Nejnovější premiéra uskupení Musaši Entertainment Company se inspiruje filmovým žánrem audiovizuálních esejí a klade si za cíl vzdát hold nepominutelným (ale často opomíjeným) divadelním technologiím. Výsledkem je loutková jevištní Esej o světle. Inscenace se skládá z asociativně větvených obrazů, jejichž obsahem jsou úvahy nejen s divadelním světlem spojené. Jsme tak svědky dialogu divadelních reflektorů, prvního setkání pračlověka se světlem a následně s teatrální deklamací, že oheň je základem divadla, přirozeně první stínohry. Dále například i podvodní odyssey potápěče, ve které světlo hraje stěžejní roli. Každá z vizuálně působivých scén a rozdílných úvah více a více podtrhává důležitost zkoumaného aspektu.
Z tvůrčího týmu je cítit sympatická fascinace tématem. Nechybí ani krátký fyzikální exkurz do problematiky žáruvzdorných Wolframových vláken, který připomene dřívější tvorbu loutkovodiče Matěje Šumbery, inscenaci Luminofor zabývající se látkou, jež absorbuje elektromagnetické záření. Esej o světle pracuje narozdíl od Luminoforu s loutkami a stojí na hravém napětí mezi dvěma loutkovodiči (Matějem Šumberou a Adamem Páníkem) a animovanými objekty. Zmíněné napětí je akcentováno opět skrze světlo. Loutkovodiči zůstávají narozdíl od objektů většinou v přítmí, při děkovačce na sebe ale ostentativně namíří kužel reflektoru, jindy se kostýmově i světelně sladí se svými loutkami a postava se tak stává rozkročenou mezi živým hercem a objektem.
Esej o světle nevyniká jen hravě pojatou formou audiovizuální eseje, kterou bych mimochodem na divadelních jevištích ještě ráda viděla, ale i výtvarnou precizností, za níž stojí scénografky a light-designérky Tereza Havlová a Veronika Traburová. Dokáží na scéně v malém časovém horizontu vytvořit vždy nový kompletní svět. Hlubinný potápěčův ponor se světélkujícími rybami se kdykoliv může proměnit v pohádkový les se záludnou bludičkou lákající kolemjdoucí. A přitom inscenátoři nezapomínají kontinuálně předávat to hlavní: hold (divadelnímu) světlu.
Autorka: Kristýna Vinařová