• barboraetlikova

Bylo by super nebýt v kultuře tak defenzivní (bilancování i snění o budoucnosti HaDivadla)

Do brněnského HaDivadla jsem se vydala na úvodní debatu o 47. sezoně nazvané Nerůst. Vedle tří odložených premiér hostujících režisérů a režisérek, které nebylo možné uvést během pandemických opatření, letos v tomto divadle nevznikne žádná nová inscenace. Odehrají se však nejrůznější intervence do titulů, které už na repertoáru jsou. Na jejich koncepci se bude výrazně podílet nová externí dramaturgyně HaDivadla Anna Prstková i herci a herečky z domácího souboru. Na setkání se mluvilo například o přizvání 15 diváků na rekonstrukci první čtené zkoušky k inscenaci románu Hermanna Brocha Náměsíčníci. Speciální edici bude mít mimo jiné také Indián v ohrožení Jiřího Havelky. Premiéra se odehrála v roce 2008 a na intervenci se bude podílet asi dvacítka herců, kteří dříve v inscenaci účinkovali, jenže museli být v průběhu času přeobsazeni a leckdy se ani nesetkali na společné předávací zkoušce. Následující rozhovor s režisérem a uměleckým šéfem Ivanem Burajem a dramaturgem Matějem Nytrou není další prezentací dramaturgických plánů. Společně jsme se pozastavili v proudu rozběhnuté sezony, došlo na bilancování i na mnoho snění o nerůstové budoucnosti.


Bára: Dlouhodobě vnímám HaDivadlo jako co do politických a společenských postojů nejčitelnější městské divadlo v Čechách. Připadá mi snadné určit, jaké myšlenky a vize zapadají do vašeho programu a jaké ne.


Ivan: To je super, že jsme se v tvojí imaginaci tak vyprofilovali. Mám radost, že jsme čitelní.


Bára: Ale má to – tak jako všechno – obě stránky, i odvrácenou. Poslední tituly HaDivadla velmi zřetelně odrážejí vaše ideologické postoje, což je na poměry umění krajně racionální přístup. Nejzřetelněji se to projevilo v případě ekologické aktivistky a studentky multimediálního umění Elišky z inscenace Naši – Studie rozhovoru o klimatické krizi (prem. 31.1. 2020). Když na včerejší besedě o nadcházející sezoně přednášel environmentalista Tadeáš Žďárský o koncepci udržitelného nerůstu, jeho názory a formulace se mnohdy kryly s Eliščinými replikami.


Ivan: Ano, s tím, co Eliška říká, se Tadeášova slova kryla. Ale jak jsi řekla, má to i odvrácenou stránku. Při zkoušení jsme si dali za úkol najít u každé postavy nějaké její temno. S herečkou Táňou Malíkovou jsme hodně řešili, jak podat zmrtvělý jazyk aktivistů a ignorantské chování vůči těm, s nimiž mluví. Eliška si nedává záležet na porozumění kontextu situace. Chová se necitlivě k mámě i k sestře. Já osobně se s ní velmi ztotožňuji, aniž by to znamenalo, že ji chápu jako apriorně pozitivní postavu. Přemýšlím nad limity této pozice, ale nevím, jestli to vede k nějaké nápravě.


Bára: Pro mě k HaDivadlu nepatří jen Eliška, ale i její antagonistka. Konformnější starší sestra Kristýna chová k Elišce vášnivý vztah plný vzteku, závisti a snahy její starosti zlehčovat. Kristýna je vlastně stín své sestry, protože ji formují ty negativní stránky, o nichž jsi, Ivane, právě mluvil. Nejsou to dvě postavy, ale nerozlučný tandem. Svět, který je vůči jejich sporu i vůči HaDivadlu vnější, bych viděla v lidech, kteří si na environmentální tematiku nevytvořili názor a ignorují ji. Případně názor mají, ale citově se jich nedotýká, a asi ani nežijí v souladu se svými přesvědčeními.


Ivan: S tím souhlasím. Jak včera říkal Tadeáš: když někoho slovo „nerůst“ popouzí natolik, že s tebou chce vést hodinovou debatu, tak je to super. Na takového člověka jsme v HaDivadle připraveni a vítáme ho. S čím se nám ale pracuje hůř, je divák s absolutním nezájmem o společenská témata.


Bára: No jo, ale těch lidí s absolutním nezájmem je docela hodně.


Matěj: Ještě bych se vrátil k inscenaci Naši, protože ty jsi teď vlastně naznačila, že cílí jenom na nějakou vyhraněnou bublinu. Ale kdyby to tak bylo, tak by ta inscenace musela být jenom monodrama. Postavy vzájemně komentují svá chování. Kristýna řekne manželovi, který podniká se solárními panely, že mluví jako na veletrhu. Její protekcionistické a povýšené chování k Elišce kritizuje matka Zdena a Eliška také dostává zpětnou vazbu a projde vývojem. Tak jako všichni ostatní v té hře je na konci schopná sama sebe nahlédnout zvenčí. Pro mě je ta inscenace vystavěná jako synekdocha. Děj trvá pár hodin, ale mohl by zachycovat vývoj celé jedné generace směrem k vytvoření společné řeči. V tomhle se snažíme být otevření co nejširšímu plénu. Navíc spojení „klimatická krize“ v názvu inscenace je už dlouho běžně skloňované v mainstreamových médiích, takže bych to nebral tak, že titul zaujme jen někoho, kdo se o ekologii zajímá.


Bára: Jasně, na Našich je patrné, že usilujete o sebereflexi a sníte o otevřeném dialogu s ostatními. Včera vám během debaty někdo řekl, že jste vysokoprahové divadlo. S tím bych polemizovala, protože myslím, že si dáváte i v porovnání s většinou jiných divadel hodně záležet na tom, abyste byli čitelní. Často se u vás v hledišti cítím, jako kdybych si vzala dětskou knížku a jen tak v ní listovala. Myslím to v dobrém, je mi to příjemné. Máte krajně racionální přístup, ale na druhou stranu je znát, že přemýšlíte nad divadelní stránkou věci. Z toho, co jsem u vás viděla, soudím, že netvoříte scénické manifesty ani teze. Toho si vážím a myslím si, že v rámci té názorové pozice, již zaujímáte, už nemůžete být přístupnější.


Ivan: Já mám také ten pocit. Hodně bych chtěl, aby do HaDivadla chodili třeba agenturní pracovníci, kteří bydlí na ubytovnách. (Což říkám bez ironie.) Upřímně bych si přál, abychom zaujali lidi z malých měst. Ale vyjádřilas to přesně: v rámci toho, co chceme komunikovat, už nemůžeme jít k větší srozumitelnosti, protože za ní je tezovitost. My chceme co nejpřesvědčivěji a nejpůsobivěji komunikovat nějaký spor, a ne tezi. Myslím, že spousta lidí od umění pořád očekává jednoznačnost (Hermann Broch říká, že jednoznačnost je vlastně kýč). Za tuhle hranici ale jít nemůžeme. Třeba Naši byli v kontextu mých ostatních režií myšleni jako maximální možný kompromis s divákem. Záměrně jsem kladl důraz na herecké vyjádření vztahů mezi postavami a zakázal si jiné režijní zásahy. Ale ještě je důležité říct, že jsem ten minimalismus nevnímal jako nějakou bolest. Hledání společného jazyka je zajímavé a těší mě.


Bára: Chápu to dobře, že k vám maloměstští diváci nechodí, ale vy tvoříte tak, aby byli příjemně překvapení, kdyby přišli?


Ivan: Kdyby přijeli na Naše, tak by jim, doufám, rozuměli.


Bára: To je sympatické, že se na ně snažíte brát ohled i v jejich nepřítomnosti.


Ivan: Ale nutno uznat, že to tak neděláme vždycky. Třeba ve Vnímání, které jsi viděla včera, jsem si dovolil být dost metaforický.


Bára: Kde se vzala představa, že metafory nejsou srozumitelné široké veřejnosti?


Ivan: Já si také myslím, že jsou srozumitelné všem. Ale ten předsudek, že tomu tak není, zkrátka existuje a mnoho lidí se přes něj nepřenese. Věřím, že kdyby měl kdokoliv vůli paraván předpojatosti odsunout, tak by porozuměl metaforám a měl by pak mnohem zajímavější každodenní život. Bohužel se to ale z nějakého důvodu skoro neděje.


Bára: Kdo jsou vaši diváci?


Ivan: Uvědomujeme si, že těžištěm jsou určitě lidé „bez paravánu“. Připadá mi důležité, aby náš repertoár nebyl monolitický. Vždycky, když cítíme, že jsme hodně tvořili pro naše ustálené publikum (nebo jsme o cílovém publiku tolik nepřemýšleli), dáme si za úkol oslovit diváky i skrz ten paraván. Děláme to intuitivně, když cítíme, že už bylo hodně náročnějších kusů.


Matěj: Podle mě se nám podařilo oslovit širší publikum díky inscenacím hostujících režisérů. Třeba v případě inscenace Woyzeck Miroslava Bambuška bylo znát, že se sjíždějí i diváci, kteří u nás nejsou zrovna pečení vaření. Podobně to tuším u ’68 J. A. Pitínského.


Bára: Jak jste poznali, že přišli lidé zvenčí?


Matěj: Energie publika je na těchto představeních jiná než obvykle … Dá se to případně změřit úspěchem u kritiky. Sezona, v níž jsme uvedli Woyzka, divadelní reflexi zaujala. Její součástí byli i Maloměšťáci, za které dostal Ivan Cenu Divadelních novin 2019. Externí režiséři, které oslovujeme, jsou většinou z okruhu těch, jejichž estetika a přemýšlení jsou pro nás zdrojem napětí a třeba i dlouhých polemických hovorů. S Miroslavem Bambuškem, Rasťou Ballekem nebo Kamilou Polívkovou, režisérkou nejnovější premiéry Zeď, se v mnohém shodneme a hledáme podobná témata, i když se jejich perspektiva může v něčem odlišovat a vyvíjejí se vlastní uměleckou cestou.


Ivan: Současně je důležité říct, že jsme takový účinek na publikum nijak vědomě neplánovali a ani se nijak programově nevyhýbáme spolupráci s autory a autorkami, kteří se s námi ideově zcela shodnou. Ty spolupráce vyplynuly z toho, že jsem měl po svém nástupu do HaDivadla potřebu vytvořit ještě takovou „spodní kolekci“ hostů a hostek z generace, která silně promluvila na přelomu devadesátých a nultých let. Tvorba Jiřího Pokorného, Bambuška, Balleka nebo J. A. Pitínského mě oslovila, když jsem studoval JAMU. Chtěl jsem si tu jejich tvorbu zrevidovat během jejich zdejšího hostování. I dneska se mnou jejich tvorba rezonuje a je pro mě důležitá, ale někdy je ta důležitost inverzní. Pojmenovávám si občas díky ní to, co nejsem já.


Petr Reif v inscenaci Moby Dick, foto David Konečný

Moby Dick: nenávist k přírodě a splynutí s ní


Bára: Na začátku září jste uvedli inscenaci Moby Dick v režii Rastislava Balleka. Vybavila se mi, když jste v rámci úvodu do sezony Nerůst mluvili o recyklaci divadelní estetiky. Říkali jste, že není třeba se neustále hnát za novou. Ten názor je mi moc sympatický a připadá mi originální. Moby Dick má ovšem hodně starou estetiku.


Ivan: Jako roku 2000 nebo z devadesátek. Něčím mi to připomíná Divadlo Martin v osmdesátých letech. Ten vizuál: bílá trička a černé kalhoty.


Bára: Ta cirkusová scéna a cylindr.


Ivan: Ano. O tom všem jsme se bavili a přesně v tomhle kontextu nové sezóny jsme inscenaci vnímali.


Bára: Během představení jsem zažívala momenty estetického uspokojení a tušení smyslu. Nezanedbatelné ale byly i chvíle, kdy se mi dění odcizilo a vnímala jsem náběhy na manýru. Což se mi dělo víc na premiéře než na repríze, takže odhaduji, že jste některé scény proškrtali. Celkově mě ale v kontextu jiných vašich inscenací potěšilo, že se vracíte ke starším estetikám. Pocházejí z jiných údobí a mají v sobě zakódovaný jiný vztah k publiku. Jsou blízké jiným generacím. Říkal jsi, Ivane, že tě Ballekova tvorba oslovila jako studenta. Čím přesně?


Ivan: Já jsem se s ní setkal vlastně už na gymnáziu. S rodiči jsem chodil do divadla už od dětství, takže jsem měl nakoukaný skoro celý repertoár Divadla Pavla Országha Hviezdoslava (což je scéna Národného divadla v Bratislavě). Když se mezi tamními velmi tradičně inscenovanými činohrami objevilo Ballekovo divadlo nebo režie Martina Čičváka, tak jsem pocítil, že se něco děje. V jejich inscenacích se z příběhu vycházelo a zase se do něj vcházelo. Řekl jsem si: „Wow!“ Účastnil jsem se tou dobou soustředění s dramatickým kroužkem, který vedl Miro Dacho, tehdy ještě jako student dramaturgie. Dělal na nás intelektuální ramena, ale bylo to fajn, hodně mluvil o Brechtovi. Protože jsem tou dobou neznal postmodernismus na divadle ani jiné novější koncepty, řekl jsem si, že Čičvákovo a Ballekovo divadlo je brechtovské. Doteď mě na divadle zajímá sledovat, jak někdo „vychází a vchází“.


Bára: A co tím vlastně myslíš?


Ivan: Vcházet a vycházet se dá ještě jinak, než že se přeruší příběh, někdo vyjde na forbínu a řekne: „To jsme viděli pěkné věci!“ Moje první režijní pokusy byly přesně takové, ale pak jsem zjistil, že se nic nemusí zastavovat, a přesto je možné narativ různě přerušovat a zcizovat. Ty ses třeba dneska zeptala na postavu Elišky, jejíž repliky myslíme částečně úplně vážně a částečně jsou přítomné jen proto, abychom si od nich mohli udělat odstup. Miluji momenty, když máš před sebou dílo, ve kterém se najednou odhalí autorský subjekt a pak se lesklé šrouby celé konstrukce zase skryjí ve jménu dokonalé iluze. Velryba konstruktéra se vynoří a zase zapluje.


Bára: Souvisí to nějak s tím vaším oblíbeným rozstříháváním na výjevy, jak o něm mluvil včera Matěj?


Ivan: Je to jeden z nástrojů. V inscenaci, která využívá tenhle princip, můžeš poukázat na její konstruovanost a říct: „Vždyť to není skutečnost, jenom nějaké výseky. Kdo je vybírá?“ Ale může se to dít i u jiných typů estetiky. Třeba v Maloměšťácích v nejvyhrocenějším momentu hádky Bezsemenov hodí židlí a Simona Peková se jako Akulina Ivanovna přetělesní a jako herečka úplně překročí sebe samu. V téhle vážné situaci můžeme pozorovat, jak se Miloši Černouškovi (alias Cyrilu Drozdovi, pozn.) odlepuje umělý licous. A k těmhle druhům divadelních legrací mě dovedli Ballek s Čičvákem a pak i Morávek.


Bára: Ale z Moby Dicka takové záměrné vystupování a vracení se necítím.


Ivan: Ani já ne, vnímám tam spíš melancholii a nostalgii. Je to stará kniha přeložená starou češtinou, použili jsme starší estetiku. Pro mě tohle všechno velmi souvisí s tím, o čem dílo je. Kdyby se to dělalo v Münchner Kammerspiele, kde by se na prázdné betonové scéně pouštěl kouřostroj, tak by mě to vůbec tak nedojímalo.


Bára: Přesto musím říct, že jsem osobitost HaDivadla a návaznost na ostatní inscenace z vašeho repertoáru našla i v této inscenaci, a to skrz Matějovu dramaturgii. Připadalo mi, že jste podtrhli motiv člověka uraženého přírodou a její nevypočitatelností. V podstatě jste spojili v jakousi dvoudomou postavu zmrzačeného kapitána Achaba a traumatizovaného Pipa, kterého ostatní námořníci málem nechali utopit v moři. Tato aliance postav se cítí oddělená od zbytku společnosti. Protože Achab s Pipem nemají kam jinam obrátit svůj vztek, namíří ho vůči přírodě. V tom vidím souvislost i s vaším dlouhodobým zájmem o environmentální témata.


Matěj: Melville nahlíží lidský druh jako součást přírody. Různá historická čtení zredukovala hlavní téma té knihy na dobrodružství, ale Ballekova vize byla vrátit do hry širší paletu jejích kvalit. Jsou tam sice vědecké pasáže o velrybách, ale v podstatě jde o analýzu člověka v kontextu světa, který je vně kultury. Nejde tolik o ty externí situace na moři a s velrybami, které bývají vykládány klišovitě. Vypravěč analyzuje Achaba, domorodého harpunáře Kvíkvega, sám sebe i námořníky, kteří se stále více nechávají pohltit Achabovou vášní, až s ní i s mořem nakonec splynou. Není tam tragická pointa.


Bára: To ne, ale ty scény, kdy Pipa ostatní opustí a on odplouvá sám po moři, jsou celkem sugestivní a fatální.


Matěj: V kompozici té inscenace se neustále objevují motivy krátkodobých návštěv a opouštění. Farář z úvodního kázání nás opouští, řemeslník, kterého hraje Cyril Drozda, se také zastaví jenom na chvíli. Stejně je to s postavou Achaba. Figury, které by mohly udat nějaký směr, se zdržují jen dočasně. Na scéně dlouhodobě zůstává jen takový neutrální střed té posádky, který proplouvá až k závěru. Ale veškeré zprvu efektní až spektakulární náznaky něčeho, co by pohnulo s dějem, brzo zanikají.


Bára: To zní jako metafora obecnější společenské situace a jejího vývoje. Tohle jsem v tom nečetla.


Ivan: Ale když jsi mluvila o té uraženosti, tak jsi použila velmi výstižné slovo pro to, co se snažíme říct. Myslím, že v HaDivadle pořád ohledáváme a nakláníme jedno téma, jeden motiv, a to i v Moby Dickovi. Joseph Campbell přirovnává v knize Tisíc tváří hrdiny biblické dějiny k vývoji lidského jedince. Říká, že do šesti let žiješ v ráji, v úplnosti a v propojení s tělem matky (pokud ti dětství nepokazí něco strašného). Pak se ale musíš socializovat, konfrontovat se se školní institucí a s dalšími věcmi z vnějšího světa. V té chvíli v tobě vznikne nějaká škvíra, která zůstane už navždycky. Jodi Deanová na tuhle teorii navazuje v knize Slast a politika: Žižkova politická teorie, kde definuje fašismus. Říká, že fašismus vzniká, když chceš vytvořit iluzi, že něco může tu tvou škvíru zacelit. Jelikož tenhle dílek neexistuje, fašismus musí tvrdit, že ti ho schovává nějaký nepřítel. Aby sis ten dílek imaginárně zkonstruovala, potřebuješ někoho nenávidět. Myslím, že existují povrchní estetiky, které vytvářejí protézu toho dílku. Jiné estetiky naopak považuji za velmi hluboké, protože se nám snaží pomoct vypořádat se s tím, že v nás navěky zůstane nezacelenost. To je na jednu stranu hrozně smutné, na druhou nás to ale všechny spojuje. Tohle se snažíme ukázat i v Moby Dickovi. Říkala jsi, že se tam člověk urazí a vytvoří si z přírody iluzorního „ty“, kterého pak nenávidí. To je podle mě pokus vypořádat se s nepřítomností toho dílku.



Nerůst: námaha vynakládaná na jiné věci


Bára: Ještě bych ráda trochu probrala včerejší úvod do nové sezony. Vždycky mi připadalo, že zrovna vy máte věci uspořádané ve svém umění až moc a máte navíc velmi dobře zmapované různé nejnovější společenské proměny. Dělá mi radost pokaždé, když vycítím, že v nějakém ohledu nemáte jasno a ještě jste si něco neutřídili. Právě taková vaše odhalení si slibuji od sezony Nerůst. V jakých ohledech je pro vás nerůst neprozkoumaný?


Ivan: Ve svém osobním životě jsem součástí neformální nerůstové skupiny, která se utvořila zejména kolem pedagogů sociálních studií a environmentalistiky s těžištěm v Brně. Na našich setkáních se hodně skloňuje fakt, že velkým limitem nerůstového hnutí je jeho zacílení na ekonomiku. Vůbec ale není probádané, jak by se dalo nerůstově imaginovat, strukturovat osobní vztahy nebo přistupovat ke svému vědomí a vůbec se kognitivně vztahovat ke světu.


Bára: Muž z inscenace Vnímání (prem. 4.9. 2020), která se včera hrála, se jednou ráno probudí a rozhodne se, že nepůjde do práce. Všední shon se bude odteď odehrávat bez něj. Postupem času se ale ve své izolaci od kolegů začne plácat a život v ústraní pro něj pozbude smyslu.


Matěj: Bylo by trochu nebezpečné, kdyby to vyznělo, jako že to, co se děje většinu času s tou postavou, je nerůstové. On podniká něco hodně individualistického a nakonec se vrací do své původní práce. Jeho aktu chyběl rozměr péče o druhé, o sebe, sdílení radosti a spolupráce.


Bára: Jedna divačka se vás po představení ptala, proč je Vnímání především o postavách mužského genderu. Zprvu jsem tu otázku považovala zrovna v kontextu HaDivadla za absurdní. Jednak jsem se s mužskou postavou ztotožnila a jednak si myslím, že nad ideologickými věcmi tohoto typu přemýšlíte hodně. Když se mi to rozleželo, začala mi ta otázka připadat dobrá. Vzpomněla jsem si, jak jsem si sama dala na dva roky pauzu od „kariéry“. Lidem jsem stejně jako váš muž otevřeně říkala, že už se nevěnuji divadlu. To zpomalené zírání v podání Jiřího Svobody také přesně sedne. Vy tam ale máte pasáž, kdy postava odjela za rodiči na venkov a pak se zase vrátila a nijak ji to neproměnilo. Nebo šla na procházku a nijak ji to neovlivnilo. To nechápu. Kdybych to dělala podle své ženské zkušenosti, takovou interpretaci bych nepřipustila. Chápala bych, kdyby byla vaše postava nemocná, ale to neříkáte. Mě všechny ty činnosti, které nechaly vašeho muže netečného, neskutečně ovlivnily a otevřely vůči okolí. A to včetně zdánlivých banalit jako je vaření nebo sekání trávy. Byl to úplný festival přiměřené péče o sebe i o druhé. Myslím, že jsem tehdy žila nerůstově.


Ivan: To je super, že to říkáš na pozadí toho, co ti běželo hlavou během Vnímání a že jsi takovou pauzu sama zažila. Do téhle inscenace plánujeme jednu z našich tvůrčích intervencí. Nevadilo by ti, kdybys nám sepsala na dvě strany, co se dělo během toho období?


Bára: To udělám moc ráda. Vzpomínám si, jak bylo těžké si přiznat, že takovou životní změnu potřebuji. Jaké překážky musíte překonat, abyste v HaDivadle mohli žít nerůstově? Můžete klidně odpovědět osobně.


Ivan: Já musím překonávat hlavně svůj permanentní pocit viny za to, že nepracuji tolik, kolik bych si představoval. Že nejsem dost důsledný, dost nečtu a dost se neseznamuji s kontextem světového divadla.


Bára: A s nerůstem?


Ivan: (usměje se) Dost nepracuji na nerůstu a nečtu o něm dost článků. V tomhle způsobu uvažování jsem sám sobě největším růstovým ideologem a vlastním nepřítelem.


Matěj: Tahle sebeobžaloba je také slepá ulička. Pro mě nerůstový život znamená postupovat pomalejším tempem, nevytvářet na sebe moc velký tlak a přiznat si, že je někdy lepší opřít se o další lidi a sdílet s nimi pochybnosti. Když se vrátím k Elišce z Našich, tak u ní je problém, že je v tom svém vzdělání strašně zanořená. Pořád cituje stejné formulace. Ty jí neustále osvěžují články, které permanentně načítá. Myslím, že jde o to, být v tomhle odborném světě jenom jednou nohou.


No a pak také si myslím, že je problém, když svůj pracovní týden vnímáme jako nějakou celistvou plochu. Já si představuji, že kdyby někdy vznikly mezivládní panely pro nerůstovou ekonomii, tak by se utvořily vhodné podmínky pro to, abychom měli nepravidelné pracovní týdny. Nebyla by dlouhá pracovní doba, což by znamenalo i to, že by byl čas zaobírat se různorodými činnostmi. Dělalo by se víc odlišných věcí, ale ne proto, aby se toho co nejvíc stihlo, ale aby se to vzájemně obohacovalo. Přitom by některé aktivity mohly být i hodně intenzivní, jiné by zase spočívaly v komunikaci s ostatními. My v divadle máme to štěstí a privilegium, že se tomuto modelu blížíme a že jsou naše profesní životy dostatečně pestré.


Bára: Včera jste říkali, že jste oslovili herce z vašeho souboru s nabídkou, aby se režijně či koncepčně podíleli na intervencích do inscenací z repertoáru. Oznámit kolektivu herců, že se následující sezonu nebude zkoušet žádná nová inscenace, může být dost riskantní a konfliktní …


Ivan: Dáváme si opravdu hodně času na rozhovory napříč celým souborem. Vždycky u nás fungovala otevřená komunikace a jakékoliv vyhraňování jsme brali jako podnět k debatě. Letošní soustředění na konci léta ale nebylo o ničem jiném než o nerůstu. Rozhovory měly oficiální části, ale přelévaly se i do volného času během procházek v přírodě a společných večerů. Já jsem rád, že vznikají tvůrčí týmy, které vedou herci a já se s nimi bavím jako s hostujícími režiséry a režisérkami. Doufám, že i pro ně jde o rozšiřování představy o tom, jak plastické může být povolání herce. Herec není žádný interpretační plátek, který dodá inscenaci efekt, ale konceptualizující bytost.


Bára: To vás všechny musí stát hodně energie si to všechno vyříkat.


Ivan: Ano a je důležité říct, že nerůst není rezignace na práci. Je to práce na jiných věcech, třeba na vztazích. Což není méně náročné. Péče je také velká dřina. Už jenom přenést těžiště uvažování z důrazu na větší ekonomický zisk směrem k práci na sociálních vztazích, je velmi náročné. Je to nesnadná sezona. Vždycky, když se nám komunikaci podaří dostat o krok dál, odměnou je takový poklidný, hluboký pocit štěstí.


Bára: Včera jsi, Ivane, říkal, že je vyhlášení nerůstové sezony v něčem radikální. Jak jsi to myslel?


Ivan: Z vnějšího pohledu se to tak může jevit, protože lidé často nechápou, v čem spočívá práce umělců. Pro ně teď například sedíme na kávě a povídáme si. Obecně netrávíme moc času v kancelářích ani nevstáváme příliš brzo ráno. Možná proto také musíme vyplňovat tolik výkazů, abychom doložili, že pracujeme. Z těchto důvodů se divadla většinou snaží okolí dávat najevo: „My makáme!“ Ale mě baví to otočit a ještě míň se snažit přesvědčovat, že pracujeme. Připadá mi fajn trochu se vzbouřit vůči věčnému dokazování, že je naše práce legitimní, které ale probíhá vnějškově. Vyčerpává nás to totiž víc než samotná podstata naší činnosti – divadelní tvorba. Bylo by podle mě super nebýt v kultuře tolik defenzivní. Lidé zvnějšku to můžou vnímat jako radikální, ale pro mě je to spíš důsledné pokračování v logice našeho přemýšlení.


Bára: Souhlasím, že hodně divadel a kulturních pracovníků upřednostňuje kvantitu před kvalitou, aby ostatním ukázali, že jsou produktivní. To je ale paradoxní, protože je to oslabuje jako umělce. Rozhodně se to neslučuje s tím, co považuji za smysl umění. Nerůst se s ním slučuje o dost víc.


Matěj: Myslím, že je potřeba říkat tyhle věci ve společnosti naplno. A nejen to. Návrat po pandemii neznamená, že pojedeme znovu postaru. Environmentální krize není názor, je to vědecky podložený fakt.


Ivan: Dlouho jsme spoustu otázek obcházeli, abychom nedělali zlou krev, ale podle mě nadešel čas, abychom se začali s většinovou společností transparentně bavit. Myslím, že v Česku ještě nejsou zavedené pojmy, které by veřejnosti zabránily smést nerůstové myšlenky jednoduše ze stolu. Ale řekl bych, že jsme se jako společnost posunuli, že už jsme jinde než třeba před pěti lety. Věřím, že teď na určité myšlenky dozrál čas.


Barbora Etlíková + Ivan Buraj a Matěj Nytra

Chtěli byste nám zanechat zprávu, navrhnout opravu či komentovat článek? Udělejte to zde.

Děkujeme za zpětnou vazbu!

Nejnovější příspěvky