• barboraetlikova

Divadlo autistického spektra (z Menteatrálu: tentokrát o Co je za Oráčovem? souboru Dr.amAS)

Na přelomu července a srpna se odehrál osmý ročník festivalu Menteatrál, kam se sjíždějí „divadla pracující s lidmi s mentálním hendikepem“. Dějištěm této akce bývá Neratov v Orlických horách – kdysi vysídlená vesnička, momentálně plná různých chráněných pracovišť, pověstná svou malebností. Její kostel dříve vybombardovala Rudá armáda, později získal slavnou prosklenou střechu. Zastoupení na každoroční přehlídce mívají divadelní soubory, které „jsou nebo mají ambici stát se součástí české profesionální scény“. Je-li tomu tak, potom je na místě také odpovídající kritická reflexe. Pokusím se v tomto ohledu navázat na práci kolegyně Elišky Raiterové, která na Podhoubí nedávno publikovala text Critic specific? Brněnský festival Be IN! (clusive) a jak o něm psát a na příležitostné debaty na podobné téma s jinými kolegy. Dovedu si živě představit, že bych se v článku mohla nechtě dopustit etických přešlapů a diskutabilních tvrzení – však je to hotové minové pole. Pokud nějaké najdete, budu moc ráda, když se o ně podělíte buď v komentářích na sociálních sítích nebo prostřednictvím soukromé zprávy dole pod článkem.


Hned na úvod sama narážím na terminologickou obtíž, která zároveň představuje můj největší otazník nad festivalem. Rozumím faktu, že asi používá v propagaci slova jako „hendikep“ nebo „porucha", protože má vazby na zdravotnictví, a rovněž chápu, že spoléhání na takový slovník možná organizátorům usnadňuje práci. Myslím však, že to není v uměleckém kontextu šťastné. Zpočátku mě nenapadlo takto uvažovat, ale v rozhovorech s účastníky jsem se neustále dostávala do situací, kdy sami sebe označovali za „nemocné“ a mě za „zdravou“. Po čase mi začalo být toto rozlišování nepříjemné, začala jsem ho vnímat jako diskriminační a v kontextu akce zbytečné. Také jsem si všímala, jak moc je tento způsob vyjadřování vpleten do PR celé události. Navštívila jsem festival z pozice kultury a umění a mnohem raději bych například psala, že se jedná o festival divadel, která ve své tvorbě „zdůrazňují neurodiverzitu“. Mohla by to samozřejmě být i úplně jiná formulace – určitě by se našla nějaká chytřejší. Ale kde jinde než v umění stírat rozdíly mezi zdravím a patologií, jeviště přece není žádný ústav ani ordinace! Tím spíš ne, když se v programu píše, že pozvaná divadla aspirují na profesionalitu, a i v ostatních ohledech se v podtextu celé akce propaguje paradigma neurodiverzity. Navíc tím festival vysílá signál, že se divadlo v těchto ohledech podřizuje terminologii zdravotnictví a postrádá svou autonomní (možnosti a důvody k odstupu od autoritativní terminologie vědy by přitom určitě stály za prozkoumání, už kvůli četným článkům jako je tento).


Obecně se divadelní režiséři a režisérky při tvorbě divadla s herci z neurominorit často pohybují na tenké hraně. Velmi dlouho se v profesionálních divadelních kruzích hovořilo o tomto typu tvorby převážně skepticky. Byť se už debata posunula, stále jsou takto zaměření tvůrci podezřívaní z toho, že chtějí vlastně jen využít jinakost herců a působit díky ní zajímavě. V horším případě z toho, že neberou dostatečný ohled na své kolegy s neurodivergencí, kteří se v důsledku toho mohou cítit rozličnými způsoby zraňovaní. Tyto obavy určitě jsou případné, přesto by to neměl být důvod k rezignaci na divadelní experimentování tímto směrem. Na Menteatrálu jsou v každém případě snížená rizika, že by se tu propagovalo divadlo jakožto exhibice jinakosti nebo propagace koloniálního myšlení zamaskovaného bohulibou činností. Většina diváků tu měla úzké vazby na některý ze souborů či v inscenacích sama účinkovala, takže vzniklo rozrůzněné prostředí plné lidí dobře obeznámených s rozličnými obtížemi, v němž jinakosti nemohly příliš vynikat.


S výjimkou souboru UJETO se divadla navíc často vázala na nějakou pečující nebo podpůrnou instituci, takže Menteatrál poskytoval do velké míry chráněné prostředí. Divadelní spolek Jiné jeviště vznikl přímo za účelem tvorby v Neratově, tedy ve spolupráci s místní komunitou, a také se váže na studijní specializaci na DAMU Divadelní tvorba ve specifických skupinách. Dramatický spolek Jindřich působí při Obchodní akademii Olgy Havlové v Jánských lázních, jejíž provoz je přizpůsoben potřebám osob s tělesným i jiným hendikepem. Tvorba divadla Aldente se odvíjí od osobní zkušenosti umělecké šéfky Jitky Vrbkové, která vychovává dceru s Downovým syndromem, zatímco soubor Dr.amAS byl založen při Národním ústavu pro autismus (NAUTIS). Uvedena byla také inscenace, která vznikla ve spolupráci spolků Loutky bez hranic a Divadlo Vzhůru nohama společně s klienty chráněného bydlení Koniklec Suchomasty poblíž Berouna.


Rozpětí zážitků, které Menteatrál nabídl, bylo velmi široké, dokonce mnohem širší, než bývá záběr konvenčnějších divadelních festivalů. Nejenže co divadlo, to jiná estetika, ale také co soubor, to zaměření na jiné neurologické variace a typy obtíží, a především co herec, to jiná míra a typ pozorovatelného odchýlení od „normy“. Trápí-li se nějaký milovník divadla pocitem, že se divadelní inscenace v jeho dosahu bezpečně podobají sobě navzájem, pak zcela vážně doporučuji navštívit Menteatrál, kde se zaběhané pojmy dostávají do úzkých a nad všemi pokusy vztahovat viděné k již známému visí hrozba nedorozumění. Protože jsem si z Neratova odvezla mnoho silných zážitků, rozhodla jsem se vytvořit dvoudílný seriál, přičemž tento první zasvětím inscenaci Dr.amAS Co je za Oráčovem?, která mne svými divadelními kvalitami překvapila, inspirovala a v neposlední řadě mě oslovila osobně.


Co si kdo najde v dialogu


V inscenaci jsem rozklíčovala hned několik vrstev, z nichž každá odpovídá jinému způsobu, jak na divadle pohlížet na autismus a variace autistického spektra (dále občas zjednoduším na „autisty“). Jedna z nich souvisí se skutečností, že viditelné projevy autismu nesou silný metaforický potenciál, s nímž se mohou lidé z většinové společnosti dobře ztotožnit nebo v něm nalézat jiná potěšení. V poslední době se ze všech stran ozývají upozornění, že tento rozměr věci může zapůsobit nešťastně jako například v případě proslaveného filmu Forrest Gump, který rozšířil stereotypní představu o tom, že všichni autisté mají nízké IQ a jejich sociální znevýhodnění bije do očí. To ale vůbec neodpovídá extrémně složité realitě a internet je plný lidí majících potřebu se vůči této představě vymezit, protože autisté se od sebe navzájem velmi liší. Dalo by se říct, že mainstreamové produkce jako Forrest Gump vytvořily autismu reklamu, ale příliš nepřispívají k porozumění autistům z masa a kostí a mezi dílem a publikem tedy vzniká jednostranný vztah – ze situace těží hlavně mainstreamoví diváci, kteří prostřednictvím filmu získávají dojemnou iluzi, která jejich navyklému vidění světa neklade žádné obtížnější překážky. Na inscenaci Co je za Oráčovem? bych ráda vyzdvihla, že v komunikaci s diváky nastoluje mnohem vyváženější situaci.


Je to oboustranný vztah, jehož součástí je také to, že se diváci mohou s postavami ztotožnit na základě metafor, které přirozeně vyplývají z autistického prožívání světa. V tomto případě se jednalo o osamělost. Jedna scéna například zobrazuje příběh muže, který si přišel do vagonu metra poslechnout všechna nově nahraná hlášení stanic na lince C. Ptá se okolostojících, jestli už je slyšeli, ale oni jeho otázce nerozumějí, a tak si činnost musí užít sám. Lidé si přisedají, vystupují, mění se denní doba … Jedna cestující má monolog do publika o tom, že se cítí po rozvodu frustrovaná a moc by se chtěla seznámit s nějakým mužem. A tak si přisedne k jednomu z cestujících a začne mu velmi poetickým způsobem vyprávět o tom, co pro ni znamená modrá barva. Má nádherně procítěný přednes, je potěšení ji poslouchat. Modrá je pro ni moře, láska … Cizí muž se kupodivu nelekne ani nestáhne, ale ochotně spolupracuje a také se rozhovoří o modré barvě: vystřihne několikaminutový monolog o historii umístění modré barvy v televizním pořadu AZ Kvíz od devadesátých let do současnosti. Je to impozantní, a když dokončí poslední podrobnost, nikdo už v jeho blízkosti nesedí. Jelikož se scénář skládá z replik vyňatých z improvizací, ze společných zážitků, SMSek, hlášek a podobných spontánních projevů, osamělost je zřejmě téma, které v Dr.amAS dlouhodobě rezonuje. Vím to i díky tomu, že jsem měla to štěstí strávit s herci několik hodin v hospodě a také po cestě domů a obtížnost navázat a udržet si vztah byla častým námětem našich hovorů. V tomto ohledu tedy inscenace komunikovala problém palčivý jak pro tvůrce, tak pro, dejme tomu, neurotypičtější divačky a diváky.


večer s částí souboru Dr.amAS v Café Therapy

Další rovina komunikace, kterou inscenace nabízela, souvisela s myšlenkami a postoji, které tvůrci touží veřejně vyjádřit, ale dost často nebývají vyslyšeni. V tomto ohledu se jednalo o typické angažované divadlo, kde jakýkoliv tvůrce, který se rozhodne na jevišti představit nějakou tezi, do velké míry uspokojuje svou touhu být slyšen. Jak moc vzbuzuje jeho teze zvědavost, se pak může velmi lišit – někdy bývá divácký zájem rovnocenný zájmu autora výpovědi, častěji však tato situace naplňuje hlavně autorovu touhu promluvit. Tato komunikační rovina ukazuje, že Co je za Oráčovem? vytváří výpověď motivovanou jak záměry neautistických režisérek vytvořit divácky přístupné „dobré divadlo“, tak záměry herců promlouvat ve veřejném prostoru způsoby, které často zůstávají záměrně i nechtě přehlédnuty. Je to vidět na vkladu literárně zaměřeného herce Radka Svobody, který výrazně ovlivnil téma i strukturaci scénáře. To on, mimochodem, přišel se zásadní otázkou: „Co je za Oráčovem?“ Na jevišti však také naplňuje svou touhu vyjádřit se k aktuální politice: vyřizuje si účty s bývalými ministry zdravotnictví i s ředitelem pražské ZOO Miroslavem Bobkem ohledně jeho rozhodnutí odstranit z areálu popelníky. Považuje to za kontraproduktivní a říká, že lidé v areálu stejnak kouří a odhazují nedopalky na zem. Upozorňuje rovněž na bezprecedentnost opatření, jelikož ostatní české ZOO prý popelníky mají, stejně jako ta v Budapešti. Herec cituje z dopisů, které mu poslali tiskoví mluvčí v reakci na jeho písemné stížnosti a apely nejen ve věci pražské ZOO. Čtení z těchto formálně korektních, ale striktně odmítavých odpovědí, které herec vnímá jako arogantní, vlastně nastoluje důležité otázky k promyšlení. Třeba jaké asi mohly být skutečné pohnutky politiků k zavedení různých opatření na ochranu zdraví (zmiňuje jich víc), které Radkovi Svobodovi nedávají smysl. A co v kontextu vyšší a vysoké politiky vůbec představuje neurotypičnost?


Naše společnost blokuje některým neurominoritám přístup do veřejného prostoru, což je mimochodem fakt, který tematizovala také inscenace polského divadla Teatr 21 Revoluce, která nebyla, již letos na jaře mohli vidět návštěvníci festivalu Divadelní svět Brno. Herci s Downovým syndromem i bez něho v ní komentují průběh čtyřicetidenního protestu z roku 2018, kdy lidé „s mentálním hendikepem“ spolu s jejich opatrovníky a opatrovnicemi okupovali polský parlament. V ideologické rovině žádali, aby jejich osudům politici věnovali větší pozornost, konkrétně si přáli menší zvýšení nizoučkého sociálního důchodu a právo chodit k lékaři bez front. Jejich požadavkům nebylo vyhověno, zato si vysloužili různé projevy nenávisti a necitlivosti včetně situace, kdy byl v parlamentu nainstalován závěs, aby svou přítomností neobtěžovali politiky při jednání. Je to samozřejmě jiný případ než ten, který zobrazuje Co je za Oráčovem?, protože v díle Revoluce, která nebyla, se hovořilo hlavně o lidech závislých na opatrovnících, což není situace herců z Dr.amAS, alespoň pokud vím, rozhodně ne většiny z nich. Nicméně princip je podobný a oslyšeni nezůstali v polském Sejmu pouze opatrovaní, ale také opatrovníci. Ty společnost odmítá dostatečně ohodnotit, protože schopnost vyhovět náročným potřebám druhých a převzít zodpovědnost za situaci někoho, kdo potřebuje péči, jsou přece samozřejmosti, které není třeba oceňovat ani podporovat. A už vůbec podle politiků zřejmě není nutné společnost motivovat k tomu, aby tyto činnosti vykonávali co nejkvalifikovanější a povahově způsobilí lidé.


Vztah mezi hledištěm a tvůrci zahrnoval v Co je za Oráčovem? také úroveň, s níž jsem si nedokázala příliš poradit. Některé myšlenkové pochody na mě jakožto neautistku působily cize a měla jsem tendenci se jim usmívat, za což jsem se později styděla. Například mi připadala nepochopitelná ona výprava jedné z postav poslechnout si všechny stanice na lince metra C. Čím víc mě později pouštěla skupina herců mezi sebe, tím s větší jistotou jsem zjišťovala, že jet na dovolenou do zahraničního velkoměsta hlavně proto, aby si člověk projel všechny linky metra, bylo v rámci naší skupinky normální. Ani na divadle na tom není nic k pousmání, protože pro herce je to danost. Zpětně si představuji, jaké by to bylo, kdyby se hrálo před nevstřícně naladěným nepoučeným publikem. Pokud by se tak jako já této skutečnosti drobně pousmálo více lidí, nevznikl by nakonec smích? Kdyby se publikum smálo bytostným potřebám herců, mohlo by to připomínat situace, které v běžném životě předcházejí šikaně. Možná by se tak mohly zrodit zraňující myšlenky. V tomto smyslu vytvářela inscenace tlak na rozšíření společenských norem.


Mají-li být herci na jevišti sami sebou, je kupříkladu v případě inscenace Co je za Oráčovem? třeba, aby diváci uznali jistý zvýšený důraz na logiku a řád nikoliv za něco přehnaného, ale za styl myšlení, který jim možná není vlastní, ale není o nic méně „normální“ než ten jejich. Jenomže aby mohli diváci takový náročný krok podniknout, je třeba, aby jim to tvůrci usnadnili a motivovali je. V případě divadla zdůrazňujícího neurodiverzitu je na místě často připomínat, že divadelní publikum nemá žádnou povinnost být citlivé ani empatické. Naopak, dokáže se chovat nesnesitleně a krutě. Pokud se má publikum naladit na nezvyklou situaci, musí se to dít ve jménu nějaké hodnoty, kterou v sobě diváci skutečně nosí. Pro režii je pak otázka, jestli se při zkoušení loví ve vodách představ majících skutečnou sílu, anebo ve světě kulturních konstruktů stvořených spíše z vůle menší skupiny lidí působících v umění. Humorná úvodní scéna Co je za Oráčovem? představovala moc pěknou ukázku první varianty. Její popis by měl bohužel charakter obzvlášť nevhodného spoileru, a tak raději zvu zajít se podívat na některou z repríz a zažít ji na vlastní kůži (kdy se konají, by snad mělo být ke zjištění zde). Ohledně této důležité scény – která předznamenává vyznění celého představení – jsem si každopádně byla jistá, že legrační nepřipadá jen divákům, ale rovněž hercům.


Ve stanovém Café Therapy mi bylo řečeno, že se dlouho myslelo, že dobré divadlo s autisty nelze tvořit. Po tomto svém prvním zážitku s autistickým divadlem nechápu, jak se něco takového mohlo kdy myslet. Je pravda, že zatímco například pro talentované herce s Downovým syndromem nebývá problém nořit se do harmonických tanečních či zpěvních expresí, soubor Dr.amAS nejspíš konvenčně provedenou pohybovou choreografii nenabídne. Jenže kdo ví. Velice často jsem si na tento soubor vzpomněla v posledních dnech při četbě knihy Proti gesamtkunstwerku od režiséra Heinera Goebbelse, k jehož názorům na divadlo se jevištní projev autistických herců dobře hodí. Například kapitoly o estetice nepřítomnosti v této souvislosti vřele doporučuji. Autor v nich vypráví mimo jiné o svém rozloučení s emoční expresivitou na jevišti. Zdůrazňuje, že když ta schází, nelze z toho vyvozovat nepřítomnost silných emocí ani hluboce prožívaných vizí – formy jako takové mají svůj obsah a samy o sobě jsou plnohodnotnými nositelkami výpovědi. Myslím, že v Co je za Oráčovem? se dařilo pracovat s tajemstvím, kdy stroze pronášené repliky a ticho mezi nimi podněcovaly představivost. Jenomže to byl ten druh nesnadné představivosti, která nespočívá v tom, že si člověk dosadí něco svého oblíbeného a známého. Naopak je nucen představovat si něco, co nezná a čeho se možná bojí. Vzniká tak spontánně prostor pro respekt ve smyslu: „The other is not your brother.“


Mimo mnohých estetických nabídek, které herectví lidí s „poruchou“ autistického spektra skýtá, však na neautistické režiséry a režisérky klade také speciální nároky. Ty se týkají zodpovědnosti za to, jak bude dílo komunikovat s publikem z většinové společnosti. O tématu divadelníků jakožto prostředníků ale snad v druhém díle tohoto seriálu.


Barbora Etlíková



Chtěli byste nám zanechat zprávu, navrhnout opravu či komentovat článek? Udělejte to zde.

Děkujeme za zpětnou vazbu!

Nejnovější příspěvky