věnuji běloruskému divadlu a všem, kdo za něj bojovali a dále bojují
Jeden z posledních velkých projektů Běloruské nezávislé divadelní skupiny Kupalaucy pohlíží na romantičnost prizmatem nejednoznačné poetiky Adama Mickiewicze. Promítají se do ní všechny charakteristické rysy tvorby tohoto spisovatele, v níž se hřejivé pocity jako láska či něha odrážejí na chladném či dokonce tragickém pozadí. Nepojí se jen s mezilidskými vztahy, ale prostupují i poutem mezi jedincem a jeho domovem. To je pro divadelní skupinu velmi aktuální téma, jelikož již druhým rokem tvoří v nestabilních podmínkách mimo vlastní zemi. V neposlední řadě také daleko od budovy Minského národního akademického divadla Janky Kupaly, kde dříve působil plnohodnotný profesionální divadelní kolektiv (a jeho součástí byli před svou emigrací členové Kupalauců). Na premiéře nové inscenace Romantičnost jsem měla dojem, že její zkoušení opět o něco víc upevnilo až rodinné vztahy v uměleckém souboru. Tvůrci dílo nazkoušeli během dvou měsíců pod vedením režiséra a bývalého uměleckého šéfa Národního akademického divadla Janky Kupaly Mikalaje Pinigina. Jenže inscenace samotná ve mně vyvolala docela rozporuplné dojmy. Začala jsem si klást otázku: co se to děje s dramaturgií této divadelní skupiny?
Scéna z představení. Ivan Kushniaruk, Valiancina Harcujeva, členy souboru. Foto: Karolina Jozwiak
Novým azylem, kde Kupalaucy získali možnost tvořit, se stalo Polské divadlo Arnolda Szyfmana ve Varšavě. Scénická atmosféra projektu se zrodila z inspirace baladami a sonety spisovatele, dramatika a básníka běloruského původu Adama Mickiewicze, kterého proslavilo jeho experimentální a dost novátorské chápání poezie. Jeho tvorba je výjimečná svou specifickou metaforičností, mystičností a snahou nahlédnout do světa za branou všeho živého a reálného, přinést odtud veškerá tajemství i záhady a rozevřít je před čtenářem. Soubor inscenoval deset tematicky i stylisticky odlišných Mickiewczových děl a již vzhledem k jejich různorodosti pro mě bylo náročné si představit, jak by se je podařilo sjednotit do jediného celku. Od začátku představení ve mně vyvolávala smíšené dojmy „osobitě nesouvislá“ dramaturgie stejně jako stylová pestrost scénografie a kostýmů. S ničím podobným jsem se u tohoto souboru doposud nesetkala, znovu se jednalo o naprosté vybočení z jejich dosavadní dramaturgie. Protože inscenace porušovala vše, na co jsem byla zvyklá, dlouho jsem nevěděla, jak si tu roztříštěnost vysvětlit. Pak mě ale po dlouhém uvažování napadlo, že možná vyplývá z tématu romantičnosti jako takového. Je to totiž pojem, pod nějž lze zahrnout široké pole rozmanitých věcí a stejně tak tvorba Adama Mickiewicze má mnoho podob. Je nejednoznačná a je náročné do ní proniknout, žádá si to čas. To samé se dá říct o lásce, ať už té k domovu, k národu nebo jen mezi dvěma lidmi. Vzhledem k této skutečnosti dává sloučení tematicky odlišných balad v jedinou inscenaci smysl.
Mickiewiczovy texty jsou prostoupené tématy smrti a lásky a jejich nádherně nadsazenou dramatičností. Nelze si představit inscenování jeho děl bez tmy, křížů, kvílení, nekonečných cest plných překážek nebo rozmluv s duchy. Jevištní interpretace Kupalauců hyperbolizuje tuto tresť Mickiewiczova díla, přičemž přenést ji adekvátně na jeviště je skutečně náročný úkol. Těžko nad obtížně uchopitelnou inscenací uvažovat z perspektivy „povedlo/nepovedlo se“, lze asi jen vyhledávat podařené momenty a pojmenovávat ty méně přesvědčivé.
Scéna z představení. Marta Holubeva, Ivan Kushniaruk. Foto: Karolina Jozwiak
Mickiewiczovo dílo vybízí tvůrce k tomu, aby do osnovy inscenace vetkávali různé symboly. Toho Kupalaucy nejvýrazněji dosahují prostřednictvím scénografie a kostýmů. Ze stropu visí děsivé obří copy, které se táhnou přes celé jeviště a plní různé funkce: od statické ozdoby po zobrazení koně. Pracuje se s minimalistickými dekoracemi jednoduchých forem, na nichž jsou jako jednoduché pixelové motivy vyobrazeny květiny a labutě, s nimiž mohou herci vlnivě pohybovat a které se barevně odrážejí v kostýmech hlavních postav. Vše výrazně podkreslují doplňky a detaily odkazující na běloruský kontext: fialový náhrdelník-růženec, dlouhé růžové rukavice, široké pasy s tradičním běloruským ornamentem v černobílé či žlutobílé variantě. Na scéně se také vyskytují již zmíněné kříže, které se proměňují buď v meče nebo v květiny, a hnědé hadrové panenky v lidské velikosti, jež pravděpodobně zobrazují duchy a bytosti ze záhrobí. Těžko říct, co přesně takové výtvarné pojetí vypovídá o tvůrčím přístupu k dílu Adama Mickiewicze. Barevné ladění se proměňuje podle nálady a tématu dané scény a obsahuje jasně fialovou, modrou, růžovou, zelenou a žlutou. Několikrát se na kostýmech objeví velké množství třpytek. Dvě barvy ale můžeme považovat za neodmyslitelnou součást děje. Černou – portál do světa zesnulých – a bílou – tradiční běloruskou smuteční barvu, jelikož se pořád jedná o toho paranormálního Adama Mickiewicze.
Inscenace se ze zbytku repertoáru vymyká nejen výtvarným pojetím balad, ale i tím hereckým. Texty se tu přednášejí intonací, jakou se čtou leda zaklínadla, a to přidává jevištnímu dění na mystičnosti. Díky použitým choreografickým prvkům mají postavy charakter abstraktních figur, což posiluje poetický ráz inscenace. Na jevišti jsou skoro po celou dobu přítomní všichni členové souboru, díky čemuž budí dojem pozorovatelů a občasných komentátorů vyprávěných lidských dramat. Opravdového mystického vrcholu dosahují scény, v nichž se na jedné straně potkávají Mickiewiczovy texty o lásce mezi dvěma lidmi, utrpení, smrti a zradě a na druhé straně výrazné herecké výkony. Zrovna tyto pasáže patří mezi mé oblíbené. Vyzdvihují dramatičnost ženských osudů a některé z nich mají atmosféru kletby a až masochistického šílenství. To se týká například balady Śviciaźianka (podle jezera Śviciaź), kde herečka Marta Holuběva až s hypnotizujícím účinkem hraje dvě odlišné verze jediné postavy: slečny, která se záměrem ověřit si věrnost svého milovaného (hraje ho Ivan Kushniaruk) mění oblečení, chování i hlas. Její úhledně plynulé pohyby soupeří s ostrou rytmičností pohybů mladého muže, což přesně vyjadřuje povahovou rozdílnost uměleckých obrazů. Dojímala mě mohutnost hereččina přetělesnění i míra, do jaké dokázala její postava přesvědčit nejen svůj protějšek v příběhu, ale i mě – obyčejnou divačku – že slečny jsou dvě, a každá je úplně jiná.
Nicméně poslední baladu nazvanou Romantičnost jsem prožívala, jako bych se sama ocitla na jevišti místo hlavní ženské postavy. Dostala mě do poetického transu, v němž mě naplňovaly hrůza, soucit a bezmoc. Zároveň ta scéna ale nepůsobila beznadějně. Síla, s níž pojímá svou roli Valiancina Harcujeva, mě odrovnala. Týkalo se to hlavně způsobu, jímž její postava prožívá smutek, když sama ve svatebních šatech mluví se svým zesnulým milým. V její výrazné mimice se zračí bolest, která se projevuje také děsivým a zoufalým kvílením i emočně nakažlivými, rychlými a kolikrát nečekanými pohyby. Její postavu jsem spolu s ní prožívala celým svým tělem.
Scéna z představení. Marta Holubeva, Valiancina Harcujeva, Aleh Harbuz. Foto: Karolina Jozwiak
Představení – dost očekávatelně a logicky – začíná a končí verši o domově, čímž se uzavírá kruh: soubor, který tvoří především pro běloruské publikum a o něm, s ním sdílí tragédii nucené a nevyhnutelné emigrace. Po premiéře jsem si ale nebyla jistá vnitřní logikou dramaturgie inscenace. Její nesourodý koncept a přítomnost výrazných i atypických forem a barev mě přivedly na myšlenku, že se soubor možná postupně proměňuje a hledá sebe sama. Rozmanitost jeho repertoáru, do něhož stále přibývají nové, od sebe navzájem velmi odlišné projekty vytvořené v různých prostředích, vypovídá o vysokých ambicích uskupení stejně jako o jeho nestabilní situaci jakožto nezávislého subjektu. Založení a provozování nezávislé divadelní organizace si nežádá jenom čas a trpělivost, ale nese s sebou také nutnost přizpůsobit se novým podmínkám a práci v non-stop režimu. V případě Kupalauců to obnáší neustálé hledání způsobů, jak realizovat další projekty, a hlavně vymýšlení uměleckých vizí, společných cílů a filozofie souboru v nových podmínkách. Experimentování s výraznou proměnou tvůrčích postupů a strukturace inscenací je – alespoň za mě – pro toto divadlo prospěšné. Vypadá to, že Kupalaucy právě procházejí výše popsanou transformací a myslím si, že jsou na dobré cestě. V jejich současném vývoji vidím dokonce jakousi svéráznou romantičnost.
Natallia Skarynka