Před půl rokem jsem poprvé opustila na delší čas Prahu a strávila čtyři měsíce na studijním pobytu v maličkém a nikterak zajímavém městě nedaleko Frankfurtu. Nejdříve mě maloměsto Giessen a jeho pomalu se odvíjející režim sžíraly zevnitř.
Jako pražskou rodačku a kulturní duši mě odjakživa obklopoval shon pražského centra. Po deset let jsem byla k tomuto místu kvůli škole slepě a pevně připoutána. Jako tvrdohlavá a zapálená divadelnice jsem si ani nepředstavovala, jaké jiné podoby život v Praze může mít. Mé lokty se postupně ostřily k odrážení turistů, zrak se naučil dívat jen před sebe a sluch maximálně otupěl, aby odblokoval nevkusné zvukové krajiny místních podniků.
V Giessenské oáze ticha, rozlehlých univerzitních komplexů a cyklostezek jsem si připadala mrtvá, kontrolky dopaminu hystericky blikaly na poplach. Příjezdy na nádraží Frankfurtu s rozjetou drogovou scénou a vibracemi metropole se staly potřebnou fackou. Abstinenční příznaky po mé hektičnosti se aspoň dočasně stimulovaly. Mysl se znovu unavila a otupěla.
Německé měsíce se pomalu odvíjely a studené sprchy přestaly být potřebné. Dny jsem slastně začala naplňovat pohybem, nekonečným psaním dopisů, esejů a čtením. Zapomněla jsem, jaké to je, být unavená nebo co znamená mileniálská mantra „fear of missing out”. Kdo by to byl řekl, že Erasmus může nabýt podoby ozdravného maloměstského retreatu. S pevným přesvědčením bych ho doporučila všem uspěchaným frustrovaným spolužákům. Po návratu jsem si aktivně začala všímat, jak zásadně mě město formuje. Kolik mi dává, co všechno bere a jak to můžu ovlivnit.
Po čtyřech měsících života v malé umělecké komunitě, prohlubující se soustředěnosti a osvobozené, rozžité kreativitě jsem v Praze bolestně pocítila absenci komunity a místa, kde moje mysl načerpá novou energii. Místa ke spočinutí, k odklonění se od konzumní, digitalizované společnosti. Místa, kam zapadnu, kde pocítím objetí aniž bych se nutně podílela na budování komplexních společenských struktur.
Jak bych zintenzivnila prožitek a ubránila smysly uvnitř pražské džungle, která občas vykazuje podobné negativní účinky na lidi mého věku jako sociální sítě a Tik tok na dospívající? Funkčními protilátkami se staly dlouhé jízdy na kole podél Vltavy, dostupné meditace ve Fortně na Hradčanském náměstí. Přes celé léto mě pravidelně léčily návštěvy výstavy NAVE v Galerii Rudolfinum, kde Jiří Příhoda a Brian Eno vytvořili hudební instalaci, která mě uchvátila upřímností a jednoduchostí.
Po vstupu do galerie nejprve procházíš samotou zejícími sály, zatímco se čím dál zřetelněji ozývá syntetizovaná repetitivní hudba. V nejzazším „červeném sále” tě poté ohromí obrovská obdélníková konstrukce potažená světlou, poloprůsvitnou látkou. Vypadá jako majestátní létající chrámová loď, přerostlé stínítko nebo asijský paravan a zabírá většinu veliké místnosti. Objekt zároveň působí dominantně a lehce, nenásilně. V útlých uličkách okolo něj na polštářích v tichosti relaxují návštěvníci.
Při opakovaných návštěvách se můj stav mentálního ticha ještě prohlubuje. Dech i tep se uklidňují, myšlenky začínají běžet na volnoběh, svaly na obličeji i oči se rozpouštějí do sametového pološera. Současné umění ve své abstraktnosti mě občas vede k pochybám o svých vědomostech, schopnostech kontextualizovat. Často zmatečně vyvozuji, že se autorův plán míjí s mojí realitou, protože komunikace vlastně ani nezačala proudit. Tady se však cítím svobodně, volně pluji s místní atmosférou. Instalace mi pomáhá, abych se dostala k tišině mysli a já naopak můžu svojí přítomností stimulovat prostor. Formujeme se navzájem a v hlavě mi rezonuje Enův vstupní citát, který připodobňuje současné umění k zahradničení: „Zasadíte semínko, a pak sledujete, co se s ním děje, jak klíčí a jak se navzájem ovlivňuje s prostředím.”
Enovi a Příhodovi se podařilo vytvořit unikátní průsečík mezi vysokým uměním a spiritualitou. Architektura chrámu návštěvníka nestraší ani neutlačuje, a přesto mu jasně dává najevo, že mezi nebem a zemí existuje něco, co nás přesahuje. NAVE představuje hudební krajinu, kde si vybírám, zda jí podlehnu nebo z ní povstanu. Zda mě nabije nebo se s její pomocí rozpláču. Prostředí, které v bublajícím bezčasí stimuluje moje smyslové vnímání a prožitek. Jemná, minimalistická, kosmická a repetitivní hudba mě příjemně svádí k zastavení, snění nebo léčení. Při opakovaných návštěvách prožívám různé vrstvy těchto stavů. Hudba mě nepředvídatelně, ve své neinvazivnosti podněcuje k ohledávání jakési aktivní prázdnoty.
Naslouchání prostoru proměňuje prostor a změna prostoru proměňuje naslouchání. (Pauline Olivieros)
foto Ondřej Polák
Můj zájem o vztahovou dynamiku prostoru, prožitku a naší pozornosti také obohacuje instalace Debory Štysové ve Studiu Alta. Traces of human presence v bývalém pivovaru v Libni se zabývají pamětí prostoru a ptají se, co obývání prostoru vůbec znamená. Tři performerky s jemným a přátelským vystupováním mě a pár dalších diváků zavádějí do skromné a podivně pospravované místnosti v posledním patře, z jejíchž oken je vidět plno stromů a dvůr pivovaru. Cílem pobytu v tomto pokoji je poukázat na to, jak naším obýváním prostorů ovlivňujeme budoucnost. Co za sebou zanecháváme a co naopak můžeme čerpat z minulosti. Meditativní performativní instalace vypráví primárně příběh o Libeňském pivovaru, ale také o mnoha zapomenutých vzpomínkách nejen lidí, ale i věcí, rostlin, zdí a materiálů.
Místnost je na první pohled poměrně prázdná, jen několik ostrůvků z křesel a polštářů mě vybízí k spočinutí a pohodě. Hudba připomínající tu Briana Ena z NAVE, zase pomalu a nenápadně rozvolňuje myšlenky a dech, obrací tě do sebe, repetitivně se odvíjí jak kolovrátek. Pomalu se rozkoukávám a ve škvírách slepovaných zdí spatřuji malé papírky nebo fotografie, hodně z nich je svatebních. Stále objevuji nová zákoutí. Sem tam se k mému spočinutí přidá jedna z performerek a začne mi šeptem, který rozvibrovává moji pozornost, vyprávět příběh. Prázdný dvůr se v představách rozezní hudbou, vidím vlnící se barevné sukně na tancovačce a milión světýlek zavěšených na vysoko se tyčících ořechových stromech. Prý tu čepovali příšerné pivo, a tak ho majitelé prodávali co nejlevněji, aby se ho prodalo co nejvíce.
Uprostřed maličké místnosti si mohu namočit ruce do chmelové vodní a omlazující lázně. Za chvíli si můžu jít hrát a cvrnkat skleněnky do osvětleného písku v růžku. Kuličky do ní obtiskávají roztomilé stopy a připomínají mi moje otisky prstů, když peču sladké pečivo. Propadám se do příjemného mezi - na hraně reality, historie a imaginace. Je vlastně jedno, co je pravda a co není, důležité je, co cítím teď a tady a taky jak se k odvíjecím se mikrosvětům vztahuji.
Po necelé hodině pobývání v prostoru se performerek ptám, zda si můžu vzít sešit a něco si zapsat, dostávám svolení.
Mají vzpomínky svůj vlastní čas, anebo se v pomalu blednoucí minulosti postupně natahují? Vzpomínka je jako nádech, otisk, co jemně ztrácí své kontury. Asi jako sen k ránu, kdy tvé vědomí prozřívá k jasnosti a zatlačuje nepolapitelné světy zpátky do neprobádanosti. Jeden pokojík, a tolik rozeznělých světů a příběhů. Jsme bláhoví, pokud se pokoušíme vlastnit a silou řídit naši realitu. Život se neskládá z těch velkých významných okamžiků, látka života je utkána ze všech těch vteřin, které nám utíkají, a utíkají, a utíkají, aniž bychom si to uvědomovali; pohled, který si vyměníme s cizím člověkem, když přecházíme silnici v jarním dni. Chybí nám chrámy, kde naše roztěkané mysli spočinou a natáhnou se v čase jako naše vzpomínky. A tyto stopy prachu se uklidí a naše mysli budou vyrovnané.
Snění a spirituální okamžiky se ve velikých metropolích ocitají v šedé zóně, nemají prostory, kde by mohly doznívat a šumět. Každý si tyto stavy řeší sám. Ačkoliv třeba nevyznává žádné náboženství a třeba nemá rád kostely, přidruží se k místům s historií prověřenou hierarchickou strukturou, anebo jde na techno.
Tělem i duší zpátky v Libni.
Vzpomínky z této budovy a okolí Libně se nenásilně odlupují jako místní omítka na stěnách. Debora Štysová a další performerky splývají s atmosférou místa, jsou součástí architektury, jako by historické příběhy skrze jejich těla svobodomyslně proplouvaly, a ony byly pouze jejich nositelkami. Odhaluješ skryté vrstvy reality a dochází ti, že mezi nudou a zvědavostí je tenká hranice. Prodléváš, ale nepřipadáš si instalací nebo performerkami opuštěná. Čas se cyklí a věci, slova, obrazy pulzují mezi vágností a konkrétností. Vybavují se ti zde historické okamžiky, které nenásilně splývají se vzpomínkami na tvůj život. Vše odpočívá v kolébce příjemné pospolitosti s ostatními diváky. Střípky zůstávají střípky a tobě to stačí. Nikdy nebudeme celiství, ani v minulosti, ani v přítomnosti. Důležité je, že máme prostor, který zrcadlí a vede naši pozornost tak, abychom se zastavili a dokázali se vymanit z roztěkanosti, konzumnosti zážitků, vědomostí a informací.
Traces of Human Presence, Darja Lukjanenko
Můj oblíbený korejsko – německý filosof Byung Chul Han v jedné ze svých knih tvrdí, že „kolektivní vědomí vytváří společenství bez komunikace.” Han je radikálním kritikem současné digitální a konzumní kapitalistické společnosti, ve své knize Zmizení rituálů – topologie přítomnosti zmiňuje nebezpečný tok a nadvládu informací, které nejdou přetvořit ve význam, nejsou hluboce narativní, dají se pouze donekonečna hromadit. Také nás odvrací od schopnosti tvořit komunity, přítomnost a ticho. Do opozice informací staví rituály a uvádí příklad čajového ceremoniálu, který svojí klidnou atmosférou není daleko od dvou diskutovaných instalací. „Při čajovém obřadu se nekomunikuje. Nic se nesděluje. Panuje rituální ticho. Rituální gesto nahrazuje komunikaci. Duše se odmlčí. V tichu si účastníci vyměňují gesta, která vytvářejí intenzivní bytí s. Uklidňující účinek čajového obřadu vyplývá z toho, že jeho rituální ticho je tak silně protikladné dnešnímu komunikačnímu hluku, dnešní komunikaci bez společenství.” V současném stavu zrychlených myslí, zrychleného kulturního systému produkujícího neustále nové umělecké počiny, začínám čím dál více toužit po kultuře a místech, které nemohu konzumovat. Zážitcích, které nejsou těmi zážitky s velikým Z.
Zážitky, které mnou proplují jako řeka, kterou nemohu zastavit a zachytit celou.
Magdalena Malinová