I. Zkušenosti a vize
Veronika Kyrianová a Richard Němec, zkráceně umělecké duo VerRich, působí na české divadelní scéně způsobem, který se v mnoha ohledech vymyká standardnímu chování českých nezávislých divadelníků, a to počínaje lokalitou, kde tvoří: označují se jako GOGLMOGL produktion, spolek pro kulturu v severních Čechách a pohraničí. Žijí na bývalé rychtě v Bohaticích u České Lípy, která také slouží jako rezidenční prostor v rámci sítě Art-In-Res. Oba mají pracovní napojení na Prahu, ale Richard se v Libereckém kraji od covidové pandemie živí jako pošťák, který vedle Českolipska obsluhuje také Podluží a Lužické hory. Veronika se v době, kdy jsem za duem přijela na návštěvu do Bohatic, ucházela o pozici koordinátorky přeshraniční spolupráce v České Kamenici a paralelně pracovala na externí úvazek pro Národní muzeum v Praze.
VerRich z Bohatic rozvíjejí projekty, které pokaždé jinou formou vycházejí z průzkumu severočeského regionu a jeho přesahů. V roce 2018, při příležitosti výročí sovětské okupace, se zaměřili na historii Českolipska v rámci performativních expozic ve Vlastivědném muzeu v České Lípě a v zákupském Muzeu Eduarda Helda, navíc se studenty gymnázia v Mimoni nazkoušeli dokumentární inscenaci Večer československo-sovětského přátelství po 50 letech. Pro roky 2019 až 2021 se obrátili k přeshraniční spolupráci a díky kontaktům a germanistickému vzdělání Veroniky Kyrianové byli osloveni německými vzdělávacími institucemi a společně úspěšně žádali o finanční podporu z evropských fondů a nadací. V přímé návaznosti na profesionální antropologické a sociologické výzkumy německých vědců a vědkyň vznikla „audiovizuální performance“ Fuga 89 o souvislostech mezi normalizační a současnou atmosférou v severních Čechách a německém pohraničí. Dalším počinem pak byla Zóna kontaktu, „dokumentární performance o každodennosti česko-německo-polského příhraničí“.
Spolupráce s německými institucemi ovlivnila duo VerRich ve způsobu, jak pohlížejí na českou společnost: „Pohraničí je taková laboratoř Evropské unie, protože ho ovlivňuje víc států najednou, které jsou nuceny spolupracovat. Vlastně se tam praktikuje Evropská unie v malém,“ popsala mi Veronika Kyrianová, jak přemýšlí o dalších mezinárodních projektech. Lidé žijící v severočeském příhraničí si podle ní uvědomují, že jejich lokalita bude mít větší potenciál, když bude fungovat dohromady se sousedními národy. Nedívají se tolik do vnitrozemí jako spíš přes hranice.
Příhraničním vibem se VerRich nedávno nechali ovlivnit i v přemýšlení o českolipském kontextu, když hostovali v roce 2022 s inscenací Zóna kontaktu v rámci doprovodného programu rozlehlého Nisa Film Festivalu. Jedná se trinacionální filmovou událost pořádanou iniciativami z Německa, Polska a Čech, přičemž celkově lze navštívit dvanáct promítacích prostor (z české strany mezi ně patří Brána Trojzemí v Hrádku nad Nisou, liberecké Kino Varšava a Městské divadlo Varnsdorf). Dvojici zaujalo, že se festivalové centrum nachází v malé hornolužické vesnici Großhennersdorf, ve stavení podobném jejich Bohatické rychtě. Když následně uváděli svou performance Fuga 89 Resurrection ve zhořeleckém Kině Camillo, zjišťovali zde znovu, jakými strategiemi lze tvořit angažovanou kulturu na malých městech a vesnicích. VerRich by také rádi v krbové místnosti svého sídla měli programové konceptuální kino a osvojili si nízkonákladový způsob jeho provozování, kdy se nenakupují drahé filmy, ale naopak dostávají prostor tvůrci, kteří ještě nejsou zavedení. „Může to být zajímavé i pro lidi z Prahy, kde už existuje hodně pravidelných návštěvníků artových kin, ale my bychom chtěli oslovit hlavně lidi odsud, pokusit se tvořit z nového místa,“ svěřují se se svým záměrem VerRich.
V plánování dvojici povzbudila hlavně dobrá zkušenost z léta, kdy se se svou Rychtou zapojili do Dnů lidové architektury Libereckého kraje. Pro Den otevřených podstávkových domů vytvořili ve spolupráci s hudebním tělesem Contriology audioprůvodce po historii stavení nazvaného Paměť jednoho Pogelberga. Pochvalovali si vysokou návštěvnost (prý k nim zavítalo 60 lidí) i způsob, jakým jim vyšla vstříc bohatická „radnice“. Ta kromě toho, že poskytla parkoviště, zorganizovala v místní pískovně návazný program v podobě sousedského ohně s živou hudbou v podání zákupské rodinné kapely. Památkově chráněná roubenka, v níž hrál Richard divadlo od svých čtrnácti let, je ostatně vzácnost, které je na místě si vážit: v kronice z českolipských archivů, jimiž se Veronika kvůli projektu probírala, se prý píše, „že je postavena na středověkých základech a již v 16. století se uvádí jako starobylá“.
Na rok 2022 si však duo naplánovalo ještě větší českolipsky ukotvený projekt, svou povahou odlišný od všech předchozích. Zatímco díla posledních let vycházela z anonymizovaných rozhovorů, které nasbírali buď profesionální sociologové a antropologové nebo divadelníci sami, tentokrát se VerRich pustili do mnohem osobnějšího stylu práce. Nechtěli publiku předkládat anonymizované názory, nýbrž přizvat zpovídané účastníky přímo na scénu. Rozhodli se připravit dva společensko-divadelní večery V kole štěstí a osudu Mimoň v Domě kultury Ralsko a V kole štěstí a osudu Česká Lípa v jazzově zaměřené koncertní kavárně U bílýho černocha.
II. V kole štěstí a osudu Mimoň a Česká Lípa
Máte před sebou komplikovaný úkol proniknout se svým pražským uměleckým vzděláním do místního kulturního podhoubí. S kým tady reálně máte jako tvůrčí duo vztahy?
Snažíme se je budovat. U nás v obci třeba s místním zastupitelstvem: se starostou Jiřím Kováčem nebo s bývalou starostkou, paní Luxíkovou, která se přišla i s manželem podívat na naši instalaci Paměť jednoho Pogelberga. Nějaký vztah máme třeba s místním automechanikem, který renovoval i veterána Richardovu spolužákovi z konzervatoře, Jirkovi Macháčkovi. Za ním jsme si byli párkrát v dílně popovídat o divadle. Díky účasti na Dni otevřených podstávkových domů jsme se dozvěděli, že jedna naše sousedka a Richardova pozapomenutá kamarádka z dětství se hodně zajímá o bohatickou historii. Máme tu rádi i dva pomocníky Vašátka a Bumbáce z místního zelinářství, což je nejnavštěvovanější bohatický podnik, kam lidé jezdí na vyhlášenou zmrzlinu, do malé zoologické zahrady a pro vánoční stromky. Na našem představení se byli podívat i naši nejbližší sousedé. Je tu pár chalupářů z Prahy, ale s nimi jsme se nikdy doopravdy nebavili. Myslíme, že nás vnímají, jako že jsme Pražáci tak jako oni.
Co se týče Mimoně, tam se snažíme navázat spolupráci s příspěvkovou organizací Kultura Mimoň, její ředitelka nám zprostředkovává pronájem sálu v Kulturním domě Ralsko. Dala nám hodně kontaktů na lidi, které jsme pak přizvali k realizaci našeho projektu V kole štěstí a osudu. Důležitou osobou je i ředitel místní Základní umělecké školy, jehož zaměstnanci nám pomůžou s přípravou mimoňské verze události a částečně i představení v České Lípě. Třeba zítra máme schůzku s pedagožkou tance, která Veronice poradí s choreografií. Ta by se měla během večera opakovat a zároveň chceme, aby si ji pak na konci zatančili všichni. Jsme dohodnutí s kroužkem seniorek, že u nás také vystoupí se svým tanečním číslem. Jedna paní učitelka ze Základní školy Pod Ralskem s nejmladšími dětmi zpracovává zadání formou obrázků: mají namalovat Mimoň. Její starší žáci píšou slohy o tom, co v Mimoni dělají, když nejsou ve škole, jak tady tráví svůj volný čas a víkendy. A ty úplně nejstarší chceme poprosit o jejich vizi budoucnosti, jak by podle nich měla Mimoň vypadat za padesát let. Chtěli bychom, aby to pak děti odprezentovaly samy, ale kdyby nechtěly, tak to nějak uděláme za ně. Rádi bychom také zapojili čajového mistra z mimoňské čajovny, která se tam otevřela za covidu: domlouváme se s ním na tom, že by pro nás udělal čajový rituál. On je totiž původně performer, který studoval v Ústí nad Labem u Jiřího Kovandy a působil tam v čajovně se svým improvizačním divadlem Čajoherák. Co se vazeb na místo týče, ředitel ZUŠky dokonce Richardovi nezávazně navrhl, že by tu mohl založit a vést dramatický koužek, který jim tu chybí. Richard teď kvůli tomu byl i na přijímacích zkouškách oboru Kreativní pedagogika na DAMU.
Takže V kole štěstí a osudu Mimoň a V kole štěstí a osudu Česká Lípa budou stát na účinkování místních? Do jaké míry půjde o společenskou událost?
Od začátku se bráníme myšlence, že bychom do projektu přizvali lidi z našich pražských sítí, a naopak se obracíme na ty zdejší. Chtěli bychom, aby to bylo pro ně a aby je to bavilo. Naše hlavní idea je, že nejvíc je zaujme, když na jevišti budou buď oni sami nebo jejich příbuzní a známí. Protože divadelní program, který je tu jinak k dispozici, láká hlavně na herecké hvězdy a nenabízí moc umělecky kvalitní inscenace. Publikum tu dlouhodobě není vedené vnímat náročnější divadlo, a tak jsme přemýšleli, jak si ho získat, když nejsme ty hvězdy z TV seriálů, na které by se určitě přišli podívat. Vymysleli jsme formát takové tomboly, kdy si diváci budou losovat a za odměnu můžou vyhrát něco zajímavého ze zdejší kultury. Na bleším trhu v Zákupech jsme potom narazili na výherní kolo štěstí a napadlo nás, že bychom jeho prostřednictvím mohli určovat výhry a vytvořit z něj stěžejní osu projektu. Nechceme Mimoň a potom ani Českou Lípu exotizovat. Chceme sem patřit a nějak přispět, a ne se na ta města dívat zvenku.
Zformulovali jste si nějak, co toužíte místním nabídnout? Nebo co byste od nich rádi získali?
Jde nám o to zjistit, co za kulturní potenciál se v Mimoni a v České Lípě ukrývá, a také nalézt budoucí publikum. Chceme vědět, o co se tu lidé pokoušejí, čím se tu baví, co bychom jim mohli nabídnout a co oni nám. Jsme teď trochu ovlivnění návštěvou letošního festivalu documenta fifteen v německém Kasselu, který měl kurátorsky na starosti indonézský tým ruangrupa z Jakarty. Pro Evropany byl formát té výstavy nezvyklý, Richard měl pocit, že to snad ani nebylo umění. Jedno z hesel znělo: „Make friends, not art,“ a koncept výstavy charakterizoval indonézský pojem kulturní vzájemnosti – lumbung. To slovo je možné přeložit jako sýpku, zásobárnu vědomostí, dovedností, umů a místního potenciálu, i pro období případné krize. Ani nám nejde primárně o to, jak moc kvalitní umění vznikne. Chtěli bychom vytvořit kurátorovanou společenskou událost.
Máte už konkrétní představy, jak to bude vypadat?
Jednou z dalších výher má být například výstup historika Josefa Šťastného, který o Mimoni publikoval několik knih a ví o ní snad úplně všechno. Pro nás má připravené povídání o historii mimoňského nádraží, které ještě nepublikoval. Na jeviště – jako bývalý ajznboňák – přijde ve své staré železničářské uniformě, my promítneme fotky, které sám pořídil a zdokumentoval tak vlakovou trasu postavenou v roce 1900, vedoucí z Teplic do Liberce přes Mimoň. „Vlak“ v projekci pojede z Teplic, uvidíme všechny jeho zastávky a v Mimoni pan Šťastný zatroubí a mašina zastaví. Publikum od něj dostane výklad o tom, jak Mimoň musela bojovat s jinými městy o to, aby zrovna tudy trať vedla, což bylo pro další rozvoj místa zásadní. Potom opět zatroubí a vypraví vlak na plátně do Liberce. My to budeme moderovat a brzo na scénu pošleme pro výhru dalšího člověka.
Ty naše vstupy se budou inspirovat názory Mimoňanů (a později Českolipanů) na zdejší život. Vytvořili jsme pro ně speciální anketu a doufáme, že v každém městě budeme mít alespoň padesát respondentů. Od rozehřívacích otázek typu „Co je vaše oblíbené jídlo?“ se dostáváme k tomu, jak se lidem v Mimoni žije a jak ji vnímají. Jaké věci se jim tu líbí a jaké jim naopak chybí. Ptáme se například, na koho by se chtěli přijít podívat ze známých umělců anebo kdy byli naposledy v Praze a proč. Mimochodem, z těch odpovědí, které jsme už získali, vyplývá, že se tu lidem žije dobře a cítí se tu spokojení. Lidé tu žijí ve vztahu ke krajině a k přírodě a cítí se tady dobře. To nás překvapilo, čekali jsme, že narazíme na problematičtější témata, měli jsme předsudek, že je to vyloučená lokalita, protože se nacházíme na vnitřní periferii odříznuté od centra.
V Mimoni také mají vlastní televizi MiTEL, která točí reportáže jenom o tomhle pětitisícovém městě. Jsme s ní domluvení, že pro nás vytvoří reportáž sama o sobě, chceme ji představit jako celkem raritu. Není to jediná maloměstská televize v republice, ale není samozřejmé ji mít. Česká Lípa ale nemá vlastní televizi, takže Veronika oslovila kanál Voxpot, aby vytvořil reportáž o situaci kultury v České Lípě. Je to nezávislá organizace nebo spíš taková novinářská platforma, která se specializuje na vsazování témat z českého politického dění do zahraničního kontextu nebo přinášejí informace ze zahraničí, které tady v českém mediálním prostoru chybí. Na jaře jsme od nich viděli cyklus Práce na periferii. Byla tam například reportáž Zelená, nebo ultrapravicová budoucnost? Uhelné regiony stojí na rozcestí, která analyzovala, co severo a západočeské příhraniční regiony čeká v momentě, kdy se zbaví těžebního průmyslu. Mluvilo se tam i o tom, jak v těch oblastech celkově funguje agenturní zaměstnávání a jaká je tam vůbec struktura práce. To nás inspirovalo a řekli jsme si, že by bylo super, kdyby někdo podobně systematicky zmapoval kulturní politiku v České Lípě.
Váš projekt finančně podpořilo město Česká Lípa. Nevadilo by místním zastupitelům, pokud by výstup vyzněl kriticky?
Možná to zadání pro reportérku Kláru Votavovou vzniklo trochu unáhleně a opravdu si třeba „pod sebou podřezáváme větev“, ale nám by to připadalo užitečné, kdyby někdo zvenčí přišel a kulturní politiku toho města prozkoumal. Myslíme si, že tam působí subjekty, které mají podporu od města každý rok jistou. Kdo tam má šanci na celoroční podporu? Co tam chybí a proč? Na co jsou lidé v České Lípě zvědaví? Chtěli bychom, aby se článek zaměřil i na nejvýznamnější divadelní událost – Českolipský divadelní podzim, což je přehlídka, kterou už léta úspěšně vede Dita Krčmářová z amatérského souboru DK Jirásek a díky ní sem přijíždějí inscenace z celé České republiky. Dramaturgie sice sází trochu na jistotu a zve spíš divácky vděčnější tituly, program ale nemá špatnou kvalitu. Mimo amatérských souborů letos třeba přijede Špinarka z Divadla Petra Bezruče nebo Divadlo Demago Jiřího Maryška a bude i večer slam poetry. Lidi z Jirásku jsou prý „srdcem“ kultury v Lípě, kde profesionální divadlo není. Jsou tam aktivní, člen souboru a hudebník Jirka Gottlieber pořádá zase pro změnu v létě alternativní festival Všudybud. Zajímá nás ale především, jestli v České Lípě může vzniknout a udržet se i nové živé umění. Uvidíme, co z toho vyplyne.
Narážíte nějakým způsobem na to, že vaše umění není ze strany politiků v severočeském regionu přijímané tak, jak byste si ideálně představovali?
Podmínky jsou složité a my do určité míry chápeme, proč není ze strany regionálních institucí snadné nás podporovat. Pro naši tvorbu má sympatie například Martin Musílek z divadla ve Varnsdorfu, ale on nám vysvětloval, že nás k sobě nemůže pozvat, protože by na nás nikdo nepřišel a on by neměl, jak na radnici obhájit, proč nás zve. A vychovat publikum na venkově je těžké už proto, že do spousty lokalit na periferiích není dobré spojení. Včera jsme hostovali ve Vysoké u Mělníka v Bohemia Farmstudiu, kde se sice majitel Pavel Matela snaží postupně pěstovat podmínky pro náročnější živé umění a budovat vztahy s publikem, jenomže Vysoká není moc dobře dostupná hromadnou dopravou, tak zatím nemá velkou návštěvnost.
Když jsme domlouvali hostování se Zónou kontaktu ve Vejprtech, o nichž se v inscenaci hodně mluví, tak se nás nejdřív paní starostka ptala, kolik stojíme. A my jsme řekli, že 25 tisíc, protože nás v tom účinkuje de facto deset. A ona hned říkala: „Tak to přijeďte, to nebude problém. Já jsem myslela, že jste něco jako Studio DVA a stojíte třeba 100 nebo 150 tisíc.“ Pak se jí to ale rozleželo a zeptala se: „No jo, ale máte tam nějakou hvězdu?“ A když se ukázalo, že známější je jen Ctirad Götz a Richard tak napůl, hned zaujala postoj, že na nás nebude nikdo zvědavý. A o čem že to hrajete? O pohraničí? To už tady bylo, my toho už máme plné zuby, takové věci tady nikoho nezajímají. Na malých městech to prostě takhle je, že lidé do divadla chodí za hvězdami, ne za inscenacemi. Ředitelka Kultury Mimoň nám řekla, že v Mimoni má co do finančních prostředků a diváckého zájmu peníze maximálně na tři divadla do roka. V roce 2022 přijel Jaroslav Dušek se svou dvacet let starou inscenací Čtyři dohody, předtím Caveman v režii Patrika Hartla. Je nám jasné, že s inscenacemi jako je Fuga 89 nebo Zóna kontaktu bychom tu neuspěli, tak se snažíme úplně změnit tvůrčí přístup a udělat divadlo formou společenské události.
Takže se stavem živé kultury na Českolipsku nejste moc spokojení? Nemůže to ale přece být tak zlé, když jste se tu usídlili a chcete tu tvořit. Nacházíte v tomto prostředí také inspiraci?
Vnímáme, že je to vykořeněný kraj, kde schází kulturní kontinuita, takže tu kulturně není na co navazovat. A ani se za minulostí nevytvořila tlustá čára, aby se lidé mohli nadechnout a tvořit čistě a v novém kontextu. Snažíme se tu ale hledat novodobý folklor, v Zóně kontaktu jsme pracovali s estetikou pracovních oděvů, které tu lidé hodně nosí. Nám se výtvarně moc líbí. Tady je to spádová oblast pro mladoboleslavskou Škodovku a automotive, v němž podle nás pracuje tak osmdesát procent zdejších lidí. Skoro každá místní rodina má někoho zaměstnaného v automobilovém průmyslu. A my jsme si všimli – ale je to naše interpretace – že tu lidé i mimo práci nosí pracovní uniformy, reflexní bundy a vesty. A tak jsme to zdůraznili v rámci kostýmů.
V kole štěstí a osudu se ale snažíme přiblížit historickému folkloru. Konzultovali jsme to s folkloristou Jardou Horáčkem ze souboru Horačky, který se zabývá Podještědím a vesnicí, odkud pochází. Ten nám řekl, že se nespleteme, pokud budeme tady v České Lípě chtít dělat nějakou aluzi na původní kroj, když použijeme modrotiskovou látku a ženě dáme šátek na hlavu. Z toho vycházíme a možná budeme mít modrotiskové kostýmy. Richard asi bude mít z té látky trenýrky a pionýrský šátek kolem krku a Veronika plavky a šátek kolem hlavy. Naším cílem je přivést na tohle téma řeč.
Z toho, co říkáte, se mi potvrzuje dojem, s nímž jsem sem přijížděla: a sice, že vaší hlavní oporou je, spíš než místní instituce, servisní organizace Nová síť podporující rozvoj kultury v regionech s celorepublikovým záběrem.
My vlastně nevíme, jestli v ní jsme nebo nejsme. Jsme pro Novou síť totiž trochu netypičtí, protože v ní většinou působí větší produkční a promotérské organizace a spolky nebo rezidenční centra, ne zároveň aktivní samostatní umělci jako my. Do Nové sítě by asi měly patřit spíš místní organizace jako je Kultura Mimoň, Kultura Cvikov nebo Kultura Česká Lípa. Ony ale asi Novou síť nepotřebují, protože svou produkci nestavějí na experimentálním umění, nýbrž dovážejí komerci. Nová síť má vlastně také takové idealistické cíle: budovat kvalitní kulturu zespodu, ukazovat lidem v regionech současné zajímavé umění a kultivovat je a vzdělávat.
Trochu mi nejdou dohromady pojmy „vzdělávat“ a „zespodu“.
Zespodu říkáme v tom smyslu, že se do Nové sítě nejvíc zapojují grassroot iniciativy, které vznikají nízkorozpočtově a spontánně přímo v daném regionu. Lidé v nich pracují z nadšení, mají k místu, kde působí, dlouhodobý vztah. Ale většinou se starají přímo o to zázemí, kam zvou jiné umělce.
III. Páteční večery v klubu Havaj
Dva dny po dokončení rozhovoru mi VerRich volali s tím, že události nabraly poněkud jiný spád, než doufali. Zaskočená a zklamaná z toho, co říkali, jsem si alespoň zapsala útržky našeho hovoru. Zúčastnění jsou uvedení pod pseudonymy, jelikož cílem textu není budit emoce, nýbrž načrtnout další vývoj událostí. Ten ostatně já sama ani VerRich nepovažujeme za černobílý.
Dneska jsme měli schůzku s ředitelkou Kultury Mimoň Zdeňkou Tutalovou a s ředitelem Základní umělecké školy v Mimoni Radkem Ferencem, o němž jsme ti říkali, že nabízel Richardovi, ať u něj učí herectví. Měli jsme točit upoutávku na naši premiéru s místní televizí MiTEL. Když jsme tam dorazili, řekla nám paní Tutalová, že ji přechozí den doma navštívily paní učitelky ze Základní školy Ralsko (se kterou jsme taky chtěli spolupracovat), vedoucí místního sboru Zpěvandule a šéfredaktor televize MiTEL a společně se zabývali emailem, který jim všem přišel. Někdo ze ZŠ Ralsko se v něm všech našich spolupracovníků ptal, jestli vědí, co jsme zač.
Nakopíroval jim pasáže z našich webových stránek, kam jsme kdysi dávno dali anotaci mimoňského projektu, když jsme ještě nevěděli, jak bude vypadat, tenkrát se ještě jmenoval Havaj Mimoň. Hned první věta naší anotace autora toho mailu i všechny přítomné urazila. Stojí tam: „Tématem projektu je kulturní život malého města na vnitřní periferii České republiky, kde největší kulturní událostí bývají páteční večery v klubu Havaj.“ A pak se jich ještě dotkla formulace, že: „…skrze kontakt s místními kulturními aktéry_kami získáváme hlubší vhled do fungování města, které je na první pohled modelovým příkladem vyloučené lokality tak, jak ji vnímají lidé z větších center, ale zároveň nepostrádá autentický kolorit a v porovnání s ještě menšími obcemi pro ně svým způsobem centrum tvoří.“ Oni si to vyložili tak, že je naším cílem zesměšnit lidi, kteří se v Mimoni věnují kultuře.
Ptali se, co tím myslíme, že tu největší kulturní událostí bývají páteční večery v klubu Havaj.
My jsme na takovou diskusi nebyli připravení, tak jsme se snažili argumentovat tím, že jsme mezitím na Mimoň změnili názor a že ani tenkrát jsme to rozhodně nemysleli špatně. Nabízeli jsme, že tu anotaci můžeme dát z webovek klidně pryč… Naopak jsme chtěli Mimoň spíš oslavit, ukázat, jak jsme časem dospěli k tomu, jak bohaté má zdroje a čím vším disponuje. Ale to už nám stejně nikdo nevěřil.
Tu anotaci jsem na vašich webovkách četla také a docela jsem vás obdivovala za to, jak si před nimi dokážete takový styl komunikace obhájit. Nevěděla jsem, že to nečetli…
Asi jsme podcenili PR. Nás ani nenapadlo, že to budou dohledávat na našich webovkách. Zřejmě jsme na to šli blbě.
Možná jsme to pojali moc megalomansky. Spolupracovali jsme s velkým množstvím lidí a nestihli jsme o každého pečovat tak, jak bylo třeba. Často jsme mysleli, že není nutné každému hned vysvětlovat všechno a že se časem některé věci vyjasní při dalším kontaktu. Jenže jsme tu pro ty lidi cizí, takže když měli pochybnosti, neozvali se nám, ale šli za jinými lidmi, které znají a kteří nevědí nic o našem způsobu práce.
Radek Ferenc argumentoval tím, že jsme neprofesionální, protože jsme mu nebyli schopní čtrnáct dní před premiérou poskytnout hotový scénář. Ale u dokumentárního divadla není nenormální, že se scénář dotváří na poslední chvíli. Náš způsob tvorby je náročný, materiálu je vždycky hodně a scénář se skládá postupně.
Nicméně my jsme vůbec nevěděli, že mu na tomhle tak záleží. Byli jsme s ním domluvení, že pro nás vytvoří jingly, kterými budeme oddělovat jednotlivá herní kola, potřebovali jsme zhudebnit jeden text a motiv písně LP Lost On You, která je teď populární. Mysleli jsme, že se scénářem až tak zabývat nebude, ale on ho pečlivě prošel a narazil tam na pracovní poznámky.
V těch poznámkách jsme uvažovali, že bychom ironicky pracovali s reklamami. Třeba s ruskou propagandou Winter Is Coming nebo s jednou písní ruského armádního pluku. Neměli jsme jasně dané, že to použijeme.
Jemu se to propojilo se seznamem těch anketních otázek, kde se v prvních čtrnácti případech opravdu zabýváme tím, jak místní celkově vnímají lokalitu, ale v posledních třech případech jsme političtí. Ptáme se, jaký mají vztah k EU, k válce na Ukrajině a koho budou lidé volit v prezidentských volbách.
Jedna z otázek zněla: Jaký je váš nejoblíbenější dopravní prostředek? Mezi možnými odpověďmi stálo: tank.
On z toho získal dojem, že chceme dělat nějakou hodně politickou inscenaci, což je ale v rozporu s jeho záměrem vést svou ZUŠku důsledně apoliticky. Řekl, že s námi rozvazuje spolupráci a že si tohle nelajsne, protože s tím naším přístupem by se mu tam lidé tak akorát porvali.
Ale kdyby nám tohle byli řekli a dali nám šanci, tak my bychom ty otázky třeba dali pryč. Byly to zatím jenom věci k úvaze.
Oni z toho vyvodili, že jim kazíme úsilí zbavit Mimoň pověsti ruského posádkového města. Ale my jsme to mysleli s nadsázkou.
A pak to šlo do absurdit.
Všechny jsme tam prý využili, protože my na to máme peníze z těch grantů, kdežto oni to pro nás dělají zadarmo ve volném čase.
Chtěli jsme nalákat rodiče, aby se šli podívat na svoje děti a zaplatili nám za vstupenky.
Že bydlíme v Bohatické rychtě, na kterou bereme dotace. Což nebereme.
Vysvětlovali jsme, že máme naopak jen malé granty a že je to náš jediný zdroj příjmů jako spolku. Od Mimoně nemáme ani korunu, Česká Lípa nám poskytla 80 tisíc, 50 tisíc Státní fond kultury a 150 tisíc Ministerstvo kultury na celoroční činnost. Jenže to jsou částky, které mají pokrýt tvorbu po celý rok včetně reprízování starých inscenací a nákupu techniky a provozu sídla spolku, a navíc jsme z nich financovali už i celý vznik Paměti jednoho Pogelberga. A teprve za zbytek vzniká V kole štěstí a osudu. My jsme ve skutečnosti mnohem prekarizovanější než oni…
Oni tu naši realitu neznají, nevěří nám.
My chápeme, že to nemají jednoduché. Kulturní podhoubí tu není vypracované do takové hloubky, aby tu naše tvorba někoho zajímala.
Což je otázka. To nemůžeme vědět, dokud jsme to nezkusili.
Vědí, že si nemůžou dovolit nás sem přijmout. Možná jsme moc divocí, takže ohrožujeme ty, kdo tu dlouhodobě žijí ze struktur vytvořených kolem zavedených praktik, politiků a funkcionářů.
Chtěli jsme udělat oslavu Mimoně, přijali bychom jejich poznámky.
Nemohli byste jim to ještě vysvětlit?
Oni nás už nechtějí poslouchat.
Kdybychom nezapojovali tolik lidí, asi bychom takhle nedopadli.
My jsme mysleli, že když ten projekt prošel na Ministerstvu kultury, tak tady bude mít respekt.
Ministerstvo kultury je pražská organizace.
Já vás mám ráda, ale jsem taky z Prahy.
My tu Mimoň vzdáme. Nechci to přehazovat na jiné lidi, prostě jsme se tam nedohodli.
Spolupráce s námi bude místní vždycky nějak poškozovat a způsobovat, že nezapadnou. A bez vzájemné důvěry se naše práce dělat nedá.
Volali jsme do Kultury Mimoň, že to chceme zrušit. A oni to ochotně všechno zařídili a ani nechtěli nic vysvětlovat.
Přitom mají kulturní dům tak perfektně vybavený pro divadlo, že se o tom může leckomu jenom zdát!
Teď nám nezbývá než udělat jen verzi pro Českou Lípu. Jenže ten materiál, na kterém jsme tak dlouho pracovali, se už nedá použít. Většina našich kontaktů byla napojená na Zdeňku Tutalovou a Radka Ference a ti kvůli nám rozhodně nic riskovat už nebudou…
Začerstva jsme si to dění na schůzce zapsali, tak to použijeme jako základ pro nový scénář V kole štěstí a osudu Česká Lípa. O tom, jak se žije na malém městě, to vypovídá dost, takže to snad naplní ten původní koncept.
Jestli uděláme v České Lípě divadlo, kde zveřejníme, co se nám tady stalo, tak už si v Mimoni ani neškrtneme.
Moc nás to mrzí.
My si za tím ale stejně stojíme, že pro člověka zvenčí je v Mimoni kulturně nejzajímavější zajít do klubu Havaj.
*
Tento článek zachycuje scénář událostí z perspektivy Barbory Etlíkové mající pro duo VerRich dlouhodobě slabost.
Verzi, kde svůj příběh vyprávějí sami VerRich, lze vidět v divadelním zpracování pod názvem V kole štěstí a osudu Česká Lípa například 25. února v Divadle X10 (součást festivalu Malá inventura).
*
Výsledná reportáž Kláry Votavové Boj o diváky i sponzory na severočeské periferii. Jak vzniká a přežívá kultura v České Lípě? je ke čtení či k poslechu zde.