Malý sál Alfredu ve dvoře, barevná patchworková deka s dekorativními, ale i náboženskými motivy, kopírující konvenční sametovou „čtvrtou stěnu“ loutkového divadla. Před ní dva oltáříčky s plápolajícími umělými svícemi a obětinami v podobě čínských instantních polévek a dekorativních předmětů, které evokují exotismus asijských prodejen a bister. Rolující se kus látky s madonou uprostřed je zároveň i oponou, jež odhaluje konstrukci malého jeviště pro loutky.
Pro inscenace Handa Gote (Handa Gote znamená japonsky pájka), jednoho z rezidenčních souborů Alfredu ve dvoře, je spíš vhodnější zmínit jejich pracovní postupy, než určit přesné žánrové vymezení. Není totiž možné je jednoznačně označit za divadlo: z rejstříků souboru se ve Třetí ruce objevuje stěžejní moment znovupoužití materiálu. A to jak hmotného – skrze nahromaděné předměty povýšené do role loutek – tak ideového, v tomto případě skrze „dějiny“ českého experimentálního loutkářství a s ním spojené styly a osobnosti. Krom toho je pro Handa Gote výrazná práce se starými (a často i kuriosními) technologiemi, což je v inscenaci zpřítomněno především gramofonovým DJským pultíkem Tomáše Procházky po pravé straně jeviště. Odtamtud po celou dobu představení pouští (podle všeho) náhodně vybrané desky, což tvoří hudební dramaturgii celého večera. V neposlední řadě je třeba zmínit charakteristické neherectví, jež v každém jejich projektu nabývá trochu odlišných obrysů. V tomto případě vzniká dojem, že loutky spíše ovládají své vodiče. Až na pár momentů, kdy Tomáš Procházka sám osciluje mezi polohou herce a loutky – např. s kufrem přivázaným na krku, ve snaze o žonglování, či s trubičkou vedoucí ze zvukového výstupu hrajícího magneťáku.Třetí ruka tak nabízí tezi, že cokoli, co vytváří dojem autonomního pohybu na jevišti, může být loutkou, přičemž samotná loutka je ve vztahu k loutkovodiči hegemonem. To dokládá absurdní množství rozpohybovaného použitého materiálu (od Spejbla až po gumového King Konga), potažmo použité dřevěné „třetí ruce“, jimiž je značná část scény alespoň na oko ovládána. Fungují tak jako kontrast ke znehybnělým živým rukám herců (Tomáš Procházka, Veronika Švábová a Jan Dörner).
Bereme-li všechno zmíněné v potaz, Handa Gote přichází (nikoli poprvé) s inscenací, u níž hrozí, že pokud bychom si dopředu nepřečetli anotaci a nepodstoupili alespoň zběžnou internetovou rešerši týkající se v ní zmiňovaných referencí, výrazná část tematické plochy inscenace nám zůstane skryta. Na druhou stranu to nelze souboru vyčítat. Gesto je dle mého soudu posměškem nad nekonečnými disputacemi veřejnosti nad tím, zda byste se pro dosažení nejčistšího divadelního prožitku měli, či neměli seznámit s anotací nebo předlohovým materiálem před představením. Navíc odhalení v anotaci zmíněného motivu vzbuzuje pocit satisfakce, např. když se nabídne paralela smečky pištějících robopsů přecházejících scénu s divadelní praxí Petra Nikla, nebo když loutka s nákupním vozíkem připomene v projektech Handa Gote často přítomnou ironizaci konzumní společnosti a konformismu. S podobnou ambivalencí lze přistupovat i k formální struktuře inscenace, jež je řešena zcela jednoduše, a to měněním nápisů v různých románských jazycích (OUVERTURE – předehra / FLAT LUX – budiž světlo / ATTO PRIMO – první dějství...) na ceduli před čtvrtou stěnou a prostým otevíráním a zavíráním opony. Toto řešení tzv. „na prasáka“ přetváří Handa Gote ve svébytnou subverzivní kvalitu.
Nejsem si ovšem jistý, nakolik je mým úkolem za každou cenu rozklíčovávat všechny situace a postavy, obzvlášť s přihlédnutím k tomu, kolik se jich v padesátiminutovém časovém horizontu objevilo, i k faktu, že některé spočívaly ve zcela marginální změně stavu (např. v osvícení křišťálového kalichu zeleným laserovým paprskem). Je zřejmé, že téma i samotná práce s materiálem může být pro členy souboru přitažlivá a vzrušující. Vzhledem k tomu, že soubor funguje už od roku 2005, ani není divu, že si pro svou práci takové polohy vybírá. Chovám jen mírné podezření, nakolik tento styl tvorby může budit dojem exkluzivity, tedy divadla pro vyvolené. Celou inscenaci ale považuji za poměrně vtipnou, takže i kdybych o historii českého loutkového divadla nevěděl nic, pořád bych se mohl docela dobře bavit. Těžko ale říct, jestli pak nejde o lehký alibismus.