Festival ArtWife je čtenářstvu zajímajícímu se o feminismus patrně dobře známý – jedná se o mezinárodní, multižánrový a genderově orientovaný festival, který od roku 2018 pořádá kulturní centrum Diera do sveta v Liptovském Mikuláši. V souvislosti s aktuálním politickým děním na Slovensku, kdy nová ministryně kultury SR Martina Šimkovičová veřejně deklaruje zastavení finanční podpory pro kulturní projekty LGBTIQA+ organizací, je bohužel otázkou, zda se dalších ročníků genderově zaměřených kulturních událostí vůbec dočkáme. Možná je i proto nyní správný čas připomenout, v čem je festival ArtWife výjimečný; jakým tématům se věnuje, jak pracuje se svým diváctvem a jaké diskurzy ohledává a pomáhá kriticky nahlížet, popřípadě jaký pozitivní vliv může mít na sebedůvěru a emancipaci svého účastnictva.
autorkou vizuální podoby doposud posledního ročníku ArtWife byla Barbora Bohušová
Po ročnících tematicky se soustředících na fenomény jako je „práce“ (mapující mj. projevy vyloučení v současném ekonomickém systému a diskriminace na trhu práce z feministické a genderové perspektivy), „vlastná izba“ (v obrazném smyslu hledání bezpečného, intimního, tvořivého – zkrátka vlastního prostoru), či „sesterství“ (reflektující tento pojem coby instituci i přátelství, jako možnost společné sebe-organizace i v kontextu limitů kolektivity) se v srpnu 2023 uskutečnil zatím poslední ArtWife s tématem „jazyk“. Není přitom výjimkou, že se během čtyřdenního festivalu ve zhruba třicetitisícovém městečku pod Nízkými Tatrami setkaly osobnosti, které jsou světově proslulé zejména na poli umění, spolu se zástupci a zástupkyněmi lokální umělecké scény či tuzemskými aktivisty a aktivistkami. V dramaturgii ředitelky Diery do Světa Jany Mikuš Hanzelové a jejího týmu je prostor věnován jak divadelním, tak hudebním, literárním, filmovým i výtvarným a samozřejmě společensky-diskusním projektům. To vše v různě se prolínajícím programu, ve kterém je myšleno i na volnočasové, výletní a sportovní aktivity (součástí bývá například feministický kvíz, fotbalový turnaj či návštěva nedalekých léčivých sirných pramenů).
„Každá jazyková výpověď je tak se skutečností bytostně slepená, či spletená, a tudíž se na generování skutečnosti podílí, je tvořivá. Jazyk není systémem, který levituje nad realitou, ale je součástí reality a tuto realitu i vytváří. V tomto smyslu je jazyk součástí tkáně světa, fyzické skutečnosti (podobně jako hra a performance jsou součástmi vážné reality nebo jako je viditelnost výrazu svázána s neviditelností).“
Alice Koubová, Myslet z druhého místa, s. 61.
foto: Nina Rossová
foto: Nina Rossová
Plna euforie po návštěvě doposud posledního srpnového ArtWifu jsem jeho atmosféru chtěla přiblížit také čtenářstvu Podhoubí, což bohužel stíhám až nyní. Důvodem byla kromě jiného i potřeba dopsat jiné slíbené články, jako třeba reflexi Pražského Quadriennale pro Divadelní noviny. Ve zmíněném textu jsem se rozhodla pracovat s generickým femininem – psala jsem podstatná jména zahrnující ženské i mužské aktérstvo v ženském rodě namísto obvyklejšího mužského (generické maskulinum). Použití mužského rodu v případech, kdy nemá označovat pouze muže (např. „autoři národní expozice“, kterou ve skutečnosti připravily tři scénografky a jeden produkční), mi i v návzanosti na srpnový ArtWife kladlo odpor. Právě zde, na šestém ročníku feministického festivalu, jsem se totiž zúčastnila různých workshopů a diskusí, které se zabývaly jazykem ve vztahu k jeho potenciálu fungovat coby nástroj „společné touhy po změně“; jako fenomén s aktivní mocí osvobozovat, zraňovat, vylučovat i spojovat. V programu ArtWifu se jinými slovy objevovaly takové formáty, které pomáhaly vytvářet bezpečné momenty (potenciálně vedoucí k vytvoření permanentnějšího bezpečného prostoru) a budovaly odvahu nebát se ne-normativního jazyka. Jako například zviditelňovat ve vlastních textech ženy na úkor mužů díky existující variantě generického feminina.
Má reflexe PQ psaná v naznačené podobě se neobešla bez kritiky, nedivím se, a skoro až zákazu text otisknout v novinách, to už se trochu divím. Nakonec jsem ale, zejména díky podpoře zástupkyně šéfredaktora daného periodika, svůj text v generickém femininu dokončila a připojila k němu glosu, vysvětlující mé důvody ke zvolené formě. Nabitá zkušenostmi z ArtWife jsem jsem v ní promýšlela i jiné, genderově vyvážené formulace, jejichž cílem je zviditelnění přítomnosti žen jak v jazyce, tak v samotných profesích (např. „autoři a autorky národní expozice PQ“), nebo užití neutrálních pojmů, které nevytváří binární opozice „muž x žena“, a naopak zahrnují i nebinární osoby (např. „autorský tým, autorstvo“). V úvahu také připadají například lomítka a hvězdičky, přičemž právě hvězdičky jsou z hlediska maximální možné míry podpory nesexistického jazyka a zohledňování přítomnosti nebinárních osob patrně většinově preferovanou variantou (na rozdíl od lomítka totiž neodkazuje pouze na ženy a muže; svými paprsky naopak naznačuje šíři škály mezi těmito polaritami – podobně může fungovat neutrální „x“ zahrnující jak měkké „i“, tak „y“).
Zuzana Ďaďová: Švábka, krumple, zemiaky... A ty si sa do akého jazyka narodil/a? (přednáška), foto: Ján Humaj
Druhá směna: Tvoríme spoločne feministický jazyk (workshop), foto: Ján Humaj
Skutečnost, že jsem si nakonec zvolila generické femininum coby alternativu ke generickému maskulinu, nepřímo souvisí právě s ArtWifem, a to ve smyslu odvahy a prohloubení znalostí dané problematiky. Jakožto absolventka divadelních a performativních studií teoreticky dobře vím, že jazyk odráží a spoluutváří společenskou realitu, a to nejen ve smyslu původu mluvčích (dialektu), ale i jejich sociálního zázemí či třídy (sociolekt). Festivalové produkce s touto skutečností nicméně pracovaly natolik suverénně, přehledně a přirozeně, že se v mém případě stala více zvědomělým módem nahlížení na vlastní vztahování se ke světu prostřednictvím jazyka. Sama se jako žena identifikuji a vnímám nerovné postavení žen a mužů ve společnosti, přičemž věřím, že na symbolické i praktické úrovni může právě jazyk na uvedené nejen upozorňovat, ale postupně – například používáním různých alternativ k zaběhlým, tzv. tradičním (maskulinním) tvarům – společenské diskurzy měnit. Pakliže se totiž například moje teta označuje za „pedagoga“, nečiní tak proto, že by se identifikovala jako muž, ale proto, že zdědila představu vykonávání této vážené profese převážně muži. To ale neodráží naši žitou realitu, ve které pedagogickou profesi naopak vykonávají většinově ženy, a „mužské rámování“ v jazyce je tak spíše důsledkem tradice.
„Obdobně pak v případě performativu, pokud prohlásíme lidskou řeč za performativní, může hrozit, že ji budeme chápat jako svévolnou, spektakulární či magickou, avšak postupně rozpoznáváme, že lidská řeč ‚dělá věci' díky citacím svých vlastních proslovů, které svou autoritu čerpají ze své vlastní minulosti a zároveň jsou vždy v jistém smyslu nové, neboť při každém novém projevu nepřesné, nepovedené, posunuté.“
Alice Koubová, Myslet z druhého místa, s. 61.
Naznačené úvahy byly dopodrobna přibližovány, reflektovány a diskutovány například v rámci workshopu s názvem „Niet pôvabnejšej veci na svete, ako je rovnosť a rešpekt v rozkvete!“, který pro ArtWife připravilo nezávislé sociálně ekologické hnutí F*éra (v rámci NESEHNUTÍ). Jak vysvětlují v jedné ze svých edukativních brožur: „Historicky slova žáci, studenti, politici popisovala každodennost, ve které v lavicích seděli pouze chlapci a v politice figurovali pouze muži. Pochopitelně tak bylo např. politické zastoupení vnímáno jako výhradní záležitost mužů. Takové vnímání narazilo ve chvíli, kdy ženy začaly vstupovat do politiky. V tom okamžiku se symbolická představa slova ‚poslanec' stala argumentem, proč by ženy do politiky patřit neměly, a to když muži tvrdili, že žena přece nemůže být ‚poslancem'.“[1]
[1] Citace z edukačního letáku neziskové organizace Nesehnutí [online]. Dostupné zde: https://www.withyouth.cz/images/nn_genderove-citlivy-jazyk_online.pdf
foto: Nina Rossová
Jazyk coby aktivní fenomén byl z hlediska třídní, rodové i genderové perspektivy nahlížen i během workshopu s feministickým magazínem Druhá: směna. Spolu s Eliškou Koldovou a Majou Vusilović se zde účastnictvo zabývalo způsoby, jakými se lze prostřednictvím jazyka emancipovat a strategicky jej používat (například jako nástroj v hnutí za sociální spravedlnost). Příkladem je i zdánlivě komické či nesmyslné vytváření slov-novotvarů, které v běžné řeči chybí. Právě společným posilováním naší imaginace toho, jak by nejen jazyk, ale i celá společnost mohly vypadat – ve smyslu jinak, než jak ukazují zavedené pořádky, a ve smyslu zviditelňování těch, kdo takové pořádky zavádějí – vede kromě jiného ke zcitlivování a obezřetnosti vůči projevům sílící biopolitické kontroly a fašizaci normativity, zřetelně se v posledních letech projevující například v různých anti-genderových hnutích. Podobu mocné rétoriky tohoto lobby, fungujícího na principu mimikry i strategií vyvolávání strachu před zničením existující kultury, přiblížily také účastnice diskuse „PR Strachu: Jazyk antigenderového hnutia“ Eva Svatoňová, Eliška Koldová a Martina Zboroňová.
„Performativ má (rozpoznatelný) význam teprve, když se děje podruhé, potřetí, počtvrté. Performativ se nikdy neděje ,tady a teď‘, magickým vpádem čiré pravdy doprostřed naší každodennosti. Síla, která udržuje performativy v jejich intenzitě, není síla záměru mluvčího, ale síla tohoto repetitivního vyslovování, jinými slovy síla opřená o iterace a podpořená jejich projevováním ve společenském poli.“
Alice Koubová, Myslet z druhého místa, s. 66.
Jak věrohodně demonstroval celý program loňského ArtWifu, vede používání genderově citlivého jazyka (například vyhýbaní se generickému maskulinu) k uvědomování si mnohosti a rozrušování jediné dominantní (patriarchální) normativity. Mám to štěstí, že se s uvedeným setkávám i ve své profesi, tedy v prostředí vysokých škol, kterému je více i méně vlastní snaha o zahrnutí genderově citlivého přístupu do celého vzdělávacího procesu. V takovém prostředí, které je ale bohužel určeno jen malé skupině pečlivě vybraných studujících, lze přehodnocovat zděděné narativy o „správnosti“ či „normálnosti“ a nově promýšlet i tak základní společenské fenomény, jako je „jazyk“ ve smyslu nejdostupnějšího nástroje emancipace, ale také systémového útlaku.
Nemusí se přitom jednat pouze o výběrovou školu – přístup k inkluzivnímu jazyku lze budovat i „zespoda“, jak během festivalu přiblížila také jazykovědkyně Zuzana Ďaďová. Ve své odborné praxi i osvětových projektech, jako například na instagramovém profilu „Čo hovoríš“, tematizuje Zuzana existenci a funkci různých variant spisovného jazyka, jako je rodný dialekt (nářečí), interdialekt (nadnářečí), sociolekt atp. Jedná se vlastně o takové jazykové formy, které používáme v běžných spontánních situacích v návaznosti na to, v jakých kruzích a regionech se pohybujeme: „Takéto variety nie sú z jazykovedného hľadiska o nič menej legitímne: sú rovnako produktívne ako spisovný jazyk, pretože hovoriacim poskytujú možnosti, ako vyjadriť všetko, čo potrebujú. Ich pridaná hodnota je v tom, že odrážajú našu identitu, životné skúsenosti, prináležitosť k nejakej skupine a poskytujú nám možnosť autenticky sa prejaviť.“[2]
[2] Citace z textu „Čo hovoríš a kam patríš? O tom, ako nás jazyk (ne)reprezentuje“ pro web-magazín Druhá: směna. [online]. Dostupné zde: https://druhasmena.cz/clanky/co-hovoris-a-kam-patris-o-tom-ako-nas-jazyk-ne-reprezentuje
foto: Ján Humaj
I ve smyslu uvedené citace lze navázat na příklad, kterým tento text začal – tj. na tendenci zviditelňovat ženy na úkor mužů ve smyslu existující varianty generického feminina. Pokud ji budeme zkoušet, může se stát, že se i na tuto jazykovou formu časem vytvoří ve společnosti „návyk“. Jak opět konstatuje Zuzana Ďaďová: „Súčasné snahy o inkluzívny či rodovo citlivý jazyk nám ale zároveň dokazujú, že spisovný štandard nie je ‚daný bohom‘alebo prírodou a môžeme ho meniť ‚zdola‘. Máme právo ho spochybňovať a zamýšľať sa nad hodnotami či ideológiou, ktoré sa skrývajú za jeho vznikom. Spisovný jazyk by mal reflektovať našu reč a potreby hovoriacich.“ [3]
Jak hovořit jednoduše o složitých věcech se následně stalo námětem (a názvem) diskusní přednášky Terezy Stejskalové a Jana Bělíčka, uskutečněné během posledního festivalového dne. Coby osoby s dlouholetou kriticky-publicistickou a editorskou praxí hovořili Bělíček se Stejskalovou o možnostech přístupnosti jazyka současného umění, který bývá nezřídka uskutečňován intelektuálně náročnou formou. Kriticky přitom konceptualizovali samotnou, na ArtWifu prodiskutovávanou vizi o formálně radikálním a na novotvary bohatém jazyku jakožto nejpřístupnější cestu ke spravedlivější realitě, a nabídli i odlišné přístupy ze své praxe.
[3] Op. cit.
foto: Ján Humaj
V kontextu uvedených myšlenek a tezí byly na festivalu prezentovány také umělecké performance a různé výtvarné, divadelní, hudební i filmové projekty, které se – obrazně řečeno – do naznačené diskuse zapojovaly svým vlastním jazykem. Za esteticky performativní vyjádření na téma genderových rozdílů, otázek intimity a (rodinné) tradice lze označit například taneční představení slovinské tanečnice a choreografky Nataši Živkovič s názvem Sonny. Svou performancí zprostředkovala vlastní výzkum tzv. zapřisáhlých pannen („burleší“), tedy tradice, která je dodnes ve velmi malé míře udržována v odlehlých balkánských oblastech a která již od středověku umožňovala ženám bez bratrů žít jako muži a dědit majetek. Jinými slovy, pokud patriarcha řídící domácnost zemřel bez mužského dědice, mohla se jedna z jeho dcer stát mužem, a to výměnou za slib celibátu (status „zapřísáhlé panny“). Taková proměna tedy neprobíhala fyzicky; dotyčná se mohla začít oblékat a chovat jako muž, což pro uznání její nové genderové identity a respektu místních stačilo. Uvedené okolnosti tradice „burleší“ v performanci zprostředkovávalo tělo Nataši Živkovič, fungující jako nositel obrazů i identit; různých genderů spojených s daným výzkumem i sociálních rolí, emocí i odosobněných regulí. Tělo bojující za tradice a zároveň se od nich emancipující svým pohybem také naznačovalo proces rozpíjení hranic a rozdílů mezi tradičně vnímanými pohlavími a s nimi souvisejícími stereotypy.
„Jednoduchá teze Judith Butler je, že subjekt, aktér, performer a jeho identita se konstituují performativně. Toto utváření je všechno, jen ne jednoduché. Protože se jedná o novou perspektivu vidění […], musí J. Butler stále dokola vyvracet, proč performativita není ani síla prosté libovůle subjektu, jenž si každé ráno rozmyslí, za koho se ten den bude vydávat, a tak se také příslušný den ve společnosti uplatní, ani síla čistého sociálního determinismu, který s člověkem manipuluje jako s hračkou a určuje mu, kým je, co má dělat a co si má myslet.“
Alice Koubová, Myslet z druhého místa, s. 73.
Nataši Živkovič – Sonny, foto: Ján Humaj
Živkovič samozřejmě nebyla jediná, kdo v rámci uměleckého programu konstituoval svou (nejen genderovou) identitu – tanečnice, Slovinka, dcera Černohorce i aktérka-výzkumnice předváděného fenoménu zaplnila prostor Domu kultúry v Liptovském Mikuláši poslední festivalový večer. V předchozích dnech mohlo diváctvo navštívit performance jako Cyber Elf (Magda Szpecht), Black dress (Beautiful Confusion Collective), Punk. Kill me please (Francesca Foscarini) či Dedina (INNENHOF: Dedina) a další, to vše vedle již zmiňované mezinárodní hudební produkce a dalšího programu.
Má první zkušenost s ArtWifem byla v mnoha ohledech přelomová; ať již v kontextu vlivu celkové dramaturgie, panující komunitní atmosféry či emancipačního náboje a pospolitosti, jejichž důsledky jsem (jak bylo naznačeno výše) pociťovala i dlouho po festivalu. V dobách politické oprese jsou právě taková místa vzácnými a nesmírně důležitými ostrovy, které díky své energii a sounáležitosti vytváří umění protestu svého druhu.