S trojicí režisérek z divadla Dr.amAS, působícího pod hlavičkou Národního ústavu pro autismus, jsme se seznámily v létě na festivalu Menteatrál. V srpnu jsem o této akci napsala článek, který se zaměřoval hlavně na Co je za Oráčovem?, tedy na jejich vůbec čtvrtou inscenaci nazkoušenou společně s amatérskými herci s poruchou autistického spektra. (Skutečnost, že hovoříme o amatérských hercích, bych na základě čtenářských reakcí ráda zdůraznila - v profesionálním divadle se pohybují také herci s autismem, pro něž níže popisované vůbec neplatí. O nich se však tento rozhovor nevede.) Protože mě zajímalo, co si o mém článku režisérky a jejich herci myslí, požádala jsem je o zpětnou vazbu. S některými herci jsem se spřátelila a také mě režisérky Dominika Linhartová, Markéta Jarošová Těmínová a Pavlína Zárubová pozvaly na schůzku do jejich karlínské zkušebny. Na základě rozhovoru, který jsme tam společně ve čtyřech vedly, vznikl následující text. Setkání mě přesvědčilo o tom, že Dr.amAS je ojedinělý a dosud neprobádaný fenomén s velkým uměleckým i společenským potenciálem, který stojí za hlubší a podrobnější prozkoumání.
Při neformálním rozhovoru s jednou z vás mi bylo řečeno, že Dr.amAS vznikl v době, kdy se myslelo, že divadlo s lidmi s poruchou autistického spektra nejde dělat. Jak je možné, že se něco takového myslelo?
Dominika
To je poměrně velké téma. Z určitého úhlu pohledu je na překážku ne úplně dokonalá schopnost těchto herců ztvárnit roli tradičním způsobem. Bývá jim upírána schopnost se vciťovat na úrovni, která je pro mnohé tvůrce i pro mnohé diváky hodně důležitá. S tím souvisí jejich prožívání emocí, které nemusí být na venek vidět – ty ho ve své recenzi také zmiňuješ. Skrze mimickou strnulost může někdo získat dojem, že emoce neprožívají. Vyjadřují je obtížně, nestandardně nebo odlišně, a proto je jejich způsob estetického sebevyjádření výrazně jiný než u běžných herců. Tím pádem se vytvořila představa, že by takové divadlo nemohlo vypadat dobře a za všech okolností by bylo divné.
To mohlo být dané strnulými představami o estetice divadla.
Dominika
To také, ale existuje celá řada rovin toho problému. Třeba na úrovni terapie divadlem (terapie divadlem – teatroterapie není totéž co známější pojem dramaterapie, pozn. red.) se zase dlouho myslelo, že autisté nemůžou z léčivé formy divadla získat plnohodnotný zážitek a katarzi, protože ji nedokážou prožít natolik, jak by se v případě úspěšné terapie divadlem asi očekávalo.
Mělo se za to, že by u nich terapie divadlem nefungovala?
Dominika
Myslím, že šlo spíš o terapeuty, kteří měli strach do toho jít. My vidíme, že se u herců pozitivní změny v jejich životech dějí, i když neděláme teatroterapii ani dramaterapii, ale divadlo. Možná přicházejí pomaleji nebo se o nich dozvídáme se zpožděním, ale když se herci do divadla opřou a stane se součástí jejich běžného světa, tak se začnou jejich životy měnit. Divadlo na ně začne působit terapeuticky. Najednou o ně mají lidé velký zájem, přijdou za nimi po představení na víno a chtějí si s nimi o divadle povídat nebo s nimi dokonce udělat rozhovor. A všechno je to míněné vážně, ne s podtextem „ty jsi ten chudáček autista, který se na jevišti snaží“, ale s postojem „ty jsi herec“.
Divadlo tu tedy nemá ani tak ozdravné účinky v tom, že by se herec dostával do svého nitra a poznával tam sebe samého, ale spíš naopak se zlepšuje tím, že vstupuje do společnosti a učí se vnímat sebe sama jako společenskou bytost?
Markéta
Ano, u nás nezáleží jenom na procesu, ale také na výsledku. Naši herci často mají poprvé v životě příležitost zažít plnohodnotný úspěch a pocit, že pro jiné lidi zosobňují nějakou kvalitu. Možná by bylo dobré ještě udělat terminologickou vsuvku, protože se pohybujeme v tematickém poli, kde se setkávají tři termíny. Jednak existuje dramaterapie, kdy se lidé potkávají ve skupině, ale i jeden na jednoho, což u lidí s autismem funguje velmi dobře. Dramaterapie využívá k terapii divadelní nástroje, jejím cílem však není vytvářet inscenaci. Ta může vzniknout jako vedlejší efekt, důležitý je ale zejména proces. A pak ještě existuje terapie divadlem, teatroterapie, jenže se vedou debaty o tom, jestli vůbec existuje. A k té má naše činnost asi nejblíž, přestože my neposkytujeme terapii, prostě jen děláme divadlo a chceme, aby bylo pokud možno co nejlepší.
Jak vznikl Dr.amAS?
Dominika
Založili jsme se v lednu 2015 a přispěla k tomu naše bývalá kolegyně Bára, která měla v NAUTIS (pozn. red. tenkrát se organizace jmenovala APLA) na starosti volnočasové aktivity. Byla v té době první, kdo něco podobného začal prosazovat a rozjíždět. Bára měla na kurzu Petra, dnes už našeho herce, který má rád kalendáře a stále přinášel témata s tím spojená. Bára ho chtěla zabavit, a tak mu řekla, ať vymyslí nový měsíc. Petr vzal papír a tužku, napsal dny od jedničky do dvaatřicítky a ke každému přiřadil speciální svátek, čímž vytvořil vlastní měsíc. Pojmenoval ho sněhen a umístil ho mezi leden a únor, což je i normálně takové divné období. Mezi sněhnové svátky patří třeba Mezinárodní den lezení do světlíku, Mezinárodní den zívání s nepřikrytou pusou nebo Den, kdy si můžeme zkoušet oblečení všech lidí, které potkáme. Prostě věci, o nichž Petrovi lidé říkali, ať si na ně dá pozor a nedělá je. Ale on je s oblibou dělal. Jednou ho kvůli tomu dokonce vyhodili z práce, protože si bral cizí oblečení z věšáku v kavárně a promenádoval se v něm. Ve sněhnu také slaví svátek lidé s nimiž se Petr potkal, ale jejich jméno není v běžném kalendáři, třeba Faustýna nebo jména, která se používají, ale v kalendáři také nejsou třeba Ježíšek.
Markéta
Já s Dominikou jsme na základě toho materiálu zrežírovaly první inscenaci Dr.amAS - Sněhen. Vytvořil se kolem ní základní okruh herců, na který se nabalovali noví lidé a my jsme pro ně přidávali nové postavy. Vlastně jsme inscenaci nikdy nederniérovali, byť jsme časem začali tvořit mnohem složitější a dramaturgicky propracovanější projekty. Mnoho diváků ji má stále v oblibě. Se širší základnou herců jsme navázaly kontakt přes NAUTIS, kde Dominika pracuje a já jsem tam tenkrát dělala dobrovolnici. Nabídly jsme jim, že kdo s námi chce zkusit dělat divadlo, tak může. A někteří z nich jsou s námi v souboru doteď. Po premiéře jsme si říkaly, co dál. Měli jsme soubor a postupně začali tvořit svébytnou poetiku a rukopis Dr.amASu. Začala práce s herci, kteří nám říkali, když jsme chtěly Sněhen poprvé reprízovat: „No, už jsme to hráli, tak proč bychom to měli hrát znova?“
Přijmete do souboru každého, nebo si spolupracovníky vybíráte?
Markéta
Od herců vyžadujeme velkou míru kázně a jejich volného času a rozhodně nepřijímáme kohokoliv. Pokud se na někoho nemůžeme spolehnout, tak se s ním rozloučíme. Naši herci si divadlo na oplátku berou hodně za své a také po nás něco požadují. Takže vzniká vzájemná symbióza a vzájemný respekt. Oni se nám svěřují s niternými věcmi a my často zvažujeme, jestli je nebo není vhodné ty informace pustit ven a tematizovat je v inscenaci. Takže na sebe bereme tuhle zodpovědnost, ale i po hercích chceme, aby byli zodpovědní. Pokud nám někdo týden před výjezdem na festival napíše, že má dovolenou, jsme samozřejmě naštvané.
Jaké vlastně máte vzdělání? Mohl by každý dělat to, co vy?
Dominika
Když to zjednoduším, tak v podstatě ano: my jsme divadelní soubor a divadlo může dělat kdokoli, kdo na to má chuť a dostane příležitost. To, že máme druhotné ambice jako šíření povědomí o autismu, je vedlejší. Po odborné stránce nám ale pomáhá skutečnost, že já se tématu autismu a lidem s touhle diagnózou v práci věnuji každý den. A studovala jsem speciální pedagogiku s dramaterapií. Markéta vystudovala kulturní dramaturgii. No a obě jsme milovnice divadla. Pavlína je sice oborově úplně mimo, vystudovala překladatelství a tlumočnictví z francouzštiny, ale sdílí s námi lásku k divadlu. Dlouho byla naší nadšenou fanynkou, několik let mluvila o tom, že by se chtěla nějak zapojit. Pak se stala součástí souboru velmi přirozeně, ve chvíli, kdy naše kolegyně Anna Králová (Ančo, zdravíme tě!) odešla na mateřskou a bylo jasné, že potřebujeme dalšího člověka do týmu.
Pavlína
Od svých šesti let jsem jsem jezdila na integrované tábory a později jsem na nich dětem s mentálním či fyzickým postižením dělala asistentku. Dokonce jsem zvažovala, zda jít studovat speciální pedagogiku. Nakonec jsem se ale rozhodla pro překladatelství francouzského jazyka. Když jsem se odstěhovala do Prahy, práce s lidmi s hendikepem mi hodně scházela, protože ji svým způsobem potřebuji k životu. A i když vím, že to není to samé, tvorba Dr.amAS mi tuhle moji potřebu pomáhá naplňovat. Jejich první inscenace Sněhen mě úplně dostala. Měla šťávu, bylo to úplně jiné divadlo a způsob tvorby. Dr.amAS mě hodně lákal. Snažila jsem se chodit na představení, kdykoliv jsem měla čas. Po nějaké době jsme se s holkama domluvily, že už nebudu jenom divačkou a stala jsem se členkou.
Markéta
Já pracuji v nadaci, která finančně pomáhá rodinám, kde se rodiče nebo děti potýkají s onkologickým či jiným závažným onemocněním. Na střední škole jsem studovala výchovnou a humanitární činnost, blížilo se to speciální pedagogice. Jako malá a pak chvíli i v dospělosti jsem se věnovala scénickému tanci, i společně s Pavlínou. Snažím se pořád vzdělávat v oblasti divadla a navazuji tak na studium vysoké školy. Na Divadelní akademii múzických umění jsem absolvovala obor Kreativní pedagogika.
Markéta
Ještě bych chtěla zareagovat na to, jak Dominika říkala, že to, co děláme my, by mohl dělat každý. Já si to úplně nemyslím, protože z rozhovorů s režiséry z jiných divadel vyplynulo, že oni by neměli tu trpělivost tak dlouho čekat, než se inscenace zrodí. Naše zkoušky probíhají pravidelně a my na nich dlouze pozorujeme herce v interakci. Oni sami asi často ani nevědí, jak jsou kouzelní, ale my je vnímáme a pak se ty povedené momenty snažíme zaznamenat. Z jedné lekce nebo workshopu obvykle vypadne třeba jedna nebo dvě věty a někdy deset. Naše zkoušení připomíná experimentování v laboratoři. V určité fázi pak máme milion střepů, které lepíme dohromady, což obnáší hodně práce a čekání na správný moment. Jeden režisér, nám kdysi řekl, že si u sebe takový přístup vůbec nedovede představit, protože potřebuje na jevišti zhmotňovat své ambice. Z režisérského pohledu je náš přístup trochu masochismus, protože musíme potlačit režisérské ambice, byť je přirozeně máme. Musíme se v tomhle ohledu hodně krotit a pro mě osobně je velká výzva nevkládat do inscenace žádné své domněnky. Naši herci totiž nemůžou tak úplně hrát o věcech, které nezažili, neznají je nebo k nim nemají vztah. Pokud někdo z nich například nebyl nikdy na rande, tak nemůže hrát milovníka. Také se musíme hodně snažit, abychom vytvořily atmosféru, ve které by se nám herci nebáli otevřít.
A zároveň musíme umět nastavit a respektovat určité hranice. Když jsme zkoušeli inscenaci založenou na vyprávění, tak jsme se z herců snažily vydolovat nějaký osobní příběh. Jeden z nich ho s námi nejdřív vůbec sdílet nechtěl, ale pak nás kousek pustil a my jsme zjistily, že jde o něco tak bolavého, že jsme od toho šly pryč. Jinak bychom se pohybovaly na tenkém ledě a nevěděly bychom, jestli ho to na představení nerozseká. Je důležité, abychom byly vnímavé a věděly, co se v souboru děje a kontrolovaly, jestli zkoušení někoho z herců nerozhodilo. I z toho důvodu si myslím, že by naši práci nemohl dělat každý. A také máme štěstí, že naši herci dost často natvrdo řeknou, co si myslí.
Nejste asi ten typ režisérek, které by přišly s hotovým scénářem a oznámily hercům: „Tak o tomhle budeme hrát!“
Dominika
Kdybychom přišly s hotovým scénářem, který by se pak oni mechanicky naučili, tak bychom si hodně ulehčily práci. Ale myslím, že to není naše cesta.
Pavlína
Nás by to ani nebavilo.
Dominika
Bylo by pak jedno, s jakým hercem divadlo tvoříme, ale my stavíme herce s autismem na odiv a zároveň chceme, aby se cítili ve spolupráci v pohodě.
Markéta
Nedávno jsme zkusily přijít za herci s tím, že budeme dělat bajku. Četli jsme společně Kiplinga i La Fontaina. Jenže tahle představa se nám na zkouškách úplně rozpadla pod rukama a prostě to vůbec nefungovalo. Takže jdeme cestou hledání archetypu zvířete v nás a zase skládáme střípky.
Řekly byste, že vaši herci také částečně režírují?
Markéta
Radek třeba napsal kostru pro inscenaci Co je za Oráčovem?, ale určitě se nedá říct, že by byl autorem scénáře nebo režíroval. Jeho vyprávění fungovalo spíš jako spojovací prvek, kterým jsme propojily ostatní materiál získaný během tří let experimentů na téma komunikace. Radkovy pasáže jsme často odmítly – některé pro nás byly nepřijatelné nebo jsme až s odstupem viděly, že nefungují.
Ani v našem trojčlenném režisérském týmu se nedá říct, že by jedna z nás představovala hlavu. Obecně sice máme na Dr.amAS podobný náhled, ale v konkrétních věcech jsme každá úplně jiná. Oráčov jsme zkoušeli tři roky, a on za ten čas skutečně uzrál. Inspiraci nemáš každý den, ta potřebuje čas. A pozorovat, vnímat, zapisovat, ověřovat a pak to dát dohromady, to neuděláš za jeden den ani za dva, ani za měsíc. Někdy nejsou herci nebo my ve formě, máme svá zaměstnání. Do příštího Menteatrálu bychom měli mít nazkoušenou novou inscenaci, ale já si už teď říkám, jak to stihneme. Bude to dost kvalitní?
Mám pocit, že je pro vás u herců klíčová jistá samostatnost, a to nejen na jevišti, ale i v životě.
Markéta
Pokud pořádáme debaty po představení, tak vůbec nejčastěji diváci chtějí vědět, jestli herci žijí sami nebo v nějakém zařízení. Myslím, že autismus většina lidí vnímá někde mezi Rainmanem a Dětmi úplňku, na což jsi ostatně ve svém článku také narážela. Já bych ale řekla, že dost lidí na autistickém spektru žije relativně běžný život, obvykle pracují, žijí buď s rodiči nebo sami. Neexistuje nějaký univerzální autista a vnímání společnosti je vůči autismu hodně zkreslené. S lidmi, kteří vyžadují neustálou asistenci, bychom divadlo dělat nemohly. Naše inscenace jsou hodně verbální a je pravda, že trochu bojujeme s pohybovou složkou. Ještě je důležité zmínit, že až na Petra, který funguje jako kalendář a jukebox, nemá žádný z našich herců superschopnost. To bývá také častý předsudek: že autisté bývají v něčem geniální.
Zároveň se snažíme herce stavět před praktické překážky bez rukaviček, což je podle mě hodně posouvá dopředu. A oni opravdu nesnášejí, když se s nimi jedná jako s někým hendikepovaným. Jednou jsme přijeli hrát představení do prostoru, kde se předtím konal punkový koncert a byla tam špína. Tak jsem řekla: „Ty dojdi pro hadr, ty pro kýbl a prostě to uklidíme.“ Někteří z nich drželi poprvé v životě v ruce hadr. Nebo se je nebojíme upozorňovat, když nás zahlcují (kupříkladu nám denně volají se stejnými otázkami). Což jim také pomáhá i v běžném životě lépe kontrolovat to, jak působí na okolí. Osobnostní vývoj některých z nich je v tomhle ohledu obrovský.
Dominika
Já myslím, že kdyby se sešla jiná skupina, která by chtěla dělat divadlo třeba s neverbálními autisty nebo s lidmi tzv. PAS+, tak by to také nějakým způsobem šlo. My to ale neumíme a do souboru vybíráme lidi, se kterými nám je dobře, s nimiž se domluvíme tak, jak umíme a jak zrovna potřebujeme, a lidi o které nemusíme pečovat.
Když jedeme na zájezd a některý z herců má zpoždění, tak na něj čekáme jen únosnou dobu. Pak už nám třeba jede vlak, nebo bychom nestíhali být na místě včas a daný opozdilec se musí dostat na místo po vlastní ose, případně nést následky svého zpoždění. Kdyby od nás někdo požadoval přemíru pozornosti, tak neobstojí. Samozřejmě, že naše akce a výjezdy nějak základně organizujeme, ale je jinak je to takové, jako bys jela s kamarády třeba na vodu.
Působíte v rámci organizace NAUTIS. Co to pro vaši činnost znamená?
Dominika
Díky tomu, že jsme s NAUTIS spjati, můžeme snáz žádat určité granty. Kolegové z NAUTIS nám je navíc pomáhají administrativně zpracovat, což je pro nás i velká výhoda. Zároveň musíme dělat adekvátní reklamu a působit v jednotě s vizí, tedy mimo jiné šířit povědomí o autismu. Myslím si, že vedení NAUTIS ví, že se na nás může spolehnout, že neuděláme ostudu, a díky tomu zažíváme i absolutní svobodu v tom, co pustíme ven. My se zaručujeme našimi jmény, vzděláním a neustálým prohlubováním svých vědomostí nejen o autismu.
Markéta
Ty jsi, Báro, ve svém článku psala, že považuješ za problematickou zdravotnickou terminologii, kterou festival používá a která zahrnuje termíny jako „porucha“ nebo „hendikep“. My si ale v tomhle ohledu nemůžeme vybírat a jistý odborný diskurz musíme dodržovat.
Jakým způsobem NAUTIS kontroluje, jestli naplňujete jeho vize?
Dominika
V tom je právě ta zmiňovaná svoboda a důvěra. Nemám pocit, že by nás někdo potřeboval kontrolovat. V minulosti jsme měly dokonce i pocit jistého nezájmu a doteď jsou v NAUTIS lidé, kteří nás nikdy hrát neviděli. Jasně, divadlo není pro každého, ale ti, co se pak spolupodílí na naší veřejné prezentaci by to měli mít povinně. Obecně však mohu říct, že naše domovská organizace je i naším největším příznivcem. I tak mi ale přijde důležité zmínit, že cesta ze škatulky „zájmový kroužek“ k poloprofesionálnímu divadelnímu souboru byla poměrně trnitá. Ze začátku jsme se setkávaly s postojem „tak prostě něco nacvičte“. A my jsme odpovídaly že pro divadlo, jaké děláme my, potřebujeme vhodný prostor a určité technické zázemí. Z naší strany to nebyla neochota a nabubřelost, ale potřeba kvalitního, celistvého uměleckého dojmu. Teď už tyhle věci nemusíme obhajovat. Někteří naši známí, dokud nás neviděli hrát, tak se báli, že budou muset falešně chválit to, že herci přijdou na jeviště v kostýmech květin a odrecitují básničku. Nebo brali návštěvu našeho představení jako dobrý skutek. Nedávno mi dokonce jeden technik řekl: „No, to nějak zvládnete a když tam bude chyba, tak stejně nikdo neví, jak to má vypadat.“ Ale to by bylo, jako kdybyste saxofonistovi na koncertě řekli, že nevadí, že jeho nástroj není slyšet.
Jde také o to, že potřebujete vhodné prostředí, abyste naplnily nějaké specifické potřeby herců a herečky?
Pavlína
Naši herci jsou už vyhraní, takže tyhle věci u nich příliš neřešíme. Ale často se lidé bezpředmětně obávají, jestli je neruší světla, jestli někdo nedostane během představení těžký záchvat nebo jestli hercům nevadí, že jsou v sále lidé. Vždyť jim naopak vadí, když jich přijde málo!
Markéta
A také vnímají jako problém, když se lidé nesmějí. Tys ve své recenzi psala, že si nejsi jistá, jestli je v pořádku, když se směješ tomu, že někdo jezdí v metru z konečné na konečnou proto, aby si poslechl hlášení na všech zastávkách. Ale já myslím, že je úplně v pohodě, když se tomuhle nahlas zasměješ. Ti herci se dost často smějí sami sobě a pokud je v sále ticho, tak někteří začnou hrát na sílu, což občas bohužel ústí do trapnosti. Jednou jsme hráli zadané představení pro byznysmeny, kteří nad citlivostí ani korektností vůbec nepřemýšleli a normálně se smáli. Byla to moc dobrá repríza a herci všechny reakce brali v pohodě.
Pavlína
Chápu, že je dobré, když reaguji upřímně. Ale pokud se směji věcem, které herci považují za normální, dokážou nahlédnout, čemu se vlastně směji? Rozumějí, že mi připadá legrační ta odlišnost?
Dominika
V tomhle ohledu zajišťujeme bezpečný prostor my, když hercům dáváme náhled na to, jak můžou působit na okolí, protože i nějak působí na nás. A ne vždy se vůči nám chovají vhodně. Naši herci jsou také zvyklí na to, že se různé publikum směje na různých místech i že někdy něco nezafunguje. A pak také je rozdíl mezi smíchem a výsměchem. Oni vystupují s vědomím, že jejich projev na lidi nějak působí a budou na něj reagovat. Kdyby s tímhle nebyli v pohodě, tak to nedělají.
Markéta
My chceme, aby si diváci kladli otázky, jestli je v některých případech hyperkorektnost správně. Nemáme strach z toho, že diváci nebudou vědět, co je myšlené jako humor a co se doopravdy stalo. Ale má to svoje limity, nechceme, aby si divák říkal: „Ježišmarjá, co se to tady děje, vůbec to nechápu, to je asi nějaká bláznivina.“ Kdyby se publikum úplně ztratilo, tak to by bylo špatně. Stejně tak se maximálně snažíme, aby naši herci na jevišti nepůsobili trapně, což je mimo jiné i důvod, proč v podstatě skoro nepracujeme s kostýmy. Vnímáme jako hodně důležité, že jim dáváme zpětnou vazbu, aby se mohli herecky zlepšovat. Kdybychom je jenom plácaly po ramenou za to, že vylezli na jeviště, tak by nabyli dojmu, že to tak prostě stačí. Třeba při zkoušení inscenace Teď mluvím já! jsme Juru tepaly za intonaci a on ji pak obrovsky vypracoval. Snažíme se s herci mluvit co nejvíc napřímo a rozvíjení téhle dovednosti pak v běžném životě hodně obohacuje i nás samotné.
Když mluvím o té jinakosti, tak k mé recenzi o Co je za Oráčovem? mi dávala kamarádka zpětnou vazbu, že jet do nějakého města jen proto, aby si člověk projel všechny stanice metra, není až tak divné, jak píšu. Uvědomila jsem si, že bych sama ráda slyšela všechny nahrávky stanic pražské MHD v podání Jiřího Vondráčka.
Dominika
Každý jsme složený ze spektra rysů a ty autistické v sobě může najít de facto každý. Je hezké se konfrontovat s hranicí, kde u druhých označujeme nějaké věci za „divné“, přestože je máme také a u sebe bychom je považovaly za normální.
Pavlína
Je pravda, že od té doby, co dělám s holkama divadlo, jsem si také začala víc všímat svých vlastních reakcí, a hlavně tak jako ony v běžném životě opakuji hlášky ze zkoušení. Některé myšlenkové pochody našich herců jsou úplně jiné než moje a fascinují mě. Myšlenky a hlášky herců mi tak často připadají geniální a velmi vtipné. Lidé z mého okolí samozřejmě vůbec nechápou jejich kouzlo, když je před nimi opakuji. Bez kontextu a poznání našich herců a naší tvorby jim připadají divné. Což je pochopitelné.
Markéta
Když jsme připravovaly inscenaci Jiný než kdo?!, tak jsme se herců ptaly na jejich rituály a speciality, na kterých si ujíždějí. A nakonec jsme jako režisérky zjistily, že máme mnohem víc obsesivních potřeb než oni. Já třeba věším určitým způsobem toaletní papír a holky také mají své rituály, ale naši herci nic takového nepopisovali. Myslím, že na jejich myšlení je výrazná určitá čistota a přímost.
Pavlína
Zároveň je třeba se na ten způsob komunikace trochu připravit, protože herci nás rozhodně nešetří.
Markéta
Myslím, že chtějí být pravdiví a nemají potřebu nic zaobalovat. My jim ale někdy říkáme, že se musejí v nějakém bodě zastavit a hrát, tzn. nehrát sebe, ale být a myslet za postavu.
Když jsem si té nepřítomnosti autocenzury nebo „dělání se lepších“ u herců všimla ve vaší inscenaci, měla jsem tendenci to nejdřív považovat za odvahu z jejich strany. Ale ona to asi není odvaha.
Dominika
To je právě otázka. Já to jako odvahu to nevnímám. Podle mě jsou prostě takoví, že se svěří ve vší čistotě a přirozenosti. Ale každý autista je jiný. Pokud v sobě nemáš potřebu sdílení, tak nic nesdílíš, a pokud ji máš, tak sdílíš třeba až takhle otevřeně, na jevišti.
Chápu to dobře, že vaši herci na jevišti nepředstírají nic, co by neudělali ve vlastním životě?
Markéta
Většinou hrají obměny jich samotných, ale řekla bych, že teď v rámci inscenace, kterou právě připravujeme, už mají i role v pravém slova smyslu.
Pavlína
Teď to vypadá, že budou hrát postavy, jimiž by v ideálním světě chtěli být. Podle mě na jeviště vynášejí svoje skryté sny. Pořád jsou to oni, ale ve vlastních fantaziích a variacích.
Markéta
Tak, jako neexistuje jeden univerzální autista, tak ani přístupy k herectví nejsou v našem souboru jednotné. Třeba Radek neumí na jevišti opustit svůj obvyklý způsob vystupování a i do nové inscenace vnáší téma cestování. Luboš naopak skutečně rozvíjí vlastnost, kterou by si v běžném životě nedovolil projevit, ale na jevišti si ji užívá.
Tohle rozdělení na ty, kdo na jevišti nedovedou opustit vlastní osobnost, a těmi, kdo jsou schopni měnit identity, se objevuje i mezi neurotypickými herci.
Dominika
Vždycky na začátku zkoušení to jsou oni a výstavba jejich postav pak vychází z vlastností, které by například potřebovali posílit. Při tvorbě charakteru postavy záleží na jejich názoru. Což pro ně byla ze začátku výjimečná situace, kdy si někteří poprvé sáhli na to, že jejich názor něco znamená. Na spoustě z nich vidíš, že mají v sobě ten školský model „hlavně všechno odkývej, moc se k ničemu nevyjadřuj a řekni, že to bylo dobrý“. S takovým přístupem pak lidé nemají ani hlas ani sebevědomí. Je důležité si počkat, nedomýšlet, nepřidávat si vlastní fantazie o tom, jak by to mohlo být, když se někdo nějakým způsobem tváří. To nebývá směrodatné.
Takže postavy ve vašich inscenacích vznikají v dialogu a vy se pak režijně snažíte ohlídat, aby se tvar nerozpadl a tvořil celek? Co ještě obnáší vaše dramaturgická práce?
Markéta
Co se týče té úplně prvotní dramaturgie, tak se snažíme přemýšlet o tom, z jakého úhlu jsme na autismus ještě nenahlíželi. A v rámci konkrétní inscenace je pak důležité, aby postavy měly svůj oblouk, vývoj a logickou vztahovost. Právě to pro mě dává našemu divadlu váhu: není to o tom, že si každý herec přijde na jeviště říct jednu větu jenom proto, aby byl vidět. Když herci na jevišti hrají postavu, tak vlastně ukazují pár fotek z jejího životního alba. A je důležité se ptát, jaké fotky by měla ta postava z dřívějška? Jaké bude mít v budoucnosti? Pro mě je důležité, aby herci tu postavu přijali jako vývojový proces.
Dominika
Snažíme se, aby v inscenacích dostaly prostor různé podivnosti našich herců, protože nás baví. Ale už jsme třeba narazily na to, že v Dr.amAS nemáme jednotný politický názor a my, jako režisérky jsme se nebyly schopny ztotožnit s politickými preferencemi některých herců a zavládla tvrdá cenzura. Pro Radka, který v Co je za Oráčovem? představuje hlavní roli, je politika silné téma a ve svém osobním životě často posílá politikům e-maily, v nichž je kritizuje. Tomuhle jsme daly na jevišti hodně prostoru, ale zároveň nastavujeme takové hranice, aby to bylo i pro nás přijatelné.
Markéta
Myslím, že s názory, které Radek na jevišti říká, se můžou lidi ztotožnit bez ohledu na politické preference. Mluví o tom, co nemá rád, ale nesvěřuje se s tím, koho bude volit. V tomhle ohledu se dá říct, že naše herce brzdíme v autenticitě, korigujeme ji. Je v tom jistá míra manipulace. Přijímáme zodpovědnost za obraz, který o lidech s poruchou autistického spektra vytváříme.
Dominika
Nechceme produkovat něco, co by mohlo být potenciálně toxické nebo štvavé. Diváci se v našich inscenacích setkávají jen s určitým vzorkem lidí s autismem.
Pavlína
Chceme spíš zobrazit emoce, které se pro herce s politikou pojí, než ukazovat hotový názor.
Dominika řekla, že dáváte prostor „podivnostem vašich herců“. Co tím přesně myslíte?
Pavlína
Třeba scénu, v níž se šustí v úvodu představení v hledišti, jsme do inscenace dali z jediného důvodu: Petr stále něčím šustí a pořád na zkouškách krká, zpívá, jí bonbony a chce přestávku, aby se mohl najíst, a my pak nestíháme. Na základě těchto zážitků jsme si řekli, že by bylo super, kdybychom na začátku šustili.
Markéta
V Co je za Oráčovem? pracujeme s invalidním vozíkem, protože Petra fascinují věci na kolečkách. Původně jsme chtěly mít na jevišti rudl, protože on, když vidí nějaký rudl, kolečko nebo trakař, tak je schopný u něj postávat nebo na něm sedět celé dny. Jednou, na chvíli zmizel ze zkoušky a my jsme netušili, kam šel. Pak se ukázalo, že začalo pršet a on si šel jenom na zahradu obrátit kolečko dnem vzhůru, aby mu do něj nenapršelo.
Petr je asi náš největší zdroj nápadů, které dokážou překvapit. Bez něho by Dr.amAS možná vůbec nemohl existovat nebo by byl úplně jiný, protože to Petr vždycky vymyslí něco, co je pak největší hit. Někdy je svým způsobem až geniální.
Jaké diváky oslovujete?
Markéta
Chytré.
Pavlína
S otevřenou myslí.
Dominika
Za mě klidně i se zavřenou. Říkám si: tady to máte a nějak se s tím poperte.
Pavlína
Buď se ti to líbí a vyvolává to v tobě umělecký zážitek, anebo ne. A je v pořádku, pokud nějací diváci třeba odejdou, jako se to dělá i na profi scénách, když člověka nebaví. Pokud se ale přijde podívat člověk, který si chce o lidech s autismem udělat špatný obrázek a hledá temná propojení, tak my s tím nic nezmůžeme. Ale většinou na nás chodí lidi, kteří mají o divadlo i o problematiku autismu zájem. To při zkoušení předpokládáme, a také to tak na představeních bývá. Ještě mě v kontextu toho, co holky říkaly, napadlo, že jsem nedávno poslouchala podcast o filmu, kde se říkalo, že teď diváci nejvíc vyhledávají přirozenost a realistický pohled na skutečnost. A já myslím, že tohle na naši tvorbu sedne a že bychom mohli v divadelním světě uspět.
ptala se Barbora Etlíková
Inscenaci Co je za Oráčovem? lze v Praze vidět 2. března, více informací zde.
Původně jsem plánovala ke svému prvnímu článku o divadle herců s mentálním hendikepem vytvořit pouze druhý díl, ale ukázalo se, že jde o téma nosné a neprobádané. Formát dvoudílného seriálu přestal při psaní dostačovat. Nyní to vypadá, že díky impulzu v podobě návštěvy Menteatrálu vznikne článků víc. Ve fázi přípravy jsou rozhovory s některými herci z Dr.amAS, ale v neposlední řadě také článek o brněnském divadle Aldente, které vnímám jako úplný opak Dr.amAS či jednoduše jako úplně jiný typ divadelní tvorby. Režisérka Jitka Vrbková zde jakožto matka dcery s Downovým syndromem pracuje s herci s tímto hendikepem, který nabízí úplně jiné vyjadřovací prostředky. V neposlední řadě se pak díky Menteatrálu do pole mé pozornosti dostalo divadlo UJETO – soubor, který se nekompromisně prezentuje jako profesionální divadlo herců s mentálním hendikepem. Ve všech těchto případech by měl na Podhoubí vzniknout minimálně jeden článek, zároveň ale nelze slibovat, že se to stane ve všech případech brzo.