Po dlouhém neosvětleném schodišti a skrze několik místností plných harampádí jdu spolu s trojicí mladých divadelníků na zkušebnu Divadla X10. Celé je to trochu strašidelné, o to příjemnější je pak ale rozhovor s Justinou Grecovou, Janou Vaverkovou a Janem Doleželem. Ti zde uvedli svou adaptaci románu Maxe Frische Člověk se objevuje v holocénu. Od příští sezony pak jako tvůrčí kolektiv převezmou umělecké vedení brněnského HaDivadla. Povídali jsme si o jejich představě angažovaného divadla, nehierarchickém principu v umění i smyslu divadelní kritiky. A také o nedávno uvedené inscenaci Noir Haas, kterou jsem navštívila v brněnském Divadle Husa na provázku v rámci ŠTETL FESTu. Rozhovor je součástí dvojdílného cyklu, a proto si o okolnostech vzniku Noir Haas můžete přečíst také zde.
(Justina rozhovor absolvovala i přes hlasovou indispozici, proto jsou její odpovědi stručnější.)
Nové vedení HaDivadla, zleva Jana Vaverková, Jan Doležel, Justina Grecová, foto Dag Markl
Představení vaší inscenace Noir Haas v Divadle Husa na provázku jsem viděla dopoledne spolu se školní skupinou asi třináctiletých teenagerů. Připadalo mi, že až na pár poznámek byli docela pozorní. Bavilo mě, že inscenace je hodně stylizovaná, nepopisná, a přitom sdělná. Dozvěděla jsem se hodně informací třeba o vztahu skladatele Pavla Haase se Soňou Jakobsonovou, která se kvůli němu rozvedla se slavným lingvistou Romanem Jakobsonem. Vy jste prý připravovali text a následně inscenaci skoro rok. Podle jakého klíče jste postupovali?
Jan: Od prvního setkání k premiéře uběhl opravdu víc než rok. Příprava inscenace měla dlouhou úvodní fázi, ve které jsme četli mnoho knih o Hugu Haasovi a současně jsme se snažili najít prameny zachycující osud jeho bratra Pavla. Vyšel jen jeden životopis, který je ale hodně muzikologický, a jedna brožurka. I přes tuto nevyváženost se nám jejich osudy dostaly pod kůži a když letos na jaře přišla fáze finální tvorby scénáře, měli jsme na čem stavět. Zásadní bylo, že jsme společně s Justinou a Karolínou Mikuláškovou nechtěli dělat životopis, samozřejmě nějaké informace zaznít musí, ale chtěli jsme odkrýt to, co jsme spíš pod povrchem čtení vytušili. I proto nás fascinovala postava Soni Jakobsonové, o které se také příliš neví, zajímal nás také zamlčovaný vztah Bibi a Huga Haasových s jejich synem Ivanem. Text vlastně vyrostl z míst, která neexistují.
Justina: Ta vztahová linie Haasových s jejich synem vzešla z knihy rozhovorů s Marií von Bibikov z dob, kdy žila ve Vídni se svými psy. To byl zajímavý zdroj, pátrali jsme po tom, co bylo pravdivé a co Bibi překroutila vzhledem ke své dominantní povaze, kterou potvrzují i audionahrávky. V kontextu historických událostí byla některá její rozhodnutí opravdu paradoxní a hýbala s osudy ostatních lidí. O Soně naopak nejsou skoro žádné informace. Spojit tyto dvě ženy, které se možná potkaly jednou, možná dvakrát, do dialogů, se stalo naším ústředním motivem.
Všechny postavy v inscenaci, včetně bratrů Haasových, hrají ženy, herečky Tereza Maxmilián Marečková a Naďa Kovářová. Proč jste je obsadili?
Jan: Ony se obsadily samy! Přišly s nabídkou, že by chtěly vytvořit inscenaci pro ŠTETL FEST a navrhovaly kafkovské téma nebo právě něco o bratrech Haasových s důrazem na Pavla - napravit dluh vůči jeho osobnosti. Mě toto téma zaujalo, protože souvisí s Brnem. Haasovi dokonce žili nad Provázkem. I proto inscenace začíná videem, ve kterém herečky běží z domu na Petrově do divadla.
Z inscenace Noir Haas v Divadle Husa na provázku, foto David Konečný
S novou sezonou nastupujete do uměleckého vedení HaDivadla, určitě si toho moc považujete. Šli jste do výběrového řízení jako tým? A kdy vlastně začala vaše spolupráce?
Justina: Rozhodně si toho vážíme, vnímáme, že to není v českém prostředí běžnou praxí, obsazovat takové funkce mladým týmem.
Jana: První inscenací, kterou jsme dělali společně všichni tři, byla naše bakalářská inscenace na JAMU podle románu Mé jméno budiž Gantenbein od Maxe Frische. Společně jsme vytvořili adaptaci i režijně-dramaturgický počin. A ta spolupráce nás hodně bavila. Dávala nám nové výzvy v tom, jak pracovat v kolektivu a vrstvit různé přístupy, a tak jsme ji začali dále rozvíjet. Když přišel podnět Ivana Buraje, že bychom se mohli ucházet o vedení HaDivadla, tak jsme si řekli, že jednotlivě bychom do toho asi nešli, ale tím, jak se doplňujeme a inspirujeme, by bylo super, kdyby to vyšlo.
Ve svém konceptu mluvíte o tom, že chcete stavět na principu nehierarchičnosti…
Jan: Divadlo je stále silně hierarchické, i když celé dvacáté století existovaly tendence pracovat kolektivně. A to je ideální výchozí situace pro hledání. I my s každým novým projektem musíme objevovat nový způsob spolupráce. Třeba u inscenace v Divadle X10 Člověk se objevuje v holocénu Justina poprvé v našem týmu dělala scénografii, takže jsme opět znovu hledali možnosti, jak v tom být všichni spolu. Vzhledem k tomu, že každý z nás má jiný temperament, je zásadní vytvářet společně energii, která je koherentní. Při zkoušení naší první inscenace nám pomohl manuál, který jsme společně vytvořili, ale každý zkušební proces přináší novou výzvu, a ta se nedá dopředu odhadnout.
Jana: Kolektivní tvorba je výzva pro naše ega, jak fungovat vůči hercům nebo vůči celému tvůrčímu týmu. Je to takové specifické zkoumání, když si uvědomíme, že divadelní prostředí je plné bláznivých egomaniaků.
Jak jste uplatnili nehierarchický přístup v případě inscenace Člověk se objevuje v holocénu? Pracovali jste už třeba na textu od určité fáze s herci?
Jana: Scénář jsme psali během letních prázdnin, ale už předtím jsme měli takové setkání s herci, přečetli jsme společně celou románovou předlohu a zajímalo nás, co je k textu napadá. Zkoušeli jsme si formát procházek a vstupu do veřejného prostoru, který je součástí inscenace. Takže scénář byl napůl materiál, vycházeli jsme i z různých cvičení a improvizací vztažených k primárnímu textu.
Přinesli tedy herci něco do textu?
Všichni: Hodně!
Justina: V rámci improvizací se některé scény, které jsme napsali, hodně změnily. Až do generálek byli herci nastaveni na to, že mohou zasahovat do výsledného tvaru.