Nechali byste se pohladit člověkem, kterého jste zrovna potkali? Dovolili byste mu položit vám ruce na ramena, hlavu nebo šíji? A co propletené prsty? Co tyhle doteky znamenají? Jak blízko musíme mít k druhému, abychom jich byli schopni? A co kdybychom otázku postavili jinak: je možné najít skrze dotek s neznámým člověkem skutečnou blízkost a intimitu?
Projekt, jehož hlavní iniciátorkou jsou studentka KALD DAMU Magdalena Malinová a multidisciplinární umělec Nitish Jain, absolvent scénografie DAMU a architektury na SSAA (Sushant School of Art and Architecture) v Indii, se ptá na tyto a další přidružené otázky. Magdalena se stejným tématem zabývá i ve své magisterské diplomové práci a projekt proto znamená rozšíření pole zkoumání a obohacení o další podněty. V době, kdy se tělesnost stává komoditou a ve zboží lze proměnit i akt důvěry a péče, ohledává dvojice ve spojení s dalšími umělci, umělkyněmi, pedagogy a pedagožkami způsoby, jakými lze prožít blízkost a intimitu bez očekávání, nároků a následků.
Podobných projektů zatím není v českém prostředí mnoho. Mezi těch několik málo zástupců patří třeba Festival Nahých Forem, který zkoumá nahotu v živém umění, nebo One on One, série projektů pro jednoho diváka, kterou před covidovou pandemií pořádal divadelní spolek Pomezí. Ani teoretické zázemí zkoumající intimitu a blízkost na divadle u nás není široké. Právě proto počítali Magdalena s Nitishem od počátku s tím, že vznik magisterské diplomové práce a performativní instalace Ve vší svátosti, bude doprovázet průběžná kritická reflexe, teoretický výzkum a sympozium, v jehož rámci promluví umělkyně a umělci, kteří*é již mají s podobným typem divadla zkušenost. Necelý rok trvající proces tak měl umožnit hlubší pochopení fenoménu a obecnější závěry, které se ho týkají.
Moje úloha neměla mít a ani nemá zcela objektivní a „nezúčastněný“ charakter. S Magdalenou jsem průběžně diskutovala o připravované instalaci, jako zkušební divačka jsem se účastnila zkoušení a snažila se poskytnout další pohled řekněme, divadelně-kritického rázu. Kromě toho tým konzultoval s pedagogy a pedagožkami DAMU, spolužáky, spolužačkami a umělci a umělkyněmi, kteří*é s intimitou ve své tvorbě také pracují. V anotaci k performativní instalaci Ve vší svátosti jsou pod kolonkou Konzultace nakonec uvedeni Sodja Lotker (dramaturgie), Petra Hauerová (choreografie) a Ian Mikyska (zvuk).
Setkání v Rybárně
Zmiňované doprovodné sympozium neslo název Divadlo a intimita (The Performing Arts and Intimacy) a odehrálo se 30. 10. ve Skautském Institutu v Rybárně. V rámci několikahodinového setkání promluvila pětice umělců a umělkyň o konkrétních projektech, které se tematicky týkaly sdílení, blízkosti, doteku a intimity, kromě toho proběhly v průběhu dne dvě debaty, kde měli účastníci a účastnice sympozia možnost zeptat se, poskytnout zpětnou vazbu, sdílet vlastní zkušenost, případně jakkoliv rozvést témata, o nichž mluvila pětice. Symposium zahájil Michał Salwinski, absolvent režie na Divadelní akademii v Krakově a magisterského programu režie v rámci programu Devised and Object Theatre na DAMU. Kromě individuálních představení tvoří také audiowalky nebo instalace. V rámci svého příspěvku nám ale vyprávěl hlavně o svém vztahu k pojmu a fenoménu intimita, který pro něj znamená už samotný způsob existence. Později popisoval konkrétní projekty, například audiowalk The Dream in a Supermarket, v jehož rámci instruoval vždy jen jednu osobu při návštěvě supermarketu, kladl mu nebo jí otázky a dával impulzy. Účastník či účastnice si mohli*y zavzpomínat na dětské pochutiny a vnímat prostor i proces nakupování v jiných kontextech. Individuální byl i projekt Journey with the Boy to Willow Tree Land, pro nějž čerpal Michal inspiraci ze snů a deníkových záznamů, které si pravidelně dělá. Na debatě se později řešilo mimo jiné i to, jestli může fakt, že člověk pracuje se svými sny, zapisuje si je, umělecky rozvíjí a dotváří, mít zpětný vliv na snění jako takové. Mohou se v takovém případě stát sny pravidelnějšími a konzistentnějšími?
Multidisciplinární umělkyně a dramaturgyně En-Ping Yu sdílela zejména zkušenost s kovidovým projektem Someone Has Shared A Document With You, který opět formou „one on one“ umožňoval komunikaci mezi ní a druhým člověkem prostřednictvím google dokumentu. Dialog dvou kurzorů se měl co nejvíce vyhýbat psaným slovům, dával naopak prostor zkoumání blízkosti nebo úplnému splynutí, nebo možná překrytí (kterého dvě lidská těla nejsou schopna), tvorbě obrazců a nejrůznějších světů. V následné debatě jsme se bavili o paradoxu, který „virtuální performance“ nabízí: internet máme tendenci vnímat jako nástroj k odosobnění, odcizení. Zkušenost Ping ale přinášela poznatky, které umožňují jiný, pozitivnější aspekt virtuálního světa. Když se totiž měly kurzory rozloučit, viděla Ping, jak druhá strana nedokáže dokument opustit. Ona sama se zdráhala ukončit dialog. A tak dvě krátké čárky, které ve skutečnosti neexistují, reprezentovaly blízkost, kterou se po několika desítkách sdílených minut nechtělo ani jedné straně ukončit. Pokud navíc projekt vnímáme v kontextu kovidové pandemie, získává ještě další rozměr.
Ian Mikyska se podobně jako jeho kolegové a kolegyně pohybuje napříč disciplínami. Ačkoliv je primárně hudební skladatel, propojuje svou hudební tvorbu s výtvarnými instalacemi, divadlem, psaním, videoartem. Ze všech projektů, o kterých Ian ve svém příspěvku mluvil, mě nejvíc zaujala Partitura pro čtenáře. Jedná se vlastně o sbírku experimentální a vizuální poezie, možná ještě lépe o jakýsi návod, při jehož čtení člověk slyší velmi konkrétní zvuky. Jako partituru nabízí Ian nejrůznější vizuální variace s krátkými popisky a čtenářstvu se díky tomu vybavují subjektivně prožité zvuky. Všichni víme, jak zní dešťové kapky dopadající třeba na plech, přesto se v hlavě každého z nás odehrává trochu jiná skladba. Což, jak někdo poznamenal na diskusi, může být pro tvůrce frustrující, protože si neustále uvědomuje, že nikdo z recipientů vlastně neuslyší přesně to, co on sám do partitur zapsal.
V odpoledním bloku promluvili o své tvorbě Nitish Jain a Ine Ubben. Nitish před divadlem vystudoval v Indii architekturu a aktivně se jí pak věnoval, než nastoupil na mezinárodní program Katedry scénografie DAMU. Původní studijní obor určil, že Nitishe v divadle zajímá hlavně vnímání prostoru. V souvislosti s architekturou mluví o spektáklu, o nějž většinou při návrzích budov jde. V divadle se proto obrací „do ulity“ nebo „do koutů“, po vzoru Gastona Bachelarda a fenomenologie obecně zkoumá, jak dosáhnout co největší útulnosti, klidu a bezpečí. Za tím účelem vede účastníky a účastnice svých projektů k co největšímu zapojení všech smyslů – umění by měli cítit, vnímat, spíše než jen sledovat, pozorovat. Ideálním příkladem je jeho „intimní multisenzorický zážitek“ nazvaný Lžička pod nos (Spoonfed) pro tři účastnice nebo účastníky a tři performery. Zavázané oči a sluchátka na uších umožňují soustředění na dotek druhého člověka i nejrůznějších materiálů, které jsou v průběhu performance předkládány. Po Nitishově prezentaci došlo i na krátké praktické cvičení, při němž jsme se ve dvojicích vodili prostorem a jeden z nás se zavřenýma očima zkoumal okolí pouze hmatem.
Po této sbližovací aktivitě jsme se s Ine Ubben posadili na zem se svými hrnky s kávou, čajem nebo vodou a sdíleli vzpomínky, zážitky a příběhy, které se váží právě na konzumaci kávy. O tom, jak je šálek kafe hned po ránu výsostně senzorickou aktivitou, jak italská spolubydlící radila, že před její konzumací si člověk ráno nesmí čistit zuby, nebo o setkání, které se odehrává každý týden ve stejný čas v kavárně, kde pracuje kamarádka. Ukázka z participativního divadelního představení Home, které kromě šálků tematizuje i další každodenní předměty, které bereme jako samozřejmost, a přitom právě jejich existence na jednom místě pro mnohé znamená domov, se prolínala s Ininým vyprávěním o dalších projektech a jejím přístupu k divadlu, blízkosti a divákům a divačkám.
Naléhavý tanec
O necelý měsíc později se odehrála premiéra performativní instalace Ve vší svátosti (In All Its Glory). Vznikla po vítězství Magdaleny a Nitishe v lednovém opencallu Emergency Dances IV. – Space Womb, kurátorovaném Miřenkou Čechovou a Tantehorse. V anotaci na webových stránkách Paláce Akropolis, kde se premiéra odehrála, tvůrčí tým píše: „Neznáme se, nevidíme se. Společně pátráme po vzájemnosti, ptáme se, ‚co je jinakost‘. Jaké to je podat si ruku s někým, jehož tvář není vidět? Vstupujeme spolu do prostoru, kde ruce, ramena, hlasy a nohy vzájemně komunikují skrze dotek, pohyb a přítomnost.“ Tantehorse už podobný projekt organizovali počtvrté, jak ostatně název napovídá. Zastřešující by podle nich přitom mělo být zkoumání „palčivých témat současnosti“, a to skrze „fyzický jazyk performance“. První z nich v roce 2019 nesl název Patologie médií, později ve stejném roce následoval druhý díl Limity tělesnosti, v roce 2021 se vybraní umělci a umělkyně zabývali Sebe-vědomím.