• barboraetlikova

Sférické soustředění (KIOSK 2021)

Půjde-li vše podle plánu, budeme se teď v Podhoubí hlouběji zabývat uměleckým druhem Performance Art a šedou zónou, v níž se mísí s divadelní performativitou. Má nedávná návštěva žilinského festivalu KIOSK byla v tomto ohledu dobrý inspirační zdroj. Když jsem se této události účastnila v roce 2018 poprvé, potkala jsem tam kolegy kritiky, kteří tvrdili, že se z divadelního hlediska jedná o nejslabší ročník v jejich návštěvnické historii. Patřili mezi ně i ti, o nichž vím, že si moc nepotrpí na momenty, kdy se divadlo vychýlí ze svých hranic a přiblíží se přednášce, workshopu nebo výstavě. Letos jsem na KIOSKu nikoho z nich nepotkala a kvantitativně i kvalitativně v mé divácké zkušenosti převažovaly události, v nichž byla divadelnost přítomná spíš jenom jako jeden z prvků. Buď festival změnil cílové publikum, nebo všechny vyděsily pověsti o přísných protipandemických opatřeních na Slovensku (není to tak zlé, jak se říká). Určitě mé vnímání festivalu ovlivnila i skutečnost, že jsem se nadchla objektem Sphéra, který v Nové synagóze postavil Juraj Gábor, a vybírala si přednostně zdejší část programu.


Kiosková atmosféra se příznačně promítla do jediné činohry, s níž jsem se tu setkala. Skupina GA FF A hrála inscenaci Neviditeľný hosť pod kruhovým objezdem poblíž místa, kde stávala nedávno bohužel shořelá stavba S2. Akustika prostoru mezi betonovými pilíři a zvuky vozidel projíždějících nad námi ztěžovaly soustředění na zvukovou část představení. Do jisté míry takové okolnosti umocňovaly téma, o němž se hrálo. Figurovala tu manželská dvojice těsně před rozvodem, do jejích sporů se promítala i kritika nacionalismu hluchého při jakýchkoliv pokusech o dialog. Herci uprostřed konverzace plynule přecházeli ze slovenštiny do maďarštiny a do angličtiny, což se mi s jistotou potvrdilo po deseti minutách, kdy jsem si myslela, že jenom mluví z akusticky nevýhodného místa. Šlo o výmluvný příklad toho, jak to na KIOSKu často dopadalo se snahou přetlumočit publiku inscenačně fixované divadelní znaky, natož diváky přimět k analýze verbálního sdělení. Myslím, že síla festivalu spočívá v momentech, kdy se přiznaně kašle na racionální rozbor a prostě se uskuteční nějaké výrazné gesto. Jsou tu pro to vhodné podmínky už díky tomu, že spontaneitě přející prostředí vlastního festivalu vyvažuje očividná celoroční pečlivá práce jeho organizátorů. Uvedu ještě jednu typicky kioskovskou situaci. Když se festivaloví návštěvníci dostavili na „post-taneční“ představení Interpellation (carpet stories v. 2) Tomáše Moravanského, vůbec se nedostali do smyslového kontaktu s tanečníkovým tělem. Jenom jim po celou dobu ženský robotický hlas předčítal text, který Moravanský vytvořil během rezidence v místním Kulturním centru Stanica. Diváci seděli při představení kolem koberce, který vymezoval prázdný prostor. Mohli si do něj projektovat pohybové motivy nebo jiné scénické prvky, s nimiž se Moravanský během své kariéry setkal při různých zkoušeních nebo na konkurzech. Událost mohla působit při povrchním pohledu jako laciný útěk ke konceptuálnímu gestu ve snaze obejít namáhavé zkoušení "regulérní" inscenace. Odbytá však nebyla: skrýval se za ní kontext toho, co autor doopravdy prožil a „odpracoval“, jinak by o nemohl tak detailně a zaujatě vyprávět o svých tanečních zálibách a snech.


Vero Rišňovská & Bolka, foto Marek Jančúch

Jak už jsem naznačila, většinu svého zájmu jsem letos upřela k instalaci Juraje Gábora Sphéra v neologické synagoze. Dílo zde stojí po celý rok 2021 a odehrávají se v něm různé výstavy, festivaly, ale třeba i sportovní akce. Sphéra je dřevěná polokoule o průměru 16 metrů, která vyplňuje celý sál, a nad ní se klene kupole s průměrem pouze o metr a půl větším. Budova synagogy byla dokončena v roce 1931 podle návrhu německého architekta Petera Behrense, který na vnitřek kupole nechal namalovat monumentální Davidovu hvězdu, údajně ve stylu expresionismu. Do Sphéry návštěvníci vcházejí po lávce, kterou za nimi umělci někdy uzavřou tak, aby povrch tělesa nic nenarušovalo. Během některých akcí je možné vylézt na ochoz objektu a shlížet do polokoule svrchu. Sphéra je metaforický model světa přiměřený spirituálním možnostem současného středoevropského člověka žijícího v sekularizované společnosti. Vertikální rozměr synagogy silně působí na smysly návštěvníků, Gáborem artikulovány a podtrženy jsou však i horizontální, nehierarchické vztahy mezi těmi, kdo se ve Sphéře pohybují. V kioskovém programu se píše, že je to nejfilozofičtější objekt široko daleko. Autoři textu si také kladou otázku: „Dokážeme ve filozofování o objektu předčít jeho autora Juraje Gábora?“ Dramaturgové KIOSKu sem umístili vedle příležitostných samostatných představení dvě celodenní série: páteční Sprevádzanie Sphérou a sobotní Prvý dotyk so Sphérou. První blok sestával spíš z interaktivních přednášek různých umělců o tom, jaké asociace v nich prostor vyvolává. Ten druhý tvořila instantní představení, která se blížila Performance Artu nebo stylizovanému společenskému setkání. Umělci měli hodinu na přípravu v prostoru a poté zde rovněž hodinu pobývali společně s diváky, načež je vystřídal další umělec nebo jejich skupina. Na dalších řádcích uvedu bez ohledu na zařazení ve festivalovém programu jen několik postřehů o tom, co různá představení odhalila o smyslu Sphéry a potažmo i o osobitosti celého KIOSKu.


Umělci často využívali faktu, že skupiny měly sklon soustředit se v nejnižších místech polokoule. Pro samotného Gábora představoval během jeho přednášky střed objektu dlouhý zimní večer, kdy s prarodiči louskali lískové ořechy na koláč. Když byl malý, uvědomil si spolu s nimi při této činnosti, kolik času a energie ona činnost vlastně zabere. Náročnost takzvaného nicnedělání jsme si mohli připomenout během představení Sisy Svitekové a Miriam Budzákové. Hodinu jsme společně poposedávali okolo ventilátorů a mlčky poslouchali ty nejbezmyšlenkovitější americké vánoční písně. Pro mnoho umělců představoval střed polokoule prostor pro dlouhá objetí. Eva Priečková a Tomáš Procházka vytvořili v pohybovou inscenaci ,moja láska, kde zdůrazňovali ambivalenci romantické lásky. Začalo to už tím, když diváci vešli do prostoru zahaleného divadelní mlhou a museli se často přímo vydrápat na své sedačky (poprvé a naposledy si bylo ve Sphéře na co sednout) umístěné mnohdy na poměrně prudce sešikmených místech. Když už jsem se usadila na svou lavičku, měla jsem pocit, že se spolu s ostatními vznášíme prostorem. Tanečníci se při představení rochnili v gymnastických míčích, které na ně nechali skutálet technici z ochozu, a v bílých nafukovacích balónkách, jež na ně padaly shůry (z pytle, který mi dost připomínal kondom). Tomáš Procházka tahal svou partnerku za nohy po po zemi a pouštěl ji po břiše dolů jako na skluzavce. Pak přišel moment, kdy se rozhodl, že se sklouzne stejně jako ona. Jenomže měl na sobě jen boxerky, a navíc je trochu při těle. Když si lehl na břicho a prkna Sphéry se mu zaryla do kůže, hledištěm to zašumělo a on se pak doopravdy sklouzl dolů, což muselo dost bolet. Vytvořil tak nejintenzivnější gesto této performance, které mělo potenciál podněcovat kontextové asociace.


Eftyschia Stefanou, foto Ester Mládenková

Dana Tomečková vedla účastníky svého pohybového workshopu pohyb a dotyk k tomu, aby se naladili na tzv. měkkou pozornost. V takovém stavu člověk vnímá své okolí periferním viděním a na ostatní se nalaďuje spíš bezděky, intuitivně registruje jejich chování. Ve skupině jsme si mohli při kroužení prostorem vyzkoušet, jak se na sebe s pomocí této techniky naladit tak, abychom vytvořili pomyslnou kapalinu. „Vlny“ v podobě výskoku jednoho člena skupiny nebo náhlé změny „vrstevnice", po níž jsme se všichni více méně pohybovali, jsme po čase iniciovali spontánně a stejně jsme také reagovali na vybočení ostatních. Měkké pozornosti zřejmě prostředí Sphéry nahrává, protože jí využívali i jiní umělci. Například duo Vero Rišňovská & Bolka, kteří také pracovali s motivem romantické lásky. I oni se během svého představení opakovaně scházeli v nejnižším bodě polokoule, kde se objímali. Po většinu času však poposedávali mezi diváky, různě blízko či daleko od sebe, a občas si vyměnili letmý pohled. Z vnější perspektivy nepůsobil jejich vztah příliš intenzivně, což bylo ale v rozporu s konstantním hlasitým, ba doslova smysly zahlcujícím akustickým doprovodem. Zvuky s výraznými basy vznikaly přímo na místě díky důmyslnému systému „vazbení“ mikrofonů, které aktéři umístili na vlastní těla. Hluky trochu připomínaly techno, mě vyloženě těšily, ale určitě nebyly nijak univerzálně esteticky libé a otřásaly bubínky všech přítomných. Když jsem si po představení chtěla povídat s ostatními diváky, moc to nešlo, protože jsme měli sluchové halucinace. Dobrou hodinu jsem pak trpěla pocitem, že se v mém těle nachází hlasitý reproduktor, který otřásá mými orgány. Nevím, jestli tvůrci zamýšleli navodit tento pocit, jakožto metafora pro zamilovanost by to ale bylo výstižné. Zároveň se jednalo o další příklad častého využití Sphéry: ke zvukovému zahlcení návštěvníků, které ale v jiných případech mívalo o něco tišší a hudebnější ráz.

Juraj Gábor: slová a miesto, foto Ester Mládenková

Ještě se zastavím u motivu setrvání ve statické poloze, která vyžaduje obrovskou energetickou investici. Ve svém představení se jím zabývalo uskupení D’epog. Vytvořili živou instalaci dole v trámoví podpírajícím Sphéru. V manýristicky ozvláštněných pracovních uniformách uklízečů či truhlářů se na hodinu stali sochami, každý s příslušným pracovním nástrojem. Diváci je mohli sledovat (či se do nich pohledem přímo vpíjet) z poměrně blízké vzdálenosti a nechat se hypnotizovat jejich mikropohyby. Herci vyjadřovali vyčerpání: částečně s parodickou nadsázkou a částečně se do jejich obličejů a držení těl promítalo hyperrealisticky. Vysavač, pila i hoblík byly navíc funkční a místy je herci doopravdy zapnuli a začali používat. Dělo se to ale na úrovni mikropohybů a dost to zneklidňovalo: musela jsem stále přepínat z „je to hra“ na „je to doopravdy“. Strávila jsem intenzivní hodinu plnou kognitivní nejistoty a intimního kontaktu, který dost děsil, ale také fascinoval. S tématem velké námahy a s výzvou, jak její prožitek ostatním přetlumočit v plné hutnosti, se ve svém nočním představení vyrovnali i Peter Tilajčík a Ľuboš Kotlár. Měla jsem to štěstí, že jsem se ho účastnila s maďarským kamarádem. Vysvětlil mi, že píseň, která celou dobu zněla ve smyčce, se jmenovala Szomorú Vasárnap, konkrétně šlo o verzi od Leander & Vörös Attila. Zpívá se v ní o otevřené ráně v duši muže, jemuž nedávno zemřela životní láska. Performanci bylo možné sledovat z ochozu Sphéry, kdy diváci shlíželi na tanečníky, kteří strávili hodinu ve středu polokoule (buď se na scéně nacházel jen jeden, nebo oba zároveň v objetí). Některý z nich vždy držel v ruce laser, jehož světlo pronikalo tmou až ke středu Davidovy hvězdy na kopuli. Pokud jsme pozorovali bod, kde se paprsek stýkal se stropem, vnímali jsme, jak je pro tanečníka fyzicky náročné mířit neustále vzhůru. Stali jsme se svědky nejrůznějších volních selhání v podobě úhybů do stran a chvění a opětovných návratů paprsku do samého středu kupole. Vše se odehrávalo ve velké vzdálenosti od diváků, a přesto tu hrál nejpodstatnější roli intimní detail drobného povolení svalů remediovaný do zdánlivě jednoduché laserové show.


Z předchozích řádků nejspíš vyplývá, že dočasné spojení KIOSKu a Sphéry považuji za velmi kompatibilní. Lidé, kteří se pohybují ve Sphéře, nemusejí usilovat o zaujetí specifické pozice v prostoru, aby je ostatní mohli vnímat. Udělat si přehled o rozpoložení ostatních je tu otázka okamžitého rozhodnutí. Jde o sváteční místo, které z lidí snímá běžné společenské nároky. Umocňuje tedy atmosféru, která na KIOSKu i jinak vládne mezi návštěvníky, jejichž počet se prý vždy pohybuje kolem tří set. Není složité se tu dát s kýmkoliv do řeči, postavit si zadarmo stan pod rondelem, anebo, jste-li divadelní kritik či kritička, přistoupit na pravidla uměleckého druhu Perfromance Art a jeho přesahů k divadlu. Velmi dobře se tu lze naladit také na pohybové divadlo, i když mu člověk jinak moc nerozumí. Alespoň mně tu jde vše právě vyjmenované neporovnatelně snáze než většinou v Praze. Myslím si totiž, že performancím i pohybovému divadlu velmi svědčí uvolněná atmosféra a spontaneita, které dokážou žilinské kulturní instituce namíchat jedinečným způsobem.


Barbora Etlíková


https://www.kioskfestival.sk/


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše