Nová inscenace dílny Divadelního spolku JEDL vychází z novely Nathanaela Westa Přítelkyně osamělých srdcí. Mladý bezejmenný muž v ní nastoupí do redakce, kde si manipulativní šéfredaktor ihned všimne jeho zpeněžitelného potenciálu: obrovského soucitu. Musí začít odpovídat na zoufalé dopisy čtenářstva pod ženským pseudonymem Utěšitelka, jež tvůrčí tým zvolil také jako název inscenace uváděné v Tvůrčím domě Elišky Peškové.
Režisérské duo Kristýna Nebeská a Maxim Bitto zobrazují situaci poměrně groteskně, čemuž napomáhá rámování kabaretiérskou postavou šéfredaktora Shrika (Goran Maiello), který si s novým podřízeným (Matěj Prevrátil) hraje. Na jakémsi kabaretním jevišti světa rozděleném několika oponkami se Utěšitelčini trpící dopisovatelé zjevují jako noční můry a svěřují se s trápeními často zapříčiněnými velkou hospodářskou krizí dvacátých let minulého století. Dvojice hereček a jeden herec mají na hlavě černé masky s dlouhými tykadly pokrývajícími celý obličej. Tito vetřelci či viry se po autorovi sápou a dostávají se mu do hlavy. Redaktor se po prvotním nadšení, hlazení a líbání bezmocných čím dál tím víc trápí a upadá do deprese, která narušuje jeho vztah se snoubenkou, obzvlášť ve chvíli, kdy se s nešťastníky začne potkávat naživo.
Převrátil (aktuálně student 4. ročníku herectví na katedře činoherního divadla DAMU) skvěle a se značnou jemností až andělskostí ztvárňuje depresivního člověka, který nemůže pomáhat druhým, dokud „nespraví“ sám sebe. Podobně poničeně působí i Utěšitelčina snoubenka Betty (Julie Stejskalová) – dívka z bohaté rodiny se závislostí na sedativech, jež nosí doslova jako kouli u nohy. Stejskalová postavu představuje jako křehkou a zároveň legrační. Provádí groteskně vysoké baletní kroky, zdůrazňuje své dlouhé ladné nohy a přitažlivý vizuál vyzdvižený lehce erotickým kostýmem z body a silonek. Přesto Betty partnerovi zakazuje jakýkoliv fyzický kontakt.
Ten mu naopak poskytne Lisa (Sára Černochová), typizovaná postavička frustrované manželky s rudou rtěnkou provádějící zoufalé činy podpořené hereččiným expresivním gestickým i hlasovým projevem. Podobně herecky výrazný je i Maiello, při tvorbě zábavného a uhrančivého Shrika si pomáhá nápadnou mimikou podtrženou očními linkami, silným hlasem a překvapivě i častým využíváním italštiny, jež se stereotypně spojuje s vášnivostí Jihoevropanů. Šéfredaktor si tak získává sympatie, přestože se neustále baví na úkor druhých. Podobně pokušitelsky a přitažlivě nakonec působí i Shrikem zastoupená média jako taková: v novinách přece odpovídá zcela nekompetentní člověk. Utěšitelka má sice soucit, ale řešení čtenářům podat nemůže. Stejnými pseudoradami se to dnes hemží na sociálních sítích.
Utěšitelka si nakonec uvědomí, že má mesiášský komplex, vypořádání se s ním ale inscenace tolik netematizuje. Hlavní dramaturgický posun textu a téma spočívá právě v ďábelskosti šéfredaktora ztělesňujícího dravost médií i jejich publika. Shrikovi připadá situace bezmocných lidí zábavná zřejmě podobně jako čtenářstvu, čímž tvůrci vytvářejí paralelu k divácké obsesi různými reality shows (koukám na tebe, Výměno manželek). Další analogie k dnešku ale v jinak hravé inscenaci nenacházím, možná kvůli spoustě křesťanských motivů (Utěšitelka jako Ježíš, Shrike jako ďábel), které dění vztahují především k nábožensky zaměřeným všehospasitelům, těch se ale minimálně na našem území tolik nenachází. Dnes bychom našli mnohem víc mesiášů, kteří obsedantně zachraňují z jiných důvodů – třeba jen pro dobrý pocit ze sebe samých.