V Divadle X10 měla v březnu premiéru inscenace Filoktétés. Last minute. Původní hru napsal na motivy řeckého mýtu a Sofoklovy tragédie Ondřej Novotný, jenž se také spolu s Lenkou Havlíkovou podílel na dramaturgii díla pod režijním vedením Ondřeje Štefaňáka. Antický pohled na válku, mezigenerační střet a sílu věštby by mohl pasovat i na současnou situaci. Tvůrcům se ale nepovedlo zpracovat text, aby na obnaženém jevišti, které nezaplní ani křik herecké šestice a hlasitý zvuk bicích, nevyzníval do prázdna.
Václav Marhold, Lucie Roznětínská, Hynek Chmelař a Antonie Rašilovová | foto Patrik Borecký
Sofoklova tragédie stejně jako Novotného hra sleduje lučištníka Filoktéta (Jan Bárta), který už devátý rok přežívá na ostrově, kam ho vysadilo řecké vojsko kvůli jeho zapáchající ráně. Má s sebou ovšem magický luk a šípy, jež nikdy neminou. Právě bez nich podle věštby Řekové nevyhrají trojskou válku. Na ostrov tak připlouvá loď a mladý Neoptolemos, jenž nemá s trosečníkovou minulostí nic společného, se ho snaží přemluvit, aby pomohl lidem, kteří ho předtím potupně zanechali na moři.
Téma inscenace spočívá ve vztahu mezi mladší a starší generací, vedle Neoptolema a jeho otce Achillea se jedná právě o Filoktéta. Byť věkově spadá mezi zkušenější, ze života ve válkou ovládané společnosti na devět let zmizel a teď nepatří nikam. Nakonec se rozhodne zůstat na ostrově s chlapcem a založit utopický ekologický rezort. Postavu Neoptolema si mezi sebe dělí tři členové souboru (Vojtěch Hrabák, Václav Marhold a Antonie Rašilovová), což má zásadní význam. Názory bojovníka, potažmo mladých, jsou tím pojaty jako univerzální a společné pro celou generaci, zatímco ta starší ztělesněná Hynkem Chmelařem a Lucií Roznětínskou se stává názorově křehčí a diverzifikovanou. Ani jedna část společnosti ale nepůsobí pozitivně. Mají mladí právo nechtít bojovat války svých rodičů a, když budu citovat, „utéct místo toho čůrat nebo zvracet”? Nejsou na druhou stranu opravdu srdce předchozích generací jako spalovací motor – nemoderní a nebezpečná pro okolí?
Václav Marhold, Antonie Rašilovová a Vojtěch Hrabák | foto Patrik Borecký
Významy tedy sice zpětně nacházím, samotná inscenace mě ale ničím nenadchla. Na bílém pódiu s dlouhými třásněmi, které slouží jako rozdrobená promítací plocha pro live-cinema a předtočené záznamy, se fyzicky téměř nic neděje. Herci většinou jen stojí a do publika hřímají, někdy navíc za pomoci mikrofonu, své dlouhé repliky plné řeckých jmen a reálií a pro dynamičnost si dopomáhají přehnanými gesty a naddimenzovanou mimikou. Když Bárta neztvárňuje Filoktéta, doprovází promluvy hlasitě nazvučenými bicími, které se zarývají do ušních bubínků a vyvolávají nepříjemný pocit. Právě jeho postava navíc neustále mluví o vnitřnostech, masu, kálení, vraždění… Nenajde se chvíle pro odpočinek. Inscenace tak vyvolává dojem hnusu a nesnesitelné únavy z pocitu ohrožení a blízkosti konce, jemuž se snažíme zabránit až během té – v názvu zmíněné – poslední minuty.
Hynek Chmelař a Lucie Roznětínská | foto Patrik Borecký
Předpokládaný konec civilizace ovšem nepřišel ani s trojskou válkou a možná nepřijde ani dnes, i když se to může zdát. Filoktétés v sobě obsahuje také téma generace mnohem dávnější. Máme s antickou společností něco společného? Jsme stále spjatí s jejím dědictvím? Neseme ho v sobě, podobně jako děti zkušenosti svých rodičů a svého národa? Tvůrci se za pomoci prastarého a v kontextu dnešní doby vykloubeného příběhu pokouší o mezigenerační výpověď dokonce napříč staletími. Jenomže to je asi jediné, co z celé málo dynamické inscenace chápu a dokážu ocenit.