Ve spolupráci s rakouským Landestheater Niederösterreich v Sankt Pölten, jež projekt spolufinancovalo, a na jehož jevišti vznikal, připravila brněnská divadelní platforma Terén inscenaci inspirovanou příběhy česko-rakouských vztahů. Příběhy o nás a vyprávěné naším (společným) pohledem. V režii Anny Klimešové a dramaturgii Lukáše Jiřičky můžeme nahlédnout traumatizující etapu naší minulosti bez „laskavosti“, jež bývá tak často zaměňována za nadhled. Úsměvy se objeví, aby mohly zamrznout. A tím okamžikem začíná rána srůstat.
Pendlovky odměřují v amplitudě – diváku možná známé z dlouhých nocí trávených v postelích našich babiček – čas, který uplynul. Snad v Sudetech, snad v Rychlebských horách, snad Dolních Rakousích. Snad v krajině, kde se na cestu vydal sám hraniční kámen. Postava Tobiho (Matěj Šumbera), se začátkem představení ocitá ve štychu (ve světelném kuželu) na vrcholu kašírované nízké „haldy“ v levé části jeviště. „Kostlivcem ze skříně“ (v daném kontextu té „babiččiny“), jako by byl loutkou v životní velikosti, herec manipuluje do monologu o pomíjejícím složení obyvatel Sudet. Ten zaznívá z reproduktorů silně modulovaným hlasem Milady Vyhnálkové: „Ti lidé zde mluvili jinou řečí, ale nebyli to cizinci. Damals, kdysi, ale to už je dávno.“ Kostra se vlivem Šumberovy herecké akce rozpadá, za jeho asistence jí postupně odpadávají údy, až ufuněná, unavená lebka vydechne. Herec pohybuje čelistí, a když odpadne její spodní část, animuje pouze lebku v rytmu přitakání poslednímu „kdysi, damals“. A tak, jako rozmazaná a lehce deformovaná vzpomínka na časy česko-rakouského soužití, mizí také vyprávění „pamětníka“ ve fade outu hlasového modulátoru Vyhnálkové, v němž zní jako zestárlý Darth Vader.
Mluvící hlava. © Terén, foto: Denisa Römerová, 2022
„Slabikář porozumění"
V následující scéně (Hodina Jazyka – Cžech a Němec / Der Behem und Deutscher) se jevištní partneři, české (Milada Vyhnálková a Matěj Šumbera) a rakouské národnosti (Tobias Artner, Laura Laufenberg), od sebe navzájem učí jazyku toho druhého. Inspiraci tvůrci našli v historických dvojjazyčných učebnicích, zejména u jedinečného díla Ondřeje Klatovského z Dalmanhorstu: Knížka v českém a německém jazyku složená, kterak by Čech německy a Němec česky čísti, psáti i mluviti učiti se měl (1540), podle níž se v německých zemích vyučovala čeština ještě v 19. století.
Zrcadlová slovní výměna, jak „německy se naučiti čísti a psáti“ je následována prostocviky, při nichž pozice cvičících připomínají jednotlivá písmena z abecedy: fenoménu, jenž je oběma jazykům společný, a tudíž srozumitelný oběma „kmenům“. Dokud nedojde na výslovnost. Scéna evokuje Abecedu Milči Mayerové (ilustrativní choreografii ke slabikáři Vítězslava Nezvala Abeceda připravila roku 1926). Aluze na Devětsil nemusí být náhodná: Například jeho člen Karel Teige byl kulturním Schwellengängerem, tj. „překračovatelem prahů“ par excellence, zejména v období svého působení na dessavském Bauhausu.
„Ó, co bych já rád brzy uměl německy čísti, psáti a mluviti." © Terén, foto: Denisa Römerová, 2022
Ze „slabikáře porozumění“, scény, v níž se od sebe oba „kmeny“ učí jak výslovnosti, tak obsahu vyřčených slov, se však stává nástroj sváru – druhá strana dialogu, ať německá/rakouská, nebo ta česká, jako by najednou lepším pochopením jazyka protistrany, jež byla dosud „němá“ (odtud české označení „Němec“), získala přístup do nechráněného mycelia vztahů a principů kolektivního nevědomí sousedního společenství (národa), jež jim dosud zůstávalo skryto za hradbami neznámých slov. To se ukazuje ve scéně, kdy si Šumbera i o hlavu vyšší Artner nasazují kacířské čepice (Ketzerhut) a navzájem se začnou označovat za „Ďábla!“ – „Teufel!“ V nápadité zkratce tím zpřítomňují perzekuční mechanismus, v jehož neúprosné a chladné logice si navzájem přisuzují atributy oběti a vzájemně se v očích toho druhého kriminalizují. Banální perzekuční mechanismus neomylně nachází odlišnost druhého od nás – v tomto případě jazykovou, na první pohled zřetelnou. A právě slůvko „ďábel“ se stává česko-rakouským šiboletem, totiž způsobem, jak pomocí rozdílné výslovnosti slova, jež má v obou jazycích totožný význam, odlišit příslušníky jiné jazykové skupiny (aktuálním šiboletem je odlišná výslovnost výrazu pro chleba /paljanica/ v ukrajinštině a v ruštině). Řeckému „διάβολος“ – „diabolos“ – zůstávají oba pojmy věrné užitím konsonant t/d, ale na staroněmecké tievel, jež je českému ďáblu velmi podobné, už si nikdo nevzpomene. Z tievel se stal teufel, ze staročeského diável se stal ďábel. Pro jednoho byl oním ďáblem Němec, pro druhého Čech.
Ritter nebo rytíř?
Také mne občas napadá: zda jsou knedlíky české, rakouské nebo spíše bavorské? Byly dříve české „švestky“, nebo rakouské „zwetschken“? V tomto případě by mělo jít o rakouskou přejímku z češtiny, podobně, jako v případě „der Ritter“ – „rytíře“. A právě uprostřed takových úvah rozvíjených ve jménu snah o opětovné vzájemné sblížení dvou kultur majících tolik společného, zamrzají protagonistům úsměvy. Během scény nazvané Stříhání drátů / Drahtschneiden, odkazující k oficiálnímu přátelskému setkání z roku 1989, se to stane poprvé. Ale áčková cedule, postavená v levé přední části jeviště, nám křídovými nápisz poctivě hlásí střídající se milníky porevoluční česko-rakouské společné cesty: jedním z nich je „Nebelstein 2023“, jenž odkazuje k česko-rakouskému setkání na hraniční a současně nejvyšší hoře Dolního Rakouska. Na tomto setkání, v německé části Tobiho (Artner) proslovu zazní pro situaci výstižné improvizované vtipy, jež však nejsou součástí scénáře, ani historické události, kterou mají připomínat: „aus dem technischen, oder kann man sagt tschechischen Problemen“ („z technických, ale řekněme rovnou českých problémů“), nebo „unsere österreichisch-deutsche… österreichisch-tschechische freundschaft für ewigkeit“ („naše rakousko-německé… rakousko-české přátelství, přetrvá věčnost“).
Vážou se k roku 1996 a oficiálnímu navrácení českého hraničního sloupu na naše území, jenž se do té doby válel a rezivěl na rakouské straně ve křoví. Při této události otírá postava Martina Jawureka, důstojníka rakouské armády mikrofon vlajkou EU a Šumbera se dostává ke svému nejvýraznějšímu hereckému momentu. A to v herecké poloze „muže z lidu“, moravského bodráka Zdeňka Semoráda, jenž musí na oficiálním setkání, kde jsou přítomni tehdejší diplomaté a ministři obou zemí, mluvit anglicky (je v něčem příznačné, že nemluví německy, protože němčina již v té době dávno nebyla samozřejmou jazykovou výbavou každého Čecha). Rozvášní se nad symbolikou českého lva, jenž „sleeps in the hearth of every Czech“ (v podobně venkovské dikci se nese i projev Vyhnálkové („Red, blue, jo, and white“). Šumberův Semorád pak pokračuje v projevu v „lidové“ a jednoduché angličtině s těžkým moravským přízvukem:
„My name is Zdeněk Semorád and I am from the Company of active reserves of the helicopter base, Náměšť nad Oslavou. I'll tell you how it was. I went to Sankt Pölten once for a military exercise, and when I got out of the car, I really wanted to pee, so I went to the bushes in the park and there I saw a six-metre-long metal object with our three national colours on it. Red, blue and white. It was already damaged, they were treating it like scrap metal. It was immediately clear to me that it was a stolen border post and I immediately demanded its return.“
„Kam jdeš s tím pytlem?!" © Terén, foto: Denisa Römerová, 2022
Zdvojením vyprávění, nejprve v jevištní mluvě, později v jednání, je působivá scéna příběhu Zikeše a Pichlera – událost z roku 1744, během níž pytlák zastřelil dceru hajného, který poté pytlákovi ustřelil hlavu. Na jevišti ji převypráví hned dvakrát – jazykem parafráze nejslavnější skladby rakouského zpěváka pop-music Falca („Kam jdeš s tím pytlem?!“, zpívá Vyhnálková, zatímco ve Falcově textu této části nápěvu odpovídá jeho „Kdo prohrál? Ty? Já? My?“) - a vzápětí je zpřítomněna hereckou akcí (Lesní Mord/ Der Waldmord), v níž se např. křižuje torzo bezhlavého myslivce.
Bezhlavé nasazení do pátrání adjunkta Pichlera po Zikešovi. © Terén, foto: Denisa Römerová, 2022
„Já vím. Já vím,“ pokyvuje soucitně hlavou vypravěčka Milady Vyhnálkové v reakci na vrahovo zděšení ze svého činu. Z rádia, jež si procházkou „lesem“ nese jí představovaná postava kolínské rodačky Laury Laufenberg, se ozývá střídavě české a německé zpravodajství. S každým překročením hranic se jazyk stane jazykem souseda – v přirozených, leč prudkých změnách, se tak znovu zpřítomňuje fenomén dvojjazyčného slabikáře, jenž k nám v dialogu Šumbery a Artnera zazníval na samotném začátku: „Ó, co bych já rád brzy uměl německy čísti, psáti a mluviti. O wie wolt ich so gern bald Deutsch schreiben/ lesen und reden können.“ – „Ich glaubs/denn ich auch des gleichen Beger/ das ich in kurzer zeit möchte Behemisch lesen/ schreiben/ und wol reden lernen. Věřím tomu, však já téhož žádám, abych se mohl naučiti v brzkém času česky čísti, psáti a dobře mluviti.“
Pytlák Zikeš a adjunkt Pichler © Terén, foto: Denisa Römerová, 2022
A právě na scéně s přenosným tranzistorem tvůrci nejnázorněji ukazují, jak se česko-rakouské/německé vztahy po nejhlubším traumatizujícím řezu v podobě odsunu německojazyčného obyvatelstva proměnily. Jazyk se mění se stejnou kadencí jako v dialogu Šumbery s Artnerem, ale nikdo nepřekládá. Diváku se tak vrací i úvodní replika z monologu kostlivce: „Ti lidé mluvili jinou řečí, ale nebyli to cizinci“ (první scéna Damals/Kdysi). Na scéně s tranzistorem, z něhož střídavě zaznívá čeština a němčina, a divák tak střídavě (ne)rozumí, si člověk hluboce uvědomí, že mu chybí překladatel. Že mu chybí nějaký Ondřej Klatovský, jenž by mu sestavil frázový slovník života. Že mu chybí přítel, jenž by jej učil svému jazyku, jako tomu bylo v první scéně, v níž se vzájemně učili správné výslovnosti v Hodině jazyka, vlídně se opravovali a „odezírali si“ ze rtů. Tato přátelská náklonnost se v dalších scénách akcelerovaně vytrácí.
Od slabikáře k zápasu
S další scénou se ocitáme v opuštěných Sudetech, zřetelné jsou základy někdejších domů, a zničená postava „našince“ (Šumbera) se uprostřed jeviště pokouší přehodit lano přes trám (scéna Nečekaná záchrana/ Unerwartete Rettung). Mollové tóny vážné chvíle střídá rozverné cvrlikání v každém okamžiku, kdy muž prostrčí hlavu oprátkou. Svůj pokus vzdává a zůstává stát na základech zničených domů, pomalu zarůstajících mechem, jako například v Rychlebských horách. „Dnes 13. června 1977 se v lese nedaleko Srní pokusil o sebevraždu pověšením na jedli Josef K., ale cvrkot cvrčka ho před ukončením života těsně zarazil. Nechal provaz provazem a odešel po mechu pryč,“ vysvětluje scénu hlas Vyhnálkové z reproduktoru.
Dramatický oblouk příběhu česko-rakouských vztahů, poskládaného z 15 scén a jednoho intermezza, graduje chytrým řazením aktů do poloh stále vyostřenější agónické hry, až ke sportovnímu zápasu z roku 1996 v Linci. Dramatické napětí tak podporuje sportovní nadšení, proměnivší se ve scéně Freundschaftspiel v bitvu na Bílé hoře. Odhozený kopačák se promění ve „fotbalovou lebku“, a z přátelského utkání se stává souboj mezi Habsburky a protestantskými stavy, mezi krucifixem a kalichem, které se skutečně objevují na jevišti v rukou Tobiho (krucifix) a Máši (kalich), a představují ideologický rozpor mezi oběma národy: katolickým Rakouskem, a reformovanými Čechy.
Přátelák v Linci © Terén, foto: Denisa Römerová, 2022
Proto k nám v závěrečné scéně tak intenzivně promlouvá fenomenologie osamění, kterou zakoušíme externalizací „vědomí“, nejprve turisty a později hraničního kamene: „Ist jemand hier?“ („Je tu někdo?“), ptá se Šumberův výletník v opuštěném stavení, v němž si před chvílí odložil batoh, a jemuž je odpovědí pouze mekot koz, které není nikde vidět. S jejich odezvou jako by se vracela Vyhnálkové odpověď vrahovi litujícímu svého omylu, v němž zastřelil nevinnou dceru hajného: „Já vím.“ Já vím, že tu nikdo není. Ale přesto se ptám: „Ist jemand hier?“
„Roční doby nenarušené i přirozené pokračují ve svém koloběhu"
Hraniční kámen posune Vyhnálková do štychu: „Sucho. Teplo. Vlhko. Mokro. Chlad. Mráz. A tak stále dokola. Můj tvar mě chrání. Mé stěny jsou příkré. I tak, se postupně zmenšuju. Drolím na štěrk, kamínky. Prach z mých stěn pokrývá ostřici a borůvčí. I tak tu budu déle než vzrostlé stromy, a lidé.“
Od témat osamění v davu, „multitudo solitudo“ uprostřed blešího trhu (Wipplingerovo drama Kalhoty kolo žena, ve scénickém čtení 2017) se Klimešová technikou dokudramatu posouvá k tématům emigrace a odcizení (O Pavlovi /2023/, Pozdravuju, a líbám vás všecki /2023/) a v Die Reise k formativnímu aspektu naší novodobé historie, jenž tentokrát není vyprávěn těmi, kdo odešli, ale těmi, kdo zůstali. V případě Die Reise jde o hraniční kámen, jenž zůstává, aby obrůstal mechem, a připomíná tak báseň Robinsona Jefferse Oceán a války, jež v inscenaci sice nezaznívá, ale mně zněla v uších, když jsem poslouchal závěrečný monolog antropomorfizovaného hraničního kamene: „Roční doby nenarušené i přirozené pokračují ve svém koloběhu… jako by lidský svět byl oddělen od přírody, sám pro sebe a propadlý šílenství…“ (R. Jeffers, 1941)
„Ti lidé zde mluvili jinou řečí, ale nebyli to cizinci.“ © Terén, foto: Denisa Römerová, 2022
„Ti lidé zde mluvili jinou řečí, ale nebyli to cizinci,“ zaznívá v prologu inscenace. Francouzský religionista René Girard o „cizinectví“ píše, že „Barbaros není ten, kdo mluví jiným jazykem, ale ten, kdo směšuje jediné opravdové znaky odlišnosti, znaky řečtiny.“ Už člověk hovořící s přízvukem pro nás představuje někoho, kdo „není jedním z nás“, neboť právě „jazyk je nejjistější známkou spolubytí.“ Tohoto spolubytí se Češi a Rakušané/Němci, pokoušeli po staletí dosáhnout, jak ukazuje scéna se slabikářem z úvodu inscenace. Ale pro dosažení spolubytí nestačí říkat stejné věty jako ostatní, jako Cžech opakuje po Němci. Je třeba je říkat stejným způsobem. Ten způsob zásadně narušilo společenské trauma, zejména druhá světová válka a odsun sudetských Němců, protože o konkrétních událostech najednou obě skupiny obyvatel hovořily jinak. Pro každou byl ďáblem ten druhý. Die Reise je součástí procesu hledání zapomenutého umění „říkat věci stejným způsobem“, aby si Cžech a Němec rozuměli, a přijali tak společnou minulost. Odtud pak mohou společně nastoupit „pouť, chůzi, překračování hranic, pomalý posun krajinou, [jenž] nemusí být jen cestou domů, ale i cestou k sobě samým“.
Tomáš Kubart
Die Reise, prem. 7. 5. (AT) a 18. 5. 2022 (CZ), Terén, CED, r. A. Klimešová, dram. L. Jiřička, H: M. Cáb, Scénografie: Z. Sceranková, Svět. design: J. Garaj, obsazení: M. Vyhnálková, M. Šumbera, T. Artner, L. Laufenberg, M. L. Deutschmann. Psáno z repríz 14. 2. a 12. 4. 2023.