Činoherní studio v Ústí nad Labem má na české divadelní scéně dlouholetou tradici. Ve své tvorbě se vyrovnává nejen s velkými dramatiky, ale také lokálními tématy a autorskou tvorbou – často vycházející i ze středu uměleckého souboru. Se zahájením 52. sezóny Činoherního studia vznikla platforma určená pro vzdělávání diváctva. Pod hlavičkou Ateliér*52 pořádáme vzdělávací a kreativní workshopy, tvůrčí dílny vázané k představením, ale také dramaturgické a lektorské úvody a ateliér tvůrčího psaní. Spustili jsme zkrátka spoustu nových aktivit, na které si zvykají diváci i divadelní provoz.
Abych osvětlila pohled, ze kterého jsou následující řádky psány, tak se krátce představím. Kolem divadla se pohybuji od střední školy, tou dobou jsem pracovala jako brigádník na šatně, všechny mé další brigády (i první práce) se vždy nějak pohybovaly kolem Činoheráku. Od současné sezóny jsem lektorkou a částečně také produkční. Vznik lektorských aktivit v Činoherním studiu jsem dostala od jejich samotného začátku pod svá křídla, takže jak se říká… co jsem si nadrobila, to si teď sním.
První realizovaný workshop Jak se dělá sci-fi v divadle s lektorkou Simonou a Hanou.
Jo, to Ústí nad Labem
Sama jsem rodačka z Ústí nad Labem, kde, s krátkými přestávkami, taky žiju. Hledání vztahu k tomuto místu může být dlouhé nebo i nijaké, ale byl to i Činoherák, co mi ukázalo, že žít a především pracovat tady má velký smysl. Činoherní studio nebudu dlouze představovat, ale právě poloha je pro něj už od začátků formující.
Na jedné straně putují do Ústí tvůrci z celé republiky, kteří svým vlivem formují podobu divadla. Jen zlomek z nich se však v Ústí rozhodne i žít, spojení na Prahu je totiž velmi příznivé. Na straně druhé je to historie města a jeho okolí a poněkud často omílaná ústecká svéráznost. Osobitý kraj se vším, co si pod tím dovedete představit. Schopnost napojit se na zdejšího diváka a nabízet pro něj atraktivní kusy nemusí být vždy samozřejmostí. Ačkoliv v Ústí funguje stabilní skupina obyvatel, kteří se pohybují mezi kulturními podniky, nejedná se o skupinu bezednou a už vůbec ne nekritickou.
Na jeviště v Jiřím, program zaměřen na osobnostní rozvoj.
Proč teď a tady?
Je tomu zhruba rok, co jsme si začali pohrávat s myšlenkou divadelního lektorství. Vytvořit prostor, který by mohl především mladým a nejmladším divákům nabídnout jiný divadelní zážitek, než jakým je zhlédnutí představení. Sled rozhodnutí uměleckého vedení má v současné době za následek, že repertoár postrádá dostatek pohádek. Pohádky (často autorské – napsané na míru pro Činoherák třeba bývalým kulisákem Františkem Markem, nebo kmenovým hercem Janem Plouharem) měly roky v repertoáru své pevné místo. V současné době se však zúžily možnosti nabídky školám. Základní i střední školy jsou pravidelnými diváky, bohužel (či bohudík) převyšuje poptávka škol nejen naši nabídku, ale i časové možnosti divadla. Měsíčně však uvádíme v dopoledních hodinách i klasické tituly (Višňový sad, Pan Theodor Mundstock). Většinou pro střední školy, kterým zprostředkovávají povinnou četbu jinou formou. Tato představení bývají v současné době doplněna o lektorské úvody, které dávají divákům nahlédnout do okolností vzniku dramatu, ale především do konkrétního dramatického zpracování. Diváci tak dostanou vhled do těch momentů, které mohou na první zhlédnutí působit příliš abstraktně nebo vyznívají pro mladého diváka obtížně.
Byly to lektorské (a také dramaturgické úvody u večerních představení), kterými jsme zahájili působení Ateliéru*52. Tedy platformy, pod jejíž hlavičkou doprovodné vzdělávací programy tvoříme. Nebudu lhát – učili jsme se za pochodu – především co se koordinace a organizace týče. Na samém začátku bylo přesvědčení, že divadlo toho má hodně co nabídnout i mimo jeviště.
Lektorskými a dramaturgickými úvody to jen začalo. Vytvořili jsme koncepci workshopů, které v současné době nabízíme školám a od začátku sezóny jich máme za sebou k patnácti (což se nemusí zdát jako velké číslo, ale čtěte dál).
Workshopy a další doprovodné programy nemohou suplovat divadelní zážitek, ke kterému se dostane divák z hlediště. Mohou tento zážitek však rozšířit, povznést dál nebo nabídnout bezpečné místo, kam se může divák po představení uchýlit a vstřebat zhlédnuté.