• barboraetlikova

A co se namočit v Jizeře? (inspirace ze Semilského Paroháče)

V nedávném rozhovoru s uměleckým vedením HaDivadla jsme probírali myšlenku nerůstu a recyklace výrazových prostředků. Na předních městských jevištích je tento koncept nový: víc než století jim vládly silné režijní osobnosti s ambicí přetvářet estetické konvence. Na regionálních scénách nebo v amatérském divadle je však přejímání ustálených postupů něčím přirozeným a dlouhodobě zakořeněným. Pojí se také s hodnotami a způsobem uvažování, které nejspíš doposud nebyly divadelní kritikou a veřejností dostatečně oceněny ani prozkoumány. Pokusům o serióznější vymezení této oblasti by příliš snadno hrozilo roztříštění o estetickou různorodost počinů, které zahrnuje, i o spletité vztahy mezi amatérským a profesionálním divadlem v Čechách. A to by byl pouze začátek problémů … Přesto bych ji ráda víc probádala alespoň s pomocí jednoduššího klíče: rozhodla jsem se za divadlem častěji cestovat do prostředí, kam obvykle neproudí zrovna zástupy divadelních kritiků a kritiček. Chtěla bych lépe poznat vazby mezi místní atmosférou a divadelní estetikou. Pohrávat si s myšlenkou, že třeba přichází doba, kdy by se velkoměstské divadlo mohlo novým způsobem inspirovat tvorbou, která probíhá mimo hlavní zájem divadelní veřejnosti.


Tentokrát jsem si udělala výlet do Semil na českém severovýchodě, kde se konal mezi 21. a 23. říjnem třiadvacátý ročník festivalu Semilský Paroháč. V roce 1998 ho založil režisér amatérského divadla, loutkoherec a výtvarník, nedávno zesnulý Zdeněk Lindner. Důležitou programovou položkou je rituál házení manekýnů – porotců postupových přehlídek amatérského divadla do Jizery. K rozhodnutí uspořádat vlastní festival přivedl Lindnera podle jedné verze nesouhlas se způsobem, jímž porota Děčínské brány hodnotila jeho inscenaci Prodaná Maruš. Podle jiné verze přišla se zakladatelskou myšlenkou jeho snoubenka, nespokojená se zpětnou vazbou na Loutkářské Chrudimi. Na Semilském Paroháči se mohou amatérští divadelníci setkávat a hrát bez stresu z drsné kritiky. Letošní třiadvacátý ročník ale vypovídal o tom, že akce za léta konání zřejmě přerostla v poloprofesionální festival zaměřený převážně na tvůrce z Libereckého kraje a okolí. Dramaturgie letos zahrnovala inscenace amatérských souborů (DS Vojan Desná, Kámoš Drámoš Turnov aj.), vystoupení „lidových“ loutkářů, kteří si svou tvorbou vydělávají („placený amatér“ Jirka Polehňa, Divadlo Matýsek aj.), dnes už poloprofesionální pardubické Divadlo Tří, a několik kousků od českých loutkářských (Divadlo jednoho Edy) a pohybově-klaunských (Squadra Sua) etablovaných profesionálů.


Svět, který má Centrum


Předchozí ročníky se odehrávaly částečně v prostorách zdejší radnice a částečně v kulturním domu KC Golf, který postavil ještě s přilehlým hotelem Centrum architekt Pavel Švancer (spoluautor ještědského vysílače a hotelu či městského bazénu v Liberci). Mimořádně propracovaná brutalistní budova, která aspiruje na status kulturní památky, zaujímá důležité místo v životech semilských diváků. „Tady se odehrály všechny významné události mého dospívání – první diskotéky, maturitní ples i první kontakt s kulturou,“ uvedla mě do prostoru má semilská kamarádka z dětství a nyní průvodkyně a hostitelka. „Pamatuju všechny ty večery, kdy jsme si tu navzájem držely vlasy během tancovačky …“ vzpomínala asi padesátiletá žena se svou kamarádkou ve frontě na toaletách. V KC Golf sídlí také soubor DS PODIO, jehož příznivci vyprávěli o velkorysém způsobu, s nímž jeho principál Lindner přistupoval k práci s amatérskými herci. Popisy jeho přístupu se nesly vesměs v duchu toho, který sepsala pro Lindnerův nekrolog v Semilských novinách Iva Chaloupková: „LIDSKÁ, SPONTÁNNÍ A NEKONFLIKTNÍ – taková byla pro mě režie Zdeňka Lindnera. Nebyl to typ diktátora. I hercům dával prostor pro jejich nápady, přijímal od nich podněty, ale stále držel svou režijní linku. Snad nejpůvabnější bylo jeho umění ‚vykřesat i z téměř nepoužitelného hereckého materiálu‘ to nejlepší. S úsměvem přecházel nedostatky a z nedostatku naopak vykouzlil přednost. Aby herci probrečeli část zkoušky – smíchy – se jen tak nějakému režisérovi nepodaří.“ Na Semilském Paroháči nebylo ani stopy po sterilitě či bezmyšlenkovitém přebírání výrazových prostředků, které tradičně patří ke kulturním domům na periferiích včetně těch pražských. Rozlehlé sály se vesměs zaplnily, vybíralo se dobrovolné vstupné, uvaděči a uvaděčky z DS PODIO zahráli před každým představením minimálně dvě původní scénky, jimiž komentovali nadcházející událost. Staří známí z řad publika o pauzách debatovali v prostorech dvou barů nad kávou za deset korun, vínem za pětadvacet a jídlem, které tu prodávali semilští sponzoři festivalu.


foto Dominik Beckowy

Atmosféru festivalu jistě ovlivnilo třiadvacet let budování vztahu s publikem a důležitá pozice KC Golf v místním kulturním životě. Své ale určitě sehrála i historicky hluboce zakořeněná náklonnost obyvatel severních a východních Čech k různým formám lidového divadla. Už v knize mapující lidové pašijové divadlo od Vojtěcha Rona je tato oblast vykreslena jako nadmíru divadelně čilá. Když jsem mířila na Paroháče, naivně jsem si myslela, že se bude ten víkend v osmitisícovém městečku a nejbližším okolí jednat o jedinou divadelní akci. Toho večera se však hrálo amatérské představení v přilehlé Chuchelně, kam mířil i majitel místního zahradnictví Roman Špidlen. K areálu Zahradního centra Chuchelna náleží mimochodem také malý rybník, který nově funguje rovněž jako kulturní středisko. Letáček s nadpisem Kultura na rybníce zval v létě na tituly jako: Giuseppe Verdi – Rigoletto, Antonín Dvořák – Rusalka nebo Simona Stašová – Shirley Valentine. Ze soukromých fotografií z představení jsem pochopila, že vodní hladina, nad níž se rozprostírá malé terasovité jeviště, slouží světelným designérům jako vděčné prostředí k efektním experimentům.


máčení porotců v Jizeře, foto Dominik Beckowy

Semilský Paroháč je svým způsobem gesto: odmítnutí biče, který my, kdo reflektujeme divadlo, často používáme, když divadlo přespříliš dogmaticky hodnotíme podle zavádějících kritérií jako je neotřelost estetiky nebo schopnost tvůrců sledovat současné divadelní trendy. Může překvapit, jak moc rezonuje se současnou dobou tento semilský svět, který bere ona kritéria v potaz velmi volně a svobodně. Lze tu ještě vycítit jistou návaznost například na libereckou Ypsilonku nebo vystopovat vliv královéhradecké lidové loutkářské konzervatoře Jana Dvořáka (hlásili se k němu loutkář Jirka Polehňa i Jaroslav Ipser z turnovského uskupení Čmukaři). V posledních letech se často debatuje o tom, jestli je nebo není rezignace na soutěživost alibismus. V kuloárech se někdy vášnivě probírá otázka, jestli ochota k většímu dialogu s umělci nepovede do stavu, kdy česká jeviště ovládnou spokojení, ale průměrní umělci. „Je zpětná vazba, která nebolí, vůbec k něčemu?“ ptal se nedávno jeden kritik. Reflexe jediného ročníku Semilského Paroháče samozřejmě nemůže zareagovat na tyto otázky a pochybnosti přímo, natož je zodpovědět či zažehnat. Myslím však, že atmosféra této akce a její dramaturgie mají potenciál zapůsobit jako inspirace pro teatrologické myšlení, které se nebojí rezignovat na přehnaný důraz na estetické inovace. Přemýšlení o divadle v maloměstském kontextu nebo v souvislostech kočovného divadla si totiž samo o sobě žádá opuštění konvenčních kritérií, podle nichž divadlo obvykle posuzujeme ve velkých centrech s odlišnou společenskou dynamikou.


Inspirace z 23. Semilského Paroháče (konkrétně z pátečního večera a ze soboty)


Na divadlo v regionálním kontextu se v praxi váže mnoho stereotypů počínaje obligátními slavnými jmény a konče požadavkem zábavnosti často i za cenu velkých ústupků v neprospěch kultivovaného myšlení. V Semilech tuto sezonu přivítali či přivítají Báru Hrzánovou, Pavlu Tomicovou a Simonu Stašovou v jejich blockbusterech Hrdý Budžes, Koule a Shirley Valentine. Vedle tohoto populárního a zároveň umělecky hodnotného programu se na plakátech ale objevuje například i program baviče Zdeňka Izera, jehož cynický humor se zpravidla pohybuje daleko za hranou necitlivého, až zlého posměchu sociálně i jinak znevýhodněným skupinám. Jak ale ukazuje dramaturgie Semilského Paroháče, o zájmech zdejšího publika lze uvažovat i v jiných kategoriích, než jsou tyto, které nás obvykle uhodí do očí při prvním pohledu na nástěnku či výlepovou plochu s kulturním programem. Jelikož si v tomto textu nekladu za cíl přijít s hotovými názory, ale spíše načrtnout postřehy, které by mohly inspirovat další přemýšlení, článek pokračuje v bodech. Je to výčet toho, co mě na dramaturgii a atmosféře Semilského Paroháče zaujalo:

  • Loutkové pohádky oslovovaly současně děti i rodiče a kultivovaly tedy vztahy v publiku.

Pohádku Břichbulín aneb cesta do země skřítků pro děti od 4 let uvedlo zájezdové divadlo jednoho herce Divadlo Matýsek z Nového Boru. Michal Vaněk tu vystupuje v roli malého chlapce, na něhož rodiče nemají čas a rozmazlují ho drahými dárky i sladkostmi. Na pohádce mě zaujala hlavně stavba příběhu: některé pasáže dokážou kriticky oslovit rodiče, protože zobrazují chlapce v momentech, kdy s nimi telefonuje a dozvídá se, že se jejich pozornosti jen tak nedočká. Zachycují především nudu, která se hocha zmocňuje a dovede ho až k představě zlatého dortu jakožto vytoužené pochutiny, která by jako jediná zahnala jeho otrávenost (duševní i fyzickou – chlapce bolí břicho). Druhá polovina inscenace, která následuje poté, co se hoch setká s kouzelným skřítkem Břichbulínem, se kriticky obrací spíš k dětem. Skřítek vezme chlapce s sebou do pohádkové říše a slíbí mu zlatý dort, pakliže nepodlehne pokušení rozličných zákusků, kterých je zde spousta. Byla jsem během představení velmi zvědavá na způsob, jímž půjde pohádkový hoch dětem příkladem. Když splní bobříka a odolá sladkostem, co se tím vyřeší? Jak se tím změní jeho vztah s rodiči? Nerada bych spoilovala závěr představení, proto se omezím na ocenění vyváženosti, s níž se v inscenaci po většinu času pracuje se zodpovědností rodičů za výchovu dítěte a zodpovědností dítěte za vlastní duševní vývoj. Hodnotné je hlavně to, že inscenace klade převážně otázky a vyhýbá se zjednodušujícím odpovědím. S výjimkou dost děsivé a bohužel také exponované pasáže, kde si chlapec uvědomí, že ze všech lidí na světě potřebují od něho nejvíc pomoct jeho rodiče, a to s úklidem domácnosti. Během ní jsem tiše skřípěla zuby a moc si přála, aby v inscenaci nebyla. Pokud v hledišti seděl nějaký rodič, který se domnívá, že má právo zanedbávat výchovu svého dítěte a přenášet za něj navíc zodpovědnost za vlastní povinnosti, pak ho tato pasáž v onom sobeckém postoji jen utvrdila. Jinak je ale v díle spousta scén s potenciálem empatii mezi dětmi a rodiči naopak rozvíjet.


Schopnost cílit současně na dospělé i dětské publikum měly obě one-woman show ze série o Červených karkulkách od Miroslavy Bělohlávkové z Divadla jednoho Edy. Dělo se tak hlavně díky hereččině schopnosti nakládat s loutkami podle logiky zapálené dětské hry s panenkami a nechat publikum na chvíli zapomenout, že se vše vlastně odehrává na jevišti. Zároveň pracuje s nadsázkou, k níž takový uvolněný a energický způsob hraní vybízí a která zaujme dospělé diváky, protože bez oslabení situační dynamiky pojme různé nadstavbové významy a odkazy. Bělohlávková, která jinak působí v Naivním divadle Liberec, nicméně tvoří v souladu s již pevně zakořeněnými vývojovými směry současného profesionálního divadla. Současní autoři divadla, které cílí na dětské publikum, vsměs zastávají názor, že neexistuje zvláštní divadlo pro děti ani zvláštní divadlo pro dospělé, ale že divadlo je jen jedno. O Divadle jednoho Edy to platilo, pokud vím, vždycky a potvrdilo se to i letos na Paroháči.


plnící se hlediště společenského sálu, foto Dominik Beckowy
  • Tématem je zdejší rozšířená záliba v amatérském hraní. Vzniká tak prostor pro interní humor i laskavou toleranci selhání.

Na tomto principu postavilo svou show kočovné divadlo Julie a spol. V jejich Cirkuse Romeo se žádné číslo nepodařilo, jak mělo, nicméně ve skutečnosti tvůrci chyby záměrně inscenovali nebo vytvářeli situace, ve kterých amatérští artisté působili nejistě. Nikdo se nedokonalosti nesnažil zakrývat, naopak šlo o to, jak autenticky účinkující působili, když se jich dopouštěli. Většinu z nich tvořily děti a adolescenti, kteří vnesli do hry svůj ostych nebo radost z kousků, které by se podle běžných zvyků na scéně dít neměly. Během jejich představení působilo publikum přítomně a pohotově reagovalo na jakoukoliv nehodu či dílčí úspěch na scéně.


V činoherní inscenaci Natěrač od DS Vojan Desná – Mladá haluz si herec a dvě herečky pod režijním vedením Vlaďky Kaďouskové pohráli mj. s ochotnickou manýrou. Zápletka hry Donalda Churchilla totiž spočívá v tom, že ambiciózního amatérského herce ovládají převzaté výrazové prostředky z divadelního romantismu tak moc, že se v nich zcela utopí nejen jeho smysl pro skutečnost. Herecká trojice rozehrávala situační humor založený na nuancovaném pohrávání si s dobře ovládnutými výrazovými prostředky a místy dokázala vystupňovat napětí dost vysoko.


  • Humor založený na zcizování/ozvláštňování místních reálií a často protřásaných témat hovorů.

O pardubickém Divadle Tří se na Paroháči setrvale hovořilo jako o místních hvězdách. Během jejich Filmového klubu Divadla Tří s přítomností autorů se každopádně potvrdilo, že se semilským publikem rádi a obratně flirtují. Jejich filmové jednoaktovky postavené hlavně na slovních hříčkách a tzv. realizovaných metaforách se v mnoha případech odehrávaly v semilských obchodech. Má nejoblíbenější se jmenuje Agenti s povolením zapíjet a autoři se v ní dotýkají tématu hyperkorektnosti. Krouží kolem něj, aniž by si zadali s jakýmkoliv jednoznačným vážně míněným názorem. Ty nejlepší z hříček Divadla Tří včetně této působí dráždivě na divácká očekávání. Ostatní se většinou alespoň opírají o sebevědomé tajnůstkářství a o rychle ubíhající labyrinty zaumných zápletek.



  • Dobře osvojené jednoduché výrazové prostředky víc než dostačují a dokážou nadchnout.

Platilo to hlavně o meotarovém převyprávění hororové povídky E.A. Poea Černý kocour v pojetí Tomáše Hájka aneb Bažantovy loutkářské družiny z Poniklé. Někteří semilští diváci se prý setkali vůbec poprvé v životě s loutkovým divadlem, kde jsou loutkami vystříhané kusy papíru. Snadno čitelný černý humor tohoto téměř 2D divadla a jednoduchý příběh z něj vytvořily programový bod, který diváci vesměs jednohlasně přijali s nadšením. Dílo zároveň uspělo i na postupových přehlídkách a letos se dostalo na program prestižního pražského Přeletu nad loutkářským hnízdem.

  • Ve vzduchu neustále visí laťka, po jejímž překročení se budou zmatení diváci ptát: „Co to mělo být?“

Otevřenou nespokojenost a odmítání z více stran jsem zaznamenala (po představeních jsem se snažila diváky obcházet a ptát se jich na názory) pouze v případě titulu Bezdéčka od profesionálního uskupení nového cirkusu a pohybového divadla Squadra Sua. Stálo na fyzické virtuozitě dvou klaunů a jedné klaunky a na využití předmětů ze světa odpadků a jiných zdrojů pro stavbu chatrných bezdomoveckých příbytků. Subtilnímu humoru klaunských čísel bránilo adekvátně vyniknout hlediště Golfu bez elevace (i mně se zdálo, že se čísla odehrávají hodně daleko ode mne, a to jsme seděly ve třetí řadě). Jako největší překážku v navázání kontaktu odhaduji fakt, že tu dochází k mnohému zcizování a ozvláštňování, které ale nevyvažuje žádné ukotvení ve snadno uchopitelné rovině skutečnosti. Velký důraz leží na rekvizitách jako jsou pantofle z PET lahví nebo nalezené houpací křeslo. Ty jsou pány situace, zatímco vztahy mezi klauny zanikají. Je pravděpodobné, že bych inscenaci kupříkladu na Lení Letné vnímala jinak, snad dynamičtěji. Zde se v porovnání s extrovertnějšími výstupy ostatních tvůrců hroutila do sebe.


Barbora Etlíková


Některé odkazy:


Semilské noviny s nekrologem Zdeňka Lindnera:

https://ipac.kvkli.cz/arl-li/cs/csg/?repo=lirepo&key=96005779802


Divadelní soubor PODIO, který pořádá Semilského Paroháče:

https://www.facebook.com/dspodio/


Kulturní centrum Golf, Semily:

https://www.kcgolf.cz/


Zahradnictví a kulturní centrum Chuchelna:

https://www.facebook.com/kulturanarybnice



Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše