HaDivadlo svou poslední premiérou pokračuje v divadelním zpracovávání autobiografických příběhů, předcházela jí inscenace Queer Runner. Nyní dramaturgie sáhla po textu Věřit v šelmy francouzské antropoložky Natassjy Martin, již na Sibiři během etnografických výzkumů přepadl medvěd. Pokousal ji, zranil lebku a čelist, pohmoždil identitu a z tváře učinil bojiště nové studené války mezi východní (ruskou) a západní (francouzskou) medicínou.
Magdalena Straková, Jiří Miroslav Valůšek, Magdalena Kuntová, Simona Peková | foto David Konečný
Ústřední téma duality převedla režisérka Júlia Rázusová na jeviště za pomoci specifického uspořádání prostoru. První polovinu inscenace se většina děje odehrává v průhledné krychli naturalisticky osázené rekvizitami z nemocničního prostředí. Diváci sedící ze dvou stran tak mohou sledovat každý trošku něco jiného – anebo lépe řečeno to samé z jiného úhlu pohledu. Dění uvnitř vidí všichni, zvenku ale třeba obchází medvěd, lékaři či Natassjina matka v podání Simony Pekové. Scénografie Lucie Škandíkové nejenom že přímo zhmotňuje několikačetný pohled na situaci, zároveň přitom vystavuje Natassjiny intimní myšlenky všem na oči. Podobně jako lékaři vytvářejí z její léčby veřejný boj mezi špatnými a dobrými kovovými destičkami, jež jí mají nahradit čelist. Pacientka by při tom chtěla především ze sterilního nemocničního prostředí zpět do zasněžených lesů, ke kmeni Evenů, kde nachází vedle volnosti také přátele. I ti pro ni ale mají dvojí význam: mimo jiné jako objekty akademického výzkumu.
Věřit v šelmy | foto David Konečný
Když Natassja opouští město a vydává se do sibiřské divočiny podané jako jeho opak, pokojíček je na kousíčky rozložen a odvozen. Zdlouhavá dekonstrukce zaneprázdňuje vysoký počet techniků, kteří ke konci utahanou inscenaci ještě více zpomalují. Dualitu tak zprostředkovává kdeco, někdy na úkor estetiky. Možná by stačil její šikovný otisk do hereckého obsazení. V hlavní roli vystupují dvě herečky překvapivě sjednocené nejen sladěným hereckým projevem, ale i vzhledem. V první polovině vede dvojici Magdalena Kuntová v roli Natassji, která se po útoku medvěda loučí se svým předchozím já. Když po mnoha monologických úvahách opustí Francii, nahradí ji Magdalena Straková. Antropoložka se totiž spolu se svým obličejem stala novým člověkem a musí v sobě znovu vybudovat to, co jí medvěd ukradl. Další dualita se objevuje v motivu zvířecího a lidského nebo krásného a ošklivého. Sama autorka si zapisuje do černého a bílého sešitu.
Magdalena Straková a Jiří Miroslav Valůšek | foto David Konečný
Duální myšlenka je filozoficky snadno napadnutelná, to ale není problém tvůrčího týmu, který má spíš zodpovědnost za přehnaný balast na scéně. Větve, péřové zimní bundy, umělá krev nebo obnažená jevištní technika měly asi představovat dualismus mezi světem a divadlem, v tomto případě kvůli surreálným akcím někdy méně srozumitelným. Matka například přichází na bruslích a hází piliny z plyšového medvídka do větráku, její dcera omotává obvazy dokonce i kolem pokojové rostliny a v čele vrčí personifikace šelmy v kostýmu více připomínajícím Chewbaccu ze Star Wars než medvěda. Sama inscenace tak binární rozhodně není, jednoduše obsahuje to dobré i špatné zároveň.