Michaela Svobodová
S dramaturgyní Marií Novákovou se setkávám v plzeňské Moving Station, obě se shodneme na tom, že v téhle bývalé nádražní budově jsme zažívaly ony magické iniciační divadelní zážitky. V nedávné době tady měla premiéru inscenace Mášiny hry Krajina se sklady, která vznikla v koprodukci se souborem Tygr v tísni.
Marie Nováková
Co tě vedlo k tomu, že se ve hře Krajina se sklady věnuješ pohnuté historii českého pohraničí?
Vyrůstala jsem v devadesátých letech ve vesnici Starý Hroznatov, to je u Chebu, asi dva kilometry od hranic, tedy v bývalém hraničním pásmu. Rodiče se tam nastěhovali v roce 1989, kdy jsem se narodila. Bylo to v době, kdy se tam vztahy mezi lidmi začaly pomalu narovnávat. U nás ve vsi bylo několik Němců, kteří z různých důvodů nebyli vysídlení. Pořád bylo na co se ptát a těch odpovědí se dostávalo podle toho, jak přicházel čerstvý demokratický náhled na moderní historii.
Když mi bylo deset let, tak jsme se přestěhovali do Plzně, pak jsem studovala DAMU, a do Chebu jsem se vrátila asi před šesti lety. Velmi záhy nastal covid. Národní divadlo mi nabídlo účast ve stipendijním programu, v rámci kterého se autoři spolu s dramaturgy scházeli a konzultovali vývoj textu. Za nejhoršího nouzového stavu se nesměly překračovat hranice okresů a já jsem měla dost času projít si na Chebsku znovu známá místa a zjišťovat, jak se krajina od doby mého dětství proměnila, jak tam všude vyrůstají sklady například. Rozhodla jsem se, že chci napsat něco o historii toho kraje, který byl vždycky vnímaný jako nějaká komodita, vždycky se s ním pracovalo jako s územím na obchodní stezce, ne jako s komunitou. Hranice se neustále měnily a lidé byli vyháněni nebo naopak dosidlováni, takže tam nikdo nemá hluboké kořeny. Došlo mi, že to pokračuje i dnes, když sem přicházejí gastarbeiteři pracovat do logistických hal a nemají tušení, kde se nacházejí, a že o tom bych chtěla napsat.
Narodila ses tedy pár měsíců před revolucí? A tvoji rodiče zažili ještě blízkost železné opony za přítomnosti pohraničníků?
Já jsem to vlastně zažila také, ale jako miminko v kočárku. Moji mámu zatkli na procházce v lese, protože u sebe neměla doklady a mysleli si, že mě chce provézt na Západ. No a můj brácha měl třeba od pohraničníků ze vsi kocoura.
A když jsi začala chodit do školy, mluvilo se o historii? O tom, co bylo během totality a o vyhnání Němců po válce?
To si moc nepamatuju, byla jsem v Chebu jen do páté třídy, ale jsem z divadelnické rodiny a rodiče se po revoluci snažili ve své tvorbě tahle témata otevírat. Ve škole jsem zažila příliv vietnamských přistěhovalců, což by bylo také zajímavé téma, ale do hry se mi nakonec nevešlo. Byly to děti, které ještě neuměly česky, do toho jsme tam byli my jako porevoluční dosídlenci a děti z rodin, které už žily v Chebu delší dobu, včetně početné romské komunity. Měli jsme skvělou učitelku, která tohle všechno zvládala a dobře jsme si všichni dohromady sedli.
Jaké byly mezi těmi jednotlivými skupinami obyvatel vztahy?
Bylo to zajímavé, někteří lidé směli i za totality v hraničním pásmu za určitých podmínek žít a často to byli kovaní komunisté, kteří věčně bojovali s místními antikomunisty, kteří revoluci přivítali. Pamatuji si pravidelné hádky těch dvou táborů ráno na zastávce autobusu. Ti staří mazáci nás, intelektuály, hipíky, nové dosídlence, brali jako těžké příkoří. Třeba nám otrávili psa, plivali na nás. Tenhle ambivalentní vztah jsem ve hře promítla do postavy sudetské Němky, která sice směla zůstat, ale byla opovrhovaná.
Krajina se sklady v plzeňské Moving Station
Jak se vlastně v pohraničí žije dnes? Ono je to asi jiné, než když přijedu do Chebu vlakem, minu pár feťáků na nádraží, a pak si sednu do divadla nebo do restaurace…
Dnes už je to myslím zase jinak než v devadesátkách, kdy to město bylo ještě hodně zanedbané, bujela tam prostituce a obchod s drogami. Hodně mladých lidí to zabilo, nebo poznamenalo. Cheb má samozřejmě stále svou divokou tvář, ale je to dneska dosti civilizované, kulturní město a mně se tam žije dobře. Nicméně obecně se myslím v pohraničí stále žije dost těžce. O tu krajinu dlouhá léta nikdo nedbal a z celostátního politického hlediska na ni nedbá dodnes.
Ono by se témat, spojených s touhle zraněnou krajinou, našlo nakonec víc…
Je jich spousta, ale snažila jsem se v Krajině se sklady držet pěti hlavních linií, jsou tam postavy pohraničníků, agenturních pracovníků, prostitutky, zajatci z první světové války a sudetská Němka. Původně jsem text začala psát chronologicky v próze, abych si dala dohromady, jak šly ty události za sebou. Na základě toho jsem si uvědomila, že do té krajiny neustále přiházejí nějací lidé z velké dálky, nejsou tady doma, po čase zase odcházejí nebo jsou vyhnáni. A že vlastně poslední z těch příchozích jsou zahraniční dělníci v ohavných logistických halách. Jenže infiltrovat se do toho prostředí není tak lehké, pokud se tam člověk nechce nechat zaměstnat. Takhle daleko jsem jít nedokázala. Tou dobou vyšla kniha Ocelová města, důkladná a úžasná publikace od kolektivu autorů, kteří zkoumají všechny aspekty těchto hal od architektury přes ekonomiku, logistiku, ekologii až po tu samotnou komunitu dělníků. Někteří autoři se nechali v halách zaměstnat a dostali se i k lidem, kteří s nimi byli ochotní mluvit. Příběhy těchto jednotlivých dělníků se mi staly inspirací, bylo mi z toho úzko, i když jsem tušila, že nějak takhle to na ubytovnách a v halách chodí, že ta izolovanost je strašná. I kdyby ti pracovníci chtěli, tak se nemají šanci propojit s běžným životem, provozy i ubytovny jsou daleko od města, muži a ženy jsou ubytovaní zvlášť, dochází tady k velkým frustracím, bolestem a konfliktům. Došlo mi, že tam je nějaká souvislost se zajatci z první světové války, kteří žili na Chebsku v zajateckém táboře a byli také oddělení od místní komunity a nekonečně daleko od rodin a domova. (V obci Podhrad u Chebu byl v roce 1915 vybudován tábor pro ruské válečné zajatce, byli tady vězněni vojáci nejrůznějších etnik: Baškirové, Tataři, Kumykové, Nogajové, Avaři nebo krymští Romové – viz tiskové materiály k inscenaci.)
Přijde mi, že hra nabízí hodně témat, která se dotknou nás, Západočechů. Jakou odezvu měla inscenace v Činoherním studiu v Ústí nad Labem?
Tam je inscenace pojatá s velkou nadsázkou, postavy pohraničníků, duchů nebo šílené prostitutky Eleny jsou pojaté hodně groteskně, měla jsem obavu, že to bude znejasňovat sdělení. Ale byla jsem na dvou diskuzích s diváky a myslím, že si z toho odnesli to, proč jsem tu hru psala, tíseň a pocit z prostoru, kterému je dlouhodobě ubližováno. Téma na diváky doléhá, i když prostředky jsou dost odlišné v případě ústecké Krajiny a Krajiny Tygra v tísni. Režisérům Kláře Vosecké ani Ivo Kristiánovi Kubákovi jsem do toho nekecala, chtěla jsem, aby text interpretovali s odstupem, nezaneseni vším, co já o té krajině dopodrobna vím. Zároveň celý tým Tygra v tísni včetně herců dlouho znám, pracovali jsme spolu, oni mají sami také vztah k té konkrétní krajině…. Při přípravách jsme se shodli, že zdůrazníme současnou linii - příběhy dělníků, jejich samoty, nespavosti a prázdnoty, které otevírají prostor dalším příběhům z minulosti.
Ivana Lokajová v inscenaci Krajina se sklady
Když jsme se bavily o tom, že covid ti přinesl čas na psaní, co myslíš, že změnil v chování diváků, chtějí se teď v divadle víc bavit?
Já jsem nejvíc v kontaktu s Tygrem v tísni, kde se preference diváků myslím nijak nezměnily. V Chebu je zase skvělá divácká základna, tam se chodí na vážnější repertoár i na oddechovky. Je tam docela velká komunita lidí, které potkáš na všech kulturních akcích. Takže musím říct, že já jsem větší poptávku po nenáročném repertoáru po covidu nezaznamenala.
To máš pravdu, o fenomenálním chebském publiku už jsem si tady v Podhoubí povídala s dramaturgyní Martinou Pokornou. Ty to můžeš ale srovnat také s Plzní, kde jsi chodila na gymnázium.
Přiznám se, že v Divadle J. K. Tyla jsem byla za dobu svých studií jen párkrát, v té době mě ale tohle konzervativní činoherní divadlo vůbec nelákalo. Chodila jsem hlavně sem, na Moving Station a na amatérské divadelní spolky. A občas mě brala máma jako morální podporu na premiéry operet, o kterých psala recenze, to byly dost otřesné zážitky.
Ty ráda děláš dramatizace, vynahrazuješ si tím nedostatek kvalitních dramatických textů?
Myslím, že textů pro divadlo vzniká dost, ale často se inscenují jen jednou a další divadlo už po nich nesáhne, a to je škoda. S těmi adaptacemi a inscenacemi, vycházejícími z dokumentárního materiálu, to bylo u mě prozatím tak, že jsem cítila potřebu se se zajímavou, neznámou, fascinující látkou potkat ještě v jiné formě. A nutně jsem potřebovala, aby se o ní lidé dozvěděli, aby všichni viděli třeba deníky Pavla Juráčka nebo Berlín Alexanderplatz! Ale i my se s Tygrem v tísni snažíme poskytovat tvůrčí platformu současným autorům v rámci Antické Štvanice. Loni pro nás napsala Hana Lehečková Láia a pro letošní ročník píšou drama o Perseovi a Medúze Simona Petrů a Tomáš Ráliš. Já sama se zájmem sleduji divadelní a rozhlasovou tvorbu například Terezy Verecké, Tomáše Loužného, Matěje Samce, Bohdana Karáska a dalších.
Ty máš pro antické drama slabost, je nadčasové, ale snadno se na něm vylámou zuby, ne?
My se neustále snažíme na festivalu Antická Štvanice zkoumat, jak se s antickými texty dá pracovat a jaké nabízejí možnosti a staví překážky. Úžasné je na antické dramatice myslím to, že stojí na stále platných příbězích, mýtech, o které se naše civilizace, způsob myšlení a vyprávění, opírá. Sama jsem se přistihla, že se antikou ve své tvorbě inspiruji, až když se mě před premiérou Krajiny se sklady Tereza Marečková v rozhovoru ptala, proč používám ve hře antický princip, ty velké osamocené promluvy a chóry. V tu chvíli mi došlo, jak málo dialogů ve hře mám. Je to asi tím, že v časoprostoru té hry se dostávají ke slovu hrdinové, kteří neměli možnost promluvit, a pak, až čas té hry skončí, budou zase mlčet, protože se jich nikdo nebude ptát…
V sérii rozhovorů, které pro Podhoubí připravuji s tuzemskými dramaturgy, se ptám, jaký mají recept na dobré divadlo. Co by mělo divákům přinášet?
Přijde mi důležité vyprávět skrze divadlo příběhy, které se lidí můžou osobně dotknout, nebo v těch velkých příbězích nacházet interpretaci, která může rezonovat s konkrétní komunitou. No a čím dál tím víc se přikláním k tomu, co jsem dřív jako pyšná mladá tvůrkyně tolik nevnímala, že divadlo by mělo být srozumitelné, že by se autor ani dramaturg neměl snažit být chytřejší než divák, ale naopak se do něj vcítit a nabídnout mu třeba jiný úhel pohledu na problém, který se ho týká.
Užíváš si teď toho, že můžeš dělat divadlo, které tě zajímá? Bavilo by tě vůbec být v angažmá v repertoárovém divadle měšťanského typu?
Já jsem byla v angažmá dvakrát, jednou v Kladně a jednou v Hradci Králové. Pokaždé jsem to vydržela tři roky. Hlavně v Hradci jsem si vyzkoušela, co je to dělat tu měšťanskou kompromisní dramaturgii, je to hrozně těžký. Je daleko snazší si dělat to, co tě zrovna teď zajímá, do sálu pro osmdesát lidí, nebo experimentovat někde v opuštěné budově s imerzivním divadlem. Zjistila jsem, že na tu kamennou dramaturgii nejsem. Ne, že bych nedokázala vymyslet repertoár tak, aby naplňoval zábavnou i intelektuální funkci, ale spíš mě to nebaví. Když vezmu třeba dobře napsanou konverzačku, to je úplně regulérní žánr, ale pro mě to není výzva, potřebuju výzvy i jako dramaturg, nedokážu myslím dobře posloužit činohernímu městskému divadlu s jeho konvencemi a potřebami. Malá divadla nebo nezávislá divadla to v tomto mají zkrátka jednodušší, nemusejí naplnit velké sály. Finančně je to stejně skoro jedno, jestli máš měsíční plat jako stálý dramaturg, nebo to lepíš z různých projektů. Ale ta svoboda je daleko větší. Zároveň jsem ráda za pravidelnou spolupráci se Západočeským divadlem v Chebu, výhodou kamenných divadel je, že jsi v kontaktu se souborem, který už znáš, můžeš připravovat věci, které jim sedí, nebo které jsou pro ně naopak výzvou. A stejné je to i s publikem.
Já si tedy myslím, že být na volné noze jako dramaturg je odvážné dost! Ještě mi řekni, jsou v teď v centru tvého zájmu ženské hrdinky? Protože třeba ve hře Cesta kolem světa, právě teď uváděné v Chebu, jsi stvořila postavu cestovatelky Feminy Jones.
Dřív jsem měla ráda postavy outsiderů, a vlastně to byli spíš muži, pak jsme s režisérkou Zuzanou Burianovou přemýšlely, do čeho bychom se pustily, ona volala po ženských hrdinkách, pátrala jsem a našla tolik neznámých osobností! Začaly jsme dělat inscenaci o výtvarnicích Zorce Ságlové a Naděždě Plíškové, které jsou spojené s undergroundem, což byl dost machistický svět, nepříznivý pro ženy a matky. Feminu Jones vytvořil už autor původního scénáře Cesty kolem světa Jiří Janků, ale my jsme si s Kateřinou Volánkovou položily otázku, jestli by žena na konci 19. století vůbec mohla procestovat svět. V naší hře se to sice stane, ale těch nástrah v patriarchálním světě bylo hodně, už jen jet jako žena sama v nějakém hromadném dopravním prostředku… Bylo to dobré východisko pro komediální hru, která ale zároveň poukazuje na nerovnoprávné postavení žen, což je bohužel, hlavně v některých zemích, stále aktuální problém.
Na závěr záludná otázka. Kdybys teď měla hlasovat v anketě divadelních kritiků, kdo by byl podle tebe „talentem roku“?
Já držím palce a s nadšením sleduju úsilí každého, kdo se po absolvování školy vydává na vlastní pěst, ideálně mimo Prahu, podnikat dobrodružství a vozit divadlo po zapadlých regionech dokud to jde. Takže já bych ocenila divadlo Budenebude kůň Bobeše Havelky, Alžběty Novákové, Antonína Bruknera a dalších, které zdědilo maringotku po Divadle Koňa a motora Michala Háby, Šimona Spišáka a spol, které ji zase zdědilo po Teatru Tatru Ondreje Spišáka a spol.
Krajina se sklady v plzeňské Moving Station