Inscenace Hamletek měla v Minoru premiéru již v prosinci loňského roku. Pokud ale programově nesledujete divadlo pro děti nebo tvůrce Natálii Preslovou Strýčkovou a Janka Lesáka, dal se Hamletek pro svou formální skromnost a nenápadnost poměrně snadno minout (jako se to nejprve podařilo mně). Jsem však přesvědčená, že jakkoli je inscenace „drobná a nenápadná“, jde o velmi významný počin, který by neměl zůstat opomenut. Jak těmi, kterých se ústřední téma rozvodu rodičů bezprostředně týká, tak těmi, kteří s ním přímou zkušenost nemají a kterým může svět „těch druhých“ pomoct přiblížit a pochopit. Jak podotýká tvůrčí tým, rozvod zažívá v Česku přibližně 50 % dětí, statisticky to bude tedy v hledišti vždy padesát na padesát.
Nejslavnější příběh o problémech s tátou všech dob
Hamletek je doporučený k návštěvě dětem od věku sedmi let a nese podtitul „Nejslavnější příběh o problémech s tátou všech dob“. Příběh Hamletka je totiž následující. Rodiče šestiletého Kuby spolu najednou přestali mluvit. Táta zmizel z bytu a Kuba neví, co se děje a kdy a jestli se táta vrátí. Máma Kubovi oznamuje, že se musí společně přestěhovat k babičce do Radotína, a to se Kubovi nechce. Inscenace začíná v momentě, kdy se Kuba zabouchne v pokoji a odmítá vylézt.
Tento obyčejný příběh zasazený do současnosti (obsahující mimo jiné spoustu skvělých vtípků a srandiček) je protkán drobnými aluzemi na Shakespearova Hamleta. Kuba má vztek na mámu a zmocňuje se ho pocit, že se tátovi něco stalo a on ho musí pomstít. Za dveřmi totiž před několika dny vyslechl útržky hádky rodičů, ze kterých usoudil, že se tátovi nějaký Kamil chystá nakapat jed do ucha. Ve snu se mu pak zjevuje tátův duch a ponouká ho k pomstě. Herec Ondřej Nosálek v roli Hamletka adresuje celý svůj příběh publiku jako zdatný storytellingový vypravěč a sdílí s ním své radosti i úzkosti. Drama vrcholí ve chvíli, kdy se na něj obrací s parafrází na slavnou hamletovskou větu „Být, nebo nebýt?“, která v Kubově podání zní „Jít, nebo nejít?“, tedy – trucovat dál v pokoji a bouřit se, nebo otevřít dveře a čelit mámě a stěhování?
Velmi chytrý tah tvůrčího týmu přichází do hry přibližně v polovině představení, kdy se scéna, jíž dominují dveře v nadživotní velikosti, otočí o 180 stupňů a před publikem se začne odehrávat znovu vše od začátku, nyní však perspektivou Kubovy maminky.
Z vyprávění herečky Ivany Machalové se dozvídáme, jak se do sebe s Kubovým tátou zamilovali, když coby herci v divadle začali zkoušet Romea a Julii, jak jejich vztah pokračoval, jak se narodil Kuba, kterému říkali Hamletek (protože manžel v té době zkoušel Hamleta). Ale také to, jak po narození Kuby musela maminka práci v divadle přerušit, přičemž byla v mezidobí nahrazena jinou herečkou a musela si začít přivydělávat uklízením, vracela se domů unavená a s tátou se pak hádala. Když její vyprávění dospěje k událostem posledních dní, začnou se tak vyplňovat místa, která při Kubově vyprávění zůstávala slepá. Rozkrývá se motivace maminčina náhlého utnutí společného výletu na chatě, když uviděla na displeji partnerova telefonu esemesku se srdíčkem od herečky, která ji nahradila v roli Julie. Svěřuje se publiku, že tehdy dostala strach, že už ji Kubův tatínek nemá tak rád. Pár dní poté maminka probdí celou noc, během které Kubův táta nepřijde domů, načež lže o důvodech své nepřítomnosti. Ukazuje se, že má s danou herečkou poměr, a situace spěje k rozvodu.
Herečka promlouvá k publiku velmi civilním projevem, otevřeně a srozumitelně. Obávala jsem se, že děti nebudou s to s jejím vyprávěním jít – tak jako šly o chvíli dříve dle smíchu a reakcí s Kubou – a že je každou chvílí začne představení nudit. Ony ale celou dobu překvapivě pozorně naslouchaly. Zdálo se, že plně rozumějí tomu, co jim herečka říká, a že pro ně není její pohled ani příliš složitý ani vzdálený.
Slavit dvoje Vánoce
Pokud má inscenace vyústit v rozvod rodičů, je poměrně zapeklitá otázka, jak ji zakončit, aby nebylo její vyznění tísnivé, ale zároveň ani naivně idealistické. (Jako třeba v povídce Luisa a Lotka Ericha Kästnera, v níž se dcerám podaří odloučené rodiče zase svést dohromady, a stejně tak v jejích filmových adaptacích, například ve slavné Pasti na rodiče z roku 1998. Tedy v příbězích velmi půvabných, ovšem realitě dětí s rozvedenými rodiči bolestně vzdálených.)
Tvůrčí tým volí vystoupení z fiktivní roviny příběhu a dělá dokumentární úkrok do reality. Příběh Kuby končí v momentě, kdy se maminka telefonicky spojí s tátou a požádá ho, aby Kubovi situaci vysvětlil. Telefon podsune pod dveřmi a Kuba konečně povolí své zatvrzení a začne s tátou mluvit. V tu chvíli jevištní dění přehluší z reproduktorů zaznívající útržky rozhovorů s dětmi, které rozvod skutečně zažily. Děti mluví o nepříjemných pocitech přetrvávajících ve chvílích, kdy nerozuměly tomu, co se děje. Závěrem krátké nahrávky pak promlouvají k potenciálním dětem v publiku, které rozvodem procházejí, a snaží se pro ně najít na rozvodu něco pozitivního. Zmiňují výhodu dvojího slavení Vánoc a také fakt, že ačkoli se zdá, že nepříjemná situace nikdy neskončí, tak netrvá navěky a brzy se vše uklidní.
Tento konec mě coby někoho, kdo rozvod rodičů zažil, a shodou okolností přesně ve stejném věku jako Kuba-Hamletek, emočně totálně odrovnal. Pohnula mnou především velká laskavost tohoto závěrečného gesta a laskavost a něha dětí promlouvajících k dětem sedícím v hledišti, nabízejících své zkušenosti jako radu a oporu.
Dvě dívky sedící vedle mě (řekla bych přibližně ve věku 11 a 14 let) mě po skončení potlesku vytrhly z návalu emocí do střízlivosti, když nahlas poznamenaly: „Ten konec se mi zdál trochu naivní. Není pravda, že se situace změní, rodiče se k sobě už nikdy nevrátí. A ty dvoje Vánoce, nevím no, o to přece vůbec nejde…“
Měly samozřejmě pravdu (a jejich kritické uvažování mě upřímně ohromilo). Rozvod, tím spíš v takto raném věku, není něco, co by někdy „přešlo“. Je to zranění, které může dítě poznamenat naprosto zásadně a na celý život. Může negativně ovlivnit jeho vlastní prožívání, sociální dovednosti… Zároveň je zrádné, že jde o zranění, které není vidět, a může se tak stát, že se dítě stáhne do sebe. Vzhledem k tomu, že do svých přibližně sedmi let nemá vyvinutou autoemocionální regulaci a potřebuje se zpracováním silných emocí pomoci, může u něj poměrně snadno vzniknout trauma, které je možné identifikovat a léčit až po jeho vynoření později v životě, často ve vztahu partnerském nebo ve vztahu k vlastnímu dítěti.
Tento moment ostatně přesně zachycuje dramaturgický rámec Kubova zabarikádování se v pokojíčku: Kuba se uzavře (fyzicky i psychicky) sám do sebe, zmaten s vlastními myšlenkami a pocity a neschopen je rozklíčovat, pojmenovat a zpracovat. Tehdy se vynořují nejtemnější strachy a domněnky – v inscenaci reprezentované Hamletkem fabulovanou vraždou pomocí jedu nakapaného do ucha. Tento stav trvá až do chvíle, než s ním promluví rodič. Velké obtíže, které obnáší čelení takové situaci, potvrzují také děti v hledišti, které na otázku „Jít, či nejít?“ na mé repríze jednomyslně volily nejít a zůstat v pokojíčku. Z mých rádoby humorných postřehů, že jsem trapná a stará, když jsem hlasovala pro jít a čelit stěhování, se tak vylouplo palčivé uvědomění, že já bych to dnes se svou autoemocionální regulací a zkušenostmi dokázala, zatímco mnoho z nich nejspíš ještě nikoli. A tedy, že v daném hlasování nejde jen o smysl pro dětskou revoltu, ale také o reálné schopnosti vnitřního zpracování bolestivých emocí.
Nutno také podotknout, že inscenace se soustředí kolem momentu krize a samotného rozhodnutí o rozvodu, zatímco to, co bývá na rozvodu často nejtěžší, v ní vyobrazeno (z pochopitelných důvodů) není: následná střídavá péče, sžívání s novými partnery a partnerkami rodičů, neustálé přecházení z jednoho prostředí do druhého, rodičovské předhánění se a uplácení dítěte materiálními dary, vzájemné pomlouvání nebo ignorování jednoho rodiče druhým, které vyvolává v dítěti schizofrenní pocity a může vyústit až v syndrom zavrženého rodiče. Vytvořit inscenaci o tomto je už jinou výzvou.
Na Hamletkovi mi ale přijde cenné to, že téma rozvodu citlivě otevírá a poskytuje možnost o něm mluvit (prý tvůrčí tým inscenaci také konzultoval s psycholožkou). Dívky, které seděly vedle mě, přišly zjevně s maminkou a jejím partnerem a z jejich rozhovoru po představení vyplynulo, že rozvod před pár lety zažily. Dcery se například matky zeptaly, jestli také objevila nějakou tátovu esemesku, a ta jim velmi klidně a otevřeně odpovídala. Mít rodičovského nebo jiného průvodce nebo průvodkyni, se kterou si může dítě po představení popovídat, se mi zdá důležité. Těžko říct, jaký účinek by představení mělo, kdyby se na něj vypravila mladší školní třída a v dětech by představní otevřelo pocity, které by nedokázaly uchopit.
Vyprávěla jsem o svém zážitku kamarádovi, kterému se stejně jako mně rozvedli rodiče ve věku Kuby-Hamletka. Shodli jsme se, že představa, že bychom takové představení v té době viděli, je vlastně úplný mindfuck. Než jsme se o šest let později potkali a mohli své téměř totožné pocity sdílet, měli jsme kolem sebe spíše kamarády s úplnými rodinami a nebylo, s kým si o situaci povídat, nikdo jí nerozuměl. Myslím, že bych si přála, abych takové představení tehdy viděla. Snad bych díky němu získala pocit, že nejsem tolik sama, možná by mi pomohlo víc porozumět tomu, co se kolem mě děje.
Moderní Hamleti, průvodci rodinnými dramaty
Shodou okolností dokončuji tento text v Brně ve dnech, kdy probíhá na Katedře divadelních studií Masarykovy univerzity shakespearovská konference. David Drozd ve svém příspěvku tematizoval absenci politické roviny v současných inscenacích Hamleta a orientaci jejich výkladu na rodinné a intimní vztahy (například v inscenacích Daniely Špinar, Michala Dočekala nebo Jakuba Čermáka). Také Hamletek se zdá v určitém smyslu (jakkoli není adaptací v klasickém slova smyslu a blíže má ve svém pojetí spíše Hamleteenovi Vašíčka a Jarkovského) potvrzovat tuto linii. Ani zde nepřichází dobyvatel Fortinbras, také zde tvůrčí tým volí Shakespearův materiál, aby skrze něj komunikoval subtilní otázky lidského vnímání, prožívání a komunikace uvnitř rodiny.
Můžeme dále promýšlet, co to ve větším měřítku vypovídá o současné době, o společnosti, v níž žijeme, a jestli odpoutáním od politického výkladu také něco důležitého neztrácíme. V případě Hamletka v Minoru ale platí, že tvůrčí tým zužitkoval kanonický materiál pro vytvoření svébytného díla, které využívá divadelní mediality a její možnosti sdílení ve výsostné podobě. Otevírá prostor pro to, abychom mluvili o křehkém tématu a jeho různých aspektech. Abychom je projasňovali a nenechávali je zakalené, bolestivé a nesrozumitelné.
Dodatkem komentář k patriarchální stigmatizaci
Veronika Švecová ve své recenzi Hamletka pro Divadelní noviny označuje přístup Kubovy maminky k nastalé rodinné situaci za naprosto nepřijatelný:
Výroky ve smyslu, že po porodu přibrala, a tak už logicky svého partnera tolik nepřitahovala nebo že na něj byla moc nepříjemná, možná měly nastínit motivaci absentujícího otce, rozhodně to však nedělají vhodným způsobem. Chápu, že se jedná o inscenaci pro děti, nikoli o politické divadlo, ale namísto patriarchálních klišé o hysterické neupravené mamině se určitě daly nějak zmínit systémové problémy, které se na situaci popsané v inscenaci podílejí.
Rozumím jádru této výhrady, v podání Ivany Machalové mi ale přístup maminky nemístný nepřišel. Měla jsem pocit, že se dívám na situaci právě tak, jak ji (bohužel) znám z reality, z více případů, které dlouhodobě pozoruji okolo sebe, a pokud se tvůrčí tým rozhodl komunikovat situaci ve své autentičnosti (až jaksi názorně, edukativně), pak mi stereotypnost takového vyobrazení nevadí. Asi také proto, že jsem nevnímala v decentním pojetí Machalové její maminku ani jako hysterickou ani jako neupravenou, spíše nešťastnou, zoufalou z okolností, které ji do této situace přivedly.
Myslím, že místo toho, že by tvůrčí tým utvrzoval patriarchální klišé, se dá věc nahlédnout i tak, že spíše obnažuje vzorec chování, který, ano, je patriarchálně stigmatizovaný. Cílí na vyvolání empatie vůči ženě, která poté, co jí bylo ublíženo, sama sebe ještě obviňuje. Výsledkem se mi tak nezdá být reprodukce stereotypů, ale ukázání toho, jak se do uvažování stereotypy propisují, jaké bolesti mohou způsobovat, a pochopit myšlení, které je tímto patriarchálním vzorcem pošramocené. Nemyslím tedy, že se uvažování dětských divaček a diváků musí nutně odvíjet v duchu „Takto věci jsou“, ale spíše „Takhle je zvyklá maminka uvažovat, protože se jí toto děje.“
Eliška Raiterová
Odkazy:
Psycholog a terapeut Pavel Rataj o zraněních z dětství: Psycholog Rataj: Do zničujících vztahů nás vhání strachy, které si neseme z dětství | Reflex.cz
Dětská a rodinná psycholožka Ilona Špaňhelová o vlivu rozvodu na duši a chování dítěte (úryvek z knihy Dítě a rozvod rodičů): Vliv rozvodu na duši a chování dítěte | Šance Dětem (sancedetem.cz)
Recenze Veroniky Linky v Divadelních novinách: Mluvme (s dětmi) na rovinu! – Divadelní noviny (divadelni-noviny.cz)