dokázala způsobovat značné nepohodlí.

foto z archivu Divadla Husa na provázku

Sedláková: Členové ostatních souborů se na sebe vzájemně v úvodích scénách naciťovali. Třeba 11:55 společně dlouho dýchali a u toho nadhazovali témata v abstraktní podobě, až jim nakonec vykrystalizovala konkrétnější situace, kterou pak rozvíjeli. Na začátku představení Českého národního improvizačního divadla zase tvůrci chodili po prostoru a zkoušeli si různá rozmístění. Připomnělo mi to kolektivní hru, při které je cílem, aby skupina rovnoměrně zaplnila prostor. Na rozdíl od těchto souborů začala improvizace Husy na provázku, když Dalibor Buš stojící pod jevištěm zamával a řekl: „Tak sbohem, Indiáni!“ Hned na začátku tak ostatní zasadil do konkrétní situace, aniž by čekal na jakýkoliv impulz od nich.


Etlíková: Je pravda, že v případě Husy na provázku šlo nejméně ze všech improvizací o to, jak se kdo ve své roli cítí. Zatímco jindy se víc dbalo na to, aby se herci v roli nějakým způsobem (ne)našli jako osobnosti, tady se z nich stali služebníci „vyššího smyslu“. Vlastně to celé připomínalo improvizace během zkoušení činoherních inscenací, kdy se hledají motivace pro určité repliky a celkově se ohmatávají okolnosti existence postav.


Sedláková: Tady sloužily všechny situace celku. Zdálo se, že improvizátorům z Husy na provázku šlo o něco jiného než ostatním souborům. Dílčí situace byly nejméně vypointované a v některých scénách se vlastně skoro nic nedělo. Třeba když si babička a otec muže, který odešel od Indiánů, začali vyříkávat, komu z nich vlastně patří salaš. Prostě jenom říkali: „To je moje salaš. – Je to moje salaš. – Ne, moje …“


Etlíková: Podle mě si to diváci mohli užít, pokud začali být zvědaví na způsob, jakým herci nakonec situaci vyřeší. a na to, jaký dají situacím smysl. Připomínalo to rébus a člověk se stále ptal: Najdou pointu? Dostane ten příběh hlubší smysl?


Sedláková: Mě bavilo sledovat, jak ze všech sil bojují s tím, co si na sebe ušili. Jak si zavřeli všechna vrata k tomu, aby mohli říct: Opustíme tuhle situaci a převrátíme to někam úplně jinam. Teoreticky přece mohli utnout jakoukoliv situaci uprostřed věty.


Etlíková: Jejich přístup měl i jednoznačné výhody. Potěšil mě třeba vývojový oblouk postavy slovenské babičky, kterou hrála jako jednu z více svých rolí Tereza Volánková. Po většinu času to byla taková panovačná uzurpátorka, ale pak se změnila.


Sedláková: Tahle herečka měla předtím ústřední roli i v improvizaci souboru 11:55, kde hrála protikladnou postavu, takovou „mouchy snězte si mě“. Nechala se vláčet podmínkami, které pro ni určovali jiní v rámci ezoterického cvičení. Ale tady naopak přebrala iniciativu: stále požadovala po ostatních, aby spravovali střechu, a chovala se, jako by nejlépe věděla, jak věci mají být.


Etlíková: Při improvizaci je neuvěřitelně sexy prohlašovat: „Já vím, co je pravda!“ Slovenská babička to dokonce doslova takhle říkala. Obdobný postoj k pravdě vyjadřovala také Zdislava Začalová v pozici ducha mrtvé matky, který ostatní strašil a znemožňoval příběh zakončit před rozřešením. A nakonec i Dominik Teleky jakožto otec muže přišedšího od Indiánů si v garantování pravdy – zas jiným způsobem – dost liboval. Například když se společně s matčiným duchem hovořícím do mikrofonu rozvzpomínali na to, jak pokřtili své dítě, bojovali o míč ve smyslu: „Pokřtili jsme ho … Luděk. – Ano, tak bylo řečeno, ale našemu synovi jsme nakonec dali jiné strašlivé jméno …“


Na jevišti se střetávaly odlišné pohledy na pravdu: babiččin přízemní a omezený, ale o to sebejistější, otcův zaslepený, zmatený, ale celkem odhodlaně hledající „jak to tedy bylo“ a tajemná, nevypočitatelná pravda matky, která zešílela a zabila se. Vlastně se nám před očima odehrávala napínavá výměna těchto přístupů k realitě.


Sedláková: Nevím, jestli jsi měla stejný pocit, ale mně připadalo, že se Zdislava Začalová snažila soustavně nabourávat tu pevně nastavenou činoherní formu tím, že na jeviště vnášela magicko-realistické prvky. Ona vlastně neměla na výběr, protože hrála ženu, která vyskočila z okna ještě před začátkem vyprávění, takže by se jinak neměla šanci na scéně objevit. Z ničeho nic se pak třeba zjevila v náhodně zvoleném kostýmu a projevovala se jako ptáče, anebo se připlazila po zemi. Pokaždé jsem na chvíli věřila, že to celé nabourá a že se všichni třeba stanou zvířaty a začne se hrát o něčem úplně jiném. Ale ostatní to vždycky nějakým způsobem začlenili do své hry a přetvořili v psychologický prvek. Přitom jí možná o skutečné vychýlení ani vědomě nešlo.


Etlíková: Také jsem si toho všímala a pro sebe jsem to vyložila jako takové trošku škodolibé zkoušení, co všechno lze ještě na divadle zpsychologizovat.


Sedláková: Byla jsem za ty vstupy hodně vděčná, protože dění pokaždé znovu nakoply, když už se to extrémně logické vyprávění vyčerpávalo. Ona pak třeba přišla, měla vlasy přes obličej, vydávala divné zvuky a ostatní herci se s tím museli nějak vypořádat.


Etlíková: Tereza Volánková se také soustavně snažila vytvářet překážky v podobě lpění na stereotypech a sklonu k nehybnosti. Skoro pořád seděla a když třeba ztělesňovala Indiána Oslí pírko, kterého bylo třeba přepravit z rezervace do salaše, aby pomohl prolomit rodinnou kletbu, z ničeho nic oznámila, že postava ochrnula a nemůže se přemisťovat po svých. Vznikla zapeklitá situace, protože paralelně představovala i koně Balábníka, který mohl Oslí pírko odvézt, jenže stále seděla na zemi a bylo těžké s ní hnout. Změna programu vyhrazena bylo poslední představení celého festivalu a tato herečka i sem vnesla již opravdu hodně vytěžený motiv „Češi mluví slovensky“, když nechala slovensky promlouvat postavu babičky.


Sedláková: Ale pokaždé bylo vtipné, když se to zase objevilo, mělo to tradici. Tak jako v představení Vosto5 se na postavu Jiřího Havelky stále lepil motiv exkrementu, tak na celém festivalu se na nás na všechny lepil motiv „Češi mluví slovensky“.


Etlíková: Mně to také připadalo vtipné v momentu, kdy se to objevilo, jen to tam pak obvykle hodně dlouho zůstávalo. Ještě jsem ale chtěla dodat, že právě postava Terezy Volánkové se časem proměnila a zbavila se své strnulosti. Čím blíže k tomu spěl děj, tím víc nabíralo dění na dynamičnosti i v jiných ohledech.


Sedláková: Určitě byla hezká tečka a pointa, když slovenská babička potom, co celou rodinu neustále otravovala s tím, že je třeba spravit střechu, pronesla větu: „Tak já tu střechu spravím sama.“ Ale předtím byla spousta momentů, které se už také daly považovat za závěr. Bylo bolestné, když se v nich nečekaně zjevila některá z postav a přinutila ostatní pokračovat.


Etlíková: Pro mě by bylo bolestné, kdyby příběh skončil předčasně. Když už se o takových věcech začne vyprávět, tak se končí buď zlomením kletby nebo tragicky. Končit nedořešeně by sice bylo originální, ale frustrující. V téhle rodině se zjistilo, že otec a matka jsou vlastně sourozenci, a proto se jim narodil syn, kterého museli pojmenovat Zrůdník. A oni se potřebovali vrátit v čase, aby mohli provést takové změny, které by z minulosti odstranily nechtěné chyby včetně zplození ústřední postavy. Kdyby se to nepovedlo, dopadlo by to jako taková prohraná úniková hra. Navíc, když diváky po celé představení připravuješ o situační pointy s tím, že všechno nakonec poslouží celku, a pak jim neposkytneš závěrečnou pointu, tak jsi je svou extrémní potřebou logiky zatěžovala zbytečně.


Sedláková: Já tomu rozumím, jenom mi tyhle složitosti většinou došly až poté, co postavy samy pojmenovaly, že něco nesedí. Zpětně jsem pak chápala, proč ještě nemůžou končit. Ale vynořilo se tolik rodinných spletitostí a kleteb, že jsem to brala prostě tak, že vládne chaos. Spousta skutečností, které účinkujícím připadaly podstatné, mně vůbec nedošla, a proto by mi bývalo nevadilo, kdyby se k některým z nich nedospělo a nechalo se to být.


Ještě bychom Huse na provázku předaly pomyslné ocenění za nejlepší jména nebo možná za nejvtipnější způsob, jakým je vymýšleli a jakým si s nimi hráli. Třeba jméno Zrůdník byla zkratka hodně komplikovaného jména a Dominik Teleky všechny jeho variace podával s velkou samozřejmostí. Se jménem koně Balábníka také přišel, jako kdyby šlo o dobře zavedené jméno jako je Žeryk pro psa.


Barbora Sedláková a Barbora Etlíková



V horizontu následujících dní se na Podhoubí objeví ještě reflexe improvizací Vosto5 - Standartní kabaret, a 11:55 - Bez domluvy a filmu uskupení 11:55 - Husitský film .


První díl seriálu věnovaný improvizaci Perutě lásky skupiny My kluci, co spolu chodíme, si lze přečíst zde.


(A bohužel jen ve stopovém množství přijde řeč na úvodní představení Českého národního improvizačního divadla: Improzero, protože Barboře Etlíkové nebylo dáno se včas přesunout z Mostu do Prahy.)

Zde se můžete připojit do podhoubového mailing listu - dáme vám vědět, když vyjde nový článek

Chtěli byste nám zanechat zprávu, navrhnout opravu či komentovat článek? Udělejte to zde.

Děkujeme za zpětnou vazbu!

Nejnovější příspěvky