• eliraiterova

Stoupat z podsvětí (k tomu, jak diváci zastupují herce, co nám dnes v životě chybí atd.)

S radostí i zvědavostí sleduji v posledních týdnech blog, který Barbora založila, a čtu její reflexe divadelních událostí na základě teorií vnímání. Podobné uvažování je mi blízké a také proto mě potěšilo, když mě Bára před nějakou dobou oslovila, jestli bych pro Podhoubí něco nenapsala. Tedy několik věcí mě napadlo.


Již ve více zde publikovaných textech se nakouslo téma, které mě poslední dobou zneklidňuje: velmi silná potřeba zapojení se do fikčního světa ze strany diváků (a silná potřeba diváky do fikčního světa zapojit ze strany tvůrců). V posledních deseti letech se v našem českém kulturním kontextu (a nejen v něm) objevuje silná tendence k interaktivním a tzv. imerzivním projektům. Takovým, které nechtějí, aby byl divák pouhým pasivním příjemcem, nýbrž aby se sám divadelních aktů účastnil, aby je ovlivňoval, utvářel. Kořeny těchto impulzů nepochybně sahají hlouběji do historie, nejvýrazněji k živné půdě druhé divadelní reformy 60. let 20. století a k experimentování s divadelními podobami: potřebě vyjít ven z divadelních budov, hledat nové prostředky, žánry, nově ustanovit vztah herec-divák. Pokud bychom nahlíželi tento moment interakce a imerze prizmatem kategorie hrdiny, můžeme si všimnout vůle ze strany tvůrců nechat diváka s hrdinou úzce spolupracovat či ho dokonce vybídnout, aby sám úlohu hrdiny převzal – dlouhodobě se toto vyskytuje například v práci německo-britské skupiny Gob Squad, kteří v průběhu performancí nacházejí v řadách diváků tzv. found performers, „nalezené performery“, se kterými potom často interagují velmi intenzivně a klidně celý večer.


Co mě ale na zmíněném zneklidňuje a pobízí především, je úkol možná sisyfovský, a totiž pátrání po příčině podobných tendencí. V této snaze je určitě potřeba začít skládat barevnější mozaiku, jejíž jednotlivé kameny jsou vzájemně provázané: značný podíl bude mít neoliberalistické smýšlení – větší zhýčkanost diváka, který si chce vybírat, co a jak bude sledovat, jakým způsobem se bude zapojovat a že se vůbec bude zapojovat (pokud mu to bude stát za to). Svůj podíl má globalizace – rozvoj technologií, rozvoj možností, přístupnost prostorů – a také postmoderní/ postdramatický kontext – „konec velkých příběhů“, jak píše Lyotard; tříštění, které nás ponouká ke splétání nových vlastních vláken. Teď se na rozvoji interaktivních projektů (audio-walků, performativních procházek aj.) samozřejmě podílí ještě covid a jeho věrný přítel lockdown, který masivními anestetiky zkosil sezónu běžného divadelního provozu. Zdá se mi však, že zmíněné aspekty hledání příčiny nevyčerpávají. Ta samotná jako kdyby byla uložena ještě pod nimi a souvisela s naší hlubinnou proměnou životního stylu, s proměnou každodennosti, s absencí překvapení, dobrodružství, tajemství v dnešním životě, s intenzivní sekularizací společnosti. Myslím si, že nám velmi často chybí určitý typ prožitku.


Poslední divadelní projekt, u kterého jsem snahu o zachycení tohoto specifického prožitku pociťovala, byla venkovní performance – či „audio-procházka“, jak o akci mluvila v rozhlase sama režisérka Zuzana Burianová – Eurydiké (a Orfeus) uvedená na konci dubna v rámci festivalu Venušiny dny. Ačkoli mi interpretace mýtu v částečně improvizovaném podání dvou performerů nebyla zcela jasná, zdůraznění a emancipace Eurydiky předsazené v názvu a tematizované v jiných recenzích ani blíže pojednané téma vztahu jsem ve spíše náhodně působícím interagování performerů nespatřovala a od určitého momentu jsem ztratila pozornost (rozuměla jsem, přiznávám, spontánní reakci dětského diváka, který mírně zoufale komentoval Eurydičino putování po parku na náměstí Jiřího z Poděbrad slovy „ježiš, kam zas jde“), přesto si myslím, že performance vykazovala především ve své první části něco velmi podstatného.


Za Orfeem a Eurydikou bylo nutno vystoupat z metra (z podsvětí), kde oba hrdinové začínali svou pouť. Zalidněný perón jakožto Hádova podsvětní říše, odkud chce Orfeus Eurydiku vyvést (byť mírou záměrnosti jsem si nebyla jista, Orfeus působil poněkud dezorientovaně), v níž se ovšem známé tváře zjevují a zase mizí, a každý musí proto vynaložit značné úsilí, aby dotyčného neztratil. Úmornost Orfeovy a Eurydičiny pouti bylo možno nejpatrněji pocítit při průchodu větrným úsekem před nástupem na eskalátory. Mocný studený poryv se opíral do tváří diváků, kteří stínovali pomalou chůzi performerů, štípal do očí, zábl. Přitom však bylo třeba být na pozoru a neztratit Orfea a za ním jdoucí Eurydiku, kteří vzápětí nastoupili na rychle jedoucí schody, ztratili se mezi dalšími hlavami a dali divákovi zažívat nejistotu a pochybnosti (Kráčet po eskalátorech či zůstat stát? Nechat si něco uniknout nebo riskovat trapný dojem přílišné vlastní horlivosti?).


autorka fotografie Barbora Šupová

Zjevně je v naší současné kultuře patrné nutkání podobné interaktivní projekty stále vytvářet a navštěvovat, překonávat jako divák rozličné nástrahy a s jejich překonáním odkrývat určité tajemství (Kdo jsou Orfeus a Eurydika? Kam jdou a jaký mají mezi sebou vztah?). S odkrytím tajemství se pak pojí zasvěcení do komorního fikčního světa, pocit přináležitosti (Jen já a pár dalších diváků rozumíme smyslu pohybů nalíčených performerů uprostřed rušného náměstí.). Zdá se mi, že podobné nutkání prozrazuje víc o našich touhách a frustracích, než jsme si schopni připustit. V případě tohoto mytického příkladu je tak navíc až jaksi bytostně symptomatické: se současným životním stylem se ocitáme v podsvětí, které jsme si sami vyhloubili. Ještěže ale máme umění, a škoda, že to vláda naší země tak ráda ignoruje – umělec je totiž ten, kdo nás může vyvést na světlo a svým počínáním nás na absenci určitých prožitků upomenout. Jak připomíná Eliade, ne nadarmo jsou antické múzy dcerami Mnémosyné, bohyně paměti. Věřím, že kladení podobných otázek může být inspirativní pro pochopení doby, ve které žijeme, a úlohy, jakou v něm sehrává divadlo a umění. Výzvu k hledání a tříbení odpovědí do budoucna, zde snad příliš chaoticky směstnaných, přijímám!


Eliška Raiterová


Eurydiké (a Orfeus): http://www.venuse-ve-svehlovce.cz/program/eurydike-a-orfeus/

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Kontext autora: W. Ziemilski

Nedávno Podhoubí reflektovalo dílo Sex platformy Terén, a to ze dvou úhlů pohledu. Teď přibyla perspektiva režiséra.