Minulá divadelní sezona představovala turbulentní období, v němž se výrazně měnilo klima v českém divadle. Ukázalo se to mimo jiné na mnoha otevřených projevech touhy po obecnější změně uvažování o moci a zodpovědnosti. Jistě k nim patří také kontroverzní předčasné odstoupení umělecké šéfky Činohry Národního divadla Daniely Špinar z jejího postu, které pro ni představovalo jak důležitý životní zlom spojený s coming outem, tak protestní gesto proti stávajícímu generálnímu řediteli Národního divadla Janu Burianovi, jenž dlouhodobě kumuluje kulturně-politické funkce. Bývalá umělecká šéfka činoherního souboru ráda víří vody, což někdy vůbec není na škodu. Myslím, že nyní se vody už celkem usadily a nové ještě nerozvířily, a tak mě láká se trochu ohlédnout za uplynulými událostmi prostřednictvím krátkého zamyšlení nad směrem, jímž Národní divadlo posunul tým vedený Špinar, a také prostřednictvím reflexe dvou inscenací, které během uplynulé sezony uvedlo Národní divadlo – domácí premiéry Vassy Železnovové a inscenace Liebestod hostující v rámci festivalu Pražské křižovatky.
Jistá část týmu Daniely Špinar v instituci zůstala a já doufám, že to zajistí myšlenkovou kontinuitu mezi právě odchozím a nastupujícím vedením ČND. Na účet těch, kdo předčasně ukončili pracovní poměr, bývají někdy adresovány výčitky či postesknutí, že ti, kdo mají vize o novém způsobu vedení, odcházejí a vzdávají se zodpovědnosti ve prospěch starých, konzervativních pořádků, a možná tím pozici starého vedení ještě posilují. Tyto úvahy bývají usměrňovány demokratickým dovětkem: „Nelze je odsuzovat za to, že se své role vzdali, bylo to jejich právo a jistě pro to měli podstatné důvody.“ Témata, která zpracovává Vassa Železnovová, a dramaturgická volba po mnoha stránkách výrazné inscenace Liebestod podle mne nabízejí hodně podnětů k zamyšlení ve věci vztahu mezi mocnějším a méně vlivným a relativity i proměnlivého rozložení sil v takovém vztahu.
A kde je vyzyvatel?
Ač se považuji za jednoznačnou zastánkyni myšlenek, které vedly ke zrodu iniciativy Ne!musíš to vydržet (právě ta inspirovala Špinar k odchodu jakožto protestnímu gestu vůči způsobu kulturně-politického působení Jana Buriana, jenž provázel celou její kariéru v činoherním divadle), úplně stejně vážně je podle mne nezbytné brát postoje Jana Buriana a těch, kdo v debatě stojí na jeho argumentační straně. Zároveň jsem si jistá, že ač se často tvrdí opak, nejsem mezi podporovateli a podporovatelkami zmíněné iniciativy sama, kdo si to myslí. Je na místě připomenout některá fakta, především skutečnost, že Jan Burian zřejmě není veřejně obviňován z toho, že by porušil jím samým jasně nastavená pravidla ani že by překročil hranice toho, co sám veřejně definuje jako etické. Obecně pro Ne!musíš to vydržet platí, jak uvedla proděkanka DAMU Alice Koubová – která také spolupracovala s týmem Špinar na filozofickém promýšlení dramaturgie ČND – v rozhovoru pro časopis kød 1/2022, že na DAMU, kde se protesty také týkaly osoby Jana Buriana, se „problémy (...) vyskytují v relativně křehké zóně neetičnosti, kde se mísí možnosti vyřešit problém mediací, omluvou, změnou chování, výtkou, až po individuální postih v pracovně-právním vztahu“. Už to naznačuje, že jde především o hlubokou a spletitou kolizi různých pohledů na svět a toho, co komu připadá a nepřipadá etické.
Právě vyšlo čtvrté číslo časopisu Svět a divadlo, které obsahuje mimo jiné rozhovor Vladimíra Mikulky s odešedší dramaturgyní ČND Martou Ljubkovou. Na otázku, zda jí či jejím spolupracovníkům generální ředitel někdy zasáhl do plánů, respondentka doslova odpovídá: „Ne. Já osobně s ním v tomto smyslu ani nikdy nepřišla do kontaktu. V listopadu jsem odevzdala dramaturgický plán na celou sezónu, on napsal, že s tím souhlasí, a to bylo všechno. Když jsme chtěli vystoupit jakkoliv aktivisticky, předem jsme to hlásili, abychom nedělali něco subverzivně, ale nikdy se nestalo, že by nám do našich plánů ředitel zasáhnul.“ Pro Lidové noviny vedla s Janem Burianem minulé září rozhovor o plánovaném odchodu uměleckého vedení ČND divadelní kritička a otevřená názorová oponentka Ne!musíš to vydržet Jana Machalická. Mimo jiné spolu hovořili o faktu, že tento muž mnoha funkcí bývá často kritizován za fakt, že setrvává na pozici šéfa Katedry činoherního divadla už dvacet let. Na otázku, zdali mívá v konkurzech vyzyvatele, tázaný odpovídá: „Výběrové řízení na šéfa katedry činoherního divadla jsem již dělal minimálně čtyřikrát nebo pětkrát. Proč jsem neměl vyzyvatele, je otázka na delší rozhovor. Kolik máme v našem divadelním prostředí i ve společnosti lidí, kteří jsou ochotní přebrat zodpovědnost? Když se podíváme na DAMU a poslední klání o vedoucí funkce, tak na děkana a vedení kateder scénografie, autorské tvorby a pedagogiky nebo činoherního divadla byl pokaždé jen jeden uchazeč. Čili je to hlubší problém, jde o nálady a postoje střední a mladší generace. Podobně také není jednoduché hledat šéfy a ředitele divadel. Ani tam se nehlásí davy.“
K výše řečenému by se sice dalo doplnit leccos, co by úplně změnilo kontext, pravda to nicméně je. Z odpovědi v rozhovoru s Janou Machalickou jsem záměrně odtrhla poslední větu, kterou jako jedinou z citované pasáže považuji za spekulativní a potenciálně nespravedlivou vůči akademickým pracovníkům, kteří se nepřihlásili do konkurzů na posty šéfů kateder, a sice dovětek: „Dělat šéfa totiž znamená umět snášet i kritiku a věřit ve schopnosti spolupracovníků s rozdílnými názory.“ Pokud mi neunikla nějaká podstatná informace, pak Jan Burian v praxi i tuto svou definici vedení dobře naplňuje: jedná podle svých jasně nastavených pravidel. Pod pojem „umět snášet kritiku“ a „věřit ve schopnosti spolupracovníků s rozdílnými názory“ se totiž schovají různé postoje. Kritiku lze snášet například tím, že ji člověk pouští jedním uchem tam a druhým ven a pokračuje ve svém původním konání, aniž by znevážil svého kritika a aniž by na něj kvůli rozdílným názorům osobně útočil. Uvést toto v praxi není málo. A věřit schopnostem spolupracovníků může znamenat nebránit jim v jejich záměrech, aniž by jim člověk vyjadřoval zvláštní podporu či dával nad rámec pracovních povinností najevo zájem o jejich činnost (jsou přece dospělí a samostatní).
Bývalé vedení ČND však redefinovalo úlohu Národního divadla takovým způsobem, že v jejich koncepci získaly pojmy „umět snášet kritiku“ a „věřit ve schopnosti spolupracovníků s rozdílnými názory“ úplně jiné místo a znamenají něco jiného než ve slovníku Jana Buriana. Ba dokonce celý program tohoto týmu, jeho jedinečnost stály na snahách o proměnu vnímání těchto pojmů ve společnosti. Snad pod sporem leží paradox, že lidé argumentující ve prospěch Jana Buriana spojují šéfování se schopností působit do značné míry pasivně, upozadit se a slevit ze svých ideálů (a právě proto se na pozicích udržet a být „dobrým vedoucím“), zatímco protistrana by viděla hodnotu a dobré vedení spíš ve schopnosti inspirovat a jít příkladem v otevřeném, aktivním vytváření podmínek k dialogu. Osobně je mi tato druhá snaha blízká, rozhodně ji však nepovažuji za jedinou obecně dobrou: očekávání dialogu ve smyslu hluboké výměny pohledů na svět a usilování o něj za každou cenu se může ukázat jako nefunkční, obzvlášť tehdy, když druhá strana dává přednost debatní konfrontaci před hledáním harmonického souhlasu. Pokud je vedení nějaké instituce otevřené debatní konfrontaci, ale nikoliv dialogické výměně pohledů na svět, a podřízené vedení naopak vidí hodnotu hlavně v dialogu, pak rozumím tomu, že vzniká nesnesitelný konflikt a minimálně jedna strana nevidí jiné východisko než instituci opustit.
Před nástupem Špinar pojímalo podle slov Marty Ljubkové Národní divadlo sebe sama více méně jako „skupinu úspěšných tvůrců s většími zásluhami a kvalitami, než mají jiní“. Od uměleckého šéfa se očekávalo, že bude oslovovat režiséry „tzv. za zásluhy“, protože vytvořit v Národním divadle umělecky výraznou éru se i při tomto nastavení sice několikrát podařilo, nicméně jen málokdy a málokomu a nedalo se to tedy od šéfů očekávat. Filozofka mající úzké napojení na dramaturgii týmu Špinar, Alice Koubová, formulovala v posledním vydání Almanachu Činohry Národního divadla: Inventura, že se rozhodli naopak pojmout národnost jako vytváření skupiny spolupracovníků z doposud nepříliš využívaných zdrojů. Pojímali ji jako aktivní tvorbu „prostoru pro rozdílné umělecké přístupy, promýšlení konceptů, testování formátů, otevírání se impulsům, které přicházejí z uměleckého světa. Namísto elitářsky-populistického rozvržení je možné podporovat facilitační-inspirativní komunikaci.“ V ČND dávali prostor studentským inscenacím, během covidu debatovali o náročných a společensky aktuálních tématech na YouTube. Místo aby se dělali před národem zasloužile „krásnými“, dávali průchod „ošklivým“ emocím, především nejrůznějším typům frustrace. Pod spojením „umět snášet kritiku“ bych v jejich kontextu rozuměla ochotu podrobovat sebe a své místo ve vlastní kultuře sebereflexi i s vědomím, že toto rozhodnutí patrně nepřiláká masový obdiv ani respekt a bude dokonce působit sebestředně.
Takový přístup k umění snášet kritiku považuji za kompatibilní se současnou bohatě se rozvíjející sebereflexí Západní kultury v mezinárodním kontextu. V angloamerických uměleckých kruzích je například už dlouho aktuální smýšlení iniciované například vlivnou knihou Ugly Feelings od americké kulturoložky a literární kritičky Sianne Ngai, v níž se hovoří o „nekatarktických“ emocích a stavech mysli v umění jako je závist, podrážděnost nebo paranoia, které se pojí se situacemi, kdy člověk nemůže jednat v souladu se svými záměry nebo je nucen takový čin odkládat. Je důležité se jimi zabývat, protože právě ty charakterizují atmosféru v současném uměleckém světě a i ve společnosti. „Ošklivé pocity“ nejsou líbivé a lidé, kteří je projevují, se proto vystavují riziku, že ztratí na oblíbenosti.
Za jejich odvážné projevení považuji třeba doprovodnou performanci Jana Friče a Kateřiny Císařové v rámci debatního cyklu ND Talks: Ekonomická a sociální situace lidí pracujících v divadle, kdy dotyční představovali divadelní umělce a milovníky divadla trpící stockholmským syndromem, ochotné nechat si bezohledně ubližovat a živořit a zároveň velebit svůj úděl idealistickými řečmi o smyslu své činnosti. V tomto kontextu a s náležitým oceněním jsem vnímala také teatrální styl, s nímž Daniela Špinar opustila svůj post umělecké šéfky. Režisér Daniel Špinar se náhle proměnil v ženu vystupující ve stylu drag queen, která dala průchod vší své nahromaděné frustraci. Její gesto se může jevit jako dětinské, sebestředné a nebezpečně radikální. To ale není jediná možnost, jak na tento akt pohlížet, a navíc jde o dost nekorektní způsob pohledu na věc. Dá se to brát například také tak, že se režisérka prostě připojila k bohatě rozvinuté subkultuře drag queens a vnesla tak do českého divadla prvek, který mu dlouhodobě chyběl.
V českém divadle máme tendenci obdivovat německojazyčnou činohru, jenže často zapomínáme, že se zrodila ve světě, kde vládne úplně jiná atmosféra než v našem prostředí. Člověk se setkává s jinakostí – mnohdy velmi mrazivou a drsnou – na každém rohu. Do multikulturní atmosféry západních velkoměst patří také drag scéna, kde se oficiálním hodnotám dostává rázného překlopení a kde se pracuje s estetikou šoku. Performativní osočování je také zdejší velmi oblíbená disciplína, kterou Daniela Špinar po vyhlášení svého odchodu z ČND skvěle rozvíjí. Vnímala bych jako velmi omezené, kdybychom tato její gesta v českém divadle považovali jenom za projev osobního teatrálního vystupování a opomíjeli tento kontext, v němž režisérka a performerka naopak prostřednictvím svých „skandálů“ výrazně a úspěšně tvoří. Na druhou stranu, pohlížet na Jana Buriana, případně na lidi, kteří nevidí smysl v Ne!musíš to vydržet, jako na zosobnění zla českého divadla by mi připadalo neméně omezené. Spíše bych to vnímala tak, že se institucionální strnulosti konečně dostalo pořádného vyzyvatele, respektive vyzývatelky, která přišla z nečekaného směru a podle mě se podvratně ptá: Můžete se brát prosím méně vážně a víc se zajímat o svět okolo v jeho rozporuplnosti a problematičnosti? Nechcete už zanechat toho pasivního postoje, který vás drží u moci?
na první díl seriálu bezprostředně navazuje druhý, který lze přečíst zde
Barbora Etlíková