top of page

Zde se můžete připojit do podhoubového mailing listu - dáme vám vědět, když vyjde nový článek

Chtěli byste nám zanechat zprávu, navrhnout opravu či komentovat článek? Udělejte to zde.

  • Michaela Svobodová

Bavit, kultivovat, posouvat se a neustrnout. Divadelníci v regionech se nenudí

Musí oslovit široké spektrum diváků, nabízet dostatečně pestrý repertoár, udržet si slušnou návštěvnost, a přitom nesklouznout k bulváru a udržet si uměleckou úroveň. Divadla mimo velké metropole mají zkrátka nelehký úděl. Zato jsou ale kulturním a komunitním středobodem ve svém regionu. Na specifickou situaci městských divadel repertoárového typu se tentokrát podívám od západu na východ Čech, o vyjádření jsem požádala dramaturgyni Západočeského divadla v Chebu Martinu Pokornou a dramaturgyni Východočeského divadla Pardubice Annu Zindulkovou Hlaváčkovou. Shodují se, že zažité předsudky o konzervativních divácích a seniorech prahnoucích po klasice moc neplatí. I tituly, které se původně zdály příliš odvážné, překvapí vysokou návštěvností. Obě dramaturgyně si také pochvalují přízeň diváků, která neopadla ani po složité době covidové. Ocenily by ale větší pozornost odborné veřejnosti.


Západočeské divadlo v Chebu je v současnosti jediným profesionálním divadlem v Karlovarském kraji. Magistrát totiž nepodpořil chod stálé scény v Karlovarském městském divadle, které nyní funguje jako stagiona. Tamní herci ale navázali spolupráci s chebským souborem a nadále se snaží o vzkříšení karlovarské činohry (o tom snad podrobněji někdy příště). Není proto možné, aby se Západočeské divadlo v Chebu nějak úzce profilovalo, aby mělo svou vyhraněnou poetiku a potažmo okruh diváků podobně jako pražská, brněnská nebo ostravská divadla. „Dlouhodobou dramaturgii řadíme do jednotlivých žánrových linií, z nichž si diváci vybírají, co je jim nejbližší: činoherní muzikály, inteligentní komorní komedie, moderně inscenovanou klasiku, dramatizace, pohádky,“ vysvětluje Martina Pokorná s tím, že onu vyváženost vnímá jako přínos. Pro diváky, ale i pro herce, kteří neustrnou takzvaně „ve škatulkách“. Stejně tak v Pardubickém kraji mají jen jeden stálý profesionální divadelní soubor, je odtud ovšem relativně blízko do Prahy a do Hradce Králové. Nutnost žánrové pestrosti tedy zdůrazňuje i Anna Zindulková Hlaváčková. „Specifické je ale také to, že musíme každému z herců v souboru umožnit profesní růst a umělecký rozvoj,“ dodává.



Anna Zindulková Hlaváčková, foto Lenka Bukačová



Je třeba mít zpětnou vazbu a komunikovat s obchodním oddělením


Vypadá to vlastně jako jednoduchý návod na úspěch. Nabídnout každému něco, osvědčenou klasiku pro seniory, svižné komedie na odlehčení, novinky české a světové dramatiky a moderní inscenační postupy pro náročné diváky. Jenže právě tyhle předsudky podle dramaturgyň dost často neplatí. „V červnu 2023 jsme uvedli Maryšu v režii mladé talentované režisérky Kashy Jandáčkové, která si do týmu přizvala kolegy s podobně svěžím pohledem na divadlo, jaký má ona sama. A dopadlo to skvěle. Máme na repertoáru českou klasiku v moderním hávu se současným tématem, titul vhodný pro široké spektrum publika, které jej přijalo, přestože se jedná o současnou autorskou úpravu slavného dramatu s vizuálně odvážnou koncepcí,“ říká pardubická dramaturgyně Anna Zindulková Hlaváčková. Podle ní je důležitá dlouhodobá a trpělivá práce s diváky, aby postupně přijali divadelní prostředky a postupy a byli ochotní o divadle víc přemýšlet.


Eliška Jechová v inscenaci Maryša Východočeského divadla Pardubice


Na tom, aby se inscenace podle svého žánrového i inscenačního směřování dostaly ke „svému“ okruhu diváků, pracují pardubičtí také ve spolupráci s obchodním oddělením. „Mám například z obchodního zpětnou vazbu, že senioři neradi chodí na Malou scénu, nelíbí se jim to prostředí, přijde jim moc neformální. Proto bych si přála, aby se Malá scéna do budoucna profilovala opravdu jako klub náročného diváka, aby už se zde neobjevovaly lehké komedie a podobné komerční kusy,“ říká dramaturgyně.


Také podle Martiny Pokorné se nevyplatí spoléhat na zažitá klišé: „Momentálně jsou například jedním z našich největších diváckých hitů Transky, body, vteřiny Tomáše Dianišky. Naopak třeba Nashova Obchodníka s deštěm, kterého by člověk spíš tipoval na divácký titul pro regionální divadlo, jsme měli po pár reprízách problém naplnit, a to i navzdory skvělým hereckým výkonům v hlavních rolích.“ Zatímco chebské publikum je podle ní zvyklé na moderní texty i inscenační pojetí, v Karlových Varech je situace trochu jiná. „Transky, body, vteřiny tam raději dovážet nebudeme,“ říká.


Martina Pokorná, foto ZDCH


V Pardubicích táhne skupina pro fajnšmekry


Na škatulkování publika se podle mínění dramaturgyň nevyplatí spoléhat ani u sestavování předplatitelských skupin. Co mě osobně zaujalo v nabídce Východočeského divadla Pardubice, je „Předplatné pro fajnšmekry“, Na rok 2024 je v něm zahrnutá právě Maryša a tři hostující inscenace – Pravomil Divadla v Dlouhé, Vina? Dejvického divadla a Hana Klicperova divadla v Hradci králové. „Mám zprávy z obchodního oddělení, že zájem o tuto skupinu stoupá, někteří diváci se ale netají tím, že je to hlavně kvůli Dejvickému divadlu,“ říká Anna Zindulková Hlaváčková. Dodává, že hostující soubory se objevují na programu poměrně často, klidně i dvakrát do měsíce: „Jedná se opět o různorodé tituly od bulvárních komedií až po závažnější kusy, třeba Šikmý kostel.“


Pokud by sestavovaly dramaturgyně obou divadel žebříček oblíbenosti na základě odehraných repríz a naplněného hlediště, žánrově by vedly rozhodně komedie. V Chebu jsou také v oblibě muzikály, které vznikají v koprodukci s karlovarskými činoherci a orchestrem. „Obecně se dá říct, že na velké scéně s kapacitou 240 míst považujeme za velký úspěch, když počet repríz překročí třicítku, bývají to velké komedie typu Hra, která se zvrtla či Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách nebo rodinné tituly. Rezonují i inscenace s regionální tematikou, konkrétně Cejch se hrál pětatřicetkrát,“ upřesňuje Martina Pokorná.


Veronika Malá v inscenaci Orlando Východočeského divadla Pardubice

 


Pro diváky pořádají nespočet akcí


Dramaturgyně obou divadel se shodují na tom, že se mohou spolehnout na věrné diváky, jejichž zájem neopadl ani po covidové pauze. Kontakt s publikem ale posilují skrze divadelní lektory. V Pardubicích zatím tři lektorky připravovaly program jen k zadaným představením pro školy, od Nového roku by ale měly pracovat i se zájemci z řad dospělých a v nabídce přibydou i dramaturgické úvody. Chebský divadelní lektor Petr Bařina od roku 2021 připravuje interaktivní prohlídky divadla, workshopy, tvůrčí dílny, besedy po představení nebo divadelní kvízy pro dospělé a přespávačky pro děti. Dramaturgické úvody už jsou zde samozřejmostí téměř před každým představením.


Stephanie Van Vleet, David Beneš, Daniel Mišák a Vladimíra Vítová v inscenaci Dějiny světla Západočeského divadla v Chebu 


Právě přízeň diváků dovoluje regionálním divadlům zariskovat v dramaturgii a nasadit čas od času i náročnější titul, u kterého lze očekávat menší návštěvnost. V Západočeském divadle v Chebu jsou takovou inscenací Dějiny světla režiséra Adama Steinbauera (dramatizaci románu Jana Němce o životě Františka Drtikola napsala Simona Petrů). Osobně považuji tuto inscenaci za hodnou pozornosti - pracuje se symboly, náznakem, nechává pracovat divákovu fantazii, slavného fotografa líčí jako rozporuplnou osobnost, poznamenanou životními zkušenostmi. Podle marketingového oddělení chebského divadla je ale prý problém dostat na ni do sálu alespoň padesátku diváků. V Pardubicích řadí dramaturgyně mezi objevné inscenace zmiňovanou Maryšu a inscenaci Orlando na motivy románu Virginie Woolfové v režii Marka Davida.


Co však regionálním divadlům stále chybí, je větší pozornost odborné veřejnosti. „Soustavně se pardubickému divadlu věnuje Lukáš Dubský na platformě NaDivadlo,“ říká Anna Zindulková Hlaváčková. Inscenaci Maryša ale kladně hodnotila také Kateřina Kykalová v Divadelních novinách, zdůraznila třeba neotřelé řešení, kdy režisérka zdvojuje hlavní postavu do rolí mladé a revoltující Maryši a Maryši zestárnuvší, zatvrzelé a stoické. V Chebu je snad kvůli geografické poloze situace ještě komplikovanější. „Moravská divadla mají svou líheň kritiků v Olomouci, Brně a Opavě, k nám je nejblíže Praha, ale přece jen odtud je to víc než dvě a půl hodiny cesty, návštěva kritika nebo studenta divadelní vědy je pro nás malý svátek,“ přiznává Martina Pokorná. I tak se divadelníci z regionu snaží svou práci porovnávat s ostatními divadly v rámci zájezdů a festivalů. ZČD Cheb pořádá bienále Divadlo jednoho herce, o kterém jsme psali zde. A do Pardubic se zase soubory sjíždějí na GRAND festival smíchu.


Michaela Svobodová

bottom of page