Spolubytí v jeden čas a na jednom místě, odtržení od reality, vnitřní svět, zároveň odcizení a snad i trocha absurdity. V pražském Studiu Hrdinů, které sídlí v prostorech Veletržního paláce, proběhl v sobotu 27. 11. mezinárodní festival autorského divadla a současného umění NORMA, který se dříve konal v Ostravě a o němž jsem se letos doslechla poprvé. Opravdu moc mě mrzí, že až letos poprvé. Naštěstí vzhledem ke všem okolnostem a k tomu, že se odehrál v Praze, kde bydlím, a pouze v rozmezí asi šesti hodin, jsem si říkala, že bych byla blázen, kdybych tam nezašla. A byla bych. Když jsem se bavila s kamarádkou, která na NORMU také dorazila, vzpomínala na předešlé ročníky a porovnávala prostory, ve kterých se hrálo v Ostravě, s těmi pražskými. Sama to dost dobře nemůžu posoudit, ale podle ní jsou si v Ostravě lidé v galerii PLATO bližší. Ostravský sál, kde se performance odehrávaly, prý nebyl tak prázdný jako ten ve Veletržním paláci a člověk se tam cítil mnohem komfortněji. Pravdou je, že i já jsem vnímala, jak byli diváci od performerů ve většině případů daleko.
Letošní podtitul festivalu zněl Autonomní zóna. Dlouho jsem přemýšlela, co si pod tímto pojmem představit. Sám dramaturg festivalu Jan Horák v programu píše: „Autonomní zóna jako prostor pro únik, ale zároveň i určitý aktivizmus, třeba i autistický, ale naprosto přenosný, tedy ne do sebe uzavřený. Tyto autonomní světy jsou v některých případech hravým odmítnutím naší takzvané reality, v jiných případech jsou více výrazem vědomého odporu k ní.“ (celý text zde) Přiznám se, že při každém představení či festivalu, kterého se účastním, mám velkou potřebu analyzovat a hledat všechny skryté symboly a hlubší významy. Jen postupně se snažím tohoto zlozvyku zbavit a spíše si užívat přítomnost a to, co v ní pozoruji. Nicméně ještě jsem se ho úplně neodnaučila, a proto si nedokážu odpustit, abych si v sobě neujasnila, zda festival skutečně naplnil téma z podtitulu. Možná na tuto otázku ve svém textu přirozeně získám odpověď, ale vlastně je také možné, že si nakonec položím otázek mnohem víc.
Původně jsem se chtěla zaměřit pouze na jednu konkrétní performance, nad kterou bych se zamyslela. Ale stejně jako k pochopení dramaturgického záměru musíme zhlédnout všechna představení, tak když se snažíme psát pouze o jedné performance, musíme se zmínit i o druhé a o tom, jak se pojí s tou třetí a jde úplně proti čtvrté, ale během páté vám dojde, že to vše dohromady opravdu dává smysl.
První performance vytvořily Natálie Rajnišová, Zuzana Sceranková a Emílie Formanová. Pustý ostrov chrání 15.000 obyvatel byla módní přehlídka postav, které žijí na Ostrově. Pokud se v nich a v příběhu snad divák ztrácel, tak hned na začátku pod svým sedadlem nalezl mapu a z její druhé strany průvodce, kterého si mohl pročítat během celého představení. Zároveň mu texty mohly posloužit jako příjemné rozbití dlouhého představování jednotlivých obyvatel ostrova, které začalo po chvíli působit stereotypně. Největším vytržením byl koncert kapely Struggling Uncles, která se ke konci představení jako zjevení objevila poté, co jedna z hereček otevřela zadní prostor jeviště. Stejně jako nám kapelu z ničeho nic ukázala, tak ji z ničeho nic nechala zmizet a performance pokračovala dále. Pokud si na internetu vyhledáte význam slova „autonomní“, tak vám vyjde, že se jedná o stav určitého společenství/jednotlivce, jenž se řídí pravidly, která dobrovolně přijímá. Přesně to se stane na Ostrově. Všechny bytosti na Pustém ostrově jsou navzájem rovnoprávné, nelze někoho nadřazovat nad druhé (například privilegovaný svět nad levnou pracovní sílu nebo lidi nad zvířata). Veškeré jednání má probíhat v zájmu „veškerého“ života a trvalé udržitelnosti jeho zdraví. Ostrov nepřestane být pustý jen proto, že je obydlený. Ostrov může být stejně tak rájem jako peklem. Je to samostatný izolovaný ekosystém, na kterém platí specifické zákonitosti. (viz program k performance) A Ostrov opravdu působil jako nový autonomní svět. Žádný z obyvatel neměl prostoru více nebo méně, nikdo z nich nebyl vyzdvihován. Zároveň se všichni řídili pravidly, která byla předem stanovena a nám zprostředkována skrze text na mapě.
Poté jsme se z malého sálu přesunuli do velkého, který s ním pojí dlouhý podchod. Scéna pro performance Jumpcore byla prázdná, pouze na zemi byl nakreslen čtverec. Dohledávala jsem si záznam, který vznikl při představení v Polsku, kdy autor Pawel Sakowicz tančil na scéně ohraničené vysokými zdmi, měl kolem sebe méně prostoru a působil, jako že je uzavřen v pokoji. Ve velkém sále na NORMĚ motiv ohraničení tolik nevynikl, nicméně s ním souvisí námět performance: Sakowicz se inspiroval životem tanečníka Freda Herka. Inspiroval se myšlenkou, že tanečníci mají věřit, že dokáží létat, a opravdu Fred Herk dosáhl tohoto pocitu, když nahý vyskočil z pokoje svého kamaráda a na pár vteřin, než dopadl na zem a zabil se, skutečně létal. Poslouchal k tomu Mozartovu Korunovační mši a dle některých bulvárních plátků byl také pod vlivem drog. S těmito motivy, a hlavně vnitřními pocity, pracoval Sakowicz i na jevišti. Rytmicky se opakující taneční kroky po určité chvíli začaly působit monotónně, pak si ale zase získaly divákovu pozornost zpět a člověk cítil úzkost. Ne tu, kterou Herk pravděpodobně prožíval před tím, než spáchal sebevraždu, ale úzkost z nesmyslnosti, kterou ze světa cítí někdy každý z nás. Pocit nekonečna, námahy, kdy Sakowicz tančil do posledního dechu, jeho vnitřní nejistotu a roztěkanost. Z anotace by divák mohl chápat, že se bude jednat pouze o biografickou performance, popis života tanečníka, ale nakonec jsme viděli studnici emocí a vnitřních pocitů Freda Herka. S časovým odstupem na mě působí Jumpcore svým zpracováním naprosto bezchybně. Nejvíce pro mě osobně naplnila téma autonomní zóny, kdy jsem se i já naprosto odpoutala od toho, co se děje kolem mě, kde se nacházím, a plně se ztotožnila s pocity Sakowicze/Herka.
Uprostřed festivalu jsme se přesunuli do Autonomního kina vytvořeného Martinem Mazancem a Dominikem Gajarským. Zde proběhlo promítání krátkých filmů od mezinárodních tvůrců, kteří za své dílo nežádají honorář, pouze ho chtějí ukázat světu. Jak řekla má kamarádka, bylo to, jako když máte čtyřicítky horečky a napůl spíte v horečnatém, velmi živém snu. Celkově se v kině recipient musel nejvíce zamyslet a ponořit do sebe, ale také se snažit pochopit vnitřní pochody tvůrců, jelikož filmy byly velmi osobité. Zaujalo mě, jak moc jsou otevřené interpretaci a jak moc se toho dá najít ve zdánlivě nesmyslném snímku. Mě osobně nejvíce zaujal ten, kde jsme se skrze kameru ocitli na předním místě v autě, starším modelu Mercedesu. Nebo si aspoň myslím, že to byl Mercedes s takovou tou vystouplou značkou na přední kapotě, k mojí smůle se v autech absolutně nevyznám, ale působilo velmi luxusně. Bohužel si nepamatuji jméno tvůrce a nedaří se mi jej dohledat, nicméně perfektně zapadl do tématu festivalu. Opravdu se jednalo o jednoduchou, ničím nekomplikovanou, bezpečnou okružní jízdu autem po městě, vyjíždělo se z garáže, kam jsme se na konci opět vrátili. Vnímali jsme průběh jízdy z řidičovy/spolujezdcovy perspektivy, ale hlavně jsme se spolu s ním dívali na svět kolem, který má jasně nastavená pravidla provozu. Sledovali jsme, jak je dodržuje někdo jiný, nám cizí, kdo si zároveň nastavil i své vlastní zákonitosti. Ukázal nám všem svět svýma očima a přesto, že zůstal neznámý, já jsem například k tomuto člověku cítila určitou blízkost. Asi to bylo dané skutečností, že jsem pomyslně seděla na jeho místě.
Spiritual boyfriends bylo v programu psáno na přibližně dvacet/pětadvacet minut, ale produkce špatně nahlásila čas, takže představení nakonec mělo více jak hodinu, což určitě ovlivnilo divákovo vnímání, protože byl připraven na něco jiného. Nejprve Núria Guiu praktikovala jógu, poté tančila, promítaly se fotografie a následně začala velmi zdlouhavě popisovat svůj životní příběh a svůj vztah k tělu. Točila se kolem skutečnosti, že zvláště v dnešní době jsme skoro posedlí ideou dokonalé postavy. Někdy kvůli tomu dochází k až nezdravému zacházení s vlastním tělem a k dodržování přílišné sebedisciplíny. Zatímco o tom mluvila, obvazovala se gumami jakožto symbolem tlaku současné společnosti. Na konci představení se najednou do vzduchu vznesl dron, jehož smysl jsem nejdříve nechápala, ale po rozhovoru s kolegy jsem jej alespoň částečně začala vnímat jako metaforu současné digitalizace skoro všeho, co digitalizovat lze, ale také jako metaforu způsobu, jak v dnešní době pojímáme duchovno a formy nadhledu. Vnitřní moc, vlastní disciplinovanost, smíření se svým tělem, ale také výraz toho, jak internet ovlivňuje naše vnímání nehmotného. Druhá polovina představení mohla působit zdlouhavě, po dynamickém začátku, kdy divák ani na chvíli neztratil pozornost díky energii, která z Núrii Guiu vyzařovala. Následně totiž přešla do klidného a velmi vyváženého projevu, což po čase začalo působit monotónně a poněkud vlekle.
Nakonec přišlo nově vzniklé uskupení Grottup se svou performance pojatou jako rapový koncert tvořený společně s diváky. Festival vždy uzavírá současný výtvarný tvůrce, což platilo i tentokrát, protože Grottup vznikl z umělecké skupiny Rafani. Při cestě po schodech dolů jsme dostali respirátor, každý na jednu ruku pásku utaženou a na druhou extrémně volnou a s nápisem: „Kultura je poutem k dluhům minulosti.“ Následně jsme si museli načíst QR kód, dát hlasitost i jas telefonu na maximum a tím se připojit na živé vysílání, které udávalo beat. V malém sále jsme se usadili na zem a měli se soustředit na okamžik spolubytí a sladit se s rytmem. Mohli jsme ťukat, luskat, mlaskat (mezi diváky ležely krabice s pizzou a každý si mohl nabídnout). Když jsme se všichni naladili na refrén, začal rapový koncert v podání Dana Kranicha (ten spolupracuje s Rafany a zároveň je součástí Grottupu). Ostatní z Grottupu seděli kolem nebo malovali na plátna, která byla kolem nás rozestavěna v kruhu. Měli na sobě masky, čímž vznikala nekomfortní situace, protože jsme u ostatních nevěděli, jestli se za maskou schovává muž nebo žena, starý*á nebo mladý*á. Ocitli jsme se v situaci, kdy nevidíte výraz obličeje, ale moc dobře víte, že člověk za maskou na sto procent vnímá vás. Bohužel ne všichni diváci se zapojili tak, jak se od nich očekávalo. Například skupinka vedle mne šla neustále proti rytmu, čímž zmařila záměr, aby se všichni naladili na ten stejný, a rozbila celé kouzlo okamžiku. Refrénu lze vytknout, že by se způsob zapojení diváka dal považovat za určitý projev manipulace (dostali jsme dary, abychom byli spokojení a spolupracovali). Možná i díky tomu, ale hlavně díky své formě provedení hned od začátku dokázal zaujmout a poté už jen nadšení rostlo, mělo v sobě živost a energii, která člověka nutila se hýbat do rytmu, takže se nemohl ani na chvíli nudit.
První/prostřední/třeba i poslední performance byla performativní instalace Psohlavky Apoleny Vanišové. Ta začala v pět hodin, ale ve smyčce běžela do večera a poté až do další soboty, vždy od 16.30 do 19.00. Divák vešel do instalace vytvořené jako obývací pokoj a ocitl se na jakémsi ZOOM meetingu, kde každá z žen přednesla svůj text, který byl předem daný a také v tištěné podobě k dostání u vstupu. Ostatní ženy mezitím reagovaly na dění kolem. ,,Hele za tebou jde člověk. No jo, teď další. Aha, aha, jede sanitka. Pojď, sem blíž k nám, ať se nám ukážeš.“ To narušilo pocit, že se já jakožto divák koukám na předem natočený záznam, a najednou mě to uvedlo do rozpaků. Vlastně mi v tu chvíli došlo, že jsem sledována, i když pouze zpovzdálí. Texty měly vždy velmi intimní charakter. Všechny ženy, které se podílely na vzniku Psohlavek, teď mají malé dítě, a to se významně reflektovalo v přednesených textech. Ať už jednotlivé ženy děti chtějí/mají či ne, cítí tlak z okolí. Cítí tlak, že by měly být takovým domečkem pro celou rodinu, být pevným bodem, který všechno zařídí, být tím kdo přejímá tradice (i když s nimi ne vždy souhlasí) a přenáší je na další generace. Tento tlak by ale rozhodně by cítit neměly.
Každá performance a každý její tvůrce si nastavil jiná pravidla pro svou tvorbu a předal je rozdílným způsobem. Divák byl vyzván, aby je uchopil a buď se podle nich dobrovolně řídil, čímž by se sám zapojil do nově vytvořeného autonomního světa, nebo mohl pouze přihlížet. V dnešní době má člověk nekonečně mnoho možností, které se uvnitř něj poté perou a on je musí všechny zpracovat a následovně se pro nějakou z nich rozhodnout. V důsledku toho prožívá neuvěřitelnou úzkost, jelikož je odsouzen k neustálému přehodnocování svých možností. Proto je tak důležité utéct od takzvaného reálného světa. Vymezit se vůči tlaku společnosti a všem pravidlům, která nám nutí okolí, protože je jich na člověka moc a může se stát, že ho časem pohltí. Zaměřme se chvíli na sebe, své problémy, své myšlenky, ale zároveň chvíli vypusťme, odpočiňme si a nehledejme ve všem hlubší smysl, protože někdy v něčem jednoduše není a je to na tom to nejkrásnější, co může být. Nejdůležitější je být spolu. V jeden čas a jedno místo.
Zuzana Macourková
Autorka je v současné době studentkou druhého ročníku bakalářského studia Divadelních a Uměnovědných studií na Univerzitě Palackého v Olomouci. Zabývá se enviromentální tématikou v současném divadle a chtěla by se tomuto tématu věnovat i ve své bakalářské práci, kterou bude psát příští rok.