V prosinci minulého roku měla v Divadle X10 premiéru inscenace Moskoviáda v režii Dušana D. Pařízka. O hlavní roli se dělila dvojice Stanislav Majer a Martin Pechlát, množství dalších postav ztělesnili Gabriela Míčová a Václav Marhold. Knižní předloha ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče poprvé vyšla v roce 1993 a v českém překladu Alexeje Sevruka a Miroslava Tomka ji před časem vydalo nakladatelství Fra (stále se dá zakoupit v obchodě Moleskine). O knize, která reflektuje strašidelný tvůrčí pobyt básníka Otty von F. v Moskvě na přelomu 80. a 90. let, jsem si povídala s politoložkou Terezou Souškovou.
Širší veřejnost může Terezu znát jako analytičku zaměřenou na regiony východní Evropy, Ruska a Kavkazu. Donedávna působila mj. jako šéfredaktorka časopisu Mezinárodní politika, ale v únoru se stala ředitelkou Českého centra v Kyjevě. Vystudovala politologii a východoevropská studia na Univerzitě Karlově a ve svém doktorském výzkumu se zaměřuje na problematiku neuznaných států v postsovětských zemích. Když jsem tuto svou bývalou spolužačku ze základní školy v podstatě náhodou potkala na představení Moskoviády, bylo jasné, že nikoho povolanějšího bych pro společnou reflexi snad ani oslovit nemohla.
Stanislav Majer, Martin Pechlát a Gabriela Míčová v Moskoviádě, foto Patrik Borecký
Barbora
Od Jurije Andruchovyče jsi četla víc děl, jakou pozici mezi nimi zaujímá Moskoviáda?
Tereza
Pro čtenáře, který nemá vstupní znalost kulturního prostředí a historie Ukrajiny a Ruska je většina Andruchovyčových děl nesrozumitelná. Hodně se v nich totiž odkazuje na jiné ukrajinské autory a na minulost ukrajinské literatury. Třeba v románu Rekreace Andruchovyč pracuje s národní mytologií a ani já sama jsem knize nejdřív moc nerozuměla, než mi kamarád z Ukrajiny vysvětlil, že Ukrajincům naopak dává perfektní smysl. Musíme si také uvědomit, že existují určité symboly a pojmy, které v každé kultuře evokují jiné věci. Třeba pod slovem „válka“ si každý národ představí něco odlišného. Zatímco u nás to bude jednoznačně nežádoucí a negativní jev, v Rusku si lidé vybaví hrdinství a spojují si to s „výhrou“ SSSR ve druhé světové válce. Proto je obtížné přenést konotace spousty děl z ukrajinského kontextu do českého. Moskoviáda je ale výjimečná tím, že pro její pochopení stačí, aby člověk věděl, co je to Sovětský svaz a jaký vztah existuje mezi Ruskem a ostatními národy, především Ukrajinou. O něm toho sice Češi dříve moc nevěděli, ale kvůli tomu, co se od roku 2014 děje mezi Ruskem a Ukrajinou, se témata jako vztah ruštiny a ukrajinštiny nebo potřeba Ukrajinců jít si vlastní cestou dostala do našeho veřejného prostoru natolik, že je pro nás Moskoviáda snadno pochopitelná. Navíc jí rozumíme díky naší vlastní zkušenosti s ruským imperialismem.
překladatelé Alexej Sevruk a Miroslav Tomek, ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč a režisér Dušan D. Pařízek na debatě po představení v Divadle X10, foto Martin Šimral
Barbora
V čem všem je podle tebe tohle dílo dneska aktuální?
Tereza
Autor poukazuje na určité prvky ruské kultury, které se nemění. A je úplně jedno, jestli se bavíme o Rusku v padesátých letech, před třiceti lety nebo v současnosti. Pracuje s motivy, jako je vztah Rusů k alkoholu, a hodně píše o pijácích jako takových. V Moskoviádě je hlavní postava například přesvědčena, že se Sovětský svaz rozpadl proto, že nezajistil dost alkoholu a půllitrů a lidé se kvůli tomu vzbouřili. Kdyby se mohli víc opíjet, tak by podle Otty von F. zůstali spokojení a rádi by dál setrvávali v pozici otroků veliké myšlenky na veliké impérium. Těšilo by je, že mohou být maličkými kolečky v soukolí velké říše, které se všichni bojí. Dávalo by to jejich životu smysl. Což je téma, které se vrací i dnes. Zase uvažujeme nad tím, do jaké míry se na současném obrození imperiálních sklonů podílí fakt, že spousta Rusů nedosáhne na životní standard, který my považujeme za samozřejmost. Andruchovyč říká, že určité prvky jsou v Rusku neměnné: pozitivní vztah k alkoholu a příchylnost k imperialismu.
Barbora
Připadá mi dost odvážné to takhle formulovat. Jakožto politoložka s tímhle tvrzením souhlasíš? Řekla bys to taky takhle?
Tereza
Ne, to vůbec ne. Jen říkám, jak čtu Andruchovyče. Moje politologické já by se vymezovalo vůči generalizacím, že se všichni Rusové rodí pijákama a mají sklon k násilí nebo že „mají v krvi jed“, jak to říká Alexandr Mitrofanov. Lidé se občas nechají strhnout představou, v níž Rusko vede válku proti Ukrajině, protože Rusové jsou od přírody zlí a chtějí nám uškodit nebo protože jsou hloupí, upíjejí se k smrti a všichni milují Putina. Viděli jsme, jak se spousta lidí postavila proti válce, vyšli protestovat a skončili ve vězení. A i dnes se to děje, přestože je ten režim represivní a pronásleduje jakýkoliv náznak nesouhlasu, v podstatě spoustě lidem znemožňuje pokračovat ve svém životě a v práci.
Jenže to samozřejmě není tak, že by většina lidí protestovala, většina lidí je naopak spíš apatická. Válka pro spoustu Rusů prostě není zásadní téma. Musíme si uvědomit, že my jí tady žijeme jako zásadní geopolitickou událostí. A tou ona pro nás skutečně je – je určující pro další existenci našeho státu, Evropské unie a společenství národů vyznávajících určité ideály a hodnoty. Kdybychom do toho nevkládali energii a Ukrajina by nedej bože padla, tak bychom Rusko měli za pár let na našich vlastních hranicích. Ale Rusové, obzvlášť ti z asijských částí, řeší úplně jiné problémy. Zapnou si televizi, kde vidí propagandu, nebo ji ani nezapínají, konflikt na Ukrajině nevnímají a žijí si vlastní život.
V Rusku už dlouho existovala obrovská masa lidí, kteří vyznávali apolitičnost. Byť třeba s Putinem nesouhlasili, nedávali to najevo aktivně, radši se zabývali svými osobními věcmi a nevměšovali se do politiky. Jenže pokud člověk žije v autoritářském režimu, tak je takový přístup problematický ve smyslu: „Když si přišli pro mého kolegu, mlčel jsem. Když si přišli pro mého kamaráda, mlčel jsem. Když si přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mě zastal.“ O tom, jaká je tenhle přístup cesta do pekel, píše i Andruchovyč v Moskoviádě. Tahle kritika se aktualizovala tím, že lidem v Burjatsku nebo v Tatarstánu režim najednou zaklepal na dveře a řekl: „My tady vedeme válku, o jejíž existenci možná ani nevíte, ale to je nám jedno. Chceme, aby vaši synové šli zabíjet Ukrajince za naši věc.“ A to byl ten moment, kdy většina Rusů pochopila, že jejich apolitičnost byla jen strkání hlavy do písku, které se jim strašně vymstilo. Když vyhlásili mobilizaci, tak se začalo nejvíc emigrovat a protestovali i lidé z periferií.
Barbora
Na debatě po našem představení se Andruchovyče ptali, jestli má mezi Rusy nějaké kamarády, a on odpověděl, že ne a že je neměl ani během studií v Moskvě. To mi v podtextu zavání nějakou generalizací a vlastně nevím, jak se k tomuhle jeho výroku postavit.
Tereza
No on v té knize říká: já Rusům nepřeju nic zlého, rád se s nimi budu kamarádit jako bratr, ale ať každý máme svoji identitu, svůj stát a spravujme si věci sami. Jenže Rusové zhlížejí na Ukrajince svrchu jako na občany druhé kategorie, kteří mluví podivným jazykem podobným ruštině a považují se za národ. To je častý narativ, o jehož rozšířenosti a existenci jsem se přesvědčila na vlastní uši. Moskva udává v případě každého národa jiné odůvodnění toho, proč by měl patřit do impéria. O Gruzínech nebo Arménech se neříká, že „jsou to Rusové, kteří to o sobě jenom ještě nevědí“. V jejich případě se mluví úplně jinak – o tom, že Rusko přineslo do těchto oblastí modernizaci, zavedlo právo a pořádek atd. Takový Rus si od těchto tezí, které slyší odmalička v průběhu vzdělávacího systému jen těžko vytvoří odstup a obtížně sbírá energii k tomu, aby si položil otázku: „Proč by proboha měl být Tádžikistán součástí Ruska, když nikdy nebyl a Tádžici nechtějí?“ A Ukrajinci také nechtějí, i když mluví rusky. Jazyk, slovanství, společné zvyky jsou předmětem pseudoargumentů s imperiálním podtextem.
všichni účinkující z inscenace Moskoviáda, v popředí Gabriela Míčová, foto Patrik Borecký
Barbora
Zdůrazňování nesourodosti bylo na inscenaci Dušana D. Pařízka hodně výrazné jak v tom, co se říkalo, tak ve volbě vyjadřovacích prostředků.
Tereza
Každý herec představoval vícero postav různých národností a mně připadalo geniální, že tím vznikl obraz Sovětského svazu v jeho různorodých zástupcích. Na vztahu Otty a Galji se vykresloval vztah mezi Rusy a Ukrajinci a pak tam byly různé vedlejší postavy, mezi kterými vznikala heterogenní spojení. Když je všechny hrál jenom malý počet herců, tak to krásně zdůraznilo ty snahy o umělou unifikaci, o nichž jsem mluvila.