spora

Za svůj čtyřměsíční pobyt v Berlíně jsem zjistila, že scénou, do níž mě v tomto městě baví chodit nejvíc, je Volksbühne. Samo o sobě to nemusí znít nijak výjimečně. Svůj názor ale odvozuji od dramaturgické linky, která na Rosa-Luxemburg-Platz přináší experimentální elektronickou hudbu. Ta má své místo v Roter Salonu, kam se chodí spíš „na stání“.

Režisérka Katharina Schmitt se do Studia Hrdinů vrací pravidelně, její filozoficky laděné inscenace si ostatně s dramaturgií této scény rozumí. Po Zprávě pro Akademii je nejnovější Aparát její druhou jevištní adaptací díla Franze Kafky.

S redakcí Spory jsme se společně vydali do Berlína na festival FIND, kde jsme navštívili představení Safe House. Inscenace irského Abbey Theatre je spoluprací skladatelky Anny Mullarkey a režiséra Endy Walshe, kterého české publikum může znát jako autora libreta muzikálu Lazarus s písněmi Davida Bowieho, který u nás nastudovalo Divadlo Komedie. Safe House je sólovou inscenací herečky Kate Gilmore v roli Grace, která se pokouší zorientovat ve svých vzpomínkách a traumatech.

V inscenaci 27 litrů umělý krve z pražského Divadla NoD stříká téhle životodárné tekutiny opravdu hodně. Tvůrčí duo Janek & Natálka totiž vždycky chtělo na scénu převést prvky béčkového filmu s romantickou i akční zápletkou, motivem záchrany světa, upíry, auty a pořádnou krvavou sprškou. A tak se Naty v dalším díle podcastu rubriky Spora ptá: co nám o divadle prozradí film, když ho živě snímáme a promítáme během představení?

Loni na jaře uvedlo pražské Divadlo Letí vůbec první českou inscenaci hry oceňované dramatičky Sivan Ben Yishai s názvem LÁSKA/Argumentační cvičení. Izraelská autorka žijící v Berlíně ve svém textu poukazuje na úskalí patriarchálních vzorců (nejen) v partnerských vztazích. Režisérka Kasha Jandáčková v inscenaci skrze monology hlavní hrdinky osvětluje vnitřní svět ženy, v níž sílí obavy, mizí dosavadní ideály, touhy a přání a zcela se vytrácí sebevědomí a sebeúcta.

Festival loutkového divadla pro dospělé Loutex už pátým rokem dokazuje, že loutky zdaleka nejsou jen pro děti. A co víc: i v rámci tohoto už tak okrajového divadelního podžánru se dramaturgie přehlídky soustředí především na jeho experimentálnější projevy.

Přijde mi, že témata ztracenosti, frustrace a zmatků, které mohou zažívat mladší generace, jsou v umění i divadle hojně užívaným námětem. Zpracování takových témat ale mohou někdy sklouznout ke zbytečnému patosu, kýčovitosti nebo i úplné vyprázdněnosti.

Inscenace Fakani režiséra Ondřeje Štefaňáka uváděná v A studiu Rubín vychází z románu Piera Paola Pasoliniho Ragazzi di vita z roku 1955. Předloha popisuje turbulentní dospívání chlapecké skupiny s chabým rodinným zázemím v poválečném Římě. Ve zpustošeném prostředí po pádu totality je hranice mezi přežitím a zločinem tenká. Menší krádeže tak rychle eskalují do násilnějších a násilnějších situací, ze kterých až úzkostlivě sálá bezútěšnost světa s rozvrácenými morálními hodnotami a velkými existenčními nejistotami.